Tábor záhad

Mirek byl normální třináctiletý kluk. Každým dnem přišel ze školy, hodil aktovku do kouta a šel ven před dům hrát s kamarády fotbal.
To byla jeho každodenní rutina. Ve škole problémy neměl, učivo mu šlo, jak sám říkal, „samo do hlavy“. Večer jen vždy napsal úkoly a bylo hotovo.
Už rok měl ale tento stereotyp, který ho sice bavil, ale neuspokojoval, trochu zpestřen.
Jeho kamarád Dominik ho totiž přivedl do skautu a jemu se tam tak zalíbilo, že tam začal docházet pravidelně.Už je členem rok a stále ho to baví.
Na tyto prázdniny se ale těší nejvíce. Maminka mu totiž dovolila jet s oddílem na tábor! No dovedete si představit, co to bude? Samá legrace, hry, soutěže, kluci, které už moc dobře zná, a to, co je na táboření asi nejlepší - spaní v podsadových stanech…no prostě super!
Odjezd byl naplánován hned na druhého července. Mirek, jen co přišel domů s vysvědčením, si nachystal svou obrovskou krosnu, kterou dostal na Vánoce (hlavně kvůli tomuto táboru) a začal balit.
Jak si myslel, že je jeho krosna obrovská, tak byla najednou malá. S každou věcí, kterou tam dal, se prostor zmenšil, jako by tam těch věcí dal deset.
Nakonec k tomu musela přijít maminka, aby se Mirek vůbec někdy vypravil.
V sobotu druhého července v sedm hodin a patnáct minut stál Mirek v hale vlakového nádraží. Vzadu zahlédl povědomé tváře, a tak se tam vydal. Už teď začal pociťovat menší problémy v chůzi s takovým závažím na zádech…nesl tam necelých dvacet kilo!
Přistoupil k hloučku stojících skautů a začal se s nimi zdravit. Jak bylo vidět, vedoucí Jarda tam ještě nebyl. Každý, včetně Mirka, byl ve svém kroji a u sebe na zemi měl položenu podobnou tašku jako on. Všichni hýřili vtipnými poznámkami a Mirek se do rozhovorů hned zapojil. Ještě však nestačil ani pořádně něco říct, a objevil se Jarda. Muž středního vzrůstu, na první pohled silák, s krásně upravenými hnědými vlasy, ve sportovní obuvi a kroji.
„Ahoj kluci!“ začal hned Jarda.
„Ahoj Jardo, ahoj Jardo…,“ začalo se ozývat od každého. Je to možná divné, ale Jarda si ještě za ty roky, co oddíl vede, nevysloužil žádnou přezdívku. Někteří kluci, jen co do oddílu vstoupí, hned chytnou nějakou tu přezdívku podle něčeho, co se jim přihodilo, nebo podle nějaké jejich vlastnosti. Ale Jarda zatím nic…
Když Jarda provedl přepočítání a zjistil, že jsou v plném počtu, odvelel celý oddíl na perón. Měli namířeno na Slovensko, na Žlutou říčku.
Zanedlouho se přišoural osobák do Ostravy-Kunčic a kluci začali nastupovat. Nakonec si začali podávat společné oddílové náčiní, uložené ve velkých krabicích.
Cesta do Ostravy nebyla moc dlouhá, takže někteří se ani neusazovali. Přestup byl provázen velkým zmatkem, poněvadž nikdo pořádně nevěděl, kam má jít, a na přestup bylo pouze pět minut. Vše naštěstí zachránil Lev, který zahlédl cedulku s nápisem Rychlík - Velká Čaboň.
Dohromady obsadili tři kupé. Mirek byl v kupé se Lvem, Bobrem, Sovou a Wapim.
Všichni hráli polovinu cesty „Člověče nezlob se“ a zbytek cesty buď dělali prostě „Blbosti“ nebo dělali „Blbosti“.
Z vedlejších kupé se ozýval smích a řev, nikdo jen tak neseděl a nekoukal z okna.
Překolejili se přes hranice a jejich nadšení dostupovalo vrcholu.
Stále se vnořovali do méně a méně obydlených krajin a to jim lahodilo…čím méně lidí, tím více dobrodružství!
