Ztraceni ve tmě

Ztraceni ve tmě
Předmluva:
Zdravím všechny čtenáře známé i neznámé. Vytvořil jsem tuto povídku díky přibližně pěti-hodinovému doteku múzy. Povídka se mi už delší čas formuje v hlavě, proto své nápady zaznamenávám sem, a rád bych se o ně podělil s vámi. Předem upozorňuji, že tato povídka obsahuje násilí, narážky a není určena pro slabší povahy. Jde o survival horror, žánr který je prakticky mrtvý a tohle je pokus ho vzkřísit dodáním mu pointy a špetky vtipu a pokud se vám bude líbit, můžete jej ohodnotit na adrese JainaX@Seznam.cz. Pokud máte nějaké návrhy, připomínky či přání, pište je rovněž na tuto adresu.

PS: Everybody loves the hypnotoad!



Kapitola 1
Přicházejí

Jacen, čtyřiadvacetiletý mladík se procházel velkoměstěm a bezcílně bloumal uličkami. Polozbořené a chvílemi opuštěné vyrabované domy nepůsobily nijak pozitivně. Dostal se do slumů, do těch nejhorších částí Jensen City. Jacen pracoval kdysi jako policista JCPD – Jensen City Police Department. Po nějaké době toho nechal, protože sezení za počítačem ho nijak nevzrušovalo. Rád vyhledával adrenalinové situace, při kterých je třeba akce a rychlých rozhodnutí, poněvadž mnoho lidí mu říkalo, že právě pro to je jako stvořený. Myslel si, že by se u policie mohl uplatnit, ale nebylo to jako v počítačové hře Max Payne. Jen seděl za počítačem, papíroval a podával hlášení, vařil bossovi kafe a to ho nijak moc nebavilo. Zkoušel psát knihy, nebo povídky, ale ty se nesetkaly s velkým úspěchem, poněvadž psal velice odborně a nezasvěceným jeho knihy nic neříkaly. Několik let se zabýval paranormálními jevy, ale nenarazil na nic zvláštního. Téměř všechny případy, které vyřešil, vznikly naprosto logicky a přirozeně a o paranormální jevy se v zásadě ani nejednalo. Nenadálé ochlazení ho vytrhlo z úvah, inu, bylo znát, že podzim je tu, a jelikož dokázal naprosto vědomě ovládat veškeré procesy svého těla, dokázal se dost účinně zahřát. Ale i tak se rozhodl jít zpět domů
Když kráčel uličkou zpět, uviděl na jejím konci podivně malátného člověka. Člověk byl k němu zády, ale když se Jacen přiblížil, aby kolem něho prošel, člověk se rychle otočil, podíval se na Jacena, vydal příšerný řev a okamžitě se na něj vrhl. Jacen ho chytil za ruku, kterou se mu chystal člověk zasadit ránu, zkroutil mu ji za záda a čekal, že bude člověk prosit o odpuštění. Většina lidí, které již Jacen dostal do takovéhle nepříjemné polohy, začalo skučet bolestí, ale tenhle ne. Druhá ruka se mu vymrštila a dala Jacenovi dobře mířenou facku. To ho zaskočilo a na okamžik omráčilo, takže se útočník mohl vykroutit. Stáli teď proti sobě. Teprve teď mu Jacen pořádně pohlédl do tváře a zjistil, jak vypadá. Byl to příšerný zjev. Křídově bílá tvář, krví podlité oči, ale vypadal... jako by byl slepý. Hleděl kamsi daleko za Jacena a duhovky měl kalně šedé. Teď nad tím ale nemohl přemýšlet, protože ten šílenec se na Jacena znovu vrhl. Chtěl mu hrábnout po obličeji, ale Jacen byl rychlejší, uskočil, chytil nataženou ruku, silně za ni potáhl, až protivník odletěl a přistál na obličeji. Pak se začal pomalu zvedat. Dřív než však stačil natáhnout ruku na další útok, vrazil mu jednu do obličeje. Nepřítel se jenom zapotácel a pak znovu zaútočil. V příštích chvílích boje mu Jacen zlomil dvakrát jednu ruku, kopl ho silně do holeně, zasadil několik dalších ran pěstí, ale ten „člověk“ pořád vstával a útočil pořád dál! Proboha, pomyslel si Jacen, co je to za nestvůru?!
