To se mi nezdá II. 1/2

Stál zamyšleně u okna a zpracovával informace, kterých se mu právě dostalo. Obrátil se zpět do místnosti a na malý okamžik dopadlo několik slunečních paprsků na jeho jizvu, jež se mu táhla od vnějšího koutku levého oka až skoro k ústům.
Kluk, co tam bezradně stál, stále žmoulal svou halenu. Nevěděl, jestli už má odejít, anebo mu to zopakovat. Byl starý třináct let. Muž stojící proti němu to věděl naprosto přesně, protože byl jeho kmotrem.
„Viděl ho někdo?“, zeptal se tiše.
„J..jak to myslíš, jestli ho někdo viděl?!“, reagoval rozčíleně kluk. Začínal propadat panice.
„Uklidni se“. Přešel klidným krokem ke svému kmotřenci. Vzal ho kolem ramen. „Uklidni se, schovám tě, nemusíš se bát.“
„Kam?“, vykřikl kluk a přitom se mu vytrhl. „Kam mě asi tak před ním schováš?“
„Napíšu ti lístek do kláštera“, pravil muž s jizvou, přecházejíc k mohutné truhle v rohu místnosti. Chlapec nereagoval. Byl strašlivě vyděšený.

Celou cestu běžel. Zkratkou přes les, rovnou z městečka. Rovnou ke svému kmotrovi. Ke komu jinému také, rodiče už dávno neměl.
Viděl to. Viděl, co se dělo v hostinci, když tam přišla ta cizí dívka. Viděl, co se jí stalo a co se stalo potom i hostinskému a nešťastnému opilci, který se velmi hloupě připletl místnímu podivnému šlechtici do cesty. Viděl to schovaný u dveří do kuchyně.
Jen třeštil oči, skoro nedýchal, potil se hrůzou a sledoval jak ten ďábel postupně probodl tři lidi.
Tři lidi.
Hlavou se mu honily myšlenky o těch třech. Děvče neznal. Hostinskému vypomáhal. Ožralka byl přece neškodný, jen trochu hádavý.
Nechtěl tam čekat, až si ho ten zabiják všimne.
Vykradl se po špičkách k zadnímu okénku, vyšvihl se do něj, vydrápal se ven, načež upalovaloval nahoru lesem za kmotrem Jizvou. Teď mu kmotr tvrdí, že v klášteře bude v bezpečí. Před ním? Před tím vrahem? Před tím šílencem?

„Ne!“, zoufale vykřikl v momentě, kdy z okna spatřil navrátivšího se pána tvrze. „Je pozdě, Jizvo, už mě neschováš.“ Hlas se mu zlomil.
Kmotr se po něm zamračeně, unaveně ohlédl. „Nebreč“, řekl úsečně. „Neříkej mi Jizvo…“ Zamyšleně si po původu své přezdívky přejel zlehka prsty. Opět se ozývala. Přestal s psaním lístku, podíval se z okna, pak na kmotřence.
„Pojď“, pravil správce tvrze důrazně. Než vyšli na chodbu, hodil lístek do ohně v krbu.
Kluk se nebránil. Bez odporu se nechal odvést. Šli nahoru. Někam pod půdu. Prkna schodiště tiše vrzala. Bylo to velmi dobře slyšet. Mlčeli. Došli k malým dvířkům.
„Vlez tam, Honzo“, zašeptal kmotr.
Honza poslechl. V místnosti byl poněkud zatuchlý vzduch. Zřejmě se moc nepoužívala. Byla malinká. Krb žádný. Celý prostor spoře osvětlovalo drobné okno. Na podlaze ležely kožešiny.
„Pavle…“, zašeptal Jenda rozechvěle, ale větu nedokončil. Ani nevěděl, co by měl říct.
Správce se rozhlížel opatrně kolem, naslouchal. Když jej chlapec oslovil, otočil se na něj. „Tady chvíli vydržíš“, řekl. Jeho hnědé, výrazné oči dodávaly chlapci odvahu. „Budu za tebou chodit, postarám se o tebe, nemusíš se bát“. Pak za ním zavřel.
Chvíli přemýšlel, jestli by nebylo dobré postavit sem nějakou truhlu či krýt vchod třeba závěsem, avšak rozmyslel si to. Pán měl neskutečně dobrou paměť, jakákokoliv změna by mohla vzbudit nechtěnou pozornost.

Pro jistotu zaškrábal nehtem třikrát na dvířka. „Honzo?“
„Ano, Pavle…?“, ozvalo se tlumeně zevnitř.
„Pamatuj si tenhle zvuk, na jiné nereaguj, ano?“
„Dobře“.
„Teď odejdu, ale vrátím se, jen nevím, kdy to bude.“ Odmlčel se. Žádná odpověď. „Až přijdu, zaškrábu“, opakoval signál. „A ty mi stejně odpovíš. Zkus to“
Z vnitřku miniaturní cely se ozval tichounký šelest, jako by myš hryzala zapomenuté zbytky. Pavel se pro sebe spokojeně pousmál.
„Zjistím, co a jak, zatím zkus třeba spát.“
„Ano“, ozvalo se poslušně za dveřmi.

