To se mi nezdá

Vzbudila se zimou a strachem. Probrala se mezi kořeny vzrostlého stromu, kdesi uprostřed lesa. Měla pocit, že mlha visící ve větvích chladného podzimního rána, zároveň prostupuje i její hlavu.
Přimkla k tělu svůj dlouhý, tmavý, vlněný plášť, aby se zahřála. Z šatů setřásala spadané, vlhké listí. Dělala to tak nějak samovolně a přitom se snažila rozpomenout, jak se na tomto místě ocitla.
Rozhlédla se kolem sebe. Les, kam oko dohlédlo. Stála ve svahu, na kterém rostly především duby. Z jejich listí, které bylo hojně rozeseto po zemi, sem tam nesměle vykukoval kámen či spíše balvan. Nevzpomínala si, že by tu kdy dřív byla.
Mlha rychle ustupovala, ale zřejmě jen proto, aby mohla ukázat šedivě zataženou oblohu. Z nevlídné výšky pojednou začaly padat kapky jemného deště.
Pár krůpějí padlo dívce do vlasů a na čelo. Nejdřív je ledabyle setřela, přemýšlejíc, kterým směrem se má dát. Jak ucítila tu vlhkost na prstech, trhla sebou. Náhle poznala, proč je zde. Vyškrábala se rychle po svahu nahoru k cestě. Celá vyděšená se po ní rozhlédla, jestli někde někoho neuvidí. Nikdo. Konce cesty se sice po obou stranách ztrácely ve zbytcích mlhy, jenže ani nic neslyšela, tak si dovolila aspoň zadoufat v relativní pocit bezpečí.
Věděla teď naprosto jasně kde je, proč tam je a co má dělat. Vzpomínky jí svíraly hrdlo hrůzou, tak se přímo rozeběhla směrem k městečku…

Den předtím…

Pršelo. Lilo. Cedilo. Už několik dlouhých hodin nepřestávaly silné dešťové provazce bičovat zem. Z cest se staly potoky, z luk bažiny.
Potulovala se krajem, u sebe ani vindru. Hladová, živá jen z toho, co kde našla. Teď ještě ten déšť. Nemělo na ní co více zmoknout. Cítila, jako by se jí dešťovou vodou nasákly i kosti. Boty, dalo-li se to tak ještě nazvat, slibovaly brzy dosloužit a nadobro se poroučet. Dlouhé šaty držely ještě slušně pohromadě, leč tížily jako nejtěžší hříchy světa. Byly úplně prosycené vodou. Kapucu vlněného pláště měla přehozenu přes hlavu. Moc ji však neochránil. Voda se dostala všude.
Nemělo smysl schovávat se pod stromy. Z těch kapalo snad dvojnásob. Tak šla. Stálé tempo. Pravá, levá, pravá, levá. Jen jít a chůzí udržet ty zbytky tělesného tepla. Lilo. Šla. Lilo celý den. Jako by nestačilo, že to byl třetí propršený den v pořadí, ona musela zrovna tyto dny procházet neobydlenou krajinou.
Zdvihla hlavu. Chtěla lát mrakům, co ji tak koupou, když v tom, v přímém směru rovnou za nosem, uviděla celkem nedaleko tvrz na kopci. Dušička v ní pookřála a místo lání oblačnosti vyslala děkovnou modlitbičku Bohu, za poskytnutí přístřeší.
Přidala do kroku. Za necelou hodinku stanula před branou tvrze, jež jí zblízka připadala jako malý hrad.

