Bunkr III

Nikdy mne nenapadlo,že bych se musela prát s takovým stresem a panikou...Nikdy mne nenapadlo, jak je život kásný...jak vzduch chutná čistě a jak si vlastně všeho cenním...
V neutuchající panice jsme se všichni,jak vyplašené stádo ovcí,tlačili k těžkým ocelovým dveřím...Byly zavřené.
Opravdu byly zavřené!
Zavřené!Zavřené!Zavřené...
Nedostaneme se ven...
Umřeme tu...
Všichni...
V rytmu strašné hudby,která se stále zlověstně opírala o stěny...
Všichni...
Do posledního člověka...
S pláčem...
S myšlenkou vidět naše milované...
SMRT...
Výkřiky zděšení se podzemím rozléhaly jeden přes druhý!Holky plakaly, kluci nadávali, ale i mezi nimi bylo vidět, jak se slzy strachu koulejí po vyplašených tvářích směrem podlaze.
Protočila jsem oči opět ke stropu.Tentokrát jsem se všimla, jak se rudý dým pomalu snáší níž a níž.Strach mě zachvátil docela.Mokré tváře se mi zamazávaly černou řasenkou.Rty se mi chvěly.V rukou bych těď neudržela vůbec nic.Hrudník se mi těžce nadzvedával,jak sem těžce dýchala.V davu lidí tlačejících se ke dveřím docházel vzduch.Kažkou chvilku se někdo složil se sténáním k zemi.Každou chvilku si někdo utíral zakrvácený nos a pusu...
Bylo to hrozné, bála sem se jak malá holčička, kterou na Mikuláše strašily čertem.Teď to ale nebyl čert, nýbrž hra o holý život pod vlivem drog.Pořád sem v ústech cítila chuť papírku a pořád se mi i v tom strachu před očima vybavoval divný polibek s papírkem....
Myslelo mi to pomalu, nebo se mi to alespoň zdálo...
Lidé jakoby zvláčněli, pořád se sápali po ocelových dvěřích, ale jakoby zpomaleně.Jakoby už nikomu na životu nezáleželo.Mne ano!Já se chtěla dožít dalšího dne, obejmout kluka co mi na něm tak záleželo, i když sem mu to nikdy neřekla!
Pokusila jsem se silou strčit do dvěří.V rychlosti sem odrazila dvě holky, které se bezvládně skácely k zemi.Jedna padla na zem a už se nepohla, místo ní se tam nahrnul nový dav lidí, druhá se přichytila zdi a začala zvracet ohavnou červeno-černou tekutinu, která se nápadně podobala krvi.
Bylo mi to jedno, procpala sem se úplně ke dvěřím a tvář sem přitiskla na ledový kov.Celou svou silou jsem na dveře zatlačila.Nic.Ani se nepohly.Pokusila jsem se znovu.Opět nic.Pootevřela jsem rty a směrem k jednomu klukovi jsem se pokusila pronést, aby mi pomohl.Přes moji slabotu to asi nebylo slyšet, ale každopádně pochopil...Spolu se mnou se vší silou opřel o dveře.Nic.
Ostatní pochopili a další dva kluci se k nám připojili.Marná snaha....
Vyčerpaná jsem se opřela zas o dveře, snažila jsem se nabrat druhý dech, když v tu ránu jsem se všimla krvavého fleku na dvěřích...
Zděsila jsem se.Vždyť je to moje krev!Moje vlastní krev!Utřela jsem si nos a zjistila jsem, že mi z obou nosních dírek vytéká čůrek krve.
Před očima se mi zatmělo a hluk jakobych slyšela z hrozné dálky.Omdlela jsem.....