Tajemství opuštěné chatky

Ačkoliv se to zdálo velice podivné, v opuštěné staré chatce za městem se zase v noci svítilo a ozývaly se odtud podivné zvuky, přestože tam už řadu let nikdo zaručeně nežije a zeje to tam prázdnotou.
A je zajímavé, že se to již stalo po několikáté, tím spíš, že se to tam děje skoro každou noc už po dva týdny!
Co se to tam děje? Kdo, nebo snad co, to tam ve tmě svítí a vydává ty všelijaké zvuky, které se ani v tom nejmenším nepodobají lidským, při nichž i v tom nejodvážnějším pořádně hrkne?
Pro všechny v okolí to byla obrovská záhada. Ale kupodivu se nenašel nikdo, kdo by ji chtěl nějakým způsobem vyřešit. Snad až na obyčejného městského kluka Michala, který měl neobvykle dobrodružnou povahu s neutuchající chutí něco prožít. Nestalo se, aby nechal něco pouhé náhodě. Měl rád záhady a snažil se je všemožně vyřešit, i když samozřejmě ne vždy úspěšně.
Když jednoho dne ráno cestou do školy zaslechl v domě hovor dvou sousedek, které se bavili o těchto neobyčejných událostech, dějících se v chatce za městem, pevně se rozhodl, že to s jeho kamarády Liborem a Davidem půjde za každou cenu zjistit, jaké tajemství skrývá opuštěná chatka za městem, a to stůj co stůj, ať to stojí co to stojí!
Tajemství nesmí zůstat neodkryto, pomyslel si Michal, když šel po škole za svými kamarády, aby jim o tom všem řekl a domluvil se s nimi na pátrací akci, kterou už zatím do detailu promyslel. Určitě tam s ním půjdou, přece by ho tam nenechali jít samotného!
Nejdříve zašel za Liborem, poněvadž bydlel nedaleko a potom už ve dvou vyrazili za Davidem. Ten bydlel ze všech tří nejdál, k němuž to bylo nějaký ten kus cesty městem.
Jakmile byli v plném počtu, mohl je Michal zasvětit do svého plánu.
„Věci se mají takto,“ promluvil jaksi detektivně ke svým kamarádům. „Znáte tu opuštěnou chatku za městem v lese? Tu, u které jsme se byli jednou kdysi v létě podívat?“
„Jasně že známe. Jakpak by ne,“ přikyvovali oba chlapci současně.
To Michala uklidnilo. Pokračoval dál:
„Dnes ráno jsem zaslechl naše dvě sousedky z domu, jak se spolu bavili, že tam prý v téhle chatce v noci, ehm jaksi…, no prostě se tam dějí divné věci a…“
„Ušetři nás podrobností,“ přerušil ho mírně David. „Tahle věc se k nám už taky donesla. Dějí se tam prý divné věci… Ty snad věříš, že je to vážně pravda? Straší přece jenom v pohádkách! A divím se, že ty tomu nevěříš!“
„Co tě to napadlo?! Samozřejmě že tomu nevěřím, ale za prozkoumání to stojí, ne? Přece chatka nemůže sama od sebe svítit a vydávat kdejaké zvuky. Na to by přišlo každé malé děcko!“
„Jo to jo, to máš pravdu,“ přidal se na Michalovu stranu Libor.
„Já to taky beru, konečně aspoň zase něco po dlouhé době zajímavého podnikneme,“ řekl už v lepší náladě David. „Jenom se mi tomu všemu nechce prostě věřit, stejně jako vám.“
„A kdy se tam chceš vypravit, Michale?“ zeptal se Libor.
„Třeba hned dneska! Vyhovovalo by vám to v sedm večer, jako vždycky u fontány na náměstí? Já tam jdu určitě, protože chci zjistit, co za tím vězí. Co vy dva?“
„Já tam jdu taky určitě,“ oznámil pevným hlasem David.
„Snad mě naši pustí,“ neopustil si poznámky Libor. „Ale jo, se mnou tedy taky nejspíš počítejte,“ dodal už méně sebejistě, oproti Davidovi.
„Dobře, domluveno. Kdo tedy může, tak v sedm večer na našem obvyklém místě. Vezměte si sebou určitě baterky, ty budeme jistě potřebovat a potom ještě to, co uznáte sami za vhodné. Na podobnou výpravu přece nejdeme poprvé.“
Pak se všichni tři rozloučili a rozešli se do svých domovů připravit se na chystanou večerní výpravu, jež měla jediný cíl: Zjistit, co se v noci děje v chatce za městem.