Souboj pokračoval tímhle stylem ještě asi dvě minuty, když se ozval výstřel a šílenec padl na zem mrtev. Jacen se ohlédl a uviděl jednotku rychlého nasazení. Pět vojáků se k němu přiblížilo a šestý sklonil pušku, vzal vysílačku a začal do ní něco říkat. Jacen se ještě stihl podívat vzhůru, odkud všechno z druhého patra pozoroval nějaký stařík. Domyslel si, že to byl on kdo je zavolal. To už byli vojáci u něj a začali Jacena prohledávat. Další tři vzali mrtvolu a přenesli ji do džípu. Pátý mířil puškou na konec uličky, kde bylo liduprázdno a, jak si Jacen uvědomil, hlídal. Voják co ho prohledával, mu vytáhl z peněženky občanku a řekl: „Tak, pane Aexi, budete muset jít s námi, uděláme s vámi protokol a pokud jste v tom nevinně, nic se vám nestane.“ Vzal Jacena za ruku a vedl ho k džípu, kterým přijeli. Vyšli na hlavní a nastoupili do džípu. Poté se džíp dal do pohybu. Jacen se rozhlížel a snažil se zahlédnout něco zajímavého, ale nic zvláštního neviděl. V autě bylo všech šest vojáků, auto řídil sedmý a na místě spoluřidiče seděl další. Ten se teď otočil a pohlédl Jacena.
„Pane Aexi, to co jste dneska zažil, byla čistá smůla. Potkal jste totiž jednu z nejhorších bytostí na tomto světě.“ Jacen vůbec nechápal, o čem to mluví. Proč toho šílence nazývá „bytostí“ ? A pak si vzpomněl jak útočník vypadal. Začalo mu docházet, že to asi nebyl ani člověk. Pohádkám o upírech a vlkodlacích sice nevěřil, ale jestli byla jednotka okamžitě oprávněna střílet, je možné, že to byla nějaká biologická zbraň, která utekla. Na velice nebezpečných serverech o takových utajovaných vládních programech četl a potom co viděl co ten „člověk“ vydržel, by se moc nedivil, kdyby zjistil, že to byl jeden z těch biologických pokusů.
„Jsem poručík Waffles a... abych řekl pravdu, vím přesně, jak se cítíte, a dovedu si představit na co myslíte. Ten chlap nebyl člověk.“
„A co je tedy zač?“ uhodil hned na poručíka Jacen.
„Je to zrůda, bytost bez emocí a bez citů, co je to, vám však nejsem oprávněn říci.“
„Proč ne?“ zeptal se Jacen neuspokojen poručíkovou odpovědí. V tu chvíli džíp zastavil. Před nimi zpozoroval Jacen dlouhou kolonu.
„Zatraceně.“ Procedil řidič mezi zuby. Co se to ale dělo? Lidé začali vystupovat z aut a utíkali pryč. Když se Jacen pořádně podíval, uviděl dav postav, jež se kolébaly po silnici a útočily na všechno živého. Poručík Waffles zpozoroval blížící se nebezpečí a vydal rozkaz. Všichni z jednotky vyskočili z auta, odjistili zbraně a začali pálit dávky do davu. Těch „lidí“ bylo ale mnoho a do každého z nich bylo třeba vypálit mnohem více než jednu kulku, na rozdíl od předchozího šílence. Pohybovali se pomalu, ale někteří se rozběhli a přímo na vojáky. Jejich likvidace trvala pomalu a někteří se dostali k prvním dvěma vojákům a oba je pokousali a podrápali. Ti dva spadli na zem a začali se zmítat v agónii. Další postavy se začaly k jednotce přibližovat z opačné strany silnice. Jacen viděl, že není čas. Rozběhl se do postranní uličky a střelba za ním pomalu utichala. Byly slyšet výkřiky lidí i nelidské řvaní netvorů, vrhajících se na své oběti. To všechno si Jacen jen domýšlel, doběhl na konec uličky a zabočil do druhé a octl se tak ve slumech. Na konci uličky ale uviděl další nestvůru, která seděla obkročmo na nějakém ubožákovi a trhala z něj kusy oblečení. Jak Jacen běžel kolem, kopl silně nestvůru do hlavy. Její tělo se zvedlo kousíček od země a potom s tupým zvukem narazila do zdi. Spadla na zem a nehýbala se. Její oběť, starší žena se s nelidským výkřikem začala zmítat v bolestech. Jacen na nic nečekal a utíkal dál. Proběhl uličkou a vběhl do další, uslyšel, jak za ním někdo běží. Ohlédl se a uviděl jednoho z těch netvorů. Běžel rychle a byl už skoro u Jacena. Jacen narychlo zabočil do postraní uličky široké snad jen metr a