Illioné

Byl to zvláštní pocit. Nic necítit a přesto vědět, že na míle daleko od vás jsou lidé, jsou tam lesy i zvěř. Nač ale počítat na míle, když stojíte uprostřed postrkujícího se davu? Nač se soustředit na něco jiného, než na přítomnost? Nač se zaobírat životy každého z těch, kteří do sebe neomaleně vráží a bez omluvy spěchají dál?
Illioné tento pocit znala. Znala také lidi, kteří bydleli v tomto městě a pocity, které uchvacovaly jejich mysl společně se starostmi, které provázely jejich životy. Uskočila stranou, aby do ní nevrazil jeden obvzlášť nevrle vyhlížející muž, ověšený cetkami za drobný peníz. Vzhlédla a zamračila se. Dnes snad ani obloha neměla v plánu ukázat své krásnější já. Slunce, které se snažilo všemožně prosvítit skrz nadýchané černé mraky, a paprsky, jejichž konce mohl pozorovatel občas spatřit, dnes nevykazovalo známky výrazné aktivity.
,,Ill! Kde se flákáš?“ ozvala se Maud, dívčina nejlepší přítelkyně. ,,Víš, že nemáme čas!“
,,Hned,“ ozvalo se v odpověď, Illioné si povytáhla kožený opasek, který jí byl příliš velký a rozběhla se za přítelkyní.
,,Nevypadá to, že by ses chtěla předvést,“ nadhodila Maud.
,,To neříkej. Víš, že k vám chci.“
,,Tím si právě nejsem tak jistá,“ ušklíbla se Maud a už se neotáčela. Pravdou bylo, že ani Illioné samotná si nebyla tak docela jistá, zda účast v cechu kapesních zlodějíčků, je zrovna ta nejsprávnější volba. Jenže neměla na výběr. Stejně by jim byla vydána na milost a kdyby ne jim, dopadla by ještě daleko hůř. Na tuto možnost nechtěla ani pomyslet. Na svůj věk – bylo jí šestnáct – byla nezvykle hubená. ,,Už tam budeme,“ ozvala se po chvilce Maud a postrčila svou přítelkyni před sebe. ,,Měla bys přijít jako první, aby si Šedý nepomyslel, že jsi zbabělec.“ A co když jsem? pomyslela si hořce Ill.
Proklouzli poslední uličkou a vešli do dost pochybně vyhlížející dřevěné chatrče stojící hned vedle doků. Naposledy polkla a zatlačila na dřevěné dveře, které zaskřípěly v pantech a pustily ji dovnitř. Rozhlédla se a snažila se zapamatovat si každý drobný detail. Vypadalo to tu spíš jako v hospodě. Vlastně by se vsadila, že to hospoda byla. Všude stály stolky, smrdělo to tu pivem, kouřem a ještě něčím, a okolo krbu sedělo pár starších, zřejmě stálých, návštěvníků. Podívala se napravo, kde stál výčep a ani jí nepřekvapilo, když tam uviděla hostinského, který umaštěným starým hadrem utíral sklínku. Potlačila výraz znechucení, když se na ni zazubil.
,,Tak jdeme. Šedý čeká nahoře.“ Illioné se trhaně otočila směrem k Maud a pomalu přikývla. ,,Hlavně dýchej,“ zasmála se Maud a znovu do ní strčila. ,,Půjdeš sama nebo jak?“
Pomalu vystoupaly po schodech. Kolem nich se několikrát prohnala banda polonahých opilců a Illioné se přitiskla na špinavou stěnu, aby se jim co nejvíc vzdálila. Maud se za jejími zády jen tiše uchechtla.
Konečně se octly v prvním patře. Do domku se opřel vítr a celým jím pohl. Ill, jejíž nohy už tak dost postrádaly veškerou rovnováhu, se znovu roztřásla a musela se chytit svícnu visícího na zdi, který se ovšem okamžitě utrhl. Zakymácela se, ale po chvíli se znovu narovnala.
,,Tohle se tu děje pořád?“ zeptala se své společnice.
,,V jednom kuse. Tak jsme tady,“ ukázala na druhé dveře vpravo a zaklepala. Ozval se dusot těžkých vojenských bot a už se dveře otevíraly.
