DEADLY WHISPERS

DEADLY WHISPERS

Když tak sedím v cele smrti a přemýšlím nad svým životem, byla velká blbost stát se nájemným vrahem. O to větší, protože nikdo z mých 147 obětí, které jsem na přání jejich nepřátel zavraždila mi vlastně nic neudělali. Vždycky jsem měla sklony k násilí a asi to ve mně bylo od malička. Stydím se to přiznat, ale už jako dítě jsem trápila svoje nepřátele a občas, aniž bych chtěla i svoje kamarády.
V devatenácti letech jsem začala dělat dominu, bít muže, mě skutečně bavilo a dostávat za to peníze byla jen malá odměna za to, že jsem si mohla vybít zlost. Později ke mně začaly chodit i ženy a já je bila, svazovala, pálila cigaretami, škrtila, ponižovala všemi možnými způsoby a vyžívala se v tom. Ptáte se jestli jsem úchylná? Nebo nemocná? Nevím, nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřila a nikdo to taky nevěděl, jen moji zákazníci, před kterými jsem vždycky měla škrabošku a své jméno Tess Moxley jsem změnila na Masqued Truax. Ani jsem nedodělala školu, čtyři až deset hodin denně jsem byla zavřená v tmavém sklepě, navlečená v latexovém oblečku, se škraboškou na obličeji, různými nástroji v rukách a mučila lidi.
Jednoho dne ovšem nastala změna, přišel ke mně muž okolo šedesáti let a řekl mi, že mi zaplatí dvacet tisíc liber, když zabiju chlápka jménem William Rendon, který ke mně přijde za dva dny. Řekl mi ať poté co ho zabiju uložím jeho mrtvolu do pytle, zavolám mu na jeho osobní číslo, že si pro ni přijede a sám ho zlikviduje, pojedeme v tom spolu.
Pamatuji si ho dodnes, jako bych jeho tělo zbavila života před pár vteřinami. Přišel ke mně, jako obvykle jsem byla oblečená do latexu, obličej z části zakrytý, muž se vysvlékl do těsných latexových slipů, které měl na sobě, já jsem mu svázala ruce, nohy, kolem krku jsem mu dala smyčku, kterou jsem druhým koncem přivázala k háku na zdi a začala muže švihat bičem na koně dokud neměl na břiše krvavé šrámy, poté jsem si zapálila cigaretu a pálila mu bradavky. Muž odevzdaně naříkal a já si užívala své tyranské vášně. Když uplynulo půl hodiny naší „slasti“ odhodlala jsem se splnit to za co jsem dostala deset tisíc liber ráno a dalších deset tisíc na mě čeká až splním to co mám.
Zhluboka jsem se nadechla, podívala se muži do očí, během dvou vteřin jsem se sehnula a zkušenou otočkou (ve volných chvílích jsem dělala bojové sporty) mu podkopla nohy. Dívala jsem se jak se muž snaží nadechnou, leč marně, jeho oči ztemněly, jeho svaly povolily a jeho bezvládné tělo se odporoučelo k zemi co mu to jen provaz kolem krku dovolil, což přiznejme si, nebylo více než 5cm. O dvě minuty délě už jsem zavazovala velký černý pytel silným provazem, ale bylo mi hloupé nechat muže bez rozloučení a tak jsem ještě pytel otevřela a vtiskla mu polibek na čelo, zanechala jsem tam obtisk rtěnky, ale to mi bylo jedno.
Můj první klient si pro mrtvolu přijel přesně o deset minut později, předpokládala jsem, že byl někde poblíž a čekal kdy mu zavolám, že jsem hotova, mezitím co jeho bodyguard či co to bylo nakládal mrtvolu do kufru muž mi předal tlustou obálku, ve které jsem našla deset tisíc liber, podal si se mnou ruku a poděkoval mi za službu a, že prý kdybych někdy měla nějaký podobný kšeft ať se mu ozvu, že mi pomůže s likvidací těla a o zisk se podělíme.
Takhle jsem se seznámila se svým „obchodním“ partnerem a dlouholetým milencem Damianem Duxem.
Od té chvíle uběhlo pět let, Damianovi prošedivěly vlasy, mě se udělalo pár jemných vrásek, ale jinak žádná změna nenastala. Až na to, že jsem už nedělala dominu, ale skutečně nájemného vraha. Fungovalo to asi takhle, zazvonil telefon, já jsem se spolu s měničem hlasu zeptala co by si dotyčný přál. Heslo bylo koblihy s citronem, já jsem odpověděla, že zítra přijdou a od té doby jsme se mohli bavit na úrovni klient-vrah. Dotyčný mi dal jméno a číslo pojistky oběti, řekl jakým způsobem má být zavražděn, má-li to vypadat jako nehoda a najít se jeho tělo, nebo má-li být zlikvidován beze stop, pokud mu to bylo jedno, ale jen chtěl člověka odklidit z cesty, většinou jsem ho uškrtila kravatou, dala do pytle a předala Damianovi, za celých pět let jsem nezjistila jak mrtvoly likvidoval, ale likvidoval je dokonale, tedy alespoň jsem si to myslela, dokud se ta poslední nenašla v kufru jeho auta a dalších pět ve stroji na maso v jeho firmě (nebudu jmenovat) a na všech mé DNA ve slinách v polibku na čele (tohle jsem provedla u všech obětí, bylo to moje rozloučení a omluva za to, že jsem je zabila) asi bych neseděla v cele smrti a nečekala na popravu.

Ačkoli je to divné, za rok a půl co sedím na lavici a čekám až pro mě přijdou jsem se dost spřátelila s jednou dozorkyní, jménem Chelsea Gontier. Je na straně zákona, a pro to co jsem dělala mě odsoudila, ale když jsme tu tak spolu trávili spousty dní a nocí, staly se z nás tak nějak kamarádky. Samozřejmě jak ona tak já víme, že to nebude dlouho trvat a mě popraví, ale zatím je to v pohodě. Dokonce mě jako jedinou pouští z cely a třeba se díváme na televizi, hrajeme karty a podobně. Jsem tu prakticky sama, kromě jedný vyšinutý vražedkyně, jinak nikdo. Ono je fakt, že moc žen odsouzených k smrti v Londýně není.
Zrovna teď pro mě Chel přišla abych se s ní šla dívat na nějaký film, paradoxně jsme se shodli na Zelené míly, skoro stejný příběh, jen ten chlap byl vážně nevinnej, já jsem vinna, přiznala jsem se u soudu ke všemu. Největší sranda je, že Damian dostal jen pět let a já smrt. No, ale co nadělám, měla jsem rok na to se s tím smířit.
„Dáš si popcorn?“ Ptá se mě Chelsea, s díky přijmu, rozvalím se vedle ní na starém vypelichaném gauči a díváme se na můj vlastní osud.

Netrvalo to ani tak dlouho, 3.9, po 598 dnech za mnou přišla Chelsea, se slzami v očích a pouty v rukou.
„Tess...je čas.“ Řekla, já jsem se zvedla, nechala si spoutat ruce a vydala se na cestu k elektrickému křeslu.