Cukrová vata

Andreu Nach
Cukrová vata

Lana, malá šestiletá holčička, prožívá své zlaté dětství. Svět je pro ni jednoduchý, problémy vzdálené a její bezpečí je u maminky a tatínka. Je to zvídavé dítě, které věří na zázraky, příšery a Ježíška stejně, jako většina jejích vrstevníků.

Dětská pouť konaná v září roku 1997 ve Věčnosti je dlouhodobě její nejočekávanější akcí roku. Lana miluje jízdy na kolotoči, hlavně labutích. Zbožňuje ten rozhled z jejího hřbetu, navíc, když ovládání drží ve své malé ručce.

„Podívej, támhle je tatínek, zamávej mu,“ ukazuje Laně maminka malou mravenčí postavu mávající ze země na ně.

„Ahoj tatí,“ opětuje Lana mávání a mírný vánek jí čechrá její dlouhé tmavé hnědé vlásky, které jí na okamžik zacloní pohled.

Kdesi za otcem se ozývá hlasitý křik puberťáků, kteří si zrovna užívají jízdu na létající lavici. Lana se podívá o kousek dál a vidí jednu z věcí, na kterou se tolik těšila. Sladkou, růžovou, cukrovou vatu.

„Jedeme, jedeme, jedeme dámy a pánové. Centrifuga čeká na nové odvážlivce. Kdo to bude tentokrát?“ volá rázným hlasem obsluha této atrakce.

„Mamí, támhle se prodává cukrová vata.“

„Zajdeme tam pak zlatíčko. Neboj se.“

Lana se už cukrové vaty nemohla dočkat. Tato sladkost byla pro ní něco jako drogou, bez které by kolotoče nebyly kolotoči.

Na vzdálené, přesto viditelné věži kostela Sv. Ondřeje, největší věži tohoto města, odbíjely tři hodiny. Davy lidí pochodovaly v dnešním slunném a teplém počasí mezi atrakcemi a stánky, kde soukromníci prodávali své zboží pozitivně naladěným zákazníkům. Radost a veselí byla všudypřítomná, jako sladká vůně popcornu, cukrové vaty a tureckého medu.

„Naše labutě se chystají k přistání. Náš let už je u konce.“

Lana pustila páku a po slabém drncnutí se okamžitě jejich labuť spolu s ostatními začala sunout blíž a blíž k zemi.

„Tak, to byla jízda,“ zářila maminka a pomohla své dceři vytáhnout se z labutě ven.

„Tak jaký byl let? Nebála ses?“ chytil tatínek svojí holčičku za ruku. „Já bych se pokakal strachy.“

„Ale vůbec ne tatí. Půjdeme na cukrovou vatu? Prosím?“

„No já nevím. Byla jsi hodná jak jsme se domluvili?“


„Ano, ano, byla, moc byla. Prosím tatí, moc, moc, moc prosím.“


„Zeptáme se maminky, to ona schvaluje rozpočet.“

Lana sice nevěděla ani co to rozpočet je, ale už byla u maminky a už ji prosila.

„No dobrá. Jdeme tam,“ zavelela a Lana vyskočila radostí.

„Mám vás moooc ráda.“

„Jo, když jde o cukrovou vatu, miluješ celý svět,“ dodal tatínek a Lanu opět chytil za ručku.

„Můžu jít napřed? Abychom nemuseli tak dlouho stát ve frontě?“

„A víš kde to je?“ zeptala se maminka.

„Jo, támhle,“ ukázala na řadu lidí stojící před pestře barevným pultem.

„Tak teda utíkej, hned jsme tam.“

Lana se pustila maminky a tatínka a utíkala přímo k té frontě čekající na cukrovou vatu. Jak se k nim blížila, tak ta sladká vůně sílila a obklopovala ji, jako by ji chtěla obejmout. Pokud předtím Lana měla na cukrovou vatu chuť, teď po ní přímo šílela. Ještě než stačila k té řadě lidí – z nichž někteří v rukách drželi balónky naplněné heliem – dojít, tak omylem vrazila do jednoho pána, který zrovna kolem ní procházel. Zavrávorala a upadla na zem.

„Jsi v pořádku holčičko?“ naklonil se k ní a chytil jí za ruku. Lana se na něj podívala a uviděla tvář docela hezkého mladého člověka, který měl pod nosem knír a tu jeho pohádkovost kazila snad jen jizva, která se mu táhla po obočí a okolo levého oka.

