22

22


I.


Silnice číslo 22 je mezi motoristy proslulá tím, že po ní můžete jet několik stovek kilometrů, aniž byste museli výrazněji točit volantem. Když jste mírně vybočovali ze svého pruhu, stačilo malinké postrčení volantu – a jeli jste opět rovně. Zkrátka ukrutně dlouhá silnice, takový ten typ, kdy se vám krajnice na horizontu slévají do jednoho bodu, k němuž však nemůžete dojet ani po hodinách rychlejší jízdy. Mnoho řidičů tudy nejezdí, protože dvaadvacítka je známá také množstvím dopravních nehod – absence jakékoliv zatáčky přímo vybízí k mikrospánku. Snad jen o prázdninách tudy projíždí rodiny z jiných koutů státu za svými příbuznými či na dovolenou.
Kdyby nad silnicí letěl vrtulník, viděl by jeho pilot v paprscích zapadajícího slunce jen dlouhou namodralou čáru lemovanou jehličnatými stromy, jejichž stíny se klikatě táhnou po hrubém asfaltu. Neprostupná smrčina odděluje silnici od okolního světa jako dvě táhlé betonové zdi, jindy zase borovice s velkými rozestupy dovolují spatřit neuvěřitelnou hloubku lesa, na jehož konci však panuje naprostá tma. Na mapě je silnice zakreslena jedinou úsečkou na tmavě zeleném podkladu. Silnice se za celou dobu nekříží s žádnou jinou cestou, ani nemíjí žádnou čerpací stanici, motorest, natož nějakou vesnici či městečko. Ukazatele jednou za čas řidiče upozorní, že nejbližším městečkem bude Stompson (v případě, že vyjíždíte z Balleyardu) nebo Balleyard (kupodivu v případě, že vyjíždíte ze Stompsonu). Obě městečka tvoří hraniční body silnice dvacet dva.


Ani Jim si nikdy nevšiml (a to tuhle trasu jezdí už hezkých pár let), že by někdy viděl skrz les prosvítat denní světlo. Častokrát vyhlíží z bočních okének své toyoty mezi stromy ve snaze spatřit pořádného srnce, jak proskakuje mlází (srnec je za tři body, veverka jen za jeden – Jimův rekord je 73 bodů cestou ze Stompsonu).
„Malá srnka, nebo srnče, nebo jak se tomu říká, no vida, když se daří, tak se daří. Dejme tomu za dva body, a to už máme rovnejch dvanáct bodů, děkuji pěkně.“ Jim levou rukou ledabyle svíral volant v jeho dolní části, pravou rukou se snažil zapálit cigaretu. Právě se vracel z práce, jako pokaždé v pátek, aby byl na víkend se svou ženou. Bylo osm hodin večer a den se pomalu chystal na předem prohranou bitvu s nocí. „Dneska to celkem ujde, tak se ukažte, jeleni, medvědi, velryby a godzilly,“ sdělil vládnoucímu tichu vydechujíc mlžný kouř. Motor jako by svým tichým vrněním přitakával Jimovo slovům.
Červená toyota (Houba, jak jí občas říkal Jim, protože do sebe dokázala vsáknout neuvěřitelné množství lidí – jednou v ní vezl z oslavy celkem jedenáct svých kamarádů), byla široko daleko jediným autem jedoucím po dvaadvacítce. Svou monotónní přímočarou jízdu započala před dvaceti minutami, kdy sjela z okresní silnice mezi Debergem a Astonií. Právě v Debergu čekala na firemním parkovišti na svého majitele, aby jej odvezla domů za Samanthou, ale zrovna dneska se Jim zdržel déle v práci, takže místo ve dvě odpoledne auto nastartoval až krátce po šesté večer.
Proč se vlastně Jim zdržel?


„Hovnošpek si sedí ve svém křesílku a já mám vobíhat všechny přísavky na founech,“ brumlal si pod fousy, když mířil do kanceláře vedení. Hovnošpek nebyla zrovna lichotivá přezdívka Bruce Standforda, Jimova šéfa, nicméně poměrně výstižná. Když byl Bruce hodně podrážděný, nedělalo mu problém každou větu několikrát doprovodit výrazem hovno nebo jeho modifikacemi. Navíc byl dost tlustý a jeho panděro vypadalo jako špatně vycpané útroby krocana. „Ale hovno, hovno víš o tom, proč je dotazník společnosti Zewra tak podrobný, takže hovno. Mně je hovno do toho, že jim to lidi pokládaj po třetí votázce, ať teda nasadí přívětivější tón.“ Takhle spustil před sedmi dny na Paula, který Bruce přišel upozornit na velmi nízké procento dotazovaných, kteří s operátory dokončili rozhovor. O týden později došlo i na Jima, který kvůli tomuto nepříjemnému rozhovoru vjížděl na dvaadvacítku až za šera v devatenáct hodin a třicet dva minut.
„Jime, rád tě vidím,“ pronesl Bruce nuceně veselým hlasem.
„Jo, taky,“ hlesl Jim a neklidně přešlápl na místě.
„Posaď se, jen se posaď,“ vybídl pravicí Jima. Ten se po chvilce váhání rozpačitě usadil na rozvrzanou kancelářskou židli.
„Tak,“ rozřízl několikavteřinové ticho Bruce, položil lokty na stůl mezi pečlivě utříděná lejstra a sepnul ruce. Jim tohle gesto povýšenosti nesnášel, ale připadalo mu, že je vrozené každé kancelářské kryse, která má moc byť i jen nad jednou bezvýznamnou osobou. I Jim měl pod sebou několik málo pracovníků, ale o svých chybách vůči podřízeným moc nepřemýšlel. O těch se holt málokdo dozví dřív, než na ně upozorní někdo z kolegů. „Tvoje skupina zpracovává dotazníky pro firmu...“ odmlčel se a z jedné hromádky papírů vzal asi třetí dokument shora. „J&C, pro firmu J&C, nemám pravdu?“ Společnost J&C vyráběla sportovní oblečení a chtěla vědět, jak by lidé ocenili novou kolekci, která by se nesla v duchu okrových barev.
Odpovědi se mu nedostalo. Jako kdyby někdo Jimovi hodil do hlavy světelný granát; osleplý mozek nebyl schopen vymyslet jakoukoliv odpověď na úrovni, jen se tak povaloval v útulném interiéru lebky.
„Proč si myslíš,“ pokračoval Bruce, „že dotazník této společnosti je postaven... ne, ne, zeptám se jinak: přijde ti celkový počet dokončených dotazníků dostačující? Lze z takového množství vytvořit alespoň trochu věrohodný průzkum trhu?“
Jim si byl vědom podmínek, které měl splnit dle časového plánu: alespoň tři sta dokončených dotazníků za dva týdny. Jimův tým jich dokončil sedmdesát tři. Už předem věděl, co bude následovat. Nejdříve mu Bruce znovu sdělí podmínky, za kterých měl být průzkum dokončen – to už bude mírně rozpálen, poté přejde k neschopnosti Jimova týmu, podotkne, že se pod Jimem krapet pohupuje špalek, a na závěr, sobě pro radost, obdaruje Jima několika hovny.
„Ne, Bruci, nejde, bohužel. Ale rád bych podotkl-“
„Kolik mělo být dotazníků?“
„-že se ani nedivím, proč málokdo vydržel...“
„Kolik mělo bejt těch dotazníků?!“ Obličej pana Hovnošpeka zbrunátněl.
„Tři stovky.“
„A ty jich máš kolik?“
„Bruci, nech toho, sám víš nejlíp, kolik jich mám, tak mě ušetři tohohle výslechu a přejdi k věci.“ Ani Jim nebyl v nejlepší náladě, ale věděl, že jistou hranici drzosti nesmí překročit.
Bruce se pomalu začal uklidňovat, taktika vyslýchání na Jima neplatila. Očima chvíli těkal po desce stolu, po bílých stěnách. Nakonec se zahleděl do Jimových očí a uklidnil se. Najednou promluvil starostlivým hlasem velmi zainteresovaného psychiatra: „Sedmdesát tři hotových dotazníků není nejméně, ale také to není požadované množství - Jime, co se jste probůh celé dva týdny dělali?“
Na tohle Jim neměl nervy. Sedět před tlusťochem disponujícím inteligencí desetiletého dítěte, který se mu snaží sdělit, jaký je debil, tou nejhorší možnou cestou, nebylo nic pro něj. Kdo by vydržel pohled idiota, který vás pozoruje jako umírající antilopu v safari parku, jako by vás litoval?
„Bruci, ten dotazník je špatně postavený. Měli by okruh otázek zaměřit na jedno téma, ale oni se ptají na více věcí najednou takovým způsobem, že posluchač neví, kdy dotazník skončí. Logicky pak raději zavěsí. Takhle to dál nejde, měli bychom jim říct, ať dotazník pozmění.“
„Pozmění? Hovno, co my jim do toho máme co kecat?“ I přes veškerý tuk, kterým byl Bruceův krk obalen, Jim viděl, jak mu nebezpečně nabíhají silné žíly. To jsem asi neudělal nejsprávnější krok, pomyslel si. Nevadí, nevadí, dotáhnu to do konce. Vždyť jsem neřekl ni-
Tok myšlenek v Jimově hlavě přerušil Bruce neuvěřitelně hlasitou fistulí, až ho zamrazilo v zádech. „To si jako myslíš, že zavoláš k nim na vedení a řekneš jim, že chceš pozměnit dotazník, na kterym stojí výroba firmy pro celý příští rok? Ses posral, ne? Ani hovno...“
„Půjde to na mojí hlavu,“ vyletělo z Jima. Myšlence se nějakým způsobem podařilo prosvištět racionální částí Jimova uvažování dřív, než stačil posoudit, jestli ji vůbec chce vypustit z úst. Ne, tuhle blbost by znovu neřekl.
„Cože?“ I Bruce byl evidentně zaskočen.
„Říkám... říkám, že to půjde na mojí hlavu... na mojí hlavu, jo,“ odpovídal Jim jakoby ve snech. Zároveň myslel na pohupující se špalek, který se najednou zvrtl a on se zhoupl na šibenici a začal sebou škubat jako moucha lapená v pavučině.
„Ty si myslíš, že z toho takhle utečeš? Nesnaž se schovat za špatně postavenej dotazník. Pro mě jsou důležitý dvě věci. Podmínka a výsledek. A tvůj výsledek nesplnil podmínku ani z jedný třetiny!“ Bruce byl výrazně nakloněn nad psací stůl, dlaněmi opřen o hromadu papírů. Funěl jako býk při rozběhu na toreadora. Jim cítil, jak mu kapky potu stékají z podpaží po bocích až k opasku. Seděl na židli v téměř dokonalém pravém úhlu.
Najednou jako by Bruce sáhnul do zástrčky a dostal ránu. Malinko sebou trhl, pokřivená grimasa v jeho obličeji se změnila ve výraz udivení. Jako by si právě uvědomil jasnou pravdu, která ho měla napadnout už dávno, ale na kterou pro svou zaslepenost přišel až teď.
„Si v pěknejch sračkách, Jime...“ Malinko se pousmál. „Si úplně ve sračkách. Na dotazník ti dám ještě jeden týden, Jime. Jestli nebudeš mít hotových tři sta dotazníků příští pátek, letíš. S tou firmou si to vyříkej jak chceš. Jestli mi zavolají a budou na tebe mít kecy, že se jim sereš do jejich věcí, letíš.“
Jim s podobným ultimátem počítal. Nechtěl se hádat, že měl na dotazník příliš málo času a lidí – což mu ostatně potvrzovalo mnoho jeho spolupracovníků, kteří Jima litovali (a za rohem si oddychli, že tuhle zakázku nedostal právě jejich tým). Taky už nechtěl se šéfem řešit otázku špatné koncepce celého dotazníku. Uvědomoval si, že tohle je už asi třetí zakázka, kterou nesplnil zcela podle představ. Zatím pokaždé se však daly různé chyby a nedostatky lehce vyretušovat. Ale přes dvě stovky nevyplněných dotazníků?
Aniž by cokoliv řekl, pomalu odešel z kanceláře, nechaje za sebou Bruce i s jeho samolibým úsměvem a podezíravě přivřenýma očima. Tak, to bychom měli, pomyslel si. Asi zavolám Samantě, jestli pro mě něco nemá ve školce. Při představě, že by jako jediný zástupce mužského pohlaví vychovával děti v jesličkách, se málem rozchechtal. Měl co dělat, aby smích udržel pod pokličkou, ale záchvat smíchu nakonec ustál jen s mírným úšklebkem na tváři.
Jim si možné vyhození z práce nepřipouštěl jinak než s humorem – mimo jiné znal již dostatečně Bruceovo excesy, aby věděl, že své výhrůžky plní jen málokdy. Na druhou stranu – Jim má za sebou už dvě nepovedené zakázky, třetí na cestě – a na jeho místo se tlačí zástup jeho kolegů, kteří už se nemůžou dočkat, až jim na výplatní pásce přibude dalších dvě stě dolarů měsíčně.
Pomalým krokem došel chodbou až k velké hale, kde vládl organizovaný mravenčí chaos. Desítky lidí sedících v řadě za jedním dlouhým pultem, kterých tu bylo celkem osm, všichni se sluchátky na hlavě a laptopem před sebou. Každý se staral jen o svůj svět, ačkoliv mohl vlastníma očima detailně pozorovat své okolí. Všichni mluvili. Mluvili, mluvili a mluvili. Někdo hlasitě, jiný potichu, jeden energicky s velkým zaujetím, druhý bezduše a odevzdaně.
„Tak co, jak jsi dopadl?“ Otázka vytrhla Jima z rozjímání. Otočil se za hlasem a spatřil mladíka s blonďatými vlasy a brýlemi na nose. Byl to Steve Richman, člen Jimova týmu. I on nesl nemalé zásluhy na tak malém počtu zpracovaných dotazníků, protože se občas při předčítání otázky z monitoru posluchačům zasekl a zkrátka se nemohl pohnout dál. Dotazovaný tak často rozmrzele položil telefon se slovy dejte mně pokoj nebo tolik času fakt nemám.
„Dopadl? U Bruce?“ Jim ještě nebyl plně s to se koncentrovat a dát dohromady smysluplnější odpověď. Navíc mu nebylo moc do řeči.
„Jo, co říkal?“
„Nic moc. Asi poletim.“ Pohlédl na Stevea kradmým pohledem a čekal na jeho reakci. Ta se nedostavovala, Steve očividně čekal, že Jim bude ve vysvětlování pokračovat. „Máme týden na to, abychom dali do kupy všech tři sta dotazníků, nebo letim. Můžu se pokusit domluvit jiný podmínky s J&C, ale když to nevyjde, letim taky. Stačí?“ Nečekal na odpověď a namířil si to skrz celou halu na druhou stranu, nechaje Stevea s překvapeným výrazem za sebou.
Na protější straně haly na Jima čekalo útočiště, jeho vlastní kancelář. Vešel dovnitř a zavřel dveře. Hluk lidských hlasů, vyzvánění a pípání všemožných přístrojů se změnilo v tlumené zvuky vycházející zpod polštáře.
Posadil se do svého křesla a přemítal, co udělá. Bílé hodiny na bílé stěně ukazovaly půl třetí, což znamenalo, že do třiceti minut tu nebude ani živáčka, kromě Bruce, který odchází vždycky až večer.
Kromě Bruce a Jima.
Jim se podíval na roh svého černého psacího stolu, kde ležel telefon. Uchopil sluchátko, které mělo velmi moderní (a podle reklam i velmi pohodlný) asymetrický design. Jima však nutilo pokaždé co nejdříve zavěsit, nemohl ten tvar vystát. Bylo to jako byste drželi nějakou kost. Místy ostré hrany se střídaly s dokonale rovnými plochami, i ta nažloutlá barva sluchátka nutila k všemožným asociacím.
Vyťukal telefonní číslo společnosti J&C a v duchu počítal vyzvánění.


