TMA: 3. Kapitola

Byl to muž zákona.
To nepříjemné teplo, které z něho vycházelo mi zvedalo všechny chloupky. Bylo to jako kdyby přišel sám bůh a chtěl mě potrestat za všechny mé hříchy. Podívala jsem se do jeho hlubokých zelených očích, jež jiskřili ve tmě. Okamžitě jsem uhnula jeho pronikavému pohledu a snažila se nevnímat jeho horkou ruku, kterou mi položil na tvář.
"Slečno, jste v pořádku?" Jeho hluboký hlas mě zneklidňoval.
"Jistě," usmála jsem se a snažila se uklidnit všechny své smysly. "Nikdy mi nebylo líp," Srdce mi prudce bylo, měla jsem zvláštní pocit, že ho slyší, že slyší, jak mě vylekal.
"Nevypadáte zrovna nejlépe a navíc sedět t v zimě na zemi v sukni a tilku není zrovna moc chytré."
"Myslím, že je to má věc, jestli tu sedím a nebo ležím, pane strážníku." Ironicky jsem se ušklíbla.
"Nejsem strážník, ale detektiv. Jak jste na to přišla, že sloužím zákonu?"
"Poznal by to i ten největší hlupák na světě. Místo toho, abyste mi chtěl ublížit, tak mi tu pomáháte." Protočila jsem oči a o svém šestém smyslu nic nenaznačila..
"Tak to bych si měl pro příště dávat pozor na své chovaní." Usmál se. Nevím, co si myslel, ale rozhodně jsem měla chuť ho zabít.
"Třeba bych vás za váš dobročiný skutek příště mohl někdo zabít," zabila bych ho, ale neměla jsem na to náladu." No nic, asi už půjdu pane strážníku," zvedla jsem se ze země a má taška zavadila o ostrou hranu železné konstrukce vedle mě.
"Detektive...," opravil mě. Netrpělivě jsem trhla taškou abych ji dostala ze spárů železa. Roztrhla se a vypadly z ní věci. Mezi nimi se na zemi vyjmala zbraň a zkrvavený nůž.
Naše pohledy se střetly tím směrem. Hbitě jsem sebrala věci ze země a namířila na něj zbraň.
"Jeden pohyb a jsi mrtvej," Křikla jsem a doufala, že to pochopil. Dnes jsem vážně neměla náladu nekoho zprovodit ze světa. Vdechovala a vydechovala ledový večerní vzduch, který se ostře zařezává do mých plic.
"Škoda, ale nebojím se tě," ďábelsky se zasmál a zmátl mě."Nebo spíš tvé nenabyté zbraně," vytrhnul mi ji z rukou a přirazil me ke zdi. Dal mi ruce za záda.
"Pusť mě, nebo přísahám že tě zabiju!" Křikla jsem nenávistně, než mě spoutal chladnými pouty.
"Budu se těšit," posměšně mi zašeptal do ucha.
***


Jdeme spolu temnou postraní uličkou. Bráním se a všelijak se kroutím. Míříme na policejní stanici, podle ulic, které jsou mi dobře známé. Z posledních sil se ho snažím kopnout do slabin, ale mrštně uhne a vezme mě do náručí. Jeho dlouhé, rychlé kroky nás přibližují k policejní ústředně.
"Pomstím se ti! Narvu ti tvoje přirození do chřtánu a budu se dívat jak se dusíš!" Ukončím hlasitých tok mých myšlenek, pohlédnu do jeho smějcího se obličeje a mám chuť mu rozbít úsměv.
"A to jsem tě chtěl pustit, ale tvé vyjadřování o mé osobě, mě přesvědčilo, že by jsi měla dostat za vyučenou." Zděsím se nad jeho slovy. Jedna věc je, být přes noc ve vězení, ze kterého mě otec ráno dostane, jako vždycky a druhá, přijít s takovýmhle pitomcem o panenství, ve špinavé temné uličce.
"Ne! Já nechci abys na mě sahal těma odporně hnusnejma velkejma tlapama!" Zavřeštím zoufale.
"Kočičko, přece se mi tu nerozbrečíš...Já jsem rozbrečel vraha!" Chechotá se a mě kapou po tvářích slzy ponížení, pokory, beznaděje a nenávisti. Zahne do ulice která vede na druhou stranu než policejní stanice a nese mě nocí vstříc dalšímu osudu.