půl. Netvor byl v rychlosti a nečekal Jacenův manévr a proto proběhl kolem, ale pak se zastavil, otočil se, zabočil a běžel za Jacenem. Ten běžel ze všech sil. Několikrát zakopl, ale vždycky to dokázal vybalancovat. Vběhl do uličky napravo, ale na jejím konci uviděl tři další netvory, kteří ho spatřily, a začali se k němu pomalu pohybovat. Otočil se, ale tam uviděl svého starého pronásledovatele. Byl v pasti. Vyskočil na kontejner, odrazil se co nejvíc mohl a rukama se zachytil parapetu prvního patra starého opuštěného činžáku. Vylezl na parapet, prolezl oknem bez skla a utíkal přes místnost ke dveřím. Otevřel je a octl se v chodbě plné dveří. Nikdo tam nebyl. Na chvíli se zastavil, aby trochu vydechl a potom vystoupal po schodech na střechu. Usoudil že bude dobré když se porozhlédne. Nahoře na střeše bylo několik špinavých bezdomovců. Skoro ho ani nezaregistrovali. Střechy všech paneláků, byly velice blízko k sobě a přibližně ve stejné rovině. Přeskočil na střechu jiného činžáku a podíval se dolů. Dole v ulici viděl čtyři nestvůry, které ho předtím honily. Zahlédly ho. Začaly vydávat příšerné zvuky a zmizeli ve dveřích do paneláku. Uvědomil si, že nejsou úplně hloupé a že budou za chvíli tady. Běžel přes střechu, přeskočil na jinou, vyrazil dveře na schodiště a opatrně sestoupal do vrchního patra. Zkusil vzít za kliku u dveří. Byly zamčené. Zaklepal, pak zavolal, nic. Poté vykopl dveře. Vpadl dovnitř a podíval se kolem. Opuštěný byt, pln pavučin a úplně prázdný. Přistoupil k nejbližšímu rozbitému oknu a podíval se ven. Dole v ulici bylo čisto.
Byl několik bloků daleko od svého bytu, kde měl zbraň. Takovou vzdálenost by asi nepřekonal, když mezi ním a jeho bytem nepochybně stály desítky těch potvor. Musel si najít úkryt. Opuštěný byt vypadal přijatelně, ale jak dlouho by tady přežil? A co když jsou v nižších patrech ty obludy? Nevěděl. Chvíli přemítal a po chvíli se rozhodl prozkoumat panelák, ve němž byl. Sestoupil o patro níž, prošel vchodem, jenž postrádal dveře a pomalu procházel prázdným bytem. Bedlivě naslouchal, ale nic neslyšel. Prozkoumal tímto způsobem několik pater a byl spokojen. Žádné nestvůry v domě nebyly. Cestou našel kapesní nůž, kterej tam musel nějaký frajer ztratit. Vzal jej a zastrčil do kapsy. Prohledal celý barák, ale nenašel nic zajímavého ani nebezpečného. Pak vyšel zpátky na střechu a podíval se na střechy jiných paneláků. Čisto. Prohlédl si opatrně ulice pod sebou. V jedné z nich byli dva netvoři. Několik hodin setrval na střeše, až uslyšel hlasitý křik a dupot. Podíval se dolů do uličky a uviděl přeživšího – ženu – prchajícího před několika nestvůry. Čirou náhodou žena zabočila právě do paneláku, na jehož střeše se nacházel Jacen. Nestvůry byly tři. Společně by se jim možná podařilo zlikvidovat je. Z toho co viděl, usoudil, že jsou různě odolní. Začal běžet dolů po schodech v ústrety prchající ženě. Když ho uviděla, pokládala ho za jednoho z nich a myslela si že je obklíčená a začala ječet. Jacen se k ní dostal, dal ji facku a jal se čelit novým příchozím s kapesním nožem v ruce. Žena byla zřejmě zvyklá rychle jednat, jelikož se vzpamatovala a vytáhla z vlastní kapsy sprej. Nestvůry byly ještě ve spodních patrech a tak měli chvíli čas.
„Potřebuju zapalovač!“ Vykřikla. Jacen rychle pochopil, vytáhl z vnitřní kapsy kabátu svůj zapalovač a hodil jí ho. Vznikl tak provizorní plamenomet a žena se postavila nyní před Jacena.
Když přiběhl první netvor, nemilosrdně mu do obličeje vprskla dávku ohně. Netvor šíleně zaječel a padl na zem, kde se ještě chvíli kroutil a zmítal, ale potom se hýbat přestal. To už tady byli další dva. Oba sežehla stejným způsobem a potom zadýchaná pohlédla na Jacena. Ten se na ni usmál, ale neměli mnoho času, poněvadž na schodech uslyšeli hluk. To se blížili další.