Krátce před šestou stál Jim na schodech do podzemního parkoviště a ujišťoval se, že stihl vyřídit vše, co chtěl. Na tváři mu hrál lehký úsměv.
Firmě J&C se dovolal na první pokus, sekretářka byla moc milá, stejně jako pan Greenman, kterého si Jim vyžádal k telefonu. Velmi decentním a obšírným způsobem panu Greenmanovi vysvětlil, jak si dotazník stojí mezi tazateli. Vše podal takovým stylem, aniž by prozatím zmínil neúspěchy svého týmu. Poté se s Greenmanovým souhlasem pustil do úprav textu. Dotazník měl v tištěné podobě přímo před sebou, stejně tak učinil i pan Greenman, a společně se radili, co a jak je potřeba změnit, zkrátit a vyškrtat na optimální délku. Jim si velmi pochvaloval vstřícnost pana Greenmana (měl velmi příjemný hlas, takový, o který byste přímo žadonili, aby vám četl pohádku před spaním), ale v jeden moment jej přesto polilo horko – a to ve chvíli, když se ho Greenman zeptal, kolik dotazníků již stihli vyplnit.
„Pouze sedmdesát tři, bohužel...“ Odkryl všechny své karty a čekal, co učiní Greenman.
„Třiasedmdesát? Abych se přiznal, čekal jsem víc, pane Gerhame. Jiné dotazníky zvládáte zpracovat daleko dříve.“
„Ano, to je jistě pravda, nicméně abych řekl pravdu, žádný dotazník nebyl zatím takového rozsahu jako ten váš.“ Jim věděl, že konkurence mezi telekomunikačními společnostmi je veliká a toho se obával. Pro firmu J&C, reprezentovanou nyní Billem Greenmanem, by nebyl žádný problém zrušit smlouvu a požádat o vypracování statistiky někoho jiného.
„Chápu, chápu. Každopádně doufám, že do týdne zvládnete zbytek obvolat, rádi bychom statistiku zařadili do příštího vydání našeho módního měsíčníku. Přeji vám hodně štěstí, ať stihnete vyplnit všech tři sta dotazníků. Na slyšenou, pane Gerhame.“
„Děkuji mnohokrát za vaše laskavé jednání, pane Greenmane,“ opáčil Jim, „s takovou délkou dotazníku by to již neměl být problém. Mějte se pěkně a přeji vám pěkný zbytek dne.“ S formálním přáním na ústech Jim položil sluchátko. Zhoupl se v křesle a hlasitě vydechl úlevou.
Zbytek dne strávil Jim přepisováním dotazníku do počítače a jeho rozesíláním svým podřízeným, aby v pondělí mohli začít obvolávat potenciální účastníky průzkumu trhu. Také zavolal Samantě, že přijede o několik hodin později.
„Tolik jsem se na tebe těšila, Jimíku... na volejbale jsem si málem vyhodila koleno, potřebuju doktora. Mám zajít do nemocnice, nebo počkat na vás, pane?“ zavtipkovala Samantha, ale smutný podtón tím přeci jen nezakryla.
„No, to záleží na vážnosti vašeho zranění, mladá paní. Vyčnívá-li vám někde nějaká kost, radno zajíti k doktorovi, avšak potřebujete-li bolavé místečko jen láskyplně ošetřit polibky – jsem ten pravý.“ Samatha se až dětsky uchichtla, což Jima rozesmálo. „Nemůžu se tě dočkat, beruško. Jo, a ať mi postel nezahřívá Líza jako minule, jo?“
„Neboj, ta odpočívá v pelíšku a spokojeně vrní. Taky se na tebe teším, lásko. Ahoj.“ Poslala Jimovi vzdušný polibek s hlasitým mlasknutím a zavěsila. Jim ještě chvíli podržel mobilní telefon u ucha, pak jej strčil do kapsy a pokračoval v přepisování.
Hodinu nato už stál na schodech a přemýšlel, zda má na pondělí vše připraveno. Nakonec dospěl k závěru, že na nic nezapomněl, a vydal se ke své Houbě.