Již se smrákalo. Z mraků se nepřestávaly lít proudy vody. Ve výklenku u brány syčivě plápolala pochodeň, znamenalo to tedy, že tvrz je obydlena. V matném světle pochodně našla na vratech obrovský mosazný kruh. Uchopila klepadlo a poněkud s námahou jím praštila o dřevo. Zadunění v ní na okamžik zastavilo dech. Čekala. Kdesi to tichounce vrzlo a objevila se postava v plášti s kápí přes hlavu.
„Co tu pohledáváš?“, zeptal se ostře zakuklenec. „Zmiz radši“.
„Prosím, nechte mne tu dnes někde přespat“, téměř zaúpěla dívka, když ucítila, jak se jí naděje na přístřeší rozplývají.
Zakuklenec ji chvíli asi tiše pozoroval. Nedalo se poznat, o čem přemýšlí. Nebylo mu vůbec vidět do obličeje. Stmívalo se čím dál rychleji. Dívka byla z jeho chování trochu zmatená.
„Klidně přespím i na seně“, zkusila to ještě jednou. „Jen kdybych aspoň tuto noc nemusela moknout.“
Postava v kápi se ještě chvili vůbec nehýbala. Pak náhle, jako by se probudil, vyzval tajemný muž dívku, aby jej následovala dovnitř.
Vstoupili na nádvoří malými vrátky ukrytými ve zdi. Ocitli se tak v jakémsi loubí, kam nepršelo. Už to byla pro dívku příjemná změna. Jen z ní kapalo.
Muž kráčel svižným krokem před ní polokrytou chodbou. Mlčeli. Šli poměrně dlouho, až došli ke stájím. Nejdřív to poznala podle typických koňských zvuků. Stáje totiž dokonale splývaly s vnější stěnou opevnění tvrze.
Zakuklenec vstoupil do stájí.
„Vylez si po žebříku támhle nahoru“, povídá jí. „Je tam seno, tak se pohodlně vyspíš.“
„Díky, pánbůh ti to oplať, dobrý člověče“, zazářila dívka a už už se hrnula k žebříku.
V tom jí zadržel chytnutím za rukáv. Zůstala na něj němě hledět. Hlavou se jí honily myšlenky, co tohle zadržení znamená. Nejspíš nestojí o boží odplatu, ale bude ji chtít po mně, napadlo ji. Již víckrát zaplatila pánům tělem za jejich pomoc. Jenže tenhle na to nějak nevypadal…
„Jak se jmenuješ?“, zeptal se tiše.
Okolo podupávali a frkali koně, zvenčí sem slabě pronikalo světlo pochodní umístěných na nádvoří. Jinak šuměl déšť, ticho. Snad mu to připadalo moc dlouho, opakoval otázku.
„Jak se jmenuješ?“, opakoval to bez netrpělivosti. Stejně tiše a klidně jako předtím. Jen ten rukáv nepouštěl.
„Markéta.“ Spíš to vydechla než vyslovila.
Zahlédla ve stínu kápě oči. Jejich lesk. Obavy. Naléhavost.
„Ráno vstaň brzo, Markéto“, řekl. „Vstaň brzo a snaž se odtud ztratit co nejrychleji. Ať tě nikdo nevidí.“ Pustil ji a chystal se k odchodu.
„Proč mě nemá nikdo vidět?“, zeptala se tlumeným hlasem. Mužovo chování jí nechtěně nahnalo strach.
„Hlavně, ať tě nevidí pán.“
„Váš pán nemá rád ženy?“, ptala se překvapeně.
„Nemůžu ti to teď vysvětlovat“, odbyl ji. „Hleď, ať se co nejdřív ztratíš.“
Zůstala za ním zírat, když odcházel beze slova dalšího vysvětlení. Pokrčila rameny, vyšplhala do sena a za okamžik usnula.