„Rychle!“ vykřikl Jacen a společně běželi nahoru na střechu. Jacen se v rychlosti ohlédl a vidíce, že mají v patách pět pronásledovatelů, vykřikl: „Je jich pět! Musíme jim utéct, střechy jsou dost blízko k sobě, takže můžeme přeskakovat z jedné na druhou!“ žena přikývla. To už byli nahoře. Jacen rychle zabouchl dveře a žena si připravila plamenomet. Nestvůry očividně neuměly otvírat dveře, poněvadž do nich začaly bušit a pomalu se v nich utvořil otvor, kterým jedna z nestvůr protáhla ruku a natahovala se po něčem živém. Jacen nečekal, chytil ruku, silně zatáhl a dírou zasadil nestvůře bodnutí do hrudníku. Začala kvílet a řvát a pokusila se ho popadnout, Jacen jí ale odpornou rukou trhl tak, že jí vykloubil rameno. Nestvůra se stáhla a na její místo nastoupila druhá. Tu podobným způsobem Jacen zneškodnil také. Potvory do dveří mlátily tak, že už v nich byla dost velká díra a tak žena znovu použila plamenomet znova. Tři nestvůry upálila a Jacen dírou protáhl čtvrtou, jenž vykloubil předtím rameno, a několikrát ji bodl do hlavy a do hrudníku. Nestvůra zůstala bezvládně ležet a potřísnila ho krví. Jacen otevřel dveře, kopl vší silou pátou do hrudníku a pak ji přehodil přes zábradlí hlavou dolů. Po chvíli se ozvalo nepříjemné křupnutí a bylo jasné, že pátý nevítaný host již problémy dělat nebude.
Jacen hlasitě dýchal, opřel se o kolena a žena se sesula na zem a opřela se zády o nízkou betonovou zídku, která sloužila jako zábradlí, rovněž udýchaná. Chvíli jen mlčky oddychovali a pak se Jacen vzchopil a protrhl nekonečné ticho.
„Jmenuji se Jacen.“ Řekl prostě.
„Já jsem Jaina.“ Odpověděla po chvíli.
„Co jsou zač?“ zeptal se Jacen
„Jsou to odporné bestie lačnící po lidském mase. Jsou to nemrtví. Myslím, že je to jistý druh agresivní a rychle se přenášející vztekliny. Infikování jsou poté většinou nazýváni ‚zombie‘.“
Chvíli bylo ticho.
„Je tohle snad jen noční můra, nebo jsem se opravdu ocitl v nějakém hororu?“
„Tohle není sen, je to skutečnost.“ Řekla vážně a podívala se na něj. Byla to velice hezká žena. Měla hnědé velké oči, tmavé vlasy po ramena, štíhlou a opálenou postavu, zkrátka, klasické rysy typických křivek napovídaly, že by se mohla bez problémů živit jako modelka. Byla vysoká, se sebevědomým obličejem a Jacen pochopil, že je to ten typ co dokáže jasně přemýšlet v kritické situaci a rychle jednat. Zrovna jako on.
„Musíme se dostat ke mně. Mám u sebe nějaké zbraně, munici a jídlo. Nebydlím příliš daleko odtud. Po střechách bychom mohli urazit dobré tři čtvrtiny cesty.“ Jacen přikývl. Chvíli ještě odpočívali, ale pak vstali a přeskakujíc, z jedné střechy na druhou se dostali ze slumů, až Jaina řekla. „od teď musíme sestoupit a přejít přes silnici.“ Ta představa Jacena nijak moc nevzrušovala. Dovedl si představit, kolik tam asi těch nestvůr musí být, ale jestli mají zemřít, bude nejlepší to neprotahovat. Jaina si připravila svůj plamenomet, zatímco Jacen vytáhl z kapsy nůž. Pomalu sestupovali panelákem, prohledávali jednotlivé byty, aby si byli jisti, že nemají žádné nemrtvé v zádech. To zabralo dost času, ale oba usoudili, že to tak bude lepší. Konečně stanuli v přízemí. Jacen opatrně otevřel dveře a vykoukl ven. Nikde nikdo. Kývl na Jainu, ta opatrně vyšly ze dveří, Jacen za ní. Rozhlédli se po silnici, ale nic neviděli. Jen pár nabouraných aut, ale žádné zombie neviděli. Pomalu se začali plížit přes cestu. Potichoučku, jako netopýři, když poletují nocí. Konečně byli na druhé straně silnice a, s Jainou nyní v čele, se vydali malou uličkou dál. Došli na její konec a zabočili do další. Asi čtvrt hodiny takhle procházeli, ale nikoho nepotkali.
„To ticho se mi nelíbí.“ Odvážila se Jaina šeptnout Jacenovi.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se rovněž šeptem.