Noc už ze silnice vysála skoro všechnu barvu až do morku černoty, jen pod kužely xenonů Jimovy toyoty bylo možné odhadnout původní barvu asfaltu. Stromy zdánlivě připomínaly vojenské šiky s černými hroty kopí uvolňující cestu svému veliteli, ó velikému Pánu telekomunikačních služeb, jedoucímu na svém ohnivém voze, Houbě. Už před dobrou hodinou přestal Jim počítat zvířata, setmělo se natolik, že neměl šanci trhnout rekord.
Za celou cestu minul jen dvě auta, modré subaru nacpané rodinnými příslušníky a hnědými kufry a nějakou bílou dodávku s nápisem, který však kvůli narůstající tmě nebyl schopen přečíst. Co Jima udivovalo, byla skutečnost, že ve svém pruhu jel jediný. Byť jel poměrně rychle, žádné auto nedohnal a ani ve zpětném zrcátku neviděl žádná světla, která by prozrazovala blížící se vozidlo.
Pořád dokola jako zaseknutou pásku si v hlavě pouštěl dnešní stresující dialog s Brucem. Kupodivu ho myšlenka na vyhazov přestávala děsit s každým kilometrem, který ujel od té proklaté kanceláře. Čím blíže byl k domovu, tím více začínal věřit, že společně se svým týmem (Clarou, Tedem, Spaceym i tím věčným „zasekávačem“ Stevem) stihnou vyplnit všechny zbývající dotazníky.
Chmurné pracovní myšlenky občas střídala Samantha ve spodním prádle nebo tipování, jak dopadne nedělní zápas New Jersey Devils proti New York Rangers.
Dokouřil cigaretu a chystal se vyhodit nedopalek. I když tuhle reflexivní činnost vykonával téměř nevědomky, nyní se mu ruka na tlačítku pro spuštění okénka zastavila. Je možné, aby se v člověku během okamžiku změnilo vnímání jednoho a téhož prostředí? Na rukách mu vyskočila husí kůže. Ještě před hodinou byla pro Jima rutinní cesta po dvaadvacítce vyplněna pozorováním silnice před sebou, počítáním zvířat, sledováním hladiny benzinu a občasným pohlédnutím do zpětného zrcátka. Ale teď jel po černé silnici mezi tajuplnými neprostupnými ploty a jediné, co mohl pozorovat, byly budíky na přístrojové desce a kus silnice před sebou. Tohle porovnání sice působilo docela směšně a dětinsky, Jim by se mu býval byl i zasmál, nebýt však jednoho nepatrného detailu – nemohl, protože i přes jednoduchost celé úvahy ho tahle myšlenka děsila.
„Jen tma a ubíhající silnice, to bude zábava,“ snažil se alespoň malou dávkou ironie odlehčit situaci, což se celkem povedlo. Jakmile Jim uslyšel svůj hlas, vrátila se mu stará jistota do řízení i klidná mysl. Teď teprve si uvědomil, o čem že to před chvílí přemýšlel a zasmál se.
„Ty seš vůl, Jime, nenachčij si do plenek,“ pronesl znovu nahlas, stiskl tlačítko a vyhodil nedopalek. Studený a čerstvý vzduch proudící škvírou do auta byl příjemný, osvěžující. A možná to byl právě čerstvý vzduch, který Jima přiměl uvědomit si další věc – ticho. Ano, jízdu Jima Gerhama doprovázelo jen příjemné vrčení motoru a hvizd větru (při otevřeném okénku). Ale každý řidič tyhle zvuky po chvíli přijme za své a stanou se pro něj nepotřebnou součástí jízdy, která si nezaslouží výraznější pozornost.
Jim sáhl k autorádiu a stiskl tlačítko na přehrávání cédéčka. Uvnitř určitě bylo album Ixnay On The Hombre od kapely The Offspring, Jimovy oblíbené (Samantha ji moc v lásce neměla, což Jim nevěděl a ona mu to nikdy neřekla).
„No hurá, tak jedem,“ pronesl Jim a začal zpívat s Dexterem:

Zkouším se dostat se tam, kde bych rád byl
Vždycky jsem se cítil zrazován od správného směru
Od lidí, kteří se mi snažili radit
Co mám dělat a říkat
Nechci to
Jdu si najít svou vlastní cestu
Jdu dělat své vlastní chyby
Omlouvám se za škody
Škody, které při tom možná způsobim

Tohle byla jedna z Jimových nejmilovanějších kapel, byla součástí jeho mládí. Rád vzpomínal na školní léta, na dobu, kdy s Tomem, jenž před několika lety úspěšně promoval na zubaře, vymetal jeden bar za druhým. Často také vzpomínal na ten den, kdy se v baru „U Žraloka“ seznámil se Samanthou.
Jejich první setkání nedopadlo nejlépe – popíjeli spolu u baru, Jim měl v sobě víc než Samantha (s Tomem pil už od devíti večer) a byl si toho dobře vědom, takže se snažil mluvit pomalu a zřetelně. Bavili se o škole, o hudbě, o oblíbených filmech a došlo samozřejmě také na otázky, jestli právě s někým chodí.
„Znáš Jacka? Jacka Swimmera? Tak to byl můj poslední kluk, fakt vopruz jako. Připadala jsem si jako jeho klíčenka, přebytečnej kus voblečení. Už ho mám naštěstí z krku.“ Styl řeči, jakým Samantha koketovala s Jimem, jí byl naprosto cizí. Mluvila tak, protože to tak přeci bylo moderní a každá žába na podobný řeči sbalila pořádnýho samce. Po čase se Jimovi přiznala, že s Jackem nikdy nechodila, jen to na Jima hrála a čekala, jak se zachová. Jimova reakce překonala všechna její očekávání.
„M-musim ji-jít, promiň,“ vysoukal ze sebe Jim a s opileckou elegancí seskočil z barové židle. Odpotácel se na pánské záchodky do kabinky a pozvracel celou mísu.
Zas takový trapas to tenkrát nebyl, zvracení kdekoli a kdykoli bylo téměř na denním pořádku, ale v takovéhle situaci? Ve vyvrcholení rozhovoru s dívkou snů? Ne, to se mohlo stát jen Jimovi.
Ten večer se z Jima stala hvězda. Samatha se okamžitě sbalila a upalovala domů, nechtěla poslouchat narážky ožralých pubertálních výrostků. Bála se, že bude neoddělitelnou součástí téhle historky, která po škole bude kolovat určitě dobrý měsíc. Nechtěla, aby si každý při vyřčení jména Samantha Willminthová vybavil nejdříve tu krávu, se kterou se Jim bavil chvíli před tím, než zeblil celou hospodu a teprve potom její obličej.
Druhý den, v neděli ráno, když ještě celé městečko pospávalo, se Samantha náhle probudila. Neuvěřitelně jí třeštila hlava. Neomylný příznak, že to včera opravdu přehnala. Ale bohudík – nebo bohužel – si pamatovala všechny včerejší důležité momenty. Sezení s kamarádkami, přesednutí na bar k Jimovi, intimní rozhovor i finální zakončení.
Ozvalo se zaklepání a Samantha si najednou vzpomněla, co ji vlastně vzbudilo. Někdo stál za dveřmi a možná už notnou dobu doufal, že někdo otevře. Samantiny rodiče byli na víkend u tety Sáry; Samantha byla doma sama.
Rychle seběhla schody a zamířila ke dveřím. Než otevřela, na chvíli se zastavila a snažila se nabrat dech.
Vzala za kliku.
Na zápraží stál Jim, v ruce držel růži a usmíval se. Na trávě ještě pomalu roztávaly ranní mrazíky, Jimovy boty tomu odpovídaly – byly celé mokré.
Vzezření mladého muže stojícího u vchodu domu rodiny Willminthových vůbec nenaznačovalo, že před pár hodinami U Žraloka objímal mísu. Kaštanově hnědá ofina čechraná větrem mu překrývala čelo, pod kterým zářily hnědé oči plné radosti. Milý a shovívavý úsměv napovídal, že se opravdu dobře vyspal.
Samantha stála ve dveřích neschopna slova. Přivřená víčka a kruhy pod očima jí dodávaly strašidelný zjev. Vypadala, jako by prodělávala nějakou opravdu nebezpečnou nemoc, místo toho akorát trpěla kocovinou, jež jí bušila do hlavy jako Thorovo kladivo.
„Ahoj, jen bych se rád omluvil za včerejšek, Sam...“ Jim působil naprosto suverénně, nebyly na něm vidět žádné rozpaky. Napřáhl ruku a podal jí růži. Později si Sam uvědomila, že ji musel utrhnout z nějaké zahrady tady poblíž, protože nebyla nijak zabalená a ani kvalitně zastřižená. Navíc, které květinářství by mělo otevřeno takhle brzo ráno?
„Nic se neděje, Jime.“ Samantha by se nejradši ztratila zpátky do postele. Bála se, že tenhle rozhovor bude na delší dobu, než by mohla její hlava snést, ale zároveň nevěděla, jak by to Jimovi šetrně naznačila.
„Tak já půjdu, Sam, dobře se vyspi,“ řekl Jim, jako by Samantě viděl do hlavy a věděl, na co myslí. Ať už byl důvod Jimova rychlého odchodu jakýkoliv, uvítala jej.
„Děkuju,“ zašeptala Samantha, aniž se podívala Jimovi do očí. Jim se otočil na podpatku, stále s milým a sebevědomým úsměvem na tváři, a pomalu odcházel. Sam zavřela dveře a vracela se zpět do svého pokoje s hlavou plnou nejen kocoviny, ale nyní i otazníků .