„Ano, jsem, pane. Jen jsem se trochu ušpinila.“

„Ale, to se vypere. Hlavně že ti nic není. Kam jsi tak letěla?“

„Pro cukrovou vatu,“ ukázala na stánek kde se točila ta sladká pochutina.

„Aha, a jsi tu s rodiči? Počítám že určitě.“

„Jo pane, jsou za mnou, budou tu každou chvilku.“

„No to je výtečné,“ pořád se ten muž usmíval. A ten úsměv Lanu uklidňoval, ba taky rozveseloval. Líbil se jí. „Hele, chceš překvapit svoje rodiče?“

„A čím?“ vykulila Lana oči.

„No cukrovou vatou přece. Zato, jak jsem tě omylem povalil ti dám nějakou svojí.“

„Vy máte cukrovou vatu?“ otevřela Lana úžasem pusu dokořán.

„No?“ a úsměv na jeho tváři zesílil. „A nejenom jahodovou, ale i banánovou, jablečnou, broskvovou i borůvkovou cukrovou vatu.“

„Cože? Tolik druhů?“ukápla ji z koutků úst slina.

„To mi věř. A i bonbónky i nějaká lízátka. Víš co? Dám ti zadarmo od každý cukrový vaty kus, ať poznáš, která je ta nejlepší. Řekneš mi, která z nich bude nejvíce lidem chutnat jo?“

Lana zapomněla na místo, kde měla na své rodiče čekat. I na všechny jízdy kolotočů, které doposud absolvovala. Její myšlenky byly teď u toho pána v kostkaté košili zastrčené v džínových kalhotách.

„Jo řeknu,“ odsouhlasila.

„Tak to v tom případě nezbývá, než podat mi ruku a nechat se ode mě vést do království tisíců chutí.“ Nabídl jí svou mladou ruku a čekal jak se rozhodne.

Tisíců chutí. To slovo se jí líbilo. Neváhala a okamžitě mu ruku podala. Jeho prsty se jemně, přesto pevně sevřely kolem té její malé ručky a místo k frontě lidí šla Lana s tím vysokým pohledným pánem od kolotočů pryč k místnímu odlehlému parkovišti.

„Kde máte to cukroví?“ zeptala se ve stále vzrůstajícím nedočkání.

„Támhle v kufru,“ odpověděl muž a klíčkem odemkl kufr starší modré škodovky. Než ho otevřel, pořádně se podíval po okolí, jestli někdo kolem nejde.

„Už se nemůžu dočkat. Ani nevím, že taková cukrová vata je. Borůvková, mňam!“

„Ano, je, a bude Ti velice chutnat,“ muž co nejrychleji otevřel kufr a volnou rukou vytáhl něco z kapsy. Napřáhl se a co nejsilněji holčičku udeřil do týlu. Lana se sesunula s tichým „Ách“ k zemi, ovšem před dopadem ji uchránila silná ruka toho muže, který jí chytil a jako kus hadru hodil do kufru. Urychleně ho zavřel, pak v klidu obešel auto, nastoupil do něj, nastartoval hlučný motor a jen co se z výfuku vydral modravý kouř, auto vycouvalo z parkovacího místa a mířilo okolo kolotočů pryč. Zrovna ve chvíli, kdy se z reproduktorů ozval hlas obsluhy kolotočů, že se postrádá holčička slyšící na jméno Lana.

***

Lana otevřela oči a první věc, kterou ucítila, byla silná tupá bolest vystřelující jí z týlu až do hlavy. Ta se jí silně točila, až jí z toho bylo zle. Pokusila se na bolavé místo sáhnout, ale zjistila, že je v kufru tak málo prostoru, že se tam ani nedokáže pohnout. Místo vůně cukrové vaty jí obklopoval smrad z kdysi rozlitého benzínu a starého hadru, na kterém byla uložena. Místo hluku ječících dětí na kolotočích bylo slyšet jen vrčení motoru auta, které každou chvíli někam zahýbalo, a kdesi za tím vším hrála Vondráčková své nové hity. Bezvýchodná situace, ze které se Laně sevřely všechny útroby v těle a spustily se jí první kapičky slz. A ne malých, ale velkých jako hrachy.

„Mami. Maminko,“ rozbrečela se a myšlenkami byla tam, kde fyzicky být nemohla.

Auto zpomalilo a zadrncalo. Ozval se zvuk přejíždějícího štěrku. Odteď už vůz nejel tak rychle, ovšem to šestiletá holčička nevnímala. Její chuť na vatu, touha sjet si na co nejvíce kolotočích, či jít do školy učit se číst a psát, byla ta tam a místo ní chtěla jen maminku a tatínka. Ty dva lidi, kteří jí pomáhali. Ne jako tenhle muž. Už to pro ni nebyl princ, ale zlo větší než samotný Lucifer.