„Už jen kousíček.“ Odpověděla a opatrně zabočila do další uličky, když je uviděli. Čtyři netvoři stáli na konci uličky. Dva z nich leželi na zemi a moc se nehýbali, zatímco další dva se rvali o kus masa.
„Zatraceně,“ Procedila Jaina skrz zuby „Touhle uličkou musíme projít, abychom se ke mě dostali.“ Jacen se podíval vzhůru, ale střechy byly příliš daleko od sebe, takže by z jedné na druhou jen velice těžko přeskakovali. A co víc, tohle byla obydlená oblast, v domech se mohli skrývat nemrtví. „Nedá se nic dělat, musíme přes ně nějak projít.“ Pošeptal jí Jacen. Jaina přikývla, „počkáme, až se ti dva vyřídí,“ řekla a měla na mysli peroucí se nestvůry, „a potom vy vyřídíte ty ležící nožem. Kdyby se něco stalo, budu mít připravený sprej.“ Jacen přikývl a chvíli se skrývali, rozhlížejíc se zda-li nepřichází nějací další nemrtví z uličky, odkud právě přišli. Dvě zombie spolu zápasily docela dlouho, ale nakonec jedna padla na zem mrtvá a druhá po několika minutách padla na zem stejně nehybně jako před chvílí její sok. Kus masa zůstal ležet na silnici. Dvě ležící mrtvoly vypadaly docela neschopně a nepřítomně. Jen chvílemi sebou škubly. Jacen se pomaličku plížil k první z nich. Jaina za ním hlídala. Když byl úplně u něj, vší silou jej bodl do hlavy. Zombie se začala strašlivě zmítat, po chvíli však znehybněla. Jacen rychle přiskočil k druhé, ale ta, dřív než mohl cokoliv udělat, spustila obrovský křik a kvílení a v tu ránu jí začaly ze všech stran odpovídat jiné mrtvoly. Jacen ji rychle umlčel, ale bylo příliš pozdě. Z domu do kterého měli namířeno, vyběhly dvě zombie. Jacen jednu okamžitě bodl do krku a druhou kopl obrovskou silou do břicha tak, že mu naletěla na nůž. Potom jí bodl ještě jednou do zad. Jaina běžela k němu, ale to už se z uličky odkud přišli, začaly ozývat skřeky a vyběhlo z ní šest mrtvol. Běželi po schodech nahoru, ale cestu jim zastoupily další tři mrtvoly. Jednu z nich Jacen bodl do obličeje, druhou přehodil přes zábradlí a Jaina tu třetí sežehla sprejem. Běželi dál.
„Můj byt je ve čtvrtém poschodí!“ zakřičela. Právě byli v druhém. Z prvního patra uslyšeli kroky. Jacen se ohlédl a uviděl snad deset zombií, jak běžely za nimi po schodech. Jacen ukázal Jaině ať mu půjčí plamenomet a podal jí nůž. Otočil se k zombiím čelem a všechny je pořádně sežehl. V tu chvíli mu sprej došel, ale pronásledovatelé byli zažehnáni. Ne však na dlouho. Sotva se dostali do třetího patra, vyběhlo z dvou bytů, jež se v něm nacházely dalších šest zombií. Jaina v rychlosti bodla jednu z nich do obličeje, Jacen zlomil vaz druhé, podkopl třetí, takže spadla na zem a vrhl se na čtvrtou. Jaina zasadila hned několik bodnutí páté, ale šestá ji stihla uhodit do obličeje, takže se zapotácela, zakopla a upadla. Jacen se rychle vypořádal se zombií, na níž právě seděl, kopl znovu tu, jenž ležela na zemi a zrovna když se šestá sápala po Jaině, chytil ji za hlavu, silně s ní trhl a mrtvou zombii přehodil přes zábradlí. Jaina se rychle posbírala a bodla zbývajícího netvora do hrudi. Celí udýchaní dorazili do čtvrtého patra, kde jim stála v cestě jediná zombie. Rychle si to s ní vyřídili a pak Jaina začala hledat po kapsách klíče. Našla je, odemkla a oba vpadli dovnitř. Jacen dveře zabouchl, zabezpečil řetězem a zatáhl závoru.

Nemohl tomu uvěřit... dokázali to!
...
Ale na jak dlouho? Dovíte se příště !

Upozornění:
Veškeré materiály v této povídce jsou smyšlené a pokud jsou s něčím identické, jedná se čistě o náhodu.

PS: Připravuji NAMLUVENOU verzi s EFEKTY i HUDBOU.
Projekt je již téměř dokončen.