Cédéčko už přehrávalo sedmou skladbu, Gone Away. Již od setmění Jim cítil, jak mu nabobtnává močový měchýř, ale doposavad se nedonutil vystoupit. Ne že by se bál tam venku, že by měl strach ze tmy, jen chtěl být co nejdříve doma. A taky se mu příjemně sedělo, byl hluboko zapadlý v sedadle, takže většinu jeho zorného pole zaujímaly namísto silnice budíky přístrojové desky, které nijak nekontroloval – jen párkrát mrkl na ukazatele hladiny paliva; měl nádrž plnou ze čtyř pětin.
Každou chvíli by měl minout nějakou informační ceduli s nápisem zbývajícího počtu kilometrů do Stompsonu. Vždy, když jezdil domů kvečeru, neměl problém s tím, že by si nebyl vědom toho, jakou vzdálenost ještě musí ujet. Míjel nespočet cedulí. Ale tenhle večer nespatřil ještě ani jednu.
„To bude tim, že sem takovej vůl a místo koukání po značkách počítám zvířata,“ snažil se vyprostit z pout nesrovnalostí. Sám věděl, že se počítání zvěře nevěnoval tak dlouho a v takové míře, aby mu utekly všechny cedule.
Močový měchýř o sobě dával znát při každém zhoupnutí tlumičů, což už bylo krajně nepříjemné. Jim začal zpomalovat, až po chvíli zastavil u krajnice. Otevřel dveře a vystoupil z toyoty.
Už se chystal dveře zavřít, když mu hlavou proletěla hysterická myšlenka.
nejsem tu sám...
„Blbost,“ zamumlal téměř neslyšně. Zahleděl se přes kapotu do lesa. Neviděl nic než hrubé, tmavě hnědé kmeny smrků v první řadě. Musel by přistoupit blíž, aby viděl více detailů jako mladé smrčky, popadané větvičky a šišky,
červené oči
nebo mechem porostlé kamení.
Stál tam vedle své Houby, pravou rukou stále svírajíc rám dveří a rozhlížel se po okolí. Kužele světel dostatečně osvětlovaly prvních čtyřicet padesát metrů silnice, zbytek byl postupně napadán tmou. Motor vrčel, ale nebyl slyšet přes hlasitou hudbu, kterou Jim zapomněl (nebo nechtěl?) vypnout.
„Do prdele,“ zavrčel, sklonil se do auta a utnul v půlce písničku All I Want. Teď Jima doprovázelo jen jemné bručení motoru. Vystoupil z auta a narovnal se. Opatrně přivřel dveře a donutil nohy, aby udělaly pár kroků směrem dopředu před toyotu, do osvětlené části silnice.
Čeho se tak bojíš, Jime? říkal si pro sebe. Tichý les s tichým doprovodem motoru ruší jen tvoje hlasitý bušení srdce. Hovno, Jime, to snad nemyslíš vážně, ne? Tak se s tim moc neser. Jimův vnitřní hlas dostal podobu Bruceho chrapláku. Jakoby na truc tomu nesnesitelnému hlasu si Jim dodal odvahu a postoupil dál ode dveří.
Došel až před reflektory a přes osvětlený asfalt se natáhl Jimův obrovský stín. Stoupl si ke krajnici. Stín zmizel tak náhle, jako se objevil. Díky světlům viděl matně jak své nejbližší okolí, tak i části svého šatstva, což mu dost usnadnilo práci s rozepínáním poklopce. Otevřel jej a po chvíli začal s neskrývanou úlevou močit.
„Joo, to mi chybělo...“ pronesl Jim do ticha. Stačilo popojít pár metrů vedle auta a bručení motoru se neuvěřitelně ztišilo. Teď Jim vnímal jemný šum větví, slyšel praskání drobných větviček pod vlastníma nohama i hvizd větru v korunách stromů. Také viděl hlouběji do lesa. Ne sice nijak zvlášť daleko, protože byla opravdu hustá tma – měsíc byl skryt za mraky-, ale přesto rozeznal mladé keříky borůvčí, které měly plodit asi za čtvrt roku, všiml si také mnoha na zem popadaných větví. Na první pohled působily jako naprosto ledabyle poházené smetí, ale Jimovi přeci jenom připadalo, že Matka Příroda nenechává nic náhodě a všechny věci má přesně tam, kde je právě potřebuje.
Jim stále ještě vydechoval úlevou a vychutnával si ten pocit, jak se veškerá tíha z podbříšku vylévala pryč. Stále přitom očima přejížděl po stromech, které na svém místě nehnutě stály už bůhvíjak dlouho, vnímal chladnou, tmavě zelenou trávu, která mu obklopovala nohy až po holeně, klouzal pohledem po skupinách vyčnívajících skal, na kterých rostlo borův-
co to je? Co to tam kurva je?
V Jimovi hrklo. Jeho pohled se ustálil na jedné takové skále, která se však odstínem lišila od ostatních. Vyčnívala nedaleko krajnice do výše asi půl metru. Ani její tvar nebyl podobný ostatním skalkám a kamenům v lese. Byla několik metrů za toyotou a Jim se divil, že si jí nevšiml, když zastavoval.
Zapnul si poklopec a pomalu se vydal směrem ke skále. Byla to vůbec skála? Nemohl to být jen nějaký větší kámen, který kdysi vypadl z nějakého náklaďáku z kamenolomu a teď se tu jen tak povaluje?
Míjel své auto; opustil světla reflektorů, zvuk motoru téměř vůbec neslyšel. Ocitl se v naprosté tmě, za ním jeho Houba - světlý záblesk civilizace, před ním černočerný svět ničeho, ochucený krvavě červenou barvou zadních světel toyoty. Kráčel velmi pomalu a uvážlivě, jako by se bál, že hlasitými a rychlými kroky někoho probudí.
Přiblížil se ke skále zhruba na patnáct metrů. Jeho oči už si zvykly na tmu a byly schopny rozpoznat krajnice, kmeny stromů, i neobvyklou skálu, na kterou se velmi slabě a matně odrážela koncová světla Houby...
Odlesky?
je to vůbec kámen?
První věc, která Jima napadla, byla mrtvola ukrytá v igelitovém pytli. Tomu by odpovídal neobvyklý tvar a záhyby „skály“ i neobvykle lesklý povrch.
proč hned mrtvola? Co třeba odpadky? Musí to být vůbec pytel?
Skála, pytel, nebo co to ve skutečnosti bylo, ležela již jen několik málo kroků před Jimem. Teď teprve si mohl celý objekt detailněji prohlédnout. Nebylo to z kamene, ani nešlo o igelit, byl to
plech?
plech, ano, byl to zkroucený a pomalovaný kus plechu. Z jedné strany byl natřen nějakou světlou barvou, nejspíše žlutou, přes kterou bylo něco nakresleno – nebo napsáno?
Jimovi konečně začalo svítat. Vybavil si své nedávné myšlenky, ve kterých přemítal o značkách a cedulích. Konečně ozubené kolečko zapadlo do soukolí, jehož pravidelný chod Jima uklidnil.
„Bastardi, jako by neměli nic jinýho na práci,“ zanadával si. Hlavou se mu honily představy ožralých členů skupiny „Drsňáci“ nebo „Padlí andělé“, kteří dychtivě vystrkují těla z polorozpadlého buicku svírajíc v rukách baseballové pálky. Hele, další značka, flákni do ní, dělej, povzbuzují se navzájem. V sedmdesáti kilometrové rychlosti pak jeden z nich vší silou udeří do plechového obdélníku-
co blbneš, akorát by si urazil ruce, aniž by se značka jakkoliv pohnula
Hlavou mu bleskl další nápad, jak se značka mohla ocitnout poničená v trávě. Nějaký ospalý řidič nákladního auta si asi řekl, že chvilkové odevzdání se říši snů mu jenom prospěje – nikde ani živáčka, silnice rovná jako feťákova lajna. Jim si dokázal živě představit, jak mírně obtloustlému řidiči ve středních letech se silným strništěm pomalu klesá brada na prsa, jak jeho dlaně povolují sevření volantu. Jaký šok musel řidič zažít, když se jeho dodávka stočila ke krajnici a pneumatiky sjely z rovného asfaltu do hrbolaté trávy. Určitě se řidič právě v tomhle momentu vrátil do kruté reality a přímo do očí ho bila jasná barva značky s nápisem-
nápis
Nyní stál přímo nad značkou a detailně si mohl prohlédnout její zdeformované tělo. I přes veškeré ohyby a praskliny, které plech utrpěl, mu bylo na první pohled jasné, že takový ukazatel včera, předevčírem, minulý týden - vlastně kdykoliv s výjimkou dneška – míjel nejméně milionkrát; cestou do práce a posléze cestou domů.
„No to bych se na to podíval,“ zabručel a opatrně, tak, aby se nepořezal, přizvedl značku do úhlu, pod kterým bylo nápis snadnější přečíst. Na značce byly napsány černou barvou dvě velké číslice.
„Sedumdesát tři? Cože?“ Jim se zarazil, pak nevěřícně zakroutil hlavou. Na chvíli jej zahřála myšlenka, že by za několik desítek kilometrů, necelou hodinku jízdy, mohl být konečně doma, ale pak se zamyslel. Jednak ještě nejel tak dlouho, aby mu zbývalo ujet takovou nepatrnou část z dlouhé a nudou zavánějící cesty, a jednak ze zkušenosti věděl (třebaže doposavad žádnou ceduli – kromě této – neminul), že ještě dobré dvě hodiny za volantem na něj dychtivě čekaly.
První otázka byla tedy chtě nechtě smetena ze stolu rychlostí kulového blesku, ale ta druhá Jima zaměstnávala ještě dlouho poté - a trápila by jej i doma v ložnici, těsně před usnutím se Samanthou po boku, kdyby však domů dojel.
Totiž, ať Jim nakláněl ceduli do všech možných poloh, neobjevil na značce žádné další číslice ani písmena, zkrátka žádný název města, restaurace či čehokoliv jiného, s čím by se dala spojit cifra sedmdesát tři. Stál tam v předklonu, cítil, jak mu studený vítr ovívá holé ruce a snažil se vybavit nějaký okamžik svého života, kdy by na ulici, ve městě nebo na cestách viděl ceduli s číslem a ničím jiným. Připadal si jako ztracený knihovník mezi přeplněnými regály, který ne a ne nalézt jeden prošoupaný a opotřebovaný útržek papíru.
Zákazová dopravní značka to není, to bylo Jimovi hned jasné už jen proto, že nebyla kruhového tvaru. Rovněž barevné označení by bylo naprosto mimo mísu. Vzpomínal na nedávnou dobu, kdy měli ve firmě školení o dopravní bezpečnosti, a marně v hlavě pátral po záblesku vzpomínky na nějakou značku sakra, která by do prdele měla zosobňovat jen nějakou zasranou číselnou informaci -
Celá tahle hra „vybav si ceduli jen s číslem“ trvala jen pár sekund, Jimovi však připadalo, že v té vysoké trávě s cedulí pod rukama stojí dobrou hodinu. Vypadal jako nějaký dědek s artritidou, který se za žádnou cenu nemůže narovnat a v podřepu odpočívá, aby se o napřímení po chvíli znova pokusil. Možná by u kraje silnice setrval déle (možná že i v té samé pozici), kdyby nebyl náhle vytržen z přemýšlení zvukem, který sice za jiných okolností miloval, ale který ho nyní přivedl na pokraj hrůzy.
Autorádio se zapnulo a The Offspring spustili další ze svých skladeb.
Jim zkoprněl. Srdce mu vyletělo do krku rychlostí světla, žaludek stihl udělat trojité salto. Ani se neotočil, civěl dál na číslice 73, navenek na hudbu nijak výrazně nezareagoval. Přestože se mu chaoticky rozpumpovalo celé tělo, nohy jako by měl zalité betonem. Hudba k sobě připoutala Jimovo nitro - ostnatým drátem.
Nakonec sebou prudce a nepřirozeně trhl – jako když v půlce pozastavíte video s chlápkem padajícím ze schodů a po chvíli ho opět spustíte – a nechaje značku značkou poručil nohám rozeběhnout se k toyotě.
Běh Jima trochu uklidnil. Aby si úplně vyčistil hlavu, na to by musel uběhnout několik kilometrů (nejlépe v jiném prostředí a za dne), ale Jim uvítal i těch několik desítek metrů ke své Houbě uprostřed noci.
S každým krokem hudba sílila, až nakonec kytarový riff skladby Change the World přehlušil klapot podrážek. Ale to už byl Jim u auta, hbitě se soukal za volant a nacvičeným pohybem utnul písničku stiskem tlačítka Stop.
Seděl tam a snad čekal, že cédéčko znovu spustí. V nastalém tichu Jim slyšel svůj stále ještě trochu nepravidelný a vyděšený dech, šumění větru a bručení motoru. Zvuk větru občas zesílil, jindy zase téměř utichl. Náhle si Jim uvědomil, že vítr je součástí "toho tam venku", a prudce zabouchl dveře. Vítr byl vetřelcem v jeho vlastním autě, kde má místo pouze racionální uvažování, logika, posloupnost a uklidňující jednotvárnost, jako to v takovém normálním civilizovaném světě bývá, ne? V autě, jediném nositeli světla široko daleko, se Jim cítil v bezpečí. Venku to vypadalo, že krajinu přikryla věčná a neúprosná tma, která blahodárně působí na temné stromy, bez špetky pravidelnosti rozeseté po krajině jako popadané náhrobky obrů. Tmou se dozajista živila i lesní zvěř, vydávající všechny ty nepříjemné zvuky, kterých se lidé děsí, protože nevědí, kam je mají zařadit. Pro divokou přírodu neexistují žádná pravidla vytvořená člověkem, žádné škatulky.
Možná by Jim najednou nezačal vnímat okolní prostředí tak impulsivně a negativně, kdyby už ovšem nebylo tak pozdě – táhlo na půl desátou – a především kdyby nenarazil na zvláštní pokroucenou značku s ještě podivnějším vzkazem a kdyby do ticha nevystřelila písnička punkrockové kapely; hudební doprovod, který si nikdo neobjednal.


