- CHATRČ -

"Co to bylo?" ozvalo se za mnou. Alice se třásla strachy.

"No tak nešil," uklidňovala jsem ji. Ani jsme si nevšimly, že už slunce dávno zapadlo a les nabral tmavě modrou barvu. Přestože působil tak strašidelně, nemohla jsem přehlédnout tu tajemnou krásu. Slabé světlo měsíce se odráželo od větví a suché klacky a listí nám pod nohama praskaly a šustily.

"Víš jistě, že trefíš zpátky?" snažila se mluvit klidně, ale všimla jsem si, jak se jí třese hlas.

"Neboj, tady někde to bylo. Určitě!" přesvědčovala jsem sama sebe. Neměla jsem nejmenší tušení, kde právě jsme, ale nemohla jsem jí vzít všechnu naději. Bloudily jsme v temném lese víc než hodinu a z podivných zvuků nás přepadal strach.

"Co to je?" Alice mě vytrhla z přemýšlení. I v té tmě jsem poznala kam ukazuje a hned se podívala tím směrem. V slabém měsíčním svitu jsem spatřila siluetu chalupy nebo spíš takové chatky. Stála ani ne deset metrů od nás. Překvapilo mě, že jsem si jí předtím nevšimla. Kývla jsem na souhlas a obě jsme vyrazily tím směrem.

Vítr silně foukal a tak jsem si přes hlavu natáhla kapuci. Chytla jsem Alici za rukáv a šla pomalu za ní. Zblízka vypadala chatrč dost staře a zchátrale. Ani jsme nepočítaly s tím, že by v ní někdo bydlel. Dveře šly snadno otevřít a tak jsme vklouzly dovnitř.

"Nevím jestli je tohle dobrý nápad.." na víc jsem se nezmohla. Stála jsem jako přikovaná k zemi a téměř jsem kamaráce rozdrtila ruku strachem.

"Au!" křikla na mě. "Nepřeháněj to, tohle vážně bolí." povolila jsem, ale stále ji držela. "Vidíš tohle?" popošla o pár kroků a potáhla mě tak silně, že jsem ztratila rovnováhu a spadla na zem. Alice si mě vůbec nevšímala a fascinovaná tou věcí postupovala pořád dál.

"Zbláznila ses?" vyjela jsem na ni, ale ani se neotočila. Zvedla jsem se a rychle ji doběhla, abych viděla, co ji tak zaujalo. Na malém dřevěném stolku ležel rudě zbarvený kámen. Byl lesklý a měsíční světlo se od něj odráželo. Podívala jsem se na Alici. Vypadala jako zhypnotizovaná.

"Alice? Co je to s tebou?" křičela jsem. Ani se nepohla. Zmocnil se mě strach a hrůza. Nevěděla jsem co mám dělat. Natáhla ruku a sevřela v ní kámen.

"Lucy?" řekla klidným hlasem.

"Ano?" třásla jsem se a slzy se mi draly do očí. Dívala jsem se na ni a snažila se z jejího skelného pohledu něco vyčíst.

"Zahrajeme si hru.." pokračovala stejně klidně a mírně se pousmála, jakoby se nic nedělo.

"Alice!" zakvílela jsem. Chtěla jsem ji znovu chytit za rukáv, ale jakmile jsem se jí dotkla, jakoby mě zasáhl silný elektrický proud a vymrštil na druhý konec místnosti. Udeřila jsem se hlavou do zdi a klesla k zemi. Cítila jsem, že ztrácím vědomí. Oči se mi zavíraly a nemohla jsem s tím nic dělat.