Auto opět silně odbočilo a zastavilo. Řidič vystoupil z vozidla ven a chvíli bylo slyšet jen Lucii Bílou básnící o nových teniskách. Lana se celá třásla a hlasitě vzlykala. Bezmoc, kterou nyní prožívala, byla stokrát horší než jakýkoli jiný strach, který kdy předtím měla. Musí se odsud dostat, musí toho muže poprosit, moc pěkně poprosit, aby ji pustil. Když se totiž pěkně poprosí, tak se zákonitě takové žádosti vyhoví. To byl zákon, který teď hrál pro Lanu důležitou roli. Věc, která ji na chvíli uklidnila.

Ozvalo se hlasité cvaknutí a víko kufru se otevřelo. Dovnitř proniklo jasné světlo. Nad malým děvčátkem se již neskláněl muž s širokým úsměvem, ale smrtelně zlým výrazem.

„M-M-Moc v-vás p-prosím-“ vykoktala ze sebe, ale dál se už nedostala.

Pěst toho muže vyrazila proti tomu malému děvčátku a zasáhla jej do spodní čelisti.

„Děvko zatracená! Podívej, jak jsi mi to tu zasvinila!“ rozeřval se ten muž při pohledu na kufr celý od Laniny krve.

Lana pocítila bolest silnou, jako nikdy v životě. Byla tak mocná, že skoro ani nemohla křičet. Nicméně povedlo se jí to a za to dostala druhou ránu do břicha, která jí vyrazila dech.

„Buď zticha zatracená mrcho. Aby bylo jasný, uděláš co chci, kdy chci a jestli ne, tak tě osobně zakopu do támhletý díry,“ vytáhl ji za límec z kufru ven na trávou porostlou zem a přitom jí ukazoval obdélníkovou prohlubeň, do které by se Lana vešla i v leže. V danou chvíli ji však nestačila vnímat. Všechny její smysly bojovaly o to, aby se její malé bezbranné tělíčko dokázalo nadechnout.

„A teď pojď, vstávej!“

Lana však dál ležela na zemi neschopná pohybu.

„Tak bude to zatraceně?!“ a kopl jí do zad, po kterých se rozlévala z týlu krvavá skvrna. Když to nepomohlo, útok zopakoval, pak znovu a zas. Se stále větší razancí. Jeho bota zasáhla i břicho, nohy, ruce a nakonec i hlavu. Přitom neustále křičel své nadávky, které nebraly konce. Když napůl vysílený přestal, aby si odpočinul, zjistil, že je jeho oběť opět v bezvědomí. Její oblečení, které ještě před dvěma dny její maminka prala, bylo teď špinavé, potrhané a celé od krve. Před dvěma dny si ještě tato malá holčička hrála s tatínkem „Člověče, nezlob se“ a maminka uvařila šišky s mákem. Ani v těch nejhorších snech si nedokázala představit, že ji může něco takového potkat.

Muž s kostkatou košilí opět vzal malou holčičku a nesl ji do dřevěné chatky, která stála za oploceným pozemkem, na kterém rostly růže a další jiné okrasné a různě vonící rostliny. Minul hlavní vchod, otevřel malá dvířka spižírny a vhodil ji do komory ne o moc větší, než byl kufr auta. S hlasitým PRÁSK ocelové dveře zavřel a nechal Lanu ležet ve tmě spolu s desítkami pavouků, brouků a myší, které tam byly.

Uplynulo několik hodin, než se Lana probrala. Žaludek ji teď bolel tak, že se okamžitě předklonila a začala zvracet. Celé tělo ji bolelo jako střep a každý pohyb v ní vyvolával nepředstavitelné bolesti. Nejsilněji to ale cítila na hlavě, hrudníku a pravé ruce. Poté se její myšlenky opět vrátily k rodičům a malá holčička se dala do dalšího srdcervoucího pláče.

Za dalších několik hodin strávených ve tmě se z dálky ozval podivný zvuk. Blížící se TAK, TAK, TAK, TAK. Lana věděla, o co se jedná, byla to helikoptéra. S obrovským hřmotem přeletěla nad dřevěným stavením a směřovala pryč. Venku už musela být tma a Lany pláč stále nechtěl polevit. V době, kdy už normálně měla spát, jí srdce tlouklo jako zběsilé a slzy tekly, jako by snad ani neměly konce.

