Výpověď

Jedna místnost. Žádná okna, jedny dveře. Jeden stůl, tři židle – kov, přišroubované k zemi. Jedno velké zrcadlo. Tři lidé – dva policisté, jeden schoulený muž. Bylo mu tak 40. Mluvil tiše, měl roztřesený hlas. Občas si nervózně prohrábl hnědé krátké vlasy. Upřeně se díval na své ruce položené na stole.
„Stalo se to 27. 2. 2005. Byla zima a po dlouhý době napad sníh. Asi tak metr. Venku bylo chladno, tak sem si vzal kabát. Ještě k tomu foukalo.“
„Nezajímá nás, co ste měl na sobě, pane Hlínský. Jděte k jádru věci. Kde jste ji viděl? V kolik to bylo?“
„Šel sem se projít po nábřeží Vltava byla trochu zamrzlá, ale nebyl to žádnej pořádnej led. Nic, na čem by se dalo bruslit. Víte o tom, že ráno je Vltava nejhezčí?“
„Nevim a nezajímá mě to.“
„No jo. No tak sem šel po nábřeží. Ona tam stála. Hned sem si jí všiml. Měla takovej ten dlouhej černej kabát, co se teď nosí. Pod tim měla sukni a síťovaný punčochy. A vysoký boty. Kozačky se tomu snad řiká. Slušelo jí to. Víte, svítilo trochu slunce a ona měla blond vlasy. Hezky se jí třpytily. S někym telefonovala, snad s kamarádkou. Řikala, že je dneska sama doma a že si udělá klidnej den. No tak sem šel za ní. Nastoupila do tramvaje, ani nevim jaký to bylo číslo. Dala si do uší sluchátka a koukala ven. Asi po sedmi zastávkách vystoupila. Zašla za roh, kde byla autobusová zastávka, tak sem si stoupl dál od ní, aby si mě nevšimla. Asi tak za deset minut přijel autobus a ona nastoupila. Sedl jsem si na sedalo hned za ní, abych jí měl na očích. Pak sme jeli asi tak, já nevim, půl hodiny. Všude byly klasický rodinný domky, což se mi hodilo. Žádní sousedi za tenkou zdí jako v panelácích, chápete?“
„Těžko.“
„Jo, aha. Zašla mezi baráky, tak sem šel nenápadně za ní. Vůbec o mě nevěděla. U jednoho vešla do zahrady. Branku nezamykala. Kolem plotu bylo vysoký křoví, takže skoro ani nebylo vidět na hlavní dveře. Když si odemykala, tak sem si stoupl za ní. Přes tu hudbu v uších mě vůbec neslyšela. Když otevřela dveře, tak sem jí zacpal pusu a vtlačil ji do dveří. Ty sem za sebou zabouchl nohou. Pěkně se mrskala. Měla taky pořádně ostrý nehty, na ruce mám ještě jizvy. Zašeptal sem jí do ucha, že jí nic neudělám, když nebude křičet a když mi ukáže, kde má nějakej provaz. Dal jsem jí ruku z pusy. Začala brečet a začal se jí mazat make-up. Moc jí to neslušelo. Ale nekřičela, což bylo hlavní. Pořád sem jí držel za ruce, aby mi nemohla utéct. Řekla mi, že v koupelně je šňůra na prádlo. Řikala mi, abych si vzal co chci, jenom abych jí neubližoval. Řek sem jí, aby se nebála. Myslela si, že jí chci vykrást, což sem teda pak stejně udělal. Ale nevzal sem toho moc, jenom...“
„To si zatim nechte. Vyprávějte to popořadě, ať na nic nezapomenete.“
„Jo, jasně. No tak sem s ní šel do koupelny, našel klubko modrý šňůry a zavázal sem jí za zády ruce. Pak sme šli do kuchyně, kde sem jí posadil na židli a přivázal jí k ní i s nohama, aby se nemohla vůbec hnout. Pak sem se zeptal, kde má šperky. Řekla, že v ložnici a vysvětlila kde přesně. Pořád brečela a mluvila pěkně trhaně. Skoro sem jí nerozuměl. Tak sem šel do ložnice a našel šperky. Jenže proto sem jí nesledoval, to je vám snad jasný. Sedl sem si na postel a přemýšlel, co s ní udělám. Když sem se rozhod, tak sem šel zpátky za ní. Pořád tam seděla, černý oči od rozpitý řasenky. Nemoh sem se takhle na ní koukat, tak sem vzal ubrousky, co byly na lince, a ty oči sem jí utřel. Ani nepípla. Myslim