II.


Jednou rukou držel volant a pohodlně usazen v sedadle kouřil už desátou cigaretu od nepříjemné čůrací zastávky. Za celou dobu ani jednou nestáhl okénko, nedopalky odhazoval přímo pod sebe, čerstvý vzduch pak do interiéru proudil větracím systémem. Cédéčko se povalovalo na sedadle spolujezdce, Jim se nijak neobtěžoval vložit jej zpět do obalu. Ubíhající silnici nijak zvlášť nevnímal, kdyby mu před kola náhle skočila malá holčička se švihadlem v ruce, zcela jistě by ji přejel, aniž by ji zaregistroval. Na čele se mu skvěly krůpěje studeného potu, ačkoliv jemu samotnému připadalo, jako by mu někdo zatápěl pod kotlem, ve kterém se vařil. Jeho oči, jindy tak průhledné – vždy jste podle Jimových očí poznali, jakou má náladu – byly zastřeny zoufalstvím a nemohoucností. Mnoho šílenců, kteří se ocitli v bezvýchodné situaci, přičemž ohrožovali svůj nebo cizí život, mělo v očích podobný výraz. Vzápětí pak provedli něco, co málokdy končilo jinak než vyvěšením parte na obecním úřadě.
Chvíli po tom, co znova roztočil kola své toytoty, se rozhodl zavolat Samantě. Připravil si úvodní slovo (něco jako Ahoj miláčku, prosím tě, běž už spát, přijedu později, než jsem si myslel) a z kapsy u kalhot vytáhl mobilní telefon. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že nemá signál. Vší silou praštil sevřenou pěstí do volantu, až ho zabolely malíkové klouby. Je tohle možný? To se opravdu může stát jenom mně.
Tehdy Jimovi začalo docházet, že tu opravdu něco nehraje. Doposud byl obrněn lidskou vlastností chladné dedukce, přecházel drobné nedostatky, které nezapadaly do celkového konceptu příjemné noční jízdy a při dumání o neznámé značce se snažil vyvarovat jakékoliv neuvážené myšlenky, která by jej svedla na scestí nelogična. Ale čím delší dobu jel skrz temný les po silnici, která vůbec nikam nezatáčela, ba ani se na ní neprojevovala žádná nerovnost (už jen to Jima znervózňovalo... připadal si jako na hladkém běžícím pásu, který nejde zastavit), tím více se cítil vzdálen člověku naučenému způsobu uvažování. V civilizaci se nesetkáte s nic neříkající značkou, o které Jim věděl, že přeci jen nějaký význam mít musí, v civilizaci vám nezačne hi-fi zničehonic hrát, pokud netlesknete, nestisknete ovladač nebo k věži osobně nedojdete. Ve světě, kde technický pokrok vylučuje jakoukoliv náhodu, kde je veškerá problematika řešena matematickými a fyzikálními vzorci, kde bez chemie nenapudrujete nemluvněti zadek, má náhoda a „tajemno“, dá-li se to tak nazvat, přinejlepším pouze pětiřadé místo. Ale v lese, který už měl dávno skončit (jak Jim odpočítal pomocí svých hodinek a průměrné rychlosti), na rovné a hladké asfaltové cestě, jež není lemována žádnými značkami ani patníky, jen strach nahánějícími stromy, ztrácí veškeré logické uvažování smysl.
Po nevydařeném telefonátu jel chvíli v naprostém tichu. Mobilní telefon položil na palubní desku a snažil se přemýšlet. Už nejednou ho napadlo, že by to mohl prostě otočit a vrátit se do Debergu. Zprvu si nemyslel, že by to bylo časové výhodné, že určitě každou chvíli narazí na nějakou značku, která ho ubezpečí, že nedojel na konec světa.
Postupně u něj převládl názor zavánějící odevzdaností, že vrátit se je nemožné. Nedokázal si představit, že by ztratil tolik času jen tím, že by znova míjel tu noc už jednou projeté (heh, docela ironie – cesta před ním se víceméně nijak nelišila od trasy, kterou stačil ujet). Nechtěl znova minout značku a nepřál si, aby zase spustili The Offspring – bylo-li to možné, když leželi vedle Jima.
Několikrát se také pokoušel na rádiu naladit nějakou stanici, ale marně. Nastavil rádio na automatické vyhledávání frekvencí, ale ani po několikátém projetí celého FM pásma neuslyšel ani náznak lidského hlasu nebo hudby. Celkem chladně a bez emocí negativní výsledek vyhledávání přijal - monotónně se tvářící silnice a pocit beznaděje z nekonečné cesty Jima nahlodaly tak, že ztratil zájem hledat nějaké východisko; jen apaticky držel ruku na volantu a chodidlem šimral plyn. Jako se starou vysloužilou budovou, která ve vašem městě stojí desítky, ba i stovky let. Lidé ji vnímají a registrují, a přeci o ní nic neví. Postupně dům prostoupí plíseň, hniloba, zatuchlost a začne se rozpadat. Vy si toho jednoduše nevšimnete – dokud budova sama od sebe nespadne. Přesně tak zdejší prostředí vdechlo Jimovi svůj díl hniloby a plísně, která se mu usadila v každém nervu a každé krvince.
Jim se jen držel svého volantu, skelné oči upřené před sebe do osvíceného prázdna, desátou cigaretu laicky sevřenou ukazováčkem a prsteníčkem pravé ruky. Najednou se naprosto bezmyšlenkovitě nahnul, jako už během půlhodiny několikrát, a zapnul rádio.
Autem se rozkvílely pazvuky připomínající spíše páření velryb než vyhledávání rozhlasových stanic. Psychopatické šumění Jima vůbec nevyvedlo z míry; seděl naprosto nehybně s hlavou mírně nakloněnou doleva a jedním uchem naslouchal nepříjemným nuancím linoucím se z rádia.
Už se znovu natahoval po tlačítku, kterým by rádio vypnul, když šum přešel do mluveného slova. Jako kdybyste se potápěli v moři a vzápětí vypluli zpět na hladinu. Nesourodý šum moře útočící na ušní bubínky ustane a vystřídají jej známé hlasy povykujících dětí na pláži, halasný zvuk troubícího parníku nebo možná dokonce nějaká oddechová plážová muzika hrající ze stánku na míchané nápoje.
Jim přišlápl brzdu a Houba zpomalila na polovinu původní rychlosti. Jako by tohle gesto mělo Jimovi pomoci lépe se poprat s vědomím, že chytil signál, panebože já sem chytil signál, no to mě poser
„...říkal, že vám pustim ňákej pořádnej nadupanej rokec, japabyne, máte ho mít!“ Jim okamžitě poznal ten sípavý, místy chraplavý hlas, který jen tak tak přežíval pod tíhou vypitých plechovek piva a vykouřených eLeMek. Byl to Neomylný Joe Oplatka, chlapík, který nedočkavým posluchačům rockového rádia Beatzone pouštěl ty největší hity, prokládané různými vykonstruovanými příběhy ze života. Dávno tomu, kdy Jim a Samantha Beatzone poslouchali – vlastně kdy Jim poslouchal rádio jako takové, ale jméno nejznámějšího rádiového baviče v celém okresu Stompson se mu vybavilo rychleji, než bys řekl králičí bobek.
„Jen vám chci říct, abyste pokud možno nechodili ven, prej se nad ránem strhne bouřka jako kráva. Řikali to v rozhlase, těsně potom, co zahráli hula-hula na uvítanou.“ Jim se usmál a vzpomněl si, jak se Samanthou před pár lety stáli na pokraji mola místního koupaliště a chystali se naráz skočit do vody. V poslední chvíli se zarazili, protože z nedalekého amplionu se ozvalo zapraskání, následované tak nepovedenou hudbou, jakou si jen dovedete představit. Znělo to, jako by saxofon dostal orgasmus z neustálého obskakování nadržené mrouskající se kočky. Do rytmu k tomu snad plácali vařečkou o rendlík s teplou svíčkovou. Jim se začal pochechtávat, Samantha nevěřícně zírala před sebe s otevřenou pusou. A když se navíc z amplionu ozvalo: „Franku, už můžu mluvit? Musím něco zmáčknout? No to snad – jé, já už mluvim!“ Jim málem spadl smíchy z mola. Samantha ho zaujatě pozorovala pohledem pětiletého dítěte, ale pak se začala také smát z plných plic. Nakonec, v tom nejnestřeženějším okamžiku, skočil Jim do vody a vylekanou Samanthu strhl s sebou.
„Tak tady je máte, všemi milovaný Gans en rouzis hrajou teď jen pro vás!“
Joe Oplatka domluvil a na jeho slova navázala písnička Klepání na nebeskou bránu.
Písnička Jimovi dovolila alespoň trochu se uvolnit. Největší radost mu udělalo zjištění, že ať už je (ztracen) kdekoli, určitě není sám, kdo tuhle písničku poslouchá. Na chvíli byl navrácen do říše krásné a naivní snové reality, kde se silnice znenadání stáčí a končí frekventovanou křižovatkou plnou světélkujícího života. Odsunul starosti s dlouhou a nepříjemnou cestou na druhou kolej a snažil se myslet na něco, co by mu pomohlo zapomenout na dnešní děsivou noc. Ve vzpomínkách se vrátil k Samantě, po níž neuvěřitelně toužil. Chtěl ji hned teď vidět, dotýkat se jí, laskat ji ve vlasech a nechat si od ní šeptat slova útěchy do ucha. Už je to dobré, lásko, už jsi doma... pojď, postarám se o tebe, jako by slyšel její hlas a představoval si, jak ho Sam odvádí do postele.
