Tíha samoty (2/2)

Zuřivě jsem otáčela hlavu, dívala se kolem sebe, ve snaze zachytit sebemenší pohyb. Nic. Jen to dokonalé ticho a vítr prohánějící se mezi hroby, jenž nabíral na intenzitě. Zvedal ze země spadané listí, pohrával si s ním ve vzduchu, snad aby popřel zákon zemské přitažlivosti a pak ho v jediném okamžiku nechal klesnout zpět na blátivou zem. Přiměla jsem své nohy udělat krok a pak další, pohnout se kupředu. Nechtěla jsem setrvávat na jednom místě. Říká se přeci, že když jsi v pohybu, nemůžou tě chytit. Jen nevím jestli se ta má pomalá šouravá chůze dala nazývat opravdovým pohybem. Nohy se až po kotníky brodily tlejícím listím, bloudila jsem mezi náhrobky, prodírala se mezi skloněnými větvemi smutečních vrb. Pořádně jsem nevěděla, kde se vlastně nacházím a kam mířím, tenhle hřbitov byl jedním z největších na západně státu. Ledový vítr se znovu opřel do mého těla a pak jako by všechny zvuky z ničeho nic utichly. Poryvy ustaly, větve stromů ztuhly, snad se bály pohnout, aby nevyrušily to, co mělo přijít. Příroda přestala vydávat své noční zvuky a kolem se rozprostřelo absolutní ticho. I já přinutila své nohy zastavit a snažila se zvládnout paniku, která pomalu pohlcovala celé mé tělo. Znovu se dostavil ten divný pocit přítomnosti někoho druhého. Jako bych cítila, že je přímo za mnou, že natahuje ruku, aby sevřel mé hrdlo. Nemohla jsem dýchat, bála se pohnout.

‚To nevíš, že o dnešní noci nemají živé bytosti na hřbitovech co pohledávat?‘ Ozval se hluboký mužský hlas přímo za mými zády. Trhla jsem sebou tak, že mé nohy ztratily rovnováhu a já málem spadla na zadek. Přesto jsem přinutila své tělo se pomalu otočit. Stál dobrých pět metrů ode mě, zahalený v černé kápi, nehybný jako kus kamene. Opar mlhy se obtáčel kolem lemu jeho pláště a stoupal až do výše kolen. Jako by ji ovládal, napadlo mě. Ještě kosu do ruky a vypadal by jako smrt, tak jak jsem jí vídávala zobrazenou v mnoha knihách. Na náhrobku po jeho levé ruce seděla velká černá vrána a po očku pozorovala svého pána.
Zavřela jsem oči. Tohle se přece neděje, není skutečný. Je to jen má představivost, má bohatá fantazie. Mnohokrát ve svém životě jsem si přála, aby můj život nebyl tak fádní a černobíle nudný. Tolikrát jsem toužila po existenci alespoň špetky nadpřirozena, setkat se s nemrtvými nebo dokonce vlkodlaky. Prostě někoho, kdo tak úplně nepatří do našeho reálného světa, jen aby mi potvrdil, že něco takového existuje, že nejsme jen my, lidé. Já bláhová.
Přiměla jsem své plíce zhluboka se nadechnout, až mě příval čerstvého vzduchu pálil v krku.
‚Jsem skutečný,… tedy jak se to vezme.‘ Jako by četl mé myšlenky. Otevřela jsem oči.
Zvedl hlavu, upřel na mě své nelidské oči a já věděla, že tohle opravdu nebylo to, co jsem si vždy přála. Realita je zcela jiná než hloupé a naivní sny, příliš krutá.
‚Dnes se slaví svátek Samhain,‘ na chvíli se odmlčel, jako by se chtěl snad podívat na hodinky. ‚Víš, co to znamená?‘ Jeho otázka však nevyzývala k tomu, abych ji zodpověděla já.
Letmým, sotva postřehnutelným kývnutím hlavy jsem mu naznačila, aby pokračoval. ‚Den mrtvých. A co říká místní legenda?‘ Tentokrát zbyla odpověď na mě.
‚Pokud se odvážíš překročit brány hřbitovů v noci z posledního říjnového dne na první den měsíce nového budiž ti osud zpečetěn.‘ Jak jsem jen mohla zapomenout? Touhle povídačkou nás přece rodiče strašili, když jsme byli malí. ‚Je to noc, kdy všichni mrtví vstávají ze svých hrobů.‘ Asi aby zkontrolovali, co se na jejich hřbitově za ten uplynulý rok změnilo. Jenže legenda také pravila, že noha (nebo jakákoliv jiná část těla) mrtvého nesmí opustit hřbitovní půdu.