,,Vedu novou členku,“ oznámila Maud.
,,Dobře, ty můžeš jít. Vyspi se, budeš to potřebovat. A ty pojď dál,“ ukázal na Illioné. Ta váhavě vešla, až pod ní podlahala zaskřípěla. ,,Posaď se,“ poslal jí po zemi židli a sám se posadil vedle krbu na druhý konec místnosti. Co to má být? pomyslela si Illioné zmateně, když se přímo před ní ozval hrubý mužský hlas.
,,Vítej u nás. Co tě sem vede?“ Polkla.
,,Dobrý večer. Nutnost.“ Zasmál se.
,,Ach tak. Poslední dobou neslýcháme nic jiného, co? Taky pozdravy jsou dost ojedinělé. Jak se jmenuješ?“
,,Illioné, pane.“
,,Hm. Není to dobré jméno pro zlodějku. Budeme tě muset přejmenovat,“ uvažoval nahlas.
,,Takže mě přijímáte?“
,,To jsem neřekl,“ ohradil se hrubě a opřel se o desky stolu, za kterým seděl.
,,Ach tak. Omlouvám se.“
,,Moc mluvíš,“ řekl prostě a zdálo se, že ani nečeká na odpověď, kterou Illioné polkla. ,,Dnes nás čeká velká událost, teoreticky bych to mohl považovat za tvoje začlenění.“
,,Co je to za událost?“ neudržela se Ill. Ušklíbl se.
,,Znáš boháče z Páté ulice?“
,,Bydlí jich tam hodně,“ pokrčila prostě rameny. ,,Ale pokud myslíte toho největšího, nejspíše to bude starý Bonck,“ usoudila.
,,Správně,“ přimhouřil oči a po chvilce je zase doširoka rozevřel. Ill zapadla ještě hlouběji do sedačky, která zapraskala. ,,Postav se.“ Polkla a pomalu se zvedla. ,,Dobře, Geoffrey, otevři okno,“ luskl na onoho muže v rohu.
,,Prosím?“ ozval se rozhořčeně.
,,Prostě to zatracený okno otevři,“ pronesl Šedý neohroženě. Zdálo se, že se Geoffrey chvilku rozmýšlel, zda odporovat, ale nakonec se zvedl a jediným úderem rozrazil okenice. ,,A pokud je nechceš příště opravovat, tak se podle toho chovej!”
,,Pane,“ přikývl a znovu se uraženě odporoučel k židli.
,,K oknu,“ ukázal na Ill. Mlčky se otočila k otevřeným okenicím a přešla k nim. ,,Jsi vysoká a štíhlá. Jak vypadá Bonckův dům, Geoffrey?“ Ozvalo se dotčené odfrknutí z rohu místnosti a pak tichá odpověď.
,,Dvě patra, žádné podzemní chodby, malé okna. Hádám, že jedno je vždycky otevřené. To u komína.“
,,Hádáš?“
,,Vím to.“
,,Správně,“ přikývl Šedý a udělal si z rukou stříšku. Illioné se všelijak snažila prohlédnout si ho, ale dával si velký pozor. Věčně mizel ve stínu skříně, která stála hned vedle stolu a přes hlavu měl kápi. Neměla šanci se mu podívat do očí, i když se snažila. ,,Říkáš bez podzemní chodby? To je divné. Každý boháč nějakou má,“ uvažoval a díval se na dívku ozářenou zapadajícím sluncem. ,,Posaď se, právě jsem tě přijal. Do začátku výpravy je pět hodin. Do té doby by ses měla připravit. Přiřadím ti Maud, aby tě naučila co nejvíce umí.“
,,Pane.“
,,Jméno probereme později,“ mávl rukou. Konec jednání, zdálo se, usoudila Ill, a tak co nejrychleji přešla ke dveřím a šáhla po klice. ,,A ještě něco.“ Otočila se. ,,Budeš to ty, kdo jako první vkročí do Bonckova domu. A jestli to nezvládneš... Koneckonců, vsadím se, že sama víš, jací jsou jeho strážní.“ Polkla, uklonila se a vykročila z místnosti. Tahle noc ještě bude dlouhá.