Babiččin statek

Měl to být nejlepší večer jejího života. Eva slavila osmnácté narozeniny. Na oslavu své plnoletosti se těšila celý rok, proto si při její organizaci dala velmi záležet. Chtěla, aby se bavila nejen ona sama ale i všichni hosté. Byla to dívka z vyšší střední vrstvy, navíc velmi krásná a populární, takže mohla pozvat celou třídu a nemusela se obávat, že by někdo nepřišel. Párty začala odpoledne a trvala až do noci. Každý, kdo tam byl, si užíval a oslavenkyně přímo zářila štěstím.
V jedenáct však byla oslava rozpuštěna a hosté se rozešli do svých domovů. Začala nová, tajná akce, které se kromě Evy zůčastnili jen tři vybraní hosté – Evin přítel Karel, její nejlepší kamarádka Alena a její kluk Milan. Aspoň to tak bylo v plánu …
Když poslední obyčejní hosté odnášeli z Evina domu na zádech své podnapilé kamarády, nastoupila oslavenkyně a její VIP do Karlova auta a odjela z města. Jejich cílem byl statek, který patřil Eviným prarodičům. Ti zemřeli před pěti lety a o jejich sídlo se od té doby nikdo nestaral. Evě a jejím přátelům se naskytl pohled na polorozpadlou barabiznu se špinavými nebo rozbitými okny, dírami ve střeše a oprýskanou omítkou. Pro čtyři mladé lidi, kteří se chtěli tu noc oddávat zábavě aniž by je přitom někdo rušil, to však bylo skvělé místo. Přesto když dorazili, přepadl je nepatrný pocit nejistoty. Statek vypadal opravdu strašidelně. Zatímco Milan se škodolibou radostí ještě více děsil děvčata, Karel šel v čele skupiny, jako neohrožený vůdce, s baterkou v ruce směrem k hlavním dveřím do stavení. Když se mu je podařilo otevřít, vešli všichni do tmavé světnice. Karel našel na stěně vypínač a hned ho také vyzkoušel. Elektřina v domě ještě fungovala a světlo se rozsvítilo. Na všechny hned padla lepší nálada. Všude bylo plno prachu, plísně a pavučin, jen staré kusy nábytku naznačovali, že zde někdy někdo bydlel. Celá místnost vypadala dost depresivně. Ale to nikomu ze čtveřice nevadilo. Eva rozložila na podlaze spacáky, Alena otevřela první láhve piva a Milan pustil hudbu ze svého mobilu. Zábava mohla pokračovat. Všichni čtyři seděli na zemi, popíjeli, povídali si a smáli se. Eva se cítila skvěle. Přesně takhle si to představovala a přála si, aby to nikdy neskončilo. Milan vše natáčel na kameru aby na tuto noc měli i nějakou hmotnou vzpomínku. Najednou se mu něco mihlo před objektivem.
Milan se tak lekl, že se převážil a spadl na záda. Ostatní to připisovali alkoholu, který vypil a smáli se. Pak ale zničeho nic zhaslo světlo. Karel pohotově vytáhl baterku a rozsvítil ji. Napřed si myslel, že žárovce v lustru už skončila doba životnosti, když se však postavil na židli a prohlédl si žárovku zblízka, byla naprosto v pořádku. Posvítil si na vypínač na stěně a hned věděl, kde je zakopaný pes. Někdo s ním pohnul a světlo záměrně zhasl. Ale kdo? To by někdo z nich musel vstát a dojít ke stěně. A všichni celou dobu jen seděli na podlaze, s výjimkou Milanova pádu. Pak mu svitlo. No jasně, Milan.
,,To bylo dobrý Mílo. Nevim, jak jsi to udělal, ale fakt jsi mě na chvíli vyděsil.“,pochválil kamaráda. Děvčata hned otočila hlavy směrem k Milanovi. Ten si ničeho nevšímal, měl strach o kameru, která mu vypadla z ruky. Když zjistil, že se s ní nic nestalo, začal znovu veškeré dění zaznamenávat jako správný dokumentarista. Jakmile se ale viděl, co natáčí, znovu leknutím ucukl hlavou. Na kamerovém displayi spatřil, že vedle Karla stojí stará žena ve starých venkovských šatech s šedivými vlasy svázanými do drdolu. Opírajíce se o hůl došla až k Evě a položila jí svou kostnatou ruku na rameno. Když Milan zvedl hlavu, neviděl tam kromě svých kamarádů nikoho. Eva se otřásla.
