Dech smrti

Dívka sedí v okně a po tvářích jí tiše stékají slzy. Vypadají jako slané potůčky plné smutku. V hlavě se jí honí všechny možné myšlenky. Na co asi čeká? Náhle za sebou zaslechne kroky. Pomalu se otáčí a tváří v tvář se setkává s vysokou postavou zahalenou v černé kápi. Postava se přibližuje k dívčině obličeji, která ani nemrkne a upírá na ni statečný pohled...“Co ode mě ještě žádáš?“ řekne Markéta bez mrknutí oka. Postava se trochu víc napřímí a místo odpovědi začne do sebe vtahovat Markétiny myšlenky a vzpomínky. Markéta pomalu upadá do mdlob a vrací se do doby asi před půl rokem...

„...Péťo, tak pojď! Čekáme jenom na tebe. Markéta už je nervózní.“ Petra ještě rychle zamyká dveře a už běží k autu, ve kterém na ni čeká její parta. „Neboj Tony, už jsem tady.“ usedá na zadní sedadlo mezi Hynka a Katku. „No to je dost, že jdeš. Už se nemůžu dočkat, až tam budem. Bude to parádní dovča.“ otočí se Tonda z předního sedadla na Petru. Markéta si ještě upraví zrcátko a praví: „Tak co lidi, můžem vyrazit?“ „jasný!“ odpoví ostatní bez zaváhání.
„Kate..“ šeptá potichu Hynek přes spící Petru. „Ano?“ odthrne se Katka od pohledu z okna. „Nechceš přemístit Petru na svoje místo a sednout si blíž ke mě?“ navrhne prosebným hlasem Hynek. Katka se malinko začervená [...snad si toho Hynek v tý tmě nevšimne...] a s úsměvem odpoví: „Když mi s tím pomůžeš, tak proč ne.“ V tom se náhle ozve Tonda: „Lidičky, brzo budem na místě. Už jen pár kilásků.“ Katka se rozesměje. „Tony, ty vždycky dokážeš vybrat tu nejvhodnější chvíli na nějakou krátkou informaci.“ „To víš, jsem přece nejlepší.“ Markéta, která se věnuje řízení, náhle zpozorní. „Psss, ticho. Něco se mi nezdá.“ Ostatní ztichnou a podívají se na přední sklo. Z rohu začíná pomalu praskat a auto se malinko chvěje. Markéta šlápne na brzu a Petra se s leknutím probudí. „Lidi...co se to děje? Já jsem měla hroznej sen. (ztěžka polkne) A...začal přesně takhle...néé, už se to blíží..honem pryč z auta!“ Hynek s Tonym neváhají a rychle otvíraj dveře. Katka se strachem ani nehne, tak jí Tony pomáhá z auta ven. „Holky, lezte ven! Rychle!“ Markéta se snaží vylézt, ale nejdou jí otevřít dveře. „Sakra! Nejde to otevřít.“ Otáčí se na Petru, která nehnutě sedí a očima hledí před sebe. Ani nemrká. Je to přímý dlouhý pohled. Jakoby nepatřil jí. Její oči začínají měnit barvu a vychází z nich zářící zelené světlo. „Pr..proboha...“ zašeptá Markéta a vše kolem ní se začíná rozplývat...

Probouzí se v mlhavém světle. Okolo sebe slyší divné zvuky. Takový zvláštní řehot. Ne, není to jen řehot. Snad je to pláč. Snaží se vstát, ale všechno se točí. Vidí velmi mlhavě. Náhle zaslechne zcela zřetelně hrozivý hlas. „Porušila jsi slib, kterým jsi se mi zavázala, Petro. Odmítla jsi se mi podvolit a tímto jsi mi upsala svou duši. Neexistuje prominutí. Nelze to vzít zpět. A tys to moc dobře věděla. Věděla jsi, že chci přivést Markétu a přesto jsi mi ji nepřivedla. Zapřísahala jsi se, že mi vydáš, koho budu chtít a přivedeš ho k mým nohám. Chtěl jsem Markétu. Vše jsem ti jasně ukázal ve snu, po kterém jsi ji měla přivést. Tys ji varovala a chtěla nechat utéct. (šílený smích) Vážně jsi tak hloupá, že ti nedošlo, že všechno vidím? Jak sis mohla myslet, že ji nechám utéct? Nenechal. Je tady a bude se dívat, jak umíráš, protože jsi mě neuposlechla. Zemřeš tady, před jejíma očima. Zemřeš před očima své vlastní sestry.“ muž s kápí se prudce otočí směrem ke schoulené Markétě, která se krčí za mřížemi v rohu místnosti. Muž se po pohledu na Markétu opět otočí k Petře, luskne prsty a další dva muži Petru spoutají. Petry si již nevšímá a svůj pohled upře na Markétu. V hlavě mu zní jeho vnitřní hlas, který povídá: „Udělej to. Markéta musí žít v zatracení, bez přátel, rodiny. Je to tvůj úkol, pokud se chceš dostat zpět mezi lidi a získat svou lásku. Vím, že mezitím tvá milovaná porodila krásná dvojčata a ty je budeš muset rozdělit. Je v sázce vlastně celý tvůj další život. Neměl jsi ji tehdy nechávat jít samotnou v noci domů. Kdybys byl lepší, kdybys tam s ní byl, nemusel jsi se nikdy stát tím, čím jsi a mohl jsi dál v klidu žít po jejím boku a se svými dcerami. Ta zrůda si vzala tvou podobu a tvé milované velmi ublížila. Ona si pak myslela, že jsi to byl ty a nenávidí tě. Teď to můžeš napravit. Ano, vím, že je těžké zabít svou dceru a tu druhou již nikdy nespatřit, ale…je to tvůj úkol, jinak budeš navždy bloudit světem a tvé svědomí tě bude požírat zevnitř. Každý den. A ta bolest pak nikdy neskončí. Takže to udělej! Jedině tak se vrátíš zpět.“
Markéta se pomalu postaví a vyhrkne na muže s kápí: „Co chcete? Nechte mou sestru být! Nic jsme vám neudělaly!“ Muž na ni vrhne zlý pohled a Markéta se skácí k zemi. Petra to uvidí a zvolá: „Sestřičko! Nééé! Pomozte jí!“ Muž se na Petru podívá, ale nemá tolik sil, aby to dokázal sám a proto pokyne mužům, kteří ji odvedou na smrt.

O půl roku později…
…Markéta se probudí ve svém pokoji. Posadí se na postel a dlaněmi si zakryje obličej. Nikdo jí teď nedokáže pomoct. Vše pochopila. Nemá kolem sebe nikoho, kdo by ji dokázal povzbudit, ke komu by mohla jít. Ten muž s kápí…to byl její otec, který byl proměněn v posla smrti. Zabil její sestru i matku. Nakonec to celé nedokončil a vzdal se. Jedině ji – Markétu – nechal žít. Ze soucitu. Ze strachu. Z výčitek vlastního svědomí. Jeho duše již navždy patří Peklu.