Mé tělo zachvátila a roztřásla neuvěřitelná panika, kompletně zastřená mysl nedovolovala souvisle uvažovat. Aniž bych věděla, co dělám, otočila jsem se a rozběhla se pryč, jako bych mu snad mohla utéct. Jako by člověk mohl utéct před svým vlastním osudem, i když jsem neměla ani tušení, co mě vlastně čeká. Jenže já přece ještě nechci umřít! Běžela jsem o život, klopýtala o kameny, nohy se mi zaplétaly do ztrouchnivělých zakroucených kořenů stromů, které vyrašily na povrch, snad za účelem mě zastavit. Zvlněné vlasy mi v tom zběsilém úprku divoce vlály za hlavou a co chvíli se zamotávaly do drobných větviček stromů, jenž lemovaly okolní cestu, která se v rozmazaných obrazcích míhala kolem mě. Bylo to, jako by po mých vlasech sahaly bledé, neviditelné pařáty kostlivců deroucích se z rozpadlých hrobů. Nevěděla jsem jak dlouho běžím, ani kam, snažila jsem se dosáhnout hřbitovní zdi, ale netušila, jakým směrem ji hledat. Můj dech se povážlivě zkracoval až z něj po chvíli zbylo jen zuřivé lapání po vzduchu. Vlastní tělo mě zradilo a donutilo zastavit. Opřela jsem se o kolena a zuřivě oddechovala, snažíc se popadnout dech. Tenisky jsem měla zabořené do bláta, obalené tlejícím hnědým listím.
‚Nemůžeš utéct před svým osudem, to přece víš?‘ Byl tu zase a opět mě poučoval. Skoro jako bych cítila jeho ledový dech na své holé kůži.
‚Každý může změnit svůj osud.‘ Vypálila jsem na něj.
‚Jen vyvolení. A těch je na světě opravdu po málu. Ty k nim rozhodně nepatříš.‘ Jak krutě zněla jeho slova, která jen potvrzovala to, co jsem si celý život myslela. Nejsem nikdo výjimečný, jen pouhý člověk.
‚Který se ale odvážil vkročit na hřbitov a to v tu nejnevhodnější dobu,‘ doplnil mě jemně. ‚Nejsi zas tak obyčejná jak si myslíš.‘
Do očí mi znovu vyhrkly slzy, už nebylo co skrývat. ‚Tobě přijde fér žít život v osamění? Já si ho takový nevybrala nebo jsem se o to aspoň nesnažila. Přišlo to samo. Přišlo mi milejší trávit noci tady na hřbitově než se bavit mezi lidmi.‘ Bylo mi jedno s kým vlastně mluvím, jen jsem to potřebovala někomu říct a on byl nejspíš tou poslední ‚živou‘ bytostí, kterou jsem ve svém životě potkala.
‚Nic jsem nestihla zažít. Nikdy jsem nepoznala jaké to je, probouzet se vedle milujícího člověka.‘ Výborně, právě jsem mu odhalila to, po čem jsem v životě toužila nejvíce.
‚Jak dojemné.‘ Jeho hlas zněl znuděně. ‚Musíš pochopit, že některým lidem prostě není souzeno žít déle. Mají přidělený určitý čas, který jednoho dne vyprší.‘
Sundal si kapuci. Vydechla jsem údivem. Vypadal lidsky, kdybych nebyla v takové situaci, zřejmě bych si řekla, že je celkem hezký. Jen ty oči. Prázdné, bez výrazu, bez života, bez známky lidskosti. Udělal krok ke mně. Bojácně jsem poodstoupila, má noha sklouzla po mokré rozryté půdě a sjela po kluzké zemi do neznáma. Otočila jsem hlavu, abych se podívala za sebe a to, co jsem spatřila mi vyrazilo dech. Za mými zády zela v zemi velká, hluboká jáma, snad připravená pro nějaký pohřeb. Bylo až neuvěřitelné jak pomalu mi to myslí, jak pomalu mému mozku trvá než donese určitý impuls do svého centra, aby ho tam zpracoval. Nebylo pochyb, že se jednalo o můj hrob. Zasmála jsem se té ironii a pomalu vrátila pohled zpět k… kdo to vlastně byl?
‚Kdo jsi?‘
‚Opravdu na tom tolik záleží? Můžeš mě třeba nazývat smrtí, i když to bych té mrše fandil. Zkus mě tedy nazývat vykonavatelem svého osudu.‘ Ohromně se bavil. Stál již těsně u mě a já mu mohla pohlédnout do očí, ve kterých však nebylo možné hledat ani stopu po slitování. Nemělo smysl prosit o milost.
Otevřela jsem pusu ve snaze ještě něco říct, ale v ten samý okamžik jsem ucítila prudký náraz do hrudi, to jak vymrštil ruku a srazil mě do temných hlubin pod mýma nohama. Bolestivě jsem zasténala, když má záda dopadla na dno čerstvého hrobu a vyrazila si dech.
‚Takže tohle je konec?‘
Stál na samém okraji jámy a díval se na mě. ‚Ano,‘ odpověděl suše.
Začalo pršet. Milovala jsem déšť, to jak dopadal na mou rozpálenou tvář a svými něžnými kapkami ji ochlazoval. V pramínkách stékal po obličeji, slepoval mé vlasy a s jemnou pravidelností se tříštil o zem. Půda pod mým tělem se měnila na blátivou kaši a já se propadala stále hlouběji. Milovala jsem svůj život ať, už byl jakýkoliv a pocítila hořkost smutku, když jsem si uvědomila, že takhle končí. Nebylo to fér. Život není fér.
Odněkud z výšky na mě dopadla sprška čerstvé hlíny a za ní následovaly další, které zasypávaly mé tělo.
‚Budeš tam až zemřu?‘ zněla má poslední slova. Nevím, proč jsem se ho na to ptala. Možná mi za tu krátkou chvíli přeci jen přirostl k srdci.