Vzbudil ji hluk, hlasy, otevírání brány, pobíhání lidí a klapot koňských kopyt na dláždění. Přestalo pršet. Zmateně se rozhlížela, ale byla ještě hluboká tma, usoudila tedy, že je noc. V prkenné stěně půdy stáje byly docela široké mezery, aby seno dobře větralo, tudíž měla ven krásný výhled.
Do tvrze vjel branou nějaký černě oděný muž v klobouku s širokou krempou na vekém černém koni. Ve světle pochodní jim oběma, jezdci i zvířeti, divoce žhnuly oči. Markétě se však zdálo, že muži žhne zrak divočeji a není v něm ani mnoho lidského. Srdce se jí při pohledu na něj divoce rozbušilo. Přisunula se blíž škvíře. Z nervozity se lehce kousala do spodního rtu.
Tak tohle bude ten jejich pán, napadlo ji.
Kdosi zavíral bránu. Zaskřípala ve veřejích. To způsobilo, že pánův černý hřebec se vzepjal a jeho jezdec měl co dělat s jeho uklidněním.
V ten moment všechno v okolí ztichlo. Ti lidé snad ani nedýchali. Markéta na půdě jen svírala napětím dlaně. Jezdec koně zvládl. Seskočil. Poddaní se v jeho blízkosti klaněli takřka k zemi. Rozestupovali se. Bylo slyšet podrážky jeho vysokých bot dopadající na kameny dlažby. Kráčel směrem k bráně. Směrem k nešťastníkovi, jenž zavinil vrznutí.
Ve vzduchu čpěl strach. Strach s hrůzou, co by se dala krájet. Černý došel rozhodným, volným krokem k muži u brány. Dívce nad koňmi i na tu vzdálenost přišlo, že se ten provinilec třese. Chtěla slyšet, co mu jeho pán poví. Napínala sluch. Zatím však bylo hrobové ticho. Jen pochodně na nádvoří tiše hořely.
Stáli tam. Pán a jeho poddaný. Stáli tam snad celou věčnost. V tom sluha padl na kolena, sepjal ruce a vykřikl.
„Omlouvám se, pane, nechtěl jsem!“
„To se mi nezdá“, zaznělo v odpověď z pánových úst.
Markétě přejel mráz po zádech. To, co bylo v těch slovech obsaženo jí málem až zvedlo žaludek. Polil ji čirý děs.
„Pane, já…“, pokoušel se služebník dokončit svou obhajobu.
Co následovalo, vyděsilo Markétu k smrti.
Jedním ladným pohybem vytasil temný démon svůj meč a vbodl jej do vyděšeného muže, aniž mu nechal čas na reakci.
Dívčiny strachy rozšířené zelené zorničky zahlédly akorát vytřeštěný zrak oběti, načež bylo slyšet příšerné zachroptění. Už to nevydržela. Odplazila se od škvíry, stočila se do klubíčka a modlila se, aby co nejdřív usnula.
Avšak spánek jí ještě neměl být dopřán.
Za krátkou dobu opět otevřela oči.. Stále tma. Noc. Zvuk. Podivné pleskání. Markéta se na seně posadila. Naslouchala. Někdo bos běžel po kamenech. Další zvuk. Boty. Ty boty. Přesunula se k místu se škvírou.
Přes nádvoří ke stájím přibíhala mladinká dívka jen v noční košili. Hlasitě oddechovala. Ohlížela se přes rameno.
Markéta očima rozčíleně pátrala po všech koutech, kde uvidí Temného, jak mu pro sebe začala říkat. Neviděla ho, jenže tam někde musel být, slyšela ty jeho kroky.
Hrklo v ní, když Temný náhle zastoupil dívence cestu. Vběhla mu skoro do náručí. Děvčátko si zakrylo rukama tvář, tlumeně vykřiklo a dalo se pláče. Mohlo jí být tak čtrnáct, patnáct let.
„Copak, malá, máš strach?“, zaznělo to syrově, jedovatě.
Děvče se hlasitě rozvzlykalo. Nikdo však nepřicházel na pomoc.
„Neumíš mluvit?“, chytil ji za krk. „Mluv!“, zaznělo to ostře, jako by někdo šlápl na křehkou sklenku. Byli Markétě tak blízko. Slyšela, jak dívka sípá.
Pustil ji. Vysíleně před ním padla na kolena.
„Mluv!“, zařval. „Nelíbí se ti snad tvůj pán?“
„Líbíte se mi, pane“, zašeptala vystrašená dívka.
„Nahlas!“
„Líbíte se mi, pane“, opakovalo děvče hlasitěji nejistým, přeskakujícím hlasem.
„To se mi nezdá“, pravil.
V Markétě se vše sevřelo. Nemohla uvěřit, že se stejný děj bude opakovat.
Chviličku se nedělo nic. Jen Temný popošel klečící kousek za záda. Pak následoval osudný pohyb ruky a meče. Bezvládné tělo prokláté ostřím se sesulo na studené, vlhké kameny. Tentokrát to Markéta, zmrzlá strachy, sledovala celé. Temný se botou opřel o dívčinu lopatku, aby vytáhl zkrvavenou zbraň.
Ta živá nad stájí ještě slyšela, jak se spokojeně uchechtl, načež v mdlobách padla do sena.