Na mysli mu vytanuly náhodné chvíle strávené se svou láskou - chvíle tak banální, až se divil, že je doposud jeho mysl nesmetla ze stolu určeného pro důležitější životní momenty. Vybavil si okamžiky, jak sedával u okna a četl noviny, když se každý den v tu samou hodinu ozvalo zašramocení klíče v zámku. Rachocení bylo tak specifické, že kdyby někdo Jima se zavázanýma očima zamkl do místnosti, kterou by postupně odemykaly a zamykaly různé osoby, Jim by bez váhání poznal, která ruka patří Samantě. Vzpomněl si také na zimu v roce devadesát šest, kdy se Samanthou oslavili první společný půlrok a kdy si spolu při svíčkách dlouho do noci povídali o všedních věcech. Samantha ležela Jimovi na klíně a Jim se rozvyprávěl, co má v plánu připravit si na referát z finanční matematiky. Samantha bedlivě poslouchala, když se najednou zpod jejího vláčného těla ozvalo nenápadné pšouknutí. Jim se pousmál a byl by celou situaci beze slova přešel, kdyby Samantha nepronesla „Fíha, promiň.“ V tu chvíli se Jim mohl potrhat smíchy, se Samanthou rudou jako rak v náručí.
Píseň skončila tak náhle, jako začala. „Jo, to byl rokec,“ vrátil se k mikrofonu Joe, „parádní věc. Ale tahle šou není jenom vo hudbě, proto dám prostor i vám, věrnejm posluchačům rádia Beatzone, abyste mi zavolali a řekli mi, co máte na tomhle světě nejraději. Dost filozofická votázka, co? Kdo mi ale zavolá ňákou filosofickou vodpověď, toho pošlu do prdele, soráč, ale je to tak.“
Joe pomalu dokončil svou výhrůžku, kterou prostoupila další písnička, kterou však Jim neznal. Nebyla špatná. Měla chytlavý rytmus a text o nějakých šlapkách, nebo co. Jim ji druhým uchem vypouštěl, byl stále myšlenkami trochu mimo. Pořád se vracel k Samantě. Nemohl se od ní odtrhnout, stejně jako se závislák na automatech nemůže vzdát své touhy po třech sedmičkách.
„Á, už tu máme prvního volajícího,“ přerušil Joe písničku, „kdopak to je? S kym mam tu čest?“
Chvíle ticha. Jako by se volající zasekl a nemohl mluvit. Jim si okamžitě vzpomněl na Stevea, svého podřízeného, jak civí s pusou dokořán na monitor, nemoci ze sebe vypravit ani žbla.
„Takže přírodu, jo?“ navázal Joe jako by se nechumelilo. „No a kam tak nejrači jezdíte? Řekněte mi nějakou fakt vtipnou historku z přírody a pošlu vám naše triko s logem Beatzone na zádech, fakt mazec.“
Asi nemám zas tak kvalitní příjem, když neslyšim toho, kdo volá, pomyslel si Jim. Nebo to posrali tam u sebe na ústředně.
„Hehe, nepovídejte, to snad ne, fakt tak dlouho? Já bych se na to asi vysral a počkal na ráno, ale vy máte náturu, to se musí nechat.“ Jim opět nezaslechl jediné slovo ze strany volajícího.
„Hahahaha, no takovou historku sem dlouho neslyšel, klobouk dolů,“ křičel Joe do mikrofonu, až jeho řev přecházel do uširvoucího praskotu. Jim rádio raději trochu ztlumil, nechtěl, aby mu odešly repráky.
Snažil se vžít do role Joea Oplatky a představoval si, jaká historka ho mohla tak rozesmát. V hlavě si skládal různé verze vtipných situací z všemožných výletů; piknik s mravenci? Rybolov, který skončil vykoupáním v ledové vodě? Nevěděl.
Před sebou najednou spatřil dvě malé žhnoucí tečky, Toyota ještě byla příliš daleko na to, aby dálková světla jasné body k něčemu přiřadila, ale čím více se Houba přibližovala, tím více se Jim ujišťoval, že ho oči neklamou. Jasné body přesně pasovaly doprostřed hlavy mohutného zvířete, jehož silueta se vynořila ze tmy jako při nějakém divadelním představení.
jelen?
Zvíře stálo nehnutě uprostřed silnice, skoro jako by zde stálo vycpané už řadu let. Majestátní paroží dominovalo celému vznešenému tělu.
Zvíře se nepohnulo, nezachvělo se, neleklo se. Pouze stálo. Bez pohybu. Jedinou známkou života byl
ty oči, panebože ty oči
klidný, ale zároveň plamenný výraz v jeho očích, na který Jim do konce svého krátkého života nezapomene.
Pomalu se blížil ke zvířeti. Zastavil ve chvíli, kdy už světla toyoty zvíře jasně ozařovala.
„No to je fakt gól,“ pokračoval Joe. Už dobrou půlminutu se svíjel v křečích a nevypadalo to, že by ho smích měl za chvíli přejít. „Já z toho nemůžu, to se prostě každýmu nepodaří. Ne, řek' bych, že tohle se muže povýst jen vám, kamaráde. Takže vy si prostě jedete po silnici, všechno oukej a najednou co? Najednou co, kamaráde? Řekněte to znovu!“
„Jelen,“ zašeptal Jim. Rty se mu chvěly. Celý se třásl jako osika, jako by právě po několika hodinách vylezl nahý z ledničky. Nespouštěl zrak z jelena, který pohled opětoval. Jim měl obrovský strach, strach dívat se jelenovi zpříma do očí, ale mnohem víc se bál sklopit oči. Děsil se, že jakmile by jelena ztratil z dohledu, mohlo by se mu to vymstít.
ty oči!
V očích zvířete se lesklo samotné peklo. Temný a nenávistný pohled z Jima vysával poslední zbytky normálnosti, Jim cítil, že začíná bláznit. Jak rád by odtrhl zrak, ale nemohl, připadalo mu, že jejich zornice jsou navzájem spojeny neviditelným lankem. Jim prostě musel pozorovat jelena a jeho vroucí (a přitom tak chladné) oči.
„Jo, správně, najednou JELEN, chacháá! Takže tam stojíte, jelen přímo před váma a civíte na sebe jak párek zamilovanejch.“ Joe byl v sedmém nebi, pořád zvyšoval hlas, který pomalu ale jistě připomínal Bruce a jeho fistuli.
„A prej ty voči! Úplně posranej, co? Řekni mi, hovne, jak ten jelen vypadá?“
Jim se pořád propadal do hlubin očí samotného ďábla. Chlupy po celém těle měl zježené, penis scvrklý, klouby na rukou, které křečovitě svíraly volant, neuvěřitelně bílé. Přesto věděl, že oči nejsou to jediné, co ho na jelenovi děsilo. Taky ta jeho srst. Byla tak nějak... no, slizká, jako řasy na hladině řeky, a taky podivně zčernalá... ohořelá? Ne, to asi ne, ale jaksi uhelnatá, do černa, ale přesto se v ní ozývaly jiné barvy. Ve světlech toyoty se na jeho statném těle blýskaly tmavě modré odstíny, jedovatě zelené chomáče chlupů okamžitě přecházely zpět na tmavě hnědou až černou barvu, hrdlo jelena se zase skvělo tmavě rudou.
„Si v pěknejch sračkách, Jime...“ liboval si Joe. Nebo to byl Bruce? Jim nevěděl snažil a se po tom nepátrat. „Si úplně ve sračkách. Na odpověď ti dám ještě minutu, Jime. Jestli neodpovíš, letíš.“ Ano, tohle už musel být Bruce. Jim se v mžiku rozvzpomněl na horké chvilky v kanceláři vedení, kde si ho Bruce podával jako nějakého haranta, co rozbil sousedům okno. Jenom třiasedmdesát dotazníků? Najednou mu hlavou probleskla zkroucená značka u krajnice; jak to, že ho to nenapadlo dřív? Sedmdesát tři, sedmdesát tři... Někdy jste řešení skládačky tak blízko, že ji ani za boha nemůžete dát dohromady.
Jak si na značku vzpomněl, tak ji i zatratil. Stále upíral oči na jelena, který mu pohled vracel několikanásobně silnějším odhodláním.
„On tě pohltí, Jime, a bude to kráásnýýý,“ slyšel Bruce z rádia, „on tě totiž chce víc, než cokoliv jiného. Dělá to pro Ni,“ dokončil větu klidným a vyrovnaným hlasem. „Tak se mu poddej, jen mi řekni, jak ten jelen vypadá a co cítíš, Jime, řekni to, řekni to...“
Jim nebyl schopen slova. Z úst mu pomalu vytékal pramínek krve, ale jeho netečnost prozrazovala, že si to vůbec neuvědomoval. Nejspíš se musel před chvílí kousnout do jazyka.
„Prozraď mi, jak se cítíš, Jime, no tak, dělej,“ žadonil Bruce hlasem, ze kterého se Jimovi ježily chlupy na prsou. Najednou Bruce nahradil hlas Joea, který jako by nic pokračoval ve svém smíchu.
„Chacháá, takže si tam seděl svalenej za volantem, zpocenej až na prdeli a čuměl na jelena, pardále, dobrýno,“ spustil zvesela. „A najednou ten dupot, co?“
Jim se pomalu předklonil, lokty položil na volant a naslouchal. Stále si s jelenem vyměňoval pohled, ale náhle pocítil, že tu nejsou sami. Ďáblův vyslanec mu to prozrazoval svýma očima.
Najednou se za jelenem objevil obrys dalšího jelena, snad ještě mohutnějšího. Vyšel z pravé strany lesa a přes silnici si to namířil do houští naproti. Následoval ho další jelen, za ním laň, pak se vynořila celá skupinka jelenů a všichni poklidně kráčeli přes silnici, tvoříce nepřetržitý řetězec. Obrysy se objevovaly a mizely, ale neustávaly. Jen ten jeden stál pořád na místě s pozoroval Jima, jak se za předním sklem odevzdává zoufalství.
Dobrou půlminutu Jim cítil dupot jejich kopyt, dokud poslední z jelenů neproskočil křovím a nezmizel z dohledu. V tu chvíli se dal do pohybu i poslední z nich, jejich slizký Pán, ten, který Jima přeměnil v průhledný stín. Otočil hlavou k místu, kam běželo stádo, a pomalým krokem se za nimi vydal.
„No to vám povim,“ začal opět Joe, „to je fakt povedená historka, tričko vás nemine, přisahám... takhle sem se dlouho nezasmál, jelen, to snad ne, chacháá, jelen, JELEN!“
Jim se zhroutil na volant a brečel.
Rádio nehrálo, Joe ztichl. Byl slyšet jen Jimův vzlykot. Takhle se rozbrečel snad jen v šesté třídě, kdy se porval s Dukem, svým spolužákem. Ale tehdy brečel příšernou bolestí a ponížením. Teď, v naprosté samotě a odloučenosti od zdravého rozumu, mu po tvářích stékaly slzy toho nejniternějšího úděsu. Byl tak pohlcen svým vnitřním světem chaosu a sebezničení, že dokonce přeslechl i šeptajícího Bruce, který se naposledy vrátil k mikrofonu.
„Neodpověděl jsi mi na otázku, Jime. Letíš.“


