Krása a utrpení mé vášně

Sedím, hlavu v dlaních. Snažím se ovládnout, získat kontrolu nad svým vlastním tělem, které mi po 18 letech vypovídá poslušnost. Ne že by nechtělo fungovat, to vůbec. Právě naopak. Chce a dává mi to jasně najevo. Ta nutkavá touha prostupuje každičkou částečkou mého těla. Vím, že tenhle zápas je předem prohraný, ale přesto doufám... snažím se... modlím se. Ne k Bohu. Nevím ke komu vlastně, ale k Bohu ne. Protože Bůh není, prostě nemůže být. Mé úpěnlivé prosby směřují nejspíš k Osudu, protože věřím, že jedině On mě dokáže vysvobodit z mého prokletí. On a nikdo jiný, protože právě kvůli němu se ze mě stalo to, čemu se teď snažím tak zoufale ubránit. Je to boj, souboj racionality mozku s nejzákladnějším a nejsilnějším lidským pudem, vášní. Nerovný zápas, předem prohraný. Ale to mi nezabrání doufat a věřit, že tentokrát to třeba vyjde... že to tentokrát dokážu. Avšak postupem času, jak má vášeň sílí a vzrušení umocněné měsíčním svitem stoupá, začíná mozek kapitulovat. A já už vím, že jsem zase zklamala. Zase a opět....
Omlouvám se, a nevím komu. Vím jistě, že dnes v noci někdo zemře. A co víc, mou rukou. Ale nevím kdo, a i kdyby, jsem prostě příliš slabá na to, abych tomu zabránila. Třeba příště...
Noc, temná a milosrdná, můj domov a moje útočiště. Tma, která zde panuje, je dobrá a přátelská, zakrývá nedostatky a poskytuje úkryt šelmám noci. Krčím se ve stínu stromů a snažím se splynout. Znám každičký kout této temné, neosvětlené části města. Říká se jí Libušino údolí.... Trochu přehnaně vznešený název pro stromy, potok a chátrající budovu. Ale mě se tu líbí. Miluji zdejší temnou atmosféru, patrnou hlavně za vlahých letních nocí. Při každém nádechu cítím vzrušení, mráz mi běhá po zádech při pohledu na zářivé hvězdy. Tady a teď, bez rušivých vlivů pouličních lamp a rozsvícených světel. Tady, v mém temném zákoutí, čekám na svou dnešní oběť...
Slyším kroky. Svaly se mi samovolně a automaticky napnou, krev se mi vžene do tváří. Polohlasně vydechnu, zní to jako povzdech. Ale ve skutečnosti je to pozvolna uvolňované vzrušení, které se mě zmocnilo. Už toho člověka i vidím. Mladá žena, ne více jak dvacetiletá. Zatnu zuby, abych se svým přerývavým dechem neprozradila. Zabolí to, ale tím se jen umocní mé vzrušení. Prochází okolo mě, sleduji ji žádostivýma očima plnýma chtíče. Nejde mi o její tělo. Spíše o to co skrývá pod kůží... o tmavěrudou tekutinu s omamnou vůní a přesladkou chutí. Chci krev. Pomalu se vynořím ze stínů a následuju ji. Žena smyslně pohodila hlavou. Zatím o mě nemá nejmenší tušení. Vychutnávám si ten okamžik těsně před útokem. Balancuji na pokraji nejintenzivnějšího vzrušení tak dlouho, jak jen to je možné. A když má touha dostoupí vrcholu, cítím, že už nevydržím čekat ani sekundu. Vzdálenost mezi mnou a jejím voňavým tělem překonám jedním skokem a teď už mě nic nezastaví.
Srážím ji k zemi. Vyděšeně zaječí a snaží se vyprostit z mého sevření, marně. Odhrnu jí vlasy ze zátylku a přičichnu k její šíji. Obklopí mě její intenzivní, žádoucí vůně umocněná hrůzou a strachem. Tak to mám ráda, usměji se a cítím, jak se mé dva špičáky zvětšují a zostřují. Přejedu jí jazykem po omamně vonící, horké a vláčné kůži. Teď se její křik změní v hysterický vřískot, zmítá se a snaží se mě setřást, ale jsem klidná, tady a teď ji stejně nikdo neuslyší. Naposled se zhluboka nadechnu a zafixuji si její vůni. A potom už konečně zabořím zuby do její šíje a všechny její protesty umlknou v hlasitém povzdechu. A je po všem.
Držím v náručí její bezvládné tělo a vysávám z ní poslední zbytky života. A teprve, když už v jejích žilách nezbyde ani kapička krve, opouštím ji a odcházím. Odcházím zpět do temnoty, kam vlastně patřím...