***

Přesně jak se chlapci odpoledne domluvili, v sedm večer se sešli u fontány na jakémsi náměstíčku, kde se scházeli často, když šli někam spolu ven. Nakonec dorazil i Libor, když už nikdo nečekal, že přijde.
Společně vyšli směrem, kde měla podle Michala chatka stát. Bylo to asi dvacet minut pěšky od náměstíčka, kde právě byli.
Město řidlo čím dál tím víc, jak se pomalu přibližovali k oné chatce, až po něm nebylo ani památky. Jen v dáli byla vidět drobná světélka a jen tu a tam dolehl z města nějaký hluk. Zato nyní kolem nich nebylo žádného domu, žádné cesty ani pouliční lampy. Jenom samý les, stromy, keře, tmavá zákoutí a vše, co k lesu patří.
Měsíc v tuto noc svítil jasně, ale přes koruny stromů to bylo chlapcům k ničemu. Viděli sotva na pár kroků před sebou. Proto se rozhodli rozsvítit svoje baterky, aby se jim šlo lépe po malé lesní cestičce, která se ubírala kamsi do neznáma a ztrácela se v nekonečné tmě.
„Jsi si jistý, že jdeme správně?“ zeptal se po čase Libor pochybovačně Michala.
„Jo jsem, přece jsme u té chatky už jednou byli. Ostatně jsem si před cestou prostudoval detailně mapu. Není se čeho bát.“
„Ty jsi ale strašpytel!“ zasmál se poznámce svého kamaráda David, ale necítil se o mnoho statečněji. Jen to nechtěl dát tak okatě najevo, jako Libor. Jediný Michal se tvářil jako vždycky, jako by ani nebyli někde v lese, ale uprostřed živoucího města. Nebylo to zbůsobeno ničím jiným, než touhou odkrýt další tajemství, které leželo kousek od nich, v lese na malé mýtince.
Povídali si, jak budou po okolí potom slavní, až zjistí tajemství chatky, jak je budou lidé vychvalovat, a kdo ví co ještě!
Vtom se ozvalo tichem lesa krátké houkání, které se po sobě ještě dvakrát opakovalo. Chlapci se zpočátku tak lekli, že se nezmohli na nic jiného, než jen stát na tom samém místě, jakoby přirostli k zemi. Tupě zírali kolem sebe, i když stejně nic ve tmě neviděli a baterky nebyly tak silné, aby vše prosvítily.
„Vy jste mi ale hrdinové,“ řekl po několika okamžicích vesele Michal. „Vždyť to nebylo nic jiného, než jen obyčejná sova! Že nás to hned nenapadlo!“ Všichni tři se potichu svojí zbytečné bojácnosti upřímně zasmáli, a tím si zlepšili náladu, která ještě před chvílí klesala k bodu mrazu.
Dál se už se nepřihodilo nic a za několik minut se před nimi ve tmě zjevila malá, stará chatka, která vypadala opuštěně, nebýt toho, že se v okně svítilo!
Vida - takže to nebyly žádné pouhé výmysly lidí! Chlapci schování za křovím pozorovali chatku a potichu si povídali. Náhle se z ní ozval škaredý smích, při němž jim stydla v žilách krev. A potom bylo opět ticho, které rušilo jen jakési breptání, které se ozývalo z chatky.
„Někdo musí opatrně k tomu oknu, aby nahlédl dovnitř,“ navrhl potichu David. „Musí zjistit, co se to tam uvnitř děje.“
„No jasně, ale kdo z nás to bude?“ zeptal se zvědavě Libor.
Michal mlčky zvedl ze země tři větvičky různých délek, které se válely na zemi kousek od nich. „Kdo si vytáhne tu nejmenší, půjde k oknu na výzvědy,“ řekl chladně.
Všichni přítomní po pár sekundách váhání souhlasili a začali si postupně vytahovat větvičky. Začal David a vytáhl si první větvičku, která nevypadala, ani jako malá, ani jako velká. Další na řadě byl Libor. S úlevou vytáhl delší větvičku, než měl David. Poslední na řadě byl Michal. Vytáhl si nejkratší větvičku, takže bylo rozhodnuto. Půjde tam on. Nakonec byl rád, že to bude právě on, kdo se obětuje a půjde na výzvědy. Tak stoupne v o čích svých kamarádů, a o to mu především šlo.
Zlehka rozevřel nenápadně křoví a vylezl z něho. Chatka ležela asi pět metrů před ním. Pomalu se k ní loudavým krokem vydal. Po pár okamžicích stanul u okna. Krev mu napětím stydal v žilách a někde na spáncích pocítil nepříjemný tlak. Teď nebo nikdy, řekl si a opatrně přes okno nahlédl dovnitř.
Chvíli Michal nic neviděl, jak byl ozářen silným světlem několika svíček, které byly po chatce všude možně rozmístněny. Potom postupně zahlédl u stolu několik postav. Nebylo pochyb, podle zevnějšku to byli nějací bezdomovci, kteří se bavili, hráli karty, popíjeli alkohol a kouřili.
Bylo to nad slunce jasné. Z opuštěné chatky si jacísi bezdomovci z okolí udělali něco jako domov a večer se tam vždy společně scházeli, aby se po dlouhé podzimní noci zabavili. To byla celá záhada.
Michal se po chvíli vrátil ke svým dvě kamarádům, kteří v křoví na jeho příchod netrpělivě čekali. Ten je o všem informoval a seznámil je s realitou. Takže žádná strašidla nebo tak něco, nýbrž jen bezdomovci, kteří využili prázdné chatky a usídlili se tam.
A rázem bylo po celém tajemství.
Všichni tři se loudavým krokem vydali směrem ke městu, kde na ně už jistě čekali netrpěliví rodiče. Sice žádný velký objev neudělali, ale mohli být spokojeni. Rozluštili drobné tajemství, které se nejdříve jevilo jako velká záhada, ale byla to jenom prostá věc.

***

Asi po měsíci se chlapci dozvěděli, že ona chatka za městem z neznámých důvodů vyhořela a nezbylo z ní vůbec nic. A oni věděli příčinu. Bylo jim vše jasné. Nešťastnou náhodou (nejspíš v opilosti) těm bezdomovcům jistě spadla svíčka na dřevěnou podlahu a tím vznikl požár, který neměli šanci sami uhasit. Chatka tedy lehla popelem.
Jak se Michal, Libor i David dozvěděli, naštěstí se nikomu z bezdomovců nic nestalo a brzy nato se přestěhovali do jiné opuštěné chatky, která ležela nedaleko té vyhořelé.