Jarda právě přišel nakouknout do Mirkova kupé a zeptal se: „Tak co, kluci, jak se těšíte?“
„No úplně hrozně!“ řekl Bobr a ostatní už ani nic neříkali, protože Jarda stejně věděl, že jsou na tom stejně.
„A za jak dlouho už tam budeme?“ zeptal se nedočkavě Lev.
„No přibližně za dvacet minut. Nebojte, dočkáte se.“
Jarda opustil kupé a zamířil vedle. Kluci si hned začali balit drobnosti, které si na cestu vybalili, a naposledy před příchodem do tábora se nasvačili.
Dvacet minut se v nedočkavosti hrozně vleklo, ale přece jen uběhlo. Vlak začal brzdit, skřípět a drhnout o koleje, když konečně zastavil. Nejprve se vyneslo ven oddílové náčiní a poté každý vystrnadil své „bágly“.
V zástupu vyšli ven před budovu a Jarda se začal dívat po ukazatelích.
Vydali se po malé pěšince do mírného kopečka. Sledovali žlutou značku. Pomalu přecházeli do zalesněného terénu a spolu se stromy také přibývalo nepříjemného hmyzu.
Co chvíli se někdo oháněl kolem sebe a tyto komické situace vzbuzovaly vždy vlnu posměšků a smíchu.
Došli na malou mýtinku s několika stromy a rozhodli se dát si zde přestávku. Většina oddílu se usadila na svahu, který tu z jedné strany zasahoval. Někteří pili, jedli, jiní si jen povídali.
Jarda se vyšplhal na svah a zašel hloub do lesa, kde na něj kluci již neviděli.
Všichni už byli nachystaní k odchodu, když přišel Jarda: „Zatím nikam nepůjdeme. Zahrajeme si tady nějaké hry.“
Vtom se začaly z davu ozývat řeči jako „cože?“, „proč jako?“ , ale netrvalo to dlouho, protože kluci měli přeci jen z Jardy určitý respekt.
Věci si uložili pod urostlý strom nedaleko svahu a shromáždili se do hloučku.
„Tak jakou hru si zahrajem?“ řekl Jarda.
„Co třeba tu, kterou jsme hráli na výpravě v Ještěrovicích?“ navrhl Ježek.
„Aha, máš na mysli Boj o mapu, že? No to je skvělý nápad,“ souhlasil Jarda a už začal chystat věci ke hře.
Smyslem celé hry bylo obsadit co nejvíce území tím, že plnili různé úkoly. Hra skončila asi za hodinu a půl. Mirek a Lukáš se umístili na třetím místě z osmi dvojic.
Následovaly další hry, jako: boj o ostrůvky, lov na komáry, stolař apod.
Když dohráli poslední hru, Jarda rozhodl pokračovat v cestě do tábora. Co však zjistili hoši, když ušli několik set metrů…byli v táboře.
Vše bylo jasné - Jarda věděl, že už jsou blízko, a proto rozhodl počkat a zahrát si hry…a ani žádný z úkolů hochy nesměřoval tímto směrem.
Teď už se tím ale nezabývali, teď začali prozkoumávat okolí tábořiště - místa, kde prožijí příští týden.
Byla to louka, kterou ze tří stran „obeplouvala“ řeka. Na čtvrté straně stál krásný borovicový les. Voda byla průzračně čistá, slunce nádherně svítilo…hoši neodolali a hned šli vodu vyzkoušet. Pravda, nebyla ještě úplně prohřátá; slunce svítilo až od poloviny minulého týdne; chlapcům to však nevadilo, byli otužilí.
Zanedlouho je však Jarda vyhnal z vody a ukázal na svůj již postavený stan. Teď měli kluci za úkol postavit si stany přesně podle něj. Jarda přitom chodil kolem a pomáhal tomu, komu to nešlo.
Jako první měli hotovy svůj stan dvojice Standa-Mlejnek a Lukáš-Wapi. Ty si vzal Jarda na pomoc při stavbě kuchyně.
Do večera bylo vše hotovo a utahaní hoši usnuli do pěti minut. Jen Jarda ve svém stanu byl vzhůru dlouho do noci a vymýšlel program na několik dalších dnů. O tom však kluci neměli ani tušení…
Po ranním vstávání a po rozcvičce následoval dopolední program: obhlídka a mapování okolí.
Vydali se směrem, kterým zde včera přišli. Minuli mostek přes řeku a začali stoupat do mírného kopce. Zanedlouho se ocitli v lese, kterým pokračovali prošlapanou stezkou. Krajina se ale pozvolna měnila na skalnatou. Když už celou levou stranu stezky obklopovaly skály, podal kdosi návrh, aby ty skály prozkoumali důkladněji.
Jarda rozpačitě souhlasil, a tak se kluci začali rozlézat po skalních výstupcích.
Mirek byl ze všech nejvíce napravo, chtěl prozkoumat oblast, kde se ve skalních puklinách bujně rozrůstala vegetace.
Nevnímal nic kolem sebe. Měl hlavu jen pro skály - takové dobrodružné věci byly pro něj jako stvořené. Velice rád prozkoumával divoké a nedotčené kouty, lesy, skály a kraje. Dobrodružství vyloženě vyhledával.
Z jeho úvah a postupování vzhůru ho náhle vyrušil nějak moc hlasitý hovor. Otočil se směrem, kde předpokládal původ hluku, ale stejně nic neviděl. Zřejmě by nad tím jinak mávl rukou, ale hovor byl stále hlasitější a hlasitější. Rozhodl se tedy podívat se, co se děje; to nebude určitě jen tak.
Zanedlouho už spatřil hlouček stojících hochů. Zrychlil chůzi, až dorazil až k nim: „Co se děje?“ zeptal se.
„No podívej se! Kluci, pusťte ho tam!“ řekl Radek a ukázal někam jako by do útrob hloučku.
Ostatní trochu ustoupili a Mirek se prodral do středu. Byl zde kus relativně rovné skály a cosi se na ní bělalo. Ano, byl to nápis křídou. Když už byl opravdu blízko, začal číst text.
„Kdo čteš toto prohlášení, buď si jist, že pokud do dvaceti čtyř hodin neopustíš prostor nejbližšího okolí, budeš toho litovat. Toto je území Hnědých Bobrů, a ti si jej budou bránit.“
Jakmile dočetl tuto zprávu, napsanou růžovou křídou, otočil se na ostatní. Podvědomě hledal nějaké vysvětlení, ale kluci se na něj jen dívali a měli v obličeji stejný výraz jako on.
Hlavou se mu honilo několik myšlenek: Nedělají si z něj kluci jen legraci? Pokud ne, tak kdo to sem napsal? Kdo jsou Hnědí Bobři? Existují vůbec? A jak je toto oznámení staré? Co když už je tady několik let?
Během jeho přemítání sem přispěchal Jarda, informován po cestě Lukášem. Všichni najednou zmlkli a uvolnili cestu Jardovi.
Jarda přistoupil ke skále a přejížděl řádky očima. Poté trochu odstoupil a zamyslel se.
„No teď a tady s tím nic neuděláme ani nic nezjistíme. Budeme pokračovat v mapování okolí a o všem se poradíme až v táboře,“ rozhodl Jarda.
Kluci však byli při další cestě tak rozrušeni, že Jarda je stejně zanedlouho musel odvést zpět do tábora. Po cestě se tvořily hloučky rokujících hochů, každý měl na věc svůj názor a chtěl se o něj s ostatními podělit.
Po zbytek dne Jarda kluky rozdělil do skupinek a rozdal jim práci. Stihli vykopat odpadní jámu, postavit „mini molo“ na břehu řeky a vztyčili oznamovatel a sloup na vlajku.
Po večeři svolal Jarda poradu kvůli záhadnému nápisu. Nebylo to však to, co si hoši představovali. Jarda jim jen řekl, aby raději dávali větší pozor, ale že zatím se nic neděje.
