Našeptávač - Leden

Milý Deníčku,
pořád sněží. Ondra by byl šťastný. Říkal, že miluje sníh, a chtěl mě učit jezdit na lyžích. Tak to už se nestane. Ale už se ovládám, opravdu. Nezavírám se v pokoji a vnímám své okolí. Okolí mě ovšem moc nevnímá, musela jsem být extrémně nekomunikativní. Vlastně jsem mluvila jen s mámou a s René a odpovídala, když se mě někdo na něco zeptal, ale jinak... nic.
Možná je to tím, že se víc rozhlížím a víc chodím ven, ale zase jsem začala vídat Petra. Pokaždé byl sám a zíral na mě. Vzala jsem roha. Ale jednou s ním promluvit musím. Jak asi začnu? Zeptám se ho, jestli tu úžasnou bundu koupil v Housu?! BOŽE. Zabil mýho kluka!

Posunula jsem si batoh na obě ramena a šla Petrovi vstříc. Zahleděla jsem se mu do očí. Překvapivě nebyly tmavé, jak jsem si představovala, ale blankytně modré. Dobré lákadlo na adeptky na sebevraždu.
„Nemáš co na práci?“ vypálila jsem. Hlas se mi chvěl hněvem.
„Proč myslíš?“ řekl naopak velice sametovým hlasem. Další past pro hloupé puberťačky.
„Každý den, když jdu domů, stojíš tu a zíráš.“
„Ach, ty sis všimla,“ pokýval uznale hlavou a strčil ruce do bundy od Horsefathers. Fajn, tak ta bunda není z Housu.
„Všimla,“ řekla jsem.
„Doprovodím tě domů,“ prohlásil a rozhodně vykročil po zledovatělé cestě. Klopýtala jsem krok za ním a děsila se poznání, že ví, kde bydlím.
„Jsi informovaný,“ řekla jsem kysele.
„A ty? Jak moc jsi informovaná?“ otočil se na mě. „No tak, řekni mi to,“ šeptal, ale nijak mě tím neovlivnil. Chvíli jsem si ten pocit svobody vychutnávala.
„Má zjištění nejsou příliš věrohodná.“
„Pak jsou určitě pravdivá.“
Podívala jsem se do druhého patra domu, kde bydlím. Mamka měla otevřené okno z kuchyni. Určitě je doma. „Zítra po houslích,“ odbyla jsem ho a vešla do domu.

Milý Deníčku,
nemůžu tomu uvěřit! Domluvila jsem si schůzku s tím vrahem! Neměla bych tam chodit! Jsem špatná! Ale už teď vím, že tam půjdu. Půjdu do houslí a až vyjdu z učebny bude tam čekat v tom svém značkovém oblečení a vypadat úžasně. Já budu navenek nahněvaná a uvnitř vystrašená jako malé kotě uprostřed křižovatky.
Ale musím zjistit, proč Ondra zemřel.

„Zdravím,“ usmál se a odlepil se od zdi, o kterou se dosud opíral.
„Nazdar,“ procedila jsem mezi zuby a šla ven. Instinkt mi radil jít mezi lidi. Nemůže je přeci zhypnotizovat všechny najednou! Nejspíš to ani neměl v úmyslu. Ušklíbl se a následoval mě.
„Takže... Co si myslíš, že dělám?“ použil svůj sametově hebký hlas. Zamyslela jsem se nad jeho jemností. Normálně bych kluka s takovým hlasem považovala za teplouše nebo jógína. V Petrově případě to neplatilo. Příliš mě děsil.
„Vkládáš holkám do hlavy myšlenky na smrt.“
Natočil hlavu ke straně. „Spíš jim našeptávám a oni mě většinou poslechnou.“
Vešli jsme do nějakého obchodu s oblečením. „Našeptáváš?“ Chodila jsem mezi regály a stojany a brala si, co se mi zlíbilo.
„Ano, jsem našeptávač.“
„Tos mi tedy hodně osvětlil,“ prskla jsem.
„Ostatní dělají, co chci,“ pokrčil rameny a poodhrnul závěs kabinky. Vlezla jsem do ní. Trochu jsem si vydechla, přece jenom jsem tam měla soukromí.
„Proč po nich chceš takové špatné věci?“ Převlékla jsem se do zúžených džín, ale dělaly mi příliš velkou pánev.
„Nedělám nic špatného,“ prohlásil. Rychle jsem na sebe hodila černé tričko bez zad a vykoukla zpoza závěsu. „Oh, tohle ti sluší!“
Ignorovala jsem ho. „Zabíjíš lidi. To JE špatné!“
„Z tvého pohledu možná ano,“ připustil.
„Jak vypadá tvůj pohled?“ Zase jsem se schovala v kabince a zadívala se do zrcadla. Opravdu mi to slušelo. Ale tolik peněz nemám. Sáhla jsem po úsporných červených šatech s dlouhou sukní. Vypadaly jak z amerického filmu.
„Všechny ty holky byly zbytečné,“ opět mě šokoval.
Tentokrát jsem vyšla ven. „Nemluvíš vážně!“
Zíral na mě. „Tyhle šaty ti koupím,“ prohlásil.
„Neodpověděl jsi.“
„Nebuď nevděčná. Počkám na tebe u kasy.“

Milý Deníčku,
ten kluk je šílený. René říkala, že bych tu skutečnost mohla přehlížet, když mi kupuje tak drahé věci. René je asi větší šílenec než on XD. Ale já šílenec nejsem! Mám se na pozoru.
Pořád jsem nenašla odvahu zeptat se na Ondru. Ale dneska to udělám.