Po další dlouhé chvíli se ozvalo odkudsi z dálky štěkání psů a hlasy dospělých osob. Nerozuměla jim, ale přišlo jí, že občas zavolali její jméno. Už chtěla ze všech sil zakřičet, když se ozvalo cvaknutí v zámku a ty kovové dveře se otevřely.

„Neubližujte mi, prosím,“ šeptala strachy před zlostnou tváří toho muže.

Ten však ani nemukl. Přistoupil k ní a obvázal jí ústa starým kusem hadru plným psích chlupů. Pak vzal provaz a popadl ji za ruce. Jen co se jich ale dotkl, Lana zařvala bolestí, která jí v nich propukla. Byla tak mocná, že se jí náhle opět chtělo zvracet. Celé zápěstí se jí ohnulo do neobvyklého úhlu a i ten zlý muž byl překvapen zjištěním, co udělala ruka holčičky po jeho zásahu. Vykašlal se na svazování rukou a alespoň svázal nohy.

„Jestli jenom cekneš, tak ti zaručuju, že zabiju tvoji maminku i tatínka.“

Lana se doslova roztřásla při pomyšlení, že by kvůli ní měl ten muž zabít její rodiče. Ač chtěla odsud pryč a slovo smrt pro ni ještě tolik neznamenalo, věděla, že znamená nevidět už nikdy ty, které má ráda.

Lana, seč mohla, zatlačila slzy, které se jí z očí draly a ještě naposledy se zaposlouchala do těch hlasů, které občas zavolaly její jméno. Hledali ji lidé i zvířata, to ji trochu uklidnilo. Ale stále se moc bála. Moc na to, aby se pokusila utéct.

Po půl hodině se hlasy vzdálily a zmizely. Všude teď vládlo ticho, které porušovaly jen ševelící myši ve spíži. Občas se nějaká otřela o Lanu, aby ochutnala trochu z krví nasáklého oblečení, ale pak odtáhla pryč.

Z pod dveří začalo dovnitř proudit ranní slunko, které svými paprsky ohřívalo svěží vzduch a rosou pokrytou trávu, ovšem Lana ležela v prašné zatuchlé místnosti, kde bylo uskladněno všelijaké nepoužitelné haraburdí. Byla jí zima a samotnou bolestí se třásla. Zachvátila ji horečka.

Po hodině se opět otevřely ty těžké kovové dveře. V pantech zle zaskřípalo a dovnitř nakoukla tvář muže s jizvou na obličeji. Při pohledu na oteklou, třesoucí se holčičku se opět usmál tak jako na pouti a podal jí sladkou tyčinku.

„Cukrová vata to není, ale myslím, že ti to přijde vhod,“ a sundal jí ten kus hadru z pusy.

Lana si ji však nevzala. Jen ležela schoulená, držíc si zlomenou ruku, s napuchlým obličejem plným slz.

„Nechceš? Tvoje chyba,“ otevřel si oplatku sám a zakousnul se do ni. V klidu ji snědl a pak pokračoval. „Víš, že jsi moc pěkná? Strašně se mi líbíš. Takhle ti to sluší. Jsi to nejhezčí děvče, které jsem tu kdy měl.“

„Hele, teď ti ukážu tu slibovanou cukrovou vatu. A pak tě pustím.“

„Já nechci cukrovou vatu. Já chci maminkůůůůů,“ rozbrečela se mnohem víc, než kdykoli předtím.

„Buď zticha, drž tu pusu, nebo přes ní chceš zase dostat? Maminku s tatínkem uvidíš, slibuju. Dovezu tě k nim, jen co pro mě něco uděláš, dobrá?“

Lana si utřela slzy v domnění, že ten muž ji přece jen nechá jít k mamince a tatínkovi. Že přece má nějaké srdce a že dobro nakonec zvítězí nad zlem.

„Tak za prvé,“ nožem jí přeřízl pouta na nohou. „Přestaneš řvát.“

Lana přikývla.

„Hodná holka. A za druhé: půjdeš se mnou do chatky a tam na posteli ze sebe svlékneš všechny šaty. Podívám se, jestli náhodou nejsi někde více zraněná, než je vhodné. Abych tě mohl ošetřit.“

Lana jeho slovům uvěřila, ač zněla šíleně. Ten muž ji opět, tentokrát opatrně, vzal do náručí a odnesl ji z té páchnoucí komory pryč. Do nitra dřevěného stavení. A ač nezůstalo jenom u prohlížení těla, Lana si všechno nechala líbit. Duchem byla už u rodičů, ke kterým se měla podle slibů vrátit. U lidí, kteří jí tolik milovali. Jen vydržet všechno to, co chce ten pán, říkala si v duchu. A pak budu opět u maminky a tatínka.