III.


Začalo mírně poprchávat. Schylovalo se k bouřce, o které informoval Joe (byl to Joe? Hrálo vůbec rádio?). Cvrkot v lesích pomalu ustával, blížil se úsvit, ačkoliv k prvním tmavomodrým náznakům rána zbývalo ještě moře času. Jim o ničem z toho vůbec nevěděl, jelikož neklidně spal zkroucený za volantem Houby. Usnul vyčerpáním. Sama toyota pořád ještě stála s rozsvícenými světly v pravém jízdním pruhu směrem Stompson a spokojeně brumlala.
Probudil se s hlasitým nadechnutím, jako kdyby mu někdo z plic kompresorem vysál všechen vzduch. Zmateně koukal ze strany na stranu, zorničky rozšířené, nemohl zaostřit a už vůbec nerozuměl prostoru, v jakém se nacházel. Po chvíli kroucení hlavou sem a tam a tázavým pohledem v očích (kde to sakra sem?) se mu dech zklidnil, částečně se mu navrátila soustředěnost a jeho mozek upevnil tělo v realitě. Lehce byste na Jimově tváři přečetli nepříjemné zjištění, kde právě sedí. V očích se mu objevil odevzdaný smutek odsouzeného vedeného ke gilotině, otevřená ústa stažená do zděšeného úšklebku dávala najevo, jak šeredně se spletl, když si pár desetin vteřiny po procitnutí myslel, že vše bylo jen ošklivým snem.
„Do prdele, do prdeleeee,“ proklínal dnešní noc, dnešní cestu domů, nesnesitelně rovnou dvaadvacítku a svůj vlastní strach. Stejně jako strach jeho tělo ovládl i hlad. Žaludek scvrklý jako sušená švestka se dožadoval pozdní večeře; svůj vztek dával najevo hlasitým kručením. Jim si v hlavě snažil utřídit myšlenky, i když věděl, že se pokouší o nemožné. Všechno od výjezdu z podzemních garáží v Debergu až doteď se tvářilo příliš absurdně, připadal si jako ve snech, které se zdávají jedenáctiletým klukům. Takové ty děsivé sny, kvůli kterým se bez problémů pomočí, ale zároveň by o nich nevyprávěli kamarádům; právem by se jim vysmáli, že jsou strachy posraný z takovejch píčovin, poseroutkové, poseroutkové, poseroutkové...
Zvedl hlavu a všiml si rozprsknutých kapek na předním skle. Jak rád by teď vystoupil a nechal se bičovat nastávajícím deštěm, dokud by z něj nesmyl veškerou hrůzu, která se na Jimovi usadila jako černá špína na hornících! Ale při pomyšlení, že by musel vylézt z auta "tam ven", se mu zvedal žaludek, schopný vyzvrátit i to nic, co tam bylo, smíchané s žaludečními šťávami.
Jak dlouho vůbec spal? Netušil. Jen hladina benzinu leccos napovídala, ale ani na ni nebylo spolehnutí – Jim se sice na budíky celou cestu automaticky díval, ale jako v transu vůbec nevnímal jejich hodnoty. Mohl spát tak patnáct minut? Půl hodiny? Asi ano, půl hodiny, protože většinu benzinu určitě projel, než prostál.
Rychlým pohledem přejel autorádio. Bylo vypnuté. Nevzpomínal si, kdy ho naposledy zapínal, ani jestli vůbec nakonec naladil nějakou stanici, poslední okamžiky před usnutím se mu ztrácely v mlze.
Joe Oplatka
A je to tady, chvíle nepříjemného zpětného vybavování. Padlá cedule a hrající cédéčko (okamžiky, které již Jim nepovažoval za důležité, silně pobledly ve stínu toho, co Jima potkalo v následujících hodinách). Vzpomněl si, jak sebou trhl překvapením a nadšením, když se mu podařilo naladit Beatzone, stanici, která neuměla hrát špatnou hudbu, a hlavou se mu přehnala písnička Klepání na nebeskou bránu. Ale najednou mu vlastní mozek zakázal přístup do další komnaty poznání. Zasekl se před dubovými dveřmi, ve kterých čekalo rozuzlení – stalo se vůbec něco (a pokud ano, tak co?), když naladil Beatzone? Stál uprostřed temné chodby a přemýšlel o heslu, kterými by dveře otevřel. Hlavou mu vířily všelijaké výrazy, ale ani jeden zřejmě nebyl ten pravý-
slizký
Jimovi z toho slova naskočila husí kůže. Rozhodl se raději dál nepátrat. Až bude připravený, samo si pro něj řešení přijde. Zároveň si uvědomil, že ať už se mu vzpomínky vrátí v jakékoliv podobě a síle (a cítil, že náraz to bude opravdu silný), určitě jejich příchod ztlumí, když odsud co nejrychleji odjede.
Opatrně se rozjel a za chvíli po silnici upaloval stodvacítkou. Ručička ukazatele benzinu se ustálila na posledním dílečku, což znamenalo asi čtvrtinu nádrže. Nemyslel na to, že by se nějakým způsobem dostal z lesa, nečekal, že by vyjel na místa, která důvěrně znal a svou noční můru nechal za sebou. Jen chtěl držet nohu na plynu, chtěl vědět, že ta silnice pod ním mizí a objevuje se nová, čistá, neposkvrněná prožitou hrůzou. Chtěl ujet takovou vzdálenost, jakou mu skoro prázdná nádrž dovolí.
Po deseti kilometrech (během nichž se krajina nikterak nezměnila a silnice se nikam nestočila) musel zapnout stěrače na nejvyšší rychlost, aby stačily stírat neuvěřitelné přívaly vody, které z nebeského koryta musel vypustit sám Bůh. Voda stékala po bočních okénkách, valila se přes zadní část vozidla. Dravě útočila na kapotu Houby, která ji jako vystřelený šíp rozrážela svou rychlostí a stěrače jen dokonávaly dílo zkázy.
Jim nijak výrazněji nezpomalil, déšť jej nevyvedl z míry, byť i přes snahu stěračů neviděl téměř nic. Seděl nahrbeně za volantem, ruce na jeho horní části a pozorně vnímal silnici před sebou. Ani si neuvědomoval, že cení zuby. Kdyby na sebe podíval do zpětného zrcátka, všiml by si (a nespíš se i zděsil), jak mu prošedivěly jeho havraní vlasy. Spánky a týl měl téměř bílé.
Rádio zašumělo. V Jimovi hrklo a kose se na rádio podíval. Nebylo zapnuté, ale ručička sledující stupnici FM se epilepticky komíhala ze strany na stranu. Najednou vyrazila až na samý konec škály a odrazila se, aby vzápětí přelétla na konec druhý. Jima ta ručička fascinovala. Strach už nevnímal, ten postoupil na nižší úroveň, upadl do zapomnění, protože jakmile člověk něco, cokoliv, dlouhodobě prožívá, více či méně si na to zvykne. Vězeň si zvykne na nepravidelné budíčky studenou vodou z hadice, šprti se přizpůsobí každodennímu mlácení dementnějšími spolužáky a Jim přivykl vlnám hrůzy, které na něj za posledních několik hodin doléhaly jako neodbytný příboj. Všichni ale mají jedno společné – může jim z toho všeho přivyknutí rupnout v bedně.
Ručička se pořád chovala jako zuřící pes nakrátko připoutaný řetězem ke sloupu, měnila směr s dech beroucí intenzitou a rychlostí, až šum přešel do praskavého ticha. Jako by ručička vyhladila všechen ten hlahol, pískot a hluboké zurčení stejně jako hoblík rychlými tahy z neopracovaného kusu dřeva vytvoří sametově hebký trám.
„Polib mě...“
Jim byl paralyzován hlasem, který se tak náhle ozval z rádia. Nebyl to hlas, lidský hlas, alespoň Jimovi nepřišel lidský. Ale přesto byl lahodný, tak lahodný, jako ten nejskvělejší dort v cukrárně, který si můžete prohlédnout jen na jídelním lístku, protože vám vždy přinesou jiný, horší. Ten hlas jako by byl stvořen z všeho toho šumu a pípání, jako by zvuky ladění byly přetvořeny kousek po kousku do nádherné symfonie o dvou slovech, která Jima přiváděla k šílenství. Božskému šílenství.
„Polib mě, Jime,“ zopakoval hlas ještě jemněji a krémověji. Z rádia se ozvaly kroky. Někdo přistupoval k mikrofonu, aby se s posluchači – Jimem – podělil o pár slov. „Tak neváhej, Jime, polib ji,“ uslyšel Bruceův hlas. Mluvil tím svým hlasem psychiatra, ze kterého se Jimovi ježily chlupy po celém těle.
Musel Bruceovi v duchu poděkovat - právě jeho nepříjemný hlas vytrhl Jima z omámení. Svraštil obočí a v očích mu rychle probleskl pohled šílence; jako když otáčíte čepelí nože proti slunci, v jednu chvíli vás na malý okamžik slunce oslepí. Je to sice jen okamžik, ale vy před sebou chvíli vidíte jen tmavé skvrny a obrysy, jako na negativu. Podobně by se cítil i náhodný řidič, který by Jima míjel zrovna ve chvíli, kdy se mu v očích mihl záblesk šílenství. Byl to jen okamžik, ale řidič by hned věděl, že s Jimem není něco v pořádku.
„Víš co, Bruci, ty si ve sračkách. Ty a celá tvoje zasraná firma, Hovnošpeku zasranej, jo, zasranej!“ Zamračené oči mu jiskřily, široký úsměv zabijáka cenil více zubů než žralok při útoku. Přišlápl plyn. Ručička pomalu stoupala, minula stočtyčicítku, ale nehodlala se zastavit. Jim teď jel opravdu rychle. A nebezpečně, déšť ještě neustal.
„No tak, Jime, polib Ji konečně, neprotahuj to...“ žadonil Bruce podlézavým tónem. Jim se snažil ho nevnímat, ale nešlo to. Představoval si, že Bruce sedí vedle něj, že mu šeptá do ucha ty oslizlé věty
slizký
Jelen. Oči – ach, ty jeho oči, celé stádo, hlasy z rádia. Komnata byla otevřena a Jim civěl na poklady, které se v ní skrývaly. Vybavil si vše, od hysterického smíchu Joea Oplatky až po Brucovo chraplák a jeleny na cestě.
„BĚŽTE UŽ VŠICHNI DO PRDELE!“ zařval a z očí mu začaly téct slzy.
Ukazatel rychlosti se ustálil na stosedmdesáti kilometrech za hodinu, více z toytoty nešlo vytáhnout. Déšť ještě zesílil. Stěrače teď odváděly stejnou práci, jako kdyby byly vypnuté. Přední sklo zatáhla neprostupná clona valící se vody.
Chtěl odsud vypadnout. Pravou nohu měl až na podlaze, Houba řvala bolestí, ale Jim ničemu z toho nevěnoval pozornost. Rychlost osvobozovala. Měla mu pomoct vytrhnout se ze spárů děsivě realistického snu, měla mu pomoct vyskočit z hroutícího se baráku, vyprostit se z pavučinové sítě, do které byl zapletený jako mumie. Myslel na tu rychlost a grimasy v jeho tváři nabyly expresionistických křivek. Už tak dosti hluboké vrásky ještě více zvrásnily, mastné a rozcuchané vlasy zbělely. Jeho zevnějšek připomínal psychopata, který se po desítkách let strávených v blázinci probil na svobodu a který ujížděl po dvaadvacítce vstříc smrti.
O co hrozivěji jeho vzezření působilo, o to klidnější byl stav v jeho nitru. Myslel na chlastačky s Tomem, na své spokojené dětství. Na Samanthu. Na její nádherné tvary, na její něžný hlas, kterému nešlo odolat, když jej zvala do ložnice, myslel na chvíle, kdy ho volala k obědu, kdy se spolu smáli víkendovým komediím v televizi, vybavil si její hladké hebké nohy obalené pěnou do koupele, pečlivě vyskládané ručníky ve skřínce pod umyvadlem, které takhle dokázala poskládat jen ona a které on vždycky rozházel, vzpomněl si na to žhavé léto devadesát devět, kdy strhl ječící Samanthu do vody. Samantha se pak snažila Jima potopit, chytila ho za ramena a cloumala s ním a docela se jí to dařilo, protože Jim nemohl smíchy popadnout dech-
Najednou ho ze strany osvítilo jasné světlo. Nevěděl, co to je, a než se stačil zvědavě podívat, obrovský náraz ho vystřelil ze sedadla. Svět se začal neuvěřitelně točit. Vyražená skla do auta vpustila déšť, chlad a vítr. Jim zaslechl praskající sloupky a lámání palubní desky. Všiml si motoru, který částečně vyčníval zpod kapoty, která už vlastně nebyla kapotou, protože uražený plech tancoval několik desítek metrů od auta. Cítil, jak se otáčí jako v míchačce nebo bubnu pračky společně s cédéčkem a nedopalky. Zaslechl svist papíru, dokumentů, které měl na přístrojové desce. Najednou jím projela příšerná bolest - před očima bílo, jako by Jima někdo zvnitřku fotografoval přístrojem s tím nejvíce oslepujícím bleskem. Potřísnila jej spousta krve, vlastní horké krve. Stékala mu po břiše, rozpínala se na kalhotách, plival ji a zároveň polykal jinou, létající vzduchem. Spatřil část svého chodidla (bože tam je moje noha, moje noha) zaklíněného za řadicí pákou a upadl do bezvědomí.


