Vánoce

Byl jasný den, pravda, byla zima a sněžilo, ale byl jasný den. Příroda ležela pod silnou vrstvou sněhu, nikde se nic nepohnulo a nezašramotilo. I, jinak uštěkaný sousedovic čokl
Klaus, opravdu, ale opravdu ani nezavrčel. Všude byl klid a mír, jen u Bartáků se zase hádali na celou ves, jako by se nechumelilo, a že se chumelilo a jak.
Byly Vánoce, přesněji Štědrý den, co Štědrý den, Štědrý večer, ba skoro noc, tma jako v pytli, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen (napsal Erben) stará podřimuje, děvčata se honějí kolem stolu, až padají hrnce, pokličky, babička, lžíce talíře kapr... Zkrátka taková vánoční pohoda, maminka se ani moc nerozčiluje, jen řekne: „Himllaudón donrvetr hromdopolice krucipísek“ a ještě „zatrápený děti, čert aby vás po poli honil a sedmero krkavců na vás, děťátka moje.“
Pak se podávalo jídlo, byl ten spadlý kapr a babička, ta roznášela jídlo a přitom si prozpěvovala: „vařila babička kašičku, na zeleným rendlíčku, tomu dala hodně, tomu míň, tomu ještě míň, tomu, co by se na nehet vešlo, tomu, co by se za nehet vešlo a ten poslední nedostal nic.“ A stejně, jako v té pohádce i on utíkal, utíkal, pádil o překot ke stromečku a tam si ukousl cukroví, což mu mimochodem všichni záviděli a každý si teď přál být poslední. Jedli. Papali spořádaně, občas sice některý z nich nahlas říhl, ale to už k vánoční pohodě prostě patří. A jeden strýček z maminčiny strany hodil šavli tak daleko, že přelétla celý stůl a zastavila se až o maminku, ta protože je slušně vychovaná se na něj jenom mile usmála (asi jako se směje kočka na myš) a protože byla slušně vychována a znal přísloví oko za oko… tak mu to chtěla oplatit. Naštěstí jsme ji zadrželi, neboť jedna šavle úplně stačila.
Najednou vykřikla babička: „Slyším zvonění“ rozběhli jsme se ke stromečku, ale dárky nikde. Zvonil totiž náš soused, který si přišel vypůjčit sekačku na trávu. Tatínek ji sice neochotně, avšak přece jen vytáhl ze skříně a donesl ji sousedovi, při zavírání dveří se ještě optal, na co ji soused potřebuje. Ten se jen záhadně usmál a odešel.
Znovu jsem se sesedli v obýváku, zhasli a čekali na zvoneček. Ten nepřicházel. Místo toho něco zašramotilo v komíně u krbu. Potom znova a silněji. Utíkali jsme k nejbližšímu rohu, potmě zakopávajíce a přepadávajíce přes křesla. Mačkali jsme se jeden na druhého. Hluk v krbu stále zesiloval. Slyšeli jsme skřípění, supění, praskot a snad i nadávání. Skoro jsme nedýchali. V tom prásk, rána jako z krbu. Viděli jsme obrysy něčeho velkého, co se hýbalo. Dědeček rozsvítil, strašně jsme se lekli. V obýváku stálo černé sobí dvojspřeží, černé saně a černý Santa Claus. Zářivě se na nás usmál svými černými zuby a pronesl: HEPY VÁNOCE. Vrhli jsme se na něj a vyhodili ho i s jeho vercajkem z okna ven. Po této námaze jsme usnuli jako děťátka a probudili se až dva dny nato. Takže dárky. které jsme dostali, rozkradli místní kluci dokonce nás obrali i o náušnice, prsteny apd. Vše zakončil dědeček svou větou: „ťo žaš byly vyfráskaný fánoce“ pří které teprve zjistil, že mu chybí zlatý chrup.