SUZANNE - část 1

SUZANNE
Memoáry, psané v lednu roku 1974


Část I.

Žiju sám. Už od mých patnácti let. Moje matka se rozvedla s otcem, a aby se nějak uživila, začala prodávat v obchodě za nízký plat. Otec jí každodenně po telefonu vyhrožoval, že k ní přijde a ukáže jí, co je rozvod v pravém slova smyslu, ale já jako dítě neměl jsem z toho rozum. Až teď si vlastně uvědomuji, že jsem úplně sám. Mé proklaté jméno zní nějak podobně jako Jack Owen. Bytem v Lexington Avenue, narozen v době, kdy sice Adolf Hitler nastoupil v Německu k moci, ale jinak se nic, kromě mého narození, nestalo. Nyní je mi téměř 41 let a nemůžu si stěžovat na svou dosavadní práci, kterou vykonávám už patnáct let. Pracuji jako detektiv a případy, které řeším, jsou někdy na hranici zbláznění. Já ale zachovávám většinou chladnou hlavu, a když jsem nervózní, je to pouze v případě akce. Nejsem totiž detektiv, který má na starosti pouze své pohodlí a svůj mozek. Občas se se zločincem, za kterého toho člověka považuji, dám fyzicky do rozepře a většinou skončím jen s odřeninami a to spolehlivě vyřeší studené obklady, třikrát denně podávané společně s desinfekcí na bolavá místa. Nikdy jsem nikoho nezabil. Vždycky jsem si hlídal, aby i ten nejhorší a nejšpinavější zločinec skončil pouze na policii a nemusel být zakopán pod silnicí v kanalizaci. To, co však mělo přijít tentokrát, mě opravdu ještě v životě nepotkalo. Pokud se Vám budu zdát na pokraji nervového komatu, uklidněte se, toto je pouze mé vyprávění. Budete se bát v křeslech u sušenek a kávy, a já jsem se zatím bál doopravdy. Poprvé takhle moc. Zkuste vypátrat, kdo je výherce a kdo prohrál.
Píše se 10. prosinec roku 1973. Žádný zajímavý okamžik. Venku, při pohledu ze zaprášeného okna, tetelí se ve vzduchu pouze touha po něčem, co by mohlo celý New York alespoň trochu vzrušit. Poletují sněhové vločky a je pěkná zima. Je ráno a já ležím na posteli; vždycky ještě tak hodinu po probuzení ležím a medituji nad věcmi, které by dovedly jiného k šílenství – například co si dnes uvařím k obědu, co k večeři a kdy půjdu spát. Co je však důležité – vždy ožiji, pokud slyším o nějakém zajímavém případu. Svou kancelář mám ve vysoké budově na Columbus Avenue, kde není nic zajímavého, kromě stromků, vysázených před budovou na chodníku. Pracuji tam ještě s dalšími kolegy, kteří jsou všichni stejně dobří, ale náš šéf, Harris McCane, není zrovna v nejrůžovějších náladách. Každého peskuje a každému dává kapky, jen aby si na něj vyléval své těžké mindráky. Přesto ale ve své práci setrvávám patnáct let velmi rád a už bych to nikdy nevyměnil.
Když jsem se po své obvyklé ranní hygieně odhodlal vzít si kabát a věci do kanceláře, zavřel jsem dveře a výtahem sjel k východu z domu. Venku na mne už čekal můj krásný bílý sluha, který se jmenoval Mercedes. Zavřel jsem jeho dveře a pomalu se rozjel směrem k mé otrokárně. Bohužel, v Manhattanu je celkem jedno, zda je pondělí nebo sobota, vždycky je přeplněné celé město, až hanba mluvit. Taxíky troubí, až by z těch klaksonů člověka trefilo. Přesto se však možná ke svému cíli do půlnoci dostanete. Pro mne je přeprava z domu do práce velmi pohodová, protože přes zalesněnou 79th Transverse Road se jede rychle a vůbec zde nenajdete typicky přeplněný New York.
Asi za půl hodiny jsem přijel k budově. Zaparkoval jsem a vytáhnout klíčky ze zapalování jsem, jako dříve, nezapomněl. Nehledě k tomu, že jsem měl vždycky štěstí, že mi s tím Mercedesem nikdo neujel. Vešel jsem do domu, vyjel výtahem do pátého patra a cestou jsem pozdravil několik kolegů policistů. Ach, kéž by se dal vrátit čas společně s krásným ránem, které jsem měl… To, co mě mělo čekat, zdaleka tak krásné nebylo.
Vešel jsem do místnosti, kde všichni pracujeme.
„Hele, Owen přišel. Tak co, ty draku, co ta ženská v posteli včera?“ zeptal se mě zvesela Charlie Back.
Nevěděl jsem, oč jde, a tak jsem jen mávl rukou a prohodil:
„Ale, odešla mi o půlnoci a nechala růžovej vzkaz, ty blbečku. A voňavej!“
Samozřejmě, že jsem žádnou ženu u sebe neměl – všichni chlapi si ze mě totiž dělají legraci, protože jsem pořád svobodný, a když okouzlím nějakou ženu, vždycky natrefím na uvnitř špinavou a slaboduchostí oplývající naivku. Dlouho se mi však líbí kolegyně Henrietta Blowová. Není to ani nonšalantní panička z přepychového bydlení, ani holka do větru, je to velmi příjemná mladá žena. Mé zalíbení k ní bylo ovšem platonické a přes těch pět let, kdy tam Henry je, připadá mi to čím dál tím víc líto. Budu to ovšem zkoušet ještě dál.