Otevřela jsem oči a zjistila že ležím uprostřed nějaké místnosti. Kolem mě stálo plno vysokých svíček a hořely tak silně, že jsem si mohla pokoj prohlédnout. Hned mi bylo jasné, že jsem pořád v té staré chatě. Chtěla jsem se zvednout, ale něco mě zadrželo. Ruce i nohy jsem měla zavázané ke stolu, na kterém jsem ležela přímo uprostřed místnosti. Pootočila jsem hlavu a konečně si všimla své kamarádky. Byla otočená zády a vypadala, že něco připravuje. Nechápala jsem, co to provádí a proč mě takhle připoutala, ale neodvážila jsem se říct ani slovo. Konečně se otočila. Polil mě pot a hrůza, když jsem spatřila její oči. Zářily tou stejnou červenou, jako podivný kámen, který předtím našla. Její pohled mě probodával. Nemohla jsem z ní spustit oči. Pomalu se přibližovala a já se roztřásla.

"Ať máš v plánu cokoli, prosím nedělej to!" zakvílela jsem, ale bylo mi jasné, že mě vůbec nevnímá. Už to nebyla moje kamarádka. Nevěděla jsem, co se přesně stalo, ale bylo mi jasné, že v ní uvízlo něco nelidského. Došla až ke mně a jemně se usmála.

"Strach je ten nejhorší pocit, nemám pravdu?" mluvila tak nepřítomně. Skoro mi připadalo, že se změnil její hlas. Rozvázala mi levou ruku a jemně jí zvedla. Přejížděla prsty po mé dlani šeptala při tom. Špatně jsem jí rozuměla, ale znělo to jako latina. Znovu mě polil pot a zasyčela jsem. Uvědomila jsem si, že mě bolí ruka, kterou svírala. Jakoby do ní řezala ostrým nožem. Ta pálivá bolest sílila každou vteřinou. Zavřela jsem oči a tiskla víčka pevně k sobě. Vykřikla jsem bolestí, ale nepřestala. Konečně jsem je otevřela a podívala se. S hrůzou jsem pozorovala tmavě rudé znaky na levém zápěstí. Nechápala jsem, jak se tam objevily, ale ta nesnesitelná bolest mi ani nedovolila přemýšlet. Znovu jsem zakřičela a sevřela obě ruce v pěst. Pohlédla jsem na Alice. V jejích očích hořely plameny. Viděla jsem v nich neuvěřitelnou nenávist. Jen jsem si v té chvíli přála vědět, kde je moje kamarádka. Nejspíš mi ta bolest otupila všechny smysly, protože se zdálo, že už ustupuje. Víčka jsem měla tak těžká, ale bála jsem se je zavřít. Nevěděla jsem, co by mohlo následovat. A ani jsem to vědět nechtěla.

Jakoby uběhlo několik hodin, a přitom šlo jen o vteřiny. Znovu jsem se podívala na Alice. Připadala mi tak vzdálená. Nevypadala, že stojí přímo vedle mě. Na krku měla řetízek s přívěškem, který jsem jí darovala k narozeninám. Nejdřív jsem si neuvědomila, proč mě tak zaujal, ale najednou mi to došlo. Všimla jsem si něčeho červeného a zjistila, že si k řetízku nějak připevnila ten kámen. 'To je ono!' napadlo mě. Musím se zbavit toho kamene. To je to, co ji ovládá. Svitla mi jiskřička naděje, přestože jsem byla na pokraji svých sil. Snažila jsem se pohnout rukou, kterou pořád pevně svírala, ale marně. Sebrala jsem všechny síly a vytrhla se jí. Zarazila se. Podívala se na mě a začala křičet. Něco takového jsem nikdy neslyšela. Ten skřek mě přiváděl k šílenství. Snažila jsem se ovládat a zadržet slzy, ale strach mě přemáhal. Zvedla jsem ruku a vší silou ji praštila. Ale ani se nepohla. Chytla mě za ni ještě silněji než předtím a začala znovu odříkávat ty nesmyslné věty.

Bylo mi jasné, že je konec. Zbývaly mi jen vteřiny. Veškerá naděje i síla už opadla. Zavřela jsem oči a ponořila se do tmy. Co bylo dál si už nepamatuju...