Otevřel oči. Svět se už netočil, zato jeho hlava jako by vnímala okolí skrz kaleidoskop. Venku déšť pomalu ustával, ale pořád měl sílu. Bez deštníku byste ven rozhodně nevyšli. Obloha už nebyla černá, na horizontu krásně modrala. Svítalo.
Jim ležel vedle převrácené toytoty, které se ještě točilo levé zadní kolo. Ostatní se válela všude kolem. Levou nohavici měl nasáklou krví – původní barvu džín byste nepoznali. Pravá nohavice byla roztrhána až k opasku a odkrývala rozlomenou stehenní kost, která skrz maso a šlachy čněla do prázdna. Všechno v nejbližším okolí bylo potřísněno krví, úlomky kostí a masem. Břicho měl rozříznuté téměř s chirurgickou přesností, zbytky řezného nástroje stále v místě posledního řezu; jako by si chirurg akorát odskočil vyměnit rukavice.
S trochou štěstí byste na něm přečetli Offspring – Ixnay one the Hombre.
„...že to snad ne...“
„...olám sanitk...“
„... nechtěl, nebyla to moje v...“
Útržkovitě slyšel nějaké hlasy, ale nevěnoval jim pozornost. Přímo před ním se odehrávalo mnohem lepší představení.
Přistupovala k němu pomalu, rozvážně. Jim ji neviděl, jen ji cítil a bál se. Bál se, protože tak krásný pocit ještě nikdy nezažil. Lechtal ho v rozřezaném podbříšku. Věděl, že se usmívá. Snažil se zatnout pěsti, aby v nich zachytil radost a štěstí, které se k němu blížilo.
Najednou Ji spatřil. Naklonila se nad něj a poklekla. Nic krásnějšího Jim neviděl, nic takového si nepředstavoval ani v těch nejfantasknějších snech. Byla nádherná, tak nádherná, že Jí Samantha nesahala ani po kotníky. Trumfla by kohokoliv, zvítězila nad kýmkoliv. Je to Ona, kdo udává tempo, Ona se lidem vysmívá a Ona je přijímá do své náruče. Byla Jimovi jeho pánem, služkou, tyranem i otrokem, jeho potupou i rekordem. Byla jeho číslem, číslem sedmdesát tři.
„Polib mě,“ prosila Jima neodolatelným hlasem. Skláněla se nad ním, Její rty se skoro dotýkaly Jimových.
Jim věděl, že poslední krok musí udělat on sám.
Nezaváhal ani vteřinu a učinil, oč jej žádala.


* * *


Dva dny po pohřbu Samantha seděla v obývacím pokoji a četla noviny. No, spíše jen tak očima přejížděla řádky, noviny ji vůbec nezajímaly. Jen se pokoušela uniknout kruté realitě, která ji stíhala mílovými kroky.
Se smrtí svého Jima se bude vyrovnávat hodně dlouho, pokud vás to zajímá. Jimovi chtěla ten večer sdělit jednu horkou novinku – byla těhotná, pokud vás to zajímá. Dítě nakonec vyroste v péči Samanthy a Paula, jejího budoucího přítele, pokud vás zajímá i tohle.
Vše nakonec vyléčí činy. Ne čas, ale činy, kterými uběhnuvší čas vyplníme. Samantha se snažila co nejdříve vrátit do práce. Dva měsíce po oné tragédii prodala byt a přestěhovala se mimo okres. Začala vlastně úplně nový život, s Jimem ji spojovalo jen pár fotografií, Katie, jejich miminko, a ještě jedna věc, na kterou Samantha téměř zapomněla a kterou si vybavovala jen ve snech, jež se jí však ihned po probuzení vygumovaly z paměti.
Bylo to právě ten den, kdy seděla v obýváku a četla noviny, když se rozhodla jít do města za Susan, svou kamarádkou. Padala na ni úzkost a ona cítila, že se potřebuje někomu vyplakat na rameno. Když míjela poštovní schránky, všimla si, že ve schránce s nápisem „Gerham & Willminthová“ něco je. Otevřela ji a do ruky jí spadlo igelitem zabalené tričko s logem rádia Beatzone, rádia, které přestalo vysílat minulé vánoce kvůli vysokým provozním nákladům. Žádná adresa odesilatele či příjemce, žádný přiložený doklad, jen to tričko.
(Hej, díky za vodpověď, Jime, cobyne.)
Nikdy si to nespojila (ani nemohla) se strastiplnou cestou Jima Gerhama.





zimus
4. 4. 2009