Noční návštěva

Cosi se proplazilo otvorem v okenním rámu. Jsoucno se zdrženlivě usadilo na topení. Bylo unavené. Neviditelnýma očima nazlobeně mžouralo po místnosti. Nábytek svojí masivní kůží produkoval houževnatou temnotu. Jsoucno se zamyslelo. Čerň v místnosti byla pohyblivá. Slévala se a následně zase rozlévala v nepravidelných elipsách, lavírujíc tak nedokonalou kompozici nočního pokoje. Tělo jsoucna provedlo soubor tekutých a morfologicky náročných pohybů. Tichem se ozvalo hlasité mlasknutí. Jsoucno vycítilo přítomnost čehosi zvláštního. Probudil se v něm instinkt stopaře. Kdesi pod hromadou podušek byla temnota světlá, dokonce průsvitná. Něco se tam hýbalo. Jsoucno zavětřilo. Zápach lidskosti ho podráždil. Vzalo svojí vlastní hlavu do dlaní a řeklo: ,,Holane, běž! ´´.

***
Včera se se mnou přišla vyspat nenávist. Nepozvala jsem ji sice, ale ona měla naši schůzku vepsanou v diáři zlatým písmem, co kdysi ukradla nezodpovědnému literátovi. Jaká čest! Hned v začátku mě popadla touha něčím ji pohostit., když už za mnou přišla. Nezdály se mi však její úmysly. Měla zlé oči. Přeměřovala mne jimi, jako by zkoumala cenu zboží. Ve studeném rohu postele mnou zacloumalo znechucení. Jelikož jsem však netoužila po zhmotnění další návštěvy, zahnala jsem ho rozpačitým úsměvem. Nenávist se mi zatím posadila k nohám. V imaginárních žilách jí proudil strach, neodvážila se ani k jedinému dotyku. Nejspíš v jejím zátylku bily na poplach zvony – cítila možná moji předpojatost.
Antipatiemi jsem neoplývala bezdůvodně. Nenávist vstoupila jen tak, dokonce nepřijela na koni. Měla mít koně. Velikého, ošklivého, strašného. Koně takoví bývají. Ještě častěji se tato slova nalepí na kůži člověku. Chvíle trapného ticha. Došla jsem nenávisti pro vodu, ona si našla cestu ke mně. Chtěla hovořit. Bylo mi ospale, ale zdvořilost přidržovala moje víčka. Sršela literárními znalostmi. Zamlouvalo se mi to. ,,Jaké štěstí!‘‘ deklamovala jsem. Poznat zrovna nenávist, jež je sečtělá.
Dlouho mě to nebavilo, pomalu vítězil pocit zmožení. Nenávist se neměla k činu, byla přecitlivělá. Trochu hrubě jsem ji vyzvala, ať spěchá, že se nudím. Vyhledala mne snad za nějakým účelem. Doufala jsem, že konečně přestane otálet, odbude si svoji povinnost a znova mě ukolébá k spánku. Vyděsila jsem ji. Od literatury zběhla k filozofii. Dost náhle, na můj vkus. Tázala se, co mi je. ,, Všechno a nic, znáš to.‘‘ . Neznala. Marš mých myšlenek ji mátl. Nemohla se rozvzpomenout, proč vlastně u mě zakotvila. Koho to nenávidím. Otevřela jsem si prázdnou láhev vína, usrkávání představované tekutiny mě uklidňovalo. Potřebovala jsem si celou tu trapnou záležitost vyjasnit. Nenávist byla dost neohrabaná, moc toho neznala. Důvěrně jsem k ní naklonila své tělo. ,,Nesnesu, že snesu všechno.‘‘ pravila jsem se zahraným opileckým akcentem. Svraštila místa, která bych nazvala obočím. Tvářila se divně. Zase jí unikla pointa.
Moje družka opravdu evokovala nenávist. Jak noc ubývala, přestávala jsem se ovládat. Křičela jsem na ni a nadávala vyšším principům, že stály u zrodu poetů. S duší jim vdechly i egoismus, lásku, chlad. ,,Poznala jsem jejich lži.‘‘ lkala jsem hořce. ,,Zlomily mě víš, a nejde to vzít zpátky…‘‘.
Chtěla jsem ten rozhovor ukončit. Noční košili šlo svléknout bez problémů. Nenávist dělala drahoty. Dokonce plakala. Prý mě básníci zkazili, jsem hrubá, neznám soucit ani pochopení. Nenávidím ji, přitom ona nikdy nepoznala lásku. ,, Já taky ne, jdi brečet jinam!‘‘ vykřikla jsem na ni. Prudce se zvedla. Rozeštkala se a mezi vzlyky ze sebe dávila cosi o tom, že opět selhala.

***

Podivné jsoucno se změnilo v kaluž vody a vypařilo se. Pára proběhla dveřmi a na ulici splynula se vzduchem. Počala kondenzovat. Zítra v kapkách deště spadne třeba někde jinde.