,,Teda tady se nějak ochladilo.“, řekla a přitáhla si bundu těsněji k tělu. Milan zbledl jako mrtvola.
,,P-p-p-po-pojďte se na něco podívat.“, vykoktal ze sebe. Ostatní se zvědavě přesunuli k němu. ,,Co je?“, ptali se. Milan ukazoval prstem na display.
„Koukněte se! Vidíte ji?“. Vše co na displayi viděli, byla však jen tmavá místnost. ,,A koho máme vidět?“. Milan byl zmatený. Ani on už nic neviděl. ,,No, tu bábu. Stála tam, přímo za Evčou.“, odpověděl jim. Ostatní se smáli, neboť to považovali za další z jeho vtipů na postrašení.
,,Fakt tam byla, já nekecám!“, křičel na ně. Karel a Eva poněkud zvážněli. Poznali, že tentokrát Milan své tvrzení myslí naprosto vážně. Alena se ale dál usmívala a řekla : ,,Tak to je nejvyšší čas přestat s chlastem. Do rána máš útrum zlato.“.
Po téhle větě se Milan uvolnil. Bylo prostě jednodušší uvěřit, že to přehnal s pitím, než že viděl skutečného ducha. Když si všichni sedli zpátky na svá místa, Milan vzal opět do ruky kameru. Ale netrvalo to dlouho a znovu na displayi spatřil tu stařenu. Tentokrát stála u dveří do vedlejší místnosti. Milanovi vyschlo v krku, když si uvědomil, že se dívá přímo na něj. Pak přízrak prošel skrz zavřené dveře. Milanovi bylo jasné, že by mu nikdo z kamarádů nevěřil, tak se vymluvil na nutkavou potřebu a i s kamerou se vydal ducha pronásledovat. Když otevřel dveře, spatřil ducha stařeny jak kráčí po starém dřevěném schodišti nahoru do patra. Schody byly pěkně ztrouchnivělé a hrozilo, že se propadnou, ale Milan sebral odvahu a šel po nich za zjevením. Celou dobu držel před sebou svojí kameru. Teď bude mít pro kamarády ve světnici důkaz, že si nevymýšlí. Pak nahrávku ukáže i spolužákům a bude největší frajer. A nakonec jí může prodat třeba do televize nebo jí dát na internet a proslavit se. Srdce mu tlouklo vzrušením a schody pod ním tak vrzali, že to slyšeli i ostatní dole ve světnici. Pak teprve jim Milanovo chování začalo připadat divné. Jestli si chtěl ulevit, proč nešel ven? Proč místo toho leze nahoru do patra? A k čemu si s sebou bral tu kameru?
,,Milane, kam jdeš ty vole? Jsi nějak ztratil směr, ne?“, volal na něj Karel. Milan mu odpověděl jen: ,,Však vy budete koukat až se vrátim!“. Když došel až na konec schodiště, všiml si, jak duch prošel dalšími dveřmi. Hned se k nim vydal. Jakmile je otevřel a překročil práh, spatřil stařenu, jak sedí na velké posteli uprostřed místnosti. Chvíli ho pozorovala a pak se jí z hrdla vydral až příšerně škodolibý smích. Teprve když se za Milanem sami od sebe zabouchly a zamkly dveře, poznal, že je zle.
Bouchnutí dveří slyšeli i Eva, Alena a Karel. Chvíli se nedělo nic. Pak uslyšeli Milanův křik a bouchání na dveře. Volal o pomoc.
,,Pomoc! Pojďte někdo sem a otevřete ty dveře !!!“. Pohotový Karel na nic nečekal a rozběhl se kamarádovi na pomoc. Jako střela proletěl dveřmi do vedlejší místnosti, vyběhl po schodech a začal lomcovat s dveřmi do pokoje, kde byl Milan uvězněn. Když děvčata překonala prvotní šok, vydala se nahoru také. Eva si strachy kousala nehty a Alena se vrhla ke dveřím.