Lucie Vondráčková - Strach
Déšť když se spouští z výšky mraků
a pak bloumá po střechách
Může přijít do rozpaků
tím že slyší to co já
den co den
oknům svým povídám:
-
Že je láska na kolenou
vůbec není proč se bát
já už nevídám se s tebou
ty už nemáš proč mi lhát
den co den
tak proč já najednou
-
Ref:
Mám strach že se nic nevyrovná
nápadům který máš
Já mám strach že se nic nevyrovná
tvým krásnym snům
-
Že se nic nevyrovná příběhům
který znáš
Já mám strach že se nic nevyrovná
lhářům ..
-
S ní tou cos neměl rád si pořád
to se muselo stát
si s ní jenom rád sis hrál
a kdo ví které z nás si víc lhal
a já, já tu v svým trápením
Živím déšť když se spouští z výšky k nám
a pak bloumá po střechách
může přijít do rozpaků tím že slyší
to co já den co den
oknům tvým posílám
-
Svůj strach že se nic nevyrovná
nápadům který máš
Já mám strach že se nic nevyrovná
tvým krásnym snům
Že se nic nevyrovná příběhům
který znáš
Já mám strach že se nic nevyrovná
lhářům ..
-
Ref

Milý Deníčku,
můj strach byl opodstatnělý. Zabil Ondru kvůli mně! Prý jsem se mu líbila, tak ho odstranil, jak je zvyklý. Zas mám promočený polštář. Kdyby... Kdybych si Petra nevšímala... Kdybych s ním hned mluvila na rovinu... Kdybych mu nekazila plány zachraňováním 'zbytečných' lidí...
Tak bys třeba žil, Ondro. Neměl jsi za mnou jezdit. Neměl jsi mě nikdy potkat.
Neslyšela bych, jak moc mě máš rád, ale byl bys naživu.
Vím, co bys chtěl: abych si nic nevyčítala. Ale copak můžu?!
Slubuji, že dokud budu žít, nikoho dalšího už neokrade o jeho milovaného.

„Věříš na nebe a peklo?“ zeptala jsem se ho jednoho zimního večera. Seděli jsme v drahé italské restauraci. Na sobě jsem měla červené šaty, které mi koupil. Nespouštěl ze mne oči. Já z něj také ne. Nejen proto, že jsem si na něj dávala pozor. V černém obleku vypadal skvěle. A strach z jeho přítomnosti už mě nepřiváděl do mdlob. Zvykla jsem si na něj. O to lépe jsem mu mohla vzdorovat. Dávno jsem si všimla, o co mu jde: dostat mě do postele. A kdybych nebyla dostatečně bdělá a obratná, už by mě tam několikrát měl.
„Ano,“ odpověděl.
V té chvíli nám číšník donesl hlavní chod: krásně vonící špagety s bylinkovou omáčkou.
„Nemáš strach, že skončíš v pekle?“ Natočila jsem trochu špaget na vidličku a ochutnala. Ach, chtělo se mi zemřít slastí. Tohle byl velice brutální útok na mé chuťové buňky. Přivřela jsem oči a zapomněla na všechno kolem.
„Není-li žalobce, není soudce,“ přerušil mou chuťovou meditaci.
„Jistě, ty holky si nepamatují, že jsi jim našeptával, takže tě nemůžou přásknout. A samy skončí v pekle, protože sebevražda je smrtelný hřích.“ Ondra je v pekle! „Ale co Bůh? Ten vševědoucí chlápek na obláčku...“
„Ten není,“ prohlásil.
Nebrala jsem si další dávku voňavých špaget. „Na něco jsi zapomněl.“
„Nepovídej,“ naklonil hlavu ke straně. „Na co?“
„Na mě. Já nezapomenu.“
Zasmál se. „Ty mě nepráskneš.“
„Proč myslíš?“
„Řekl bych tvému milovanému, že jsi se mnou spala!“
„Ale já s tebou nespala.“
„Zatím ne, ale budeš.“

Milý Deníčku,
ne, ne a ne! Nebudu s ním spát! Co si jako myslí! Nevidí, jak vždycky ztuhnu, když se mě dotkne? Nevidí, že se s ním stýkám jen protože, aby nezabíjel? Teda alespoň mi to slíbil. Ne, že bych mu opravdu věřila, ale je to pohodlnější.

„Ach, René, zamotávám se do toho!“
„To vidím, Ale v novinách psali, že ty sebevraždy přestaly.“
„Aspoň to,“ objala jsem si rukama pokrčené nohy a těkala očima po jejím pokoji.
„Přitahuje tě?“ zeptala se.
„Bojím se ho.“
„I to je jistý druh přitažlivosti. Ve středověku se svých manželů bála většina žen, protože je neznali.“
„Zradila bych Ondru,“ zašeptala jsem.
„Nechci být hrubá, ale Ondra je v kytičkách.“
„Jsi hrubá.“
„Já vím. Ale tenhle Petr... Je opravdu pěkný.“
„Pěkný hajzl!“ upřesnila jsem.
„A ti jsou nejpřitažlivější. Myslím si, že tě dostane. Možná se budeš bránit, ale o to víc pak budeš vzdychat.“
„Jsi příšerná!“
„Jistě, jsem zkažená moderní společností! Hodila jsem po ní polštář. „Bojím se, že Ondra je v pekle, René. A já tam brzy poputuji za ním.“
„V pekle? Snad tomu nevěříš!“
Neodpověděla jsem.

Milý Deníčku,
věřím tomu.

Tvá Radka