Když se probudila, svítalo. Neváhala. Nejdřív se škvírou rozhlédla kolem, jestli venku někdo není. Ticho. Nikde ani noha. Poslední pochodeň čadivě dohořívala.
Slezla co nejrychleji po žebříku. Opatrně vykoukla ze stájí, přitom si z kaštanových vlasů vybírala stébla. Chtěla vyjít, zarazila se však. Ty její škorně. Mohly by ji ještě prozradit. Zula se. Znovu se rozhlédla. V pořádku. S botama v ruce se sunula tou samou chodbou, kterou jí večer vedl zakuklenec. Pryč. Už jen kousek a bude u branky a pak rychle co nejdál odtud. Pána tu mají šílence. Vraždí jen tak, z rozmaru. On je snad-.
„Ďábel“, dopověděl její myšlenku. Stál přímo před ní. Byl vysoký. Celý v černém. Dnes neměl klobouk. Viděla, že má i smolně černé vlasy. Černé, divné oči se jí propalovaly do duše.
„Odejdu“, řekla pevně. Samotnou ji překvapilo, jak rozhodná je.
„To se mi nezdá“, vyslovil pomalu s úsměškem.
Protože věděla, co po těch slovech následuje, nečekala. Své škorně mu vpálila přímo do obličeje. Ztratil rovnováhu. Moment překvapení byl silný. Proběhla kolem něho rychlostí blesku. Brankou ven. Pádila jako smysluzbavená pryč. Do lesa. Z cesty odbočila dolů mezi stromy. Jeden z dubů měl dost místa mezi kořeny, schovala se k nim na poslední chvíli. Vědomí jí obestřel mrak tuposti. Omdlela.

Teď…

Zastavila se, aby se vydýchala. Bosé nohy si omotala kusy látky odtrženými z šatů. Cesta byla celkem rovná a porostlá travou a mechem. Ticho. I krápat přestalo. Musí se ale dostat někam k lidem. Do městečka. Do bezpečí. Dál kráčela. Cesta ji brzy vyvedla z lesa, dál se klikatila poli a lukami.
Sem tam už Markéta zahlédla i nějakou tu samotu. Lidé. Docela si oddechla. Pokračovala v cestě v lepší náladě. Zajde do města, v nějaké hospodě si najde na zimu službu. Však už ji někde vezmou.
K městské bráně došla ještě za dne a na první hostinec natrefila před soumrakem.
Vstoupila dovnitř. Hostů jen pár. Trochu poplašeně se rozhlíželi. Asi tu na cizinky nejsou zvyklí, říkala si v duchu.
Prošla první síní do druhé. Zamířila k výčepu, vyhledat hostinského. Hostů v této místnosti si nevšímala.
„Hej, hostinský“, zahlaholila do výčepu.
Opatrnicky se přiloudal kulaťoučký mužíček s těkajícím vyděšeným pohledem.
„Ano?“, vybreptnul ze sebe, přičemž děvčeti co chvíli zašilhal někam za hlavu.
„Myslíte, že u vás přečkám zimu ve službě?“
„To se mi nezdá“, uslyšla známý jedovatý hlas za sebou.
Ani se nestihla otočit. Poslední, co ucítila, byla opravdu velmi pronikavá bolest v hrudi.