ale, že už začínala chápat, že šperky mi stačit nebudou. Zeptal sem se, kde maj nůžky. Vzal sem je a začal jí stříhat ten její kabát. Začala křičet a kdyby jí slyšeli sousedi, tak bych mohl mít problémy. V šuplíku, kde byly nůžky, byla i izolepa, tak sem jí vrazil do pusy kus kabátu a zalepil ho. Pak už byla zticha. Všim sem si, že je celá rozcuchaná, tak sem jí prohrábl prsty vlasy, aby jí to tolik netrčelo. Měla pěkný vlasy, blonďatý. Z očí se jí strašně valily slzy, ale aspoň už neměla ty tváře černý. Tak sem jí rozstříhal kabát, pak blůzu co pod nim měla a i sukni. Nakonec tam byla svázaná jenom ve spodnim prádle. Měla tak středně velký prsa, tak akorát...“
„Tyhle detaily si můžete nechat pro sebe. Pokračujte.“
„Jo, jo. Kde sem to...? Jo, jasně. Tak tam byla jenom v podprsence a kalhotkách. Byly černý, krajkovaný – moc hezký. Jenže ty mě nezajímaly, tak sem začal pižlat podprsenku. Jenže pak přišel její přítel. Viděl nás rovnou od dveří. Čapl sem nůžky a šel po něm. Snadno sem ho dostal, byl celkem slabej. Musel sem ho bodnout několikrát, než se přestal hejbat. Zavřel sem za nim dveře a zamkl, aby už nemoh nikdo nečekanej přijít. Byl sem celej od krve, tak sem se šel osprchovat to jejich sprchy. Když sem se umyl, tak sem se ani neobtěžoval obléct. Se židlí sem jí odtáhl do ložnice, kde sem jí odvázal od židle a hodil jí na postel. Měla pořád svázaný nohy a ruce. Ona se pořád kroutila, takže se mi nedařilo přeříznout podprsenku nožem, co sem vzal z kuchyně. Tak sem jí pohrozil, že jestli mi bude dělat bordel, tak to bude mnohem horší a aby mi věřila, tak sem jí trochu říznul do stehna. Jenom jako varování. Hned se zklidnila. Jenže pak...“
Pomlka.
„Co pak? Pokračujte.“
„Pak...pak sem ale přestal mít chuť, jestli chápete...“
„Upřesněte to.“
„No prostě už sem nebyl nadrženej. Od tý doby, co sem jí vtlačil do baráku mi stál. Jenže teď už ne. To mě naštvalo. Ona tam byla ve spodnim prádlu, bezbranná a já mlátil všim co se dalo, protože sem byl nasranej. Ona mě jenom vyděšeně pozorovala. V očích ji svitla naděje a to mě naštvalo ještě víc. Tak sem šel do garáže, kde byla sekera. Když sem s ní vešel do pokoje, tak vytřeštila oči a na chvíli ztuhla. Pak se začala strašně svíjet a chtěla se dostat ode mně. Jenže daleko se nedostala. Napřáhl sem se sekerou a odskekl sem jí nejdřív hlavu, pak ruce a...“
„Tohle můžete vynechat.“ Ledový tón.
„Myslel sem, že chcete všechny podrobnosti.“
„Ne všechny.“
„Aha. Tak sem jí rozsekal. Všude bylo spousty krve. Na stěnách, na oknech, na zemi. Naštěstí měli okenice, tak sem je zavřel, aby to nikdo neviděl. Všude se válely kousky masa. Strašně krve. Tolik sem jí nikdy snad ani neviděl a to pracuju na jatkách. Nebo teda spíš pracoval...“
„K věci.“
„Jasně. No prostě sem to tam tak nechal. Šel sem se zase umýt a pak sem se chtěl oblíknout, jenže mý šaty byly od krve jejího přítele. Tak sem si pučil jeho. Naštěstí mi docela padly. Pak sem vzal šperky a peníze co sem našel v kabelce tý holky a peněžence jejího přítele. Zamkl sem za sebou a odešel.“
„To je vše?“
„Jo, to je všechno.“
„Ještě potřebujeme vědět důvod, proč jste se přišel sám ohlásit na policii.“
„No, víte...stalo se to před čtyřma rokama. Skoro pěti. Za tu dobu sem o tom hodně přemýšlel. Pak sem začal cítit vinu. Strašnou vinu. Chtěl sem se dokonce zabít, ale nedokázal jsem to. Chtěl jsem to nějak odčinit, nějak se potrestat. Ale nešlo to. Tak jsem se rozhodl, že se udám...“