,,Milane, zlato, co se tam děje?!“, volala.
Milan mlátil do dveří ještě víc, jako šílený hýbal klikou nahoru a dolu a z plných plic křičel :,,Ježiši Kriste, otevřete!!! Rychle!!!“.
Karel vrážel vší silou do dveří ramenem, ale jen si tím způsoboval bolest. Nepomohlo ani to, že ho Alena úpěnlivě prosila a povzbuzovala. Eva, bledá jako stěna, si sedla do rohu. Věděla, že za těmi dveřmi není jen křičící Milan. Cítila z toho pokoje přítomnost něčeho temného a zlého. A přece něčeho, co dobře znala.
Zazněla Milanova poslední věta : ,,Prosím, otevřete mi...“, ze které byl slyšet jeho smutek a beznaděj. Pak Milan zařval. Byl to zvuk čirého strachu, připomínající spíš řev zvířete než křik člověka. Karlovi zmizela z tváře všechna barva, začal od dveří ustupovat a málem přitom zakopl o Alenu, která se se zacpanýma ušima choulila na zemi a vzlykala. Ozval se ještě jeden zvuk, zvuk který vydá tělo, když padne k zemi. Nastalo naprosté ticho. Nikdo ze tří lidí přede dveřmi se neodvážil ani dýchat. Karel zaslechl, jak se zámek u dveří odemyká. Pak se dveře sami od sebe, pomalu a se skřípáním, ze kterého tuhla krev, otevřeli. Na podlaze za nimi leželo do klubíčka schoulené Milanovo tělo. Karel a Alena se k němu okamžitě vrhli a pomalu ho otočili obličejem k sobě. A nemohli uvěřit svým očím. Byl to určitě Milan, měl na sobě jeho oblečení. Ale jeho tvář se změnila, jakoby zestárnul snad o sto let. Místo hezkého mladíka s kudrnatými blond vlasy před nimi ležel vrásčitý plešatící stařec, zírající očima plnýma hrůzy do prázdna a lapající po dechu. Karel ho opatrně zvedl a odnesl do postele uprostřed pokoje. Milan dýchal čím dál sípavěji. Alena klečela u postele a držela ho za ruku. Pak Milan přestal dýchat. Alena na něj volala jménem, prosila ho, aby něco řekl ale Karel mu přiložil prsty na krk a zakroutil hlavou. ,,Je mrtvej.“, hlesl.
Alena se hlasitě rozplakala. Eva, celou dobu všechno sledující z rohu chodby, se náhle zvedla a váhavými kroky vešla do pokoje. Uslyšela tichý šepot a pomalu otočila hlavu směrem, odkud vycházel. Na zdi nalevo od ní visel velký obraz. Portrét staré ženy ve venkovských šatech, s šedivými vlasy svázanými do drdolu, sedící v houpacím křesle. Eva by přísahala, že se stařena z obrazu dívá přím ona ní. Pak Eva jen tiše pronesla : ,,Babička...“.
,,Jak se mu to mohlo stát?“, ptala se Alena stále klečící u Milanova těla. ,,Co se tady sakra děje?!“. Jako odpověď na její otázku spadla z police v rohu místnosti nějaká kniha. Eva jí sebrala ze země .
,,To je babiččin deník.“, řekla. Odněkud zafoukal průvan a obrátil stránky deníku až na pár posledních. Karel šel Evě posvítit baterkou, aby je mohla přečíst. Po několika minutách knihu zavřela.
,,Už vim, co se tu děje.“, prohlásila. Karel a Alena s cejchem očekávání ve tvářích čekali, co řekne. Eva jim stručně vylíčila, co zjistila.
,,Podle toho deníku babička byla od začátku proti tomu, aby si moje máma, její dcera, vzala mýho tátu. Babička byla totiž dcera fašisty a můj táta je žid. Zakazovala mámě se s nim stýkat. Ta se kvůli tomu na ní naštvala, odešla z tohohle domu, vdala se a už nikdy s ní nepromluvila. Bábi se tim užírala až do smrti. A mě tudíž nