Dobrodružství v nitru skal

Mirkova třída měla jet zítra po roce opět na školní výlet. V plánu jsou Severomoravské Haštelské skály s noclehem a průzkumem starého dolu.
Ve čtvrtek se sešla třída v sedm dvacet na nádraží. Bylo až k podivu, že nikdo nepřišel pozdě. Tedy až na třídního profesora, který dorazil jako poslední.
Celá třída se natlačila do jednoho vagónu a začal se ozývat tradiční zvuk štěbetání a povídání.
Vlak se rozjel a všichni si přáli být už na místě. Tak se stalo o dvě hodiny později. Vystoupili na maloučkém nástupišti. Cedulka oznamovala sice jméno vesnice, ale byla tak zničená, že ho stejně nikdo nemohl přečíst.
Vydali se modrou trasou do trochu prudšího kopečku.
Cesta ubíhala rychle, třída šla po hloučcích a hlasitě se bavila. Nikdo si nevšímal těch ostatních, každý se zajímal jen o své kamarády a hlasitě rozmlouval.
Za necelou hodinu konečně dorazili na místo.Údolí, lemované ze všech stran skalami, působilo strašidelným a tísnivým dojmem. Tento dojem ovšem přebíjela krásná modravá záře, jež se odrážela od hran skal.
„Dáme si přestávku a pak se podíváme dovnitř,“řekl pan profesor a sám se posadil na valoun a začal se přehrabovat v batohu.
Napodobila ho dvacítka studentů, kteří vypadali jako po výstupu na Mount Everest.
Každý dobil energii, doplnil tekutiny, a nastal okamžik nejvíce očekávaný- průzkum Haštalských skal. Tato přírodní památka patřila sice k těm více známým, nebyla zde však zřízena žádná turistická trasa, krámek či něco podobného. Vše zůstalo v původním stavu, akorát tu a tam byli vidět stopy po předchozích návštěvnících- obaly od sušenek, plastové lahve, skleničky…
Začali se vnořovat do nitra té podivné změti kamene. Místy procházeli úseky, které nebyly širší než třicet centimetrů. Střídala se místa stinná a naopak místa tak prozářená sluncem, že z toho až bolely oči.
„To je snad nekonečný,“řekl Tomáš, když se prodíral dalším průsmykem a zdálo se že skály opravdu nemají konce. To už se ale objevilo malé volné prostranství s ušlapanou trávou a ohmatanými stěnami skal.Jakmile se dostali ven z průsmyku, naskytl se jim pohled na menší vodopád, zahrazený z vnější strany dřevěným plotem. Všichni se hned vrhli k plotu, který tento nápor málem nevydržel.
„Tak teď jsme ve středu Haštalských skal. Pořádně si to tu prohlédněte, a potom mám pro vás připraveno malé překvapení.“řekl pan profesor a zatvářil se tajemně.
Všichni se nemohli dočkat co to bude za překvapení, takže prohlížení bylo hotovo za několik minut.
„Tak tedy dobrá. Aby jste si tady něco užili, připravil jsem pro vás menší hru. Když se vrátíte ven ze skal, najdete tam na zemi různě poházené modré lístečky. Je jich deset. Vašim úkolem bude vzít si jeden lístek a provézt to, co po vás lístek bude žádat. Budete soutěžit po dvojicích. Začínáte teď!“
Na plácku se začaly rychle formovat dvojice a první již vyráželi do průsmyku a ven ze skal. Střed skal se pomalu začal vyprazdňovat a z dáli byl slyšet jen povyk běhajících dvojic. Mirek se svým partnerem Viktorem si sebrali modrý lístek jako šestí.
„Najdi a dones pět Pampelišek.“stálo na lístku.
„Pampelišky..? Kde tady můžou být pampelišky? Žádné jsem cestou neviděl.“zapřemýšlel se Mirek.
„Možná na druhé straně skal, tam, kudy jsme vůbec nešli.“vyslovil svou myšlenku nahlas Vikor.
„To je dobrý nápad.“
Rozběhli se vstříc skalám a vyškrábali se na nejbližší výstupek.
„Zkusíme to tudy.“řekl Mirek a ukázal na malou proláklinu před sebou.
Začali pomalu sestupovat dolů. Prošli přes celou proláklinu a zase se vyškrábali nahoru. Ale ušli jen několik metrů, a zase se objevil sestup. Tentokrát to ale bylo něco jiného.
Bylo to něco jako kráter, velká díra v mase horniny. Na neudržovaném trávníku se občas objevil kousek skály, jakoby vystupoval ze země a zase se ukrýval pod nával zeminy.
Sestoupili dolů a chvíli se rozhlíželi po tom neobvyklém místě. Pak objevili díru, neuměle vykotlanou do skály těsně nad úrovní země. „Koukni se na to! Tam to určitě bude!“řekl Viktor a už se hnal k díře.
„Počkej!“vztáhl ruku Mirek, ale Viktora stejně nezadržel.
„Nemůžeš vědět, co tam dole je.“
„Ale co by tam tak mohlo být? Nás přece nic nepřekvapí.“
Mirek neměl co namítnout , a proto Viktora následoval.“
Průlez byl zpočátku úzký sotva na prolezení, po několika metrech se ale začal rozšiřovat.
Kluci vzrušením ani nedutali, a na pampelišky snad úplně zapomněli.
To na plácku u vodopádu už byly shromážděny všechny skupinky a čekalo se jen na Mirka s Viktorem. „Pokud se nevrátí do patnácti minut, budeme je hledat.“
Viktor lezl jako první. V průlezu byla čím dál vetší tma, takže nebylo vidět ani na krok. Mirek byl v závěsu jen několika kroků. Viděl jen Viktorovy paty, náhle se mu však ztratili ze zorného pole. „Áááá!“rozeznělo se útrobami skal.
Mirek škobrtl a dopadl rukama na studenou zem. „Viktore? Kde jsi? Co se děje? Viktore!“
„Jsem tady dole. Dávej pozor, je tam díra.“odpověděl Viktor odněkud zespoda.
Mirek nahmatal otvor v podlaze a nejistě začal sestupovat po uměle vytvořených schůdcích.
Jakmile sestoupil, udělal několik kroků. Hned poznal, že jsou na podlaze z velkých kamenů. Udělal několik dalších kroků, když se mu noha nějak nepřirozeně zdeformovala a zapadla do škvíry mezi dvěma neobvykle velkými balvany. „Auu!“zaklel a přidřepl si.
„Mirku, kde jsi? Co se ti stalo?“
„Počkej chvíli. Možná mám v kapse od mikiny svíčku a zapalovač.“
Začal prohledávat kapsy a za několik okamžiků vylovil malou svíčičku a zapalovač. Rozžal svíčku a vykulil oči překvapením. Ocitli se ve veliké jeskyni, jejíž stěny byli posety krápníky. Viktor ležel o kus dál a měl zřejmě poraněnou nohu, jelikož se za ni držel.
„Obávám se, že v tomhle stavu nic nezmůžeme.“konstatoval smutně Viktor.
Mirek se nejprve pokoušel vyprostit ze zajetí, ale když se mu to nepodařilo, začal zoufale volat o pomoc. Volal takhle asi deset minut, ale nikdo se neozval.
„Proč jsme sem vůbec lezli?“řekl znenadání Viktor.
„No já nevím kdo sem chtěl strašně jít.“odpověděl Mirek.
„Když mě vždycky lákají taková dobrodružná místa.“
„No pro příště bych si to raději trochu víc rozmyslel.“řekl Mirek trochu vyčítavým hlasem.
„Jestli nějaké příště bude.“řekl Viktor spíše z legrace.
Půl hodiny se kluci v jeskyni trápili. Dosvítila jim svíčka, byla jim zima. Tentokrát se pokusil volat o pomoc Viktor-bez úspěchu.
Až po dalších deseti minutách zaslechli zvuk štěrku a v otvoru ve stropě se objevilo světlo. Byl to Dominik. „No konečně jsme vás našli! Pane profesore, jsou tady!“
Za chvíli se dolů spustil i profesor a oba kluci byli osvobozeni.Když se dostali na povrch, všichni se hned vyptávali na události posledních hodin. Kluci byli celý večer středem pozornosti. Jen pan profesor měl vyčítavé pohledy a řeči.
Večer rozložili stany a ulehli do spacáků. Událost se ale přemítala i další den výletu a navždy se zapsala do kroniky Mirkovy třídy. Vida, jak se dá zpestřit takový zdánlivě obyčejný školní výlet!