Správce Pavel, řečený Jizva, se narovnal a spěchal zpět do obytných komnat. Seběhl dolů. Chtěl už otevřít dveře místnosti, něco jej však varovalo, snad vnitřní hlas. Potichu došel až na dvůr.
„Zatraceně!“, rozhléhalo se široko daleko. „Kde je ten správce?!“, pán projevoval svou netrpělivost.
Pavel přidal do kroku. Rychlost byla na místě, pokud nechtěl, aby opět někdo padl pánovi do rány.
„Hledal jste mne, pane?“, zeptal tichým hlasem.
„Jizvo!“, zařval mu v ústrety muž v černém oděvu, sedící ledabyle na okraji stolu. „To víš, že jsem tě hledal.“, pravil už poněkud klidněji. „Co tvá jizva?“, neopomenul se posměšně zeptat. Byla jeho dílem.
Když o tom tak přemýšlel, ani nevěděl proč tehdá svého drzého správce nezabil, jak to dělával s ostatními, co se mu znelíbili. Snad, že u něj neviděl strach. Tak si jej pro příště označil. Způsobil mu dlouhou jizvu na tváři a komentoval to přede všemi slovy, že tento muž je od nynějška jeho přítelem.
Správce tím okamžikem o mnoho přátel přišel a pokud na to vzpomínal, což se, bohužel, také občas stávalo, vybavil si především příšernou pálivou bolest. Ta všechny vzpomínky na ten den překrývala.
„Aha, máš zas nemluvnou?“, rýpnul si prapodivný přítel.
Správce se na něj podíval s pousmáním. Jen lehce rozhodil rukama a nechal vše bez odpovědi.
Černě oděnému muži v očích zaplály jiskry, lehce sklouzl z hrany stolu, uchopil svůj nepostradatelný meč a namířil jej Jizvovi na krk, až se jeho špička jemně zaklesla v hrdelní jamce.
„Děláš mi starosti, hochu“, zašeptal jedovatě, jak to uměl jen on. „Dovoluješ si jisté věci bez mého vědomí. To se mi nelíbí, víš?“.
Pavel stál klidně. Díval se vyrovnaně do těch temných očí. Nic neříkal. Čekal na další vývoj situace.
„Tak co?“, pokračoval tiše muž s chladnokrevným pohledem. Učinil pomalý krok dopředu, čímž donutil správce couvnout. Ještě jeden krok. Další. Zeď. Kámen. „Ty mi vážně nic nepovíš?“
Pavel se opíral zády o stěnu. Byl naprosto klidný. „Zřejmě se vám jedná o to potulné děvče, co tu včera přespalo,“ odpověděl bez zachvění hlasu. „Ta už je dávno pryč“.
„Ano, ta je pryč.“
Správci se bezděčně z takového tónu hlasu zježily chloupky na rukou. Jinak na sobě nedal nic znát.
Ale věděl. Honza mu všechno řekl. Teď tušil, že si to vyslechne ještě jednou. Trefil se. Jeho mocný pán spustil meč podél těla a dal se do řeči.
Vyprávěl obšírně o tom, jak to děvče pronásledoval, dostihl a zabil. K čemuž dodal, že o svědky nestojí, tudíž hostinský s nějakým pobudou jsou v tuto dobu taktéž v pánu. O chlapci nepadlo ani slovo. Situace je tedy lepší než si Jizva vůbec dovolil doufat.

Stal se jeho kmotrem skoro náhodou. Byl v té době velmi mladý, bylo mu patnáct, když jej jeden přítel požádal, zda-li by nešel jeho prvorozenému synovi za kmotra.
Přijal, byl z toho nadšený.
O několik let později přišla velká povodeň a chlapcovi rodiče se utopili. Od té doby se o kmotřence snažil postarat. Naposledy mu našel službu v tom hostinci…

Když se o několik hodin později, podařilo správci tiše se od spícího, vínem znaveného vládce vzdálit, odplížil se nahoru k dvířkům malé cely.
Zaškrábal štíhlým ukazovákem.
Jednou. Podruhé. Potřetí. Čekal. Zevnitř se ozvala adekvátní odpověď. Sejmul háček ze dveří, pootevřel je.
„Mám dobré zprávy, Jendo“, zašeptal do tmy místnůstky.
Vynořila se rozcuchaná blond hlava s očima plnýma otazníků.
„Neví o tobě.“