Noc proběhla v klidu, ale na druhý den musel Jarda odvolat své původní prohlášení a připustit, že se opravdu něco děje. Ale vezměme to po pořádku:
Ráno proběhla nejprve rozcvička a poté snídaně. Potom si hoši šli uklidit ve stanech, aby neměli problémy při následné kontrole. Wapi byl, jako dosud, vždy první, a proto si šel prohlédnout vývěsku. Vzápětí však přiběhl a křičel: „Rychle! Rychle, pojďte se podívat!“
Kluci tomu nerozuměli, ale vzápětí pochopili. Na vývěsce přes denní program byl připíchnut zelený pergamen a na něm text: „Varujeme vás! Myslíme to vážně! Pokud urychleně neopustíte toto tábořiště, bude zle!“
Všichni se drali dopředu, aby si to mohli pročíst. Zanedlouho zaslechl hluk i Jarda a přišel. Jediným pohledem prozkoumal vývěsku a otočil se k hochům: „Měli jste pravdu. Musíme zavést určitá opatření. Ode dneška bude každou noc v táboře hlídka. Rozdělte se na dvojice. Nebo jinak. Každou noc bude mít hlídku jeden stan. Začíná Lev s Lukášem.“
Ten den se udály ještě závody obratnosti, ale kluky to z jejich rozechvělosti nedostalo.
Další chod táborového života kluci vůbec nevnímali. Jejich mysl zaměstnávaly události naprosto jiné!
V úterý dopoledne kluci zhotovovali vodní klouzačku. Po obědě se nad ní chvíli rozplývali, a potom se vydali na výlet.
Do tábora se vrátili až pozdě večer. Už ani nebyl čas na něčem se domlouvat - hned šli unaveni spát.
„Vstávejte! Vstávejte! Rychle! Stala se pohroma!“
S těmito slovy běhal Sova, ranní ptáče, kolem stanů a budil hochy. Nikomu se samozřejmě nechtělo z prohřáté postele, ale stejně by zanedlouho museli vstávat.
„Co se zase děje?“
Nemusel jim však ani odpovídat, protože jen co vylezli ven ze stanu a otevřel se jim pohled na zátoku, pochopili jeho zcela oprávněnou reakci. Klouzačka byla rozřezaná napůl!
Jedna půlka byla kdovíkde, musel ji odnést proud, ale druhá byla na břehu. A na této jedné polovině byl také kus zeleného pergamenu s nápisem „Hnědí Bobři“.
Jarda, který byl výjimečně u tohoto odhalení jako jeden z prvních, hned reagoval:
„Rychle se nasnídejte, půjdeme najít ty Hnědé Bobry. Už si vážně dovolují hodně.“
Všichni mlčky splnili Jardův příkaz a za půl hodiny stáli nastoupeni před táborem.
„Půjdeme tam do těch lesů,“ řekl Jarda a ukázal nahoru nad zátoku.
Vyšli rychlým krokem a zanedlouho byli v onom lese: „Jděte směrem nahoru a mějte oči na stopkách,“ řekl Jarda a sám se zařadil na konec.
Všichni šli tedy nahoru, jen Mirek se trochu zdržel, rozvázala se mu tkanička.
Když se zvedal, zahlédl někoho, jak mizí v křoví. Ale ano, je to Jarda!
Ale co, asi si jen potřebuje odskočit. Rozběhl se nahoru, aby dohonil ostatní.
„Tak co, viděli jste něco?“
„Ne, zatím nic.“
V tom se však v křoví mihlo tělo. Bylo vysoké a na hlavě mělo černou kuklu.
„Tady jsme, my, Hnědí Bobři!“ozvalo se odtamtud.
Kluci se otočili a v okamžiku se rozběhli. Mirek se také rozběhl, ale spodem. Nadběhl si prchající osobě a najednou byla před ním. Mirek se vzepřel a skočil na ni. Povalil ji na zem a přitom se oné osobě svlékla kukla z hlavy.
Za chvíli přiběhli i ostatní kluci a vyděšené pohledy nebraly konce. Na zemi kromě Mirka ležel Jarda.
„Ano, jsem to já. Vše vám vysvětlím.“
Jarda skutečně vše vysvětlil: On dělal vše, co domněle dělali Hnědí Bobři; od nápisu na skále až po rozřezanou klouzačku. A důvod byl jasný: Chtěl zpestřit tábor a měl také v úmyslu zjistit, jak jsou bystří a chápaví. Ano, vše už bylo jasné.
Zbytek tábora proběhl v ulehčené náladě. Vyrobili si novou klouzačku a nakonec jim ani nevadilo, že o tu první přišli.