Noční můra

Tak nějak věděla, že dnešní noc už neusne. Přestože bylo jen asi půl hodiny po půlnoci a ložnice voněla závany svěžího vzduchu z pootevřeného okna a saténové povlečení na vypnuté matraci lůžka bylo hebké a jemné na dotek.

Bezpečí, které poskytuje čistá postel, ale tentokrát nedokáže uspokojit. Ona už zase zažívá ten neklid, netrpělivost, tu temnou touhu, která jí nedá spát. A přitom se brání, protože za tím vším se skrývá strach, předtucha něčeho zlého, co číhá venku uprostřed noci. Nebo snad uvnitř?

Slušný člověk v noci spí a netoulá se sám po krajině. Slušný člověk nemusí mít strach.
Tak nějak to bude, přitom ona ví, že bude muset jít, to neslyšné volání, vábení noci se nedá ignorovat, před ním se neschová pod peřinu.

Domovní dveře se zabouchnou a noční vzduch ji obemkne, chvíli stojí se skloněnou hlavou. Soustředěně naslouchá zvuku noci, který našeptává, že už není cesty zpět. Události se dávají do pohybu, když kráčí prašnou cestou a vlahý vítr jí cuchá vlasy. Je rozechvělá, přesto se cítí tak živá, svaly má napnuté jako struny, srdce bije až v krku a slaná horkost zalévá celé tělo, když běží vysokou travou.

Tempo zvolní,až když ucítí vůni moře. Skopne boty a lačně zaboří bosé nohy do chladného písku. Pláž je liduprázdná, fouká silný vítr. Moře burácí a vydává svá sténání a ji zachvátí strach a letmo vzpomene na bezpečí domu, který opustila, aby byla teď tady. Ale bezpečí je relativní a často zdánlivé.

Jde dál vstříc setkání. Ten muž je cizí a vzdálený, hlas má zastřený a jeho tvář působí neproniknutelně jako maska. Přesto jde dál s ním, nemůže si pomoc, tak to má být, cítí to tak. Jeho tělo je mohutné a hrozivé a přesto pro ni přitažlivé. Následuje ho, plná vzrušení, noční dobrodružství nabývá svůj směr.

Musí zrychlit krok, aby mu stačila. S ním možná dojde naplnění. Konečně on zastaví to dychtivé hledání. Možná, snad.
Ale ani teď se tak nestane. S ním je opět a znuvu pouze chycená do pasti, nucená dělat co nezvládá, sevřená pod zámkem pohledů. Je to jeho těsné objetí, které svírá, mate a vhání slzy do očí. Uhýbá a myslí na únik. Vyčkává a snaží se neprozradit. Chtěla dobrodružství.

Konečně dokáže utéct. Bojí se stíhání. Běží ze všech sil, odpovědnost nechává tam, daleko za sebou. Ona z něj má teď hrůzu, už nechce být s ním, za žádnou cenu ne. Běží a zdá se, že jí nikdo nestíhá, zdráhavě zvolňuje, aby nabrala dech a zase pocítila svobodu.
Stále se ohlíží, stojí a dívá se zpátky a cítí jen prázdnotu a myslí víří vzpomínky a do duše se vkrádá smutek. „Jak to?“ ptá se a něco jí nutí vrátit se zpět. Vlastně to nechce, ale jde tou cestou úniku, nechce se vrátit, přesto pokračuje v cestě, touží jen nahlédnout, co se s ním děje teď. Jaký je bez ní. Co se s ním děje, když je opuštěný, jak ho asi uvidí? Co vlastně uvidí.

Musí zůstat nezpozorována, není to bezpečné, opět cítí strach a úzkost a zžíravou zvědavost, která ji žene blíž. Se zatajeným dechem nahlíží oknem, aby viděla znovu a opět sebe samu, tam na tom stejném místě, beze změny, zděšeně zírá a ví, že se nic nezměnilo, nikdy už se nic nezmění.
A uvnitř cítí bolest toho poznání a ta bolest se dere ven a ona cítí, že už nejde ovládnout a udržet a tak křičí a naříká.

Až k ní tím křikem konečně pronikne nevrlý hlas vzbuzeného manžela:“Sakra, ženská, to musíš takhle vyvádět i ze spaní? Kdo s tebou má vydržet. Tak se z toho seber a běž dělat snídani, stejně už je ráno. Asi se ti jen něco zdálo.“
Slušný člověk nemá zlé sny a slušná ženská ví, kde je její místo. Po boku svého manžela.