Sedl jsem si ke svému stolu, vpravo v rohu u dveří. Zatím jsem tam žádné papíry ještě neměl, ale to mě čekalo. Přišla Henry, a zdála se docela rozrušená:
„Ahoj Jacku. Máš tady zajímavej případ, šéf tě tím pověřil. Prej to bude trochu dlouhá štreka, takže si to přečti.“
Toť vše. Trochu se na mě usmála, ale nic víc. Trochu jsem zesmutněl a dal se do čtení dvou spojených papírů. Byly v něm uvedené nacionále muže. Začal jsem číst. Bylo toho hodně, ale alespoň torzo si z toho pamatuji…
„Louis Gaumont, narozen 1918, Paříž. Milá policie, to, co se mi stalo asi před pěti dny, není záhadné, není k zamyšlení, ale je to děsivé a hrozné. Velmi mě to trápí, co se stalo, a proto Vám chci sdělit alespoň ty nejdůležitější a nejpodstatnější informace. Stalo se to v polovině tohoto týdne. Mojí dceru neustále o nocích pronásledují hrůzné sny a ona si nepamatuje, jestli to sny byly či jestli to byla skutečnost. Ve snu ji někdo noc co noc rdousí a škrtí a volá její jméno, Suzanne Gaumontová. Nejhorší na tom je, že se ráno probouzí téměř bez dechu a skoro uškrcená. Francouzská policie s tímhle kupodivu nechce nic mít. Prý, že to spolehlivě vyřeší New York. Prosím Vás, udělejte z mé dcery šťastného člověka. Louis Gaumont, Paříž, 8. 12. 1973, doporučeně.“
Tak. Teď je řada na někom, kdo tenhle dopis vstřebá a bude z něj čerpat praktické informace. Ten člověk, který to psal, musel být zřejmě rozrušen, protože zapomněl napsat, kde jeho dcera bydlí a to bude docela problém. Ano, sice jsem detektiv, ale nejsem Einstein. Proč to, ksakru, museli dát zrovna mě? Asi mají experta na parapsychologii, či co. Zvedl jsem se z křesla a šel ke stolu George Browna.
„Hele, Georgi, měl bys dneska chuť na nějakej pořádnej oběd? Třeba… v půl dvanáctý? Rád bych se s tebou na něčem domluvil a chtěl od tebe malou pomoc,“ řekl jsem mu a s napětím čekal na odpověď.
George se otočil od kolegyně a řekl:
„Hele, Jacku, v pohodě. Rád bych si dal oběd, ale chvilinku to potrvá, než se tam dostanu, protože musím ještě zaplatit účet za vodu a než se vrátím, bude mi to trvat tak pětadvacet minut. Víš co? Tak ve dvanáct v kantýně!“
„Jasně,“ řekl jsem na půl úst a šel si zpátky sednout. Potřebuji totiž s Georgem probrat tuto situaci. Určitě o ní ví. Anebo pracuje na svém případě, kdo ví. Rád bych, aby mi s tím trochu pomohl, a tak se ho zeptám na obědě.
Když jsem po třech hodinách strávených čtením toho papíru konečně vstal a rozhodl se jít, zarazila mě Henry a řekla potichu:
„Neboj, to zvládneš. Já ti pomůžu.“
„Hm…,“ řekl jsem a sepjal přitom rty k sobě, protože jsem na tom nebyl nejlépe. S tímhle případem jsem se opravdu ještě nikdy nesetkal.
Na stole mi ovšem zazvonil telefon, takže jsem se ke stolu ještě vrátil.
„Detektivní oddělení policie v Manhattanu, Columbus Avenue. Jack Owen, slyším!“ řekl jsem nevzrušeně. Nikdo to tam nebral. Bylo ticho a z telefonu se po pár vteřinách nějakého klapání a šumění ozvalo pípání zavěšeného telefonu. Možná, že se to zdá jako zbytečnost, ale jestli to zase bude nějaký anonym …
Vyšel jsem ven z kanceláře a výtahem sjel do přízemí, kde jsme měli malé občerstvení. Asi deset minut jsem čekal na George, než se konečně objevil. Sedl si, přes židli si dal svůj tmavomodrý svetr a položil si do sebe propletené ruce na stůl.
„Tak co jsi chtěl?“ zeptal se netrpělivě.
„Georgi, dostal jsem takovej případ. Francouz, Gaumont, má dceru, kterou každou noc někdo škrtí. To se jí zdá jako sen, ale ona se probouzí skoro zardoušená. Je to asi deset dnů zpátky. Podívej, tady to mám.“
George si vzal papíry a četl si případ.
„No, to zní zajímavě,“ řekl potom, „a co já s tím? To by měla bejt tvoje práce, ne?“
„No, právě že je. Hele, dělám tady patnáct let a už jsem vyřešil spoustu kasiček, vrahů i impotentů. Ale tohle se mi ještě nestalo. Mohli bysme v tom dělat spolu, jako v tandemu?“
„No, podívej, já nevím. Mám tady spoustu jiných případů, a svejch. Ty si určitě poradíš. Mimochodem, to musíš jet do Paříže?“
„Jo. Francie s tímhle prej nechce nic mít. A tomu teda nerozumím. Takže budu muset … Nedala by se ještě přemluvit Henry?“
„Tak bohužel, ta asi ne. Zrovna dostala nějaký anonymy, takže obrací očima a musí dělat tohle. Promiň, já budu muset jít. Takže hodně zdaru!“
A odešel. No, to mi tedy pomohlo. Hodně zdaru je hezké, ovšem na řešení mi to moc nepomůže. Zkusím to tedy nějak sám. Objednal jsem si opékanou sekanou a brambory a za půl hodiny jsem odešel projít se trochu do města a provětrat hlavu.