***

„Po několikatýdenním pátrání se policii nepodařilo najít šestiletou holčičku z města Věčnost, Lanu. Podle svědků byla naposledy spatřena s mladým mužem vyšší postavy na pouti, odkud se tak záhadně ztratila. Vyšetřovatelé se začínají domnívat, že se stala obětí takzvaného Pouťového únosce, který má již na svém kontě nejméně 16 únosů dětí od 4 do 14 let po celých jižních Čechách. Všechny se odehrály na různých lunaparcích či akcích pro děti, kde se snadno nějaké ztratí. Proto policie vyzývá rodiče, aby byli co nejopatrnější na své ratolesti a v žádném případě je nepouštěli z dohledu. Je to zatím jediná zbraň, kterou proti takovým lidem máme.“

***

5. Prosince se v Českých Budějovicích, stejně jako v jiných městech, koná Mikulášská. Tato slavnost se stala každoroční oblíbenou podívanou pro davy lidí se svými dětmi. Minimálně jedno dítě se ale neraduje. Jedno si neužívá mikulášské nadílky. Michal stojí poblíž kašny Samsona a hlasitě vzlyká.

„Proč brečíš chlapečku?“ sklání se nad ním muž s hladce oholenou tváří a jizvou táhnoucí se kolem levého oka.

„Já, já, já jsem se ztratil,“ dal se do breku.

„Ale no tak. Společně rodiče najdeme. Slibuju,“ vytáhl z kalhot kapesník a utřel chlapci nos.

„Dobře,“ dodal klučina a pokusil se o úsměv, poslední úsměv v jeho životě.

„Tak co, vyrazíme je hledat?“ nastavil mu ruku k podání.

Chlapec na chvíli zaváhal, ale poté se jí chytil. A od té doby ho nikdo nikdy neviděl.“

***

„Dobrý den, pane,“ zastavuje se hajný příštího léta u plotu, kde obdivuje krásně vedenou zahradu.

„Á, dobrý den. Tak jakpak se máme?“

„Ale jde to za starou bačkoru, jako vždy. Že jo, Bárny,“ usmívá se Hajný na svého jezevčíka, který pobíhá okolo něj.

„Koukám, že si zařizujete další záhonek,“ opravdu vám je závidím. Moc hezky vám to roste. Cože to bude tentokrát?“

„Tulipány. Nějak mě mrzí, že na jaře mi tu nic moc nekvete.“

„Tak to jo, to se těším. A co že to, že vám to tak hezky roste? U mě pomalu nenajdete ani ten plevel.“

„Všechno záleží na hnojivu. Hnojivo je to nejdůležitější.“

„Tak to jo. Já na to nemám zas tolik času. Tak se mějte a hodně štěstí. Zdravím.“

„Vy také. Nashledanou.“ Muž v kostkaté košili dohrabal zeminu na svém osmnáctém záhonku v obdélníkovém tvaru. Pak přešel k tomu s číslem 16. Lehá si k němu a hledí na nádherně červené, velké jahody.
„Tak co Lano,“ hladí jednu jahůdku. „Uděláme si cukrovou vatu?“ a jahodu utrhnul a zakousnul se do ní.

DOSLOV

Když se ve zprávách dozvídáme o únosu či ztrátě dítěte, vždy jsou nám v takové situaci servírovány pocity, které rodiče či blízcí prožívají v této době. Já jsem se v tomto krátkém příběhu naopak zaměřil na emoce, které může cítit malé dítě. Šlo mi zde o to, ukázat co možná nejrealističtěji bolest malého děvčátka, včetně jejího pohledu na svět, který se dostane do tvrdého kontrastu se zlem světa skutečného. Co se týče brutality, snažil jsem se ji držet na uzdě, stejně tak, jako dialogy, které jsem chtěl mít věcné, krátké a hlavně co nejméně vulgární (i když vulgarita prostě k některým i imaginárním lidem patří). To všechno proto, aby si ji mohl přečíst i fanoušek, co zrovna neholduje hororům. Přesto tento příběh hororem je. Hororem o to hrůznějším, že se mohl a může kdykoli a kdekoli stát.

Andreu Nach

(Dolní Bukovsko 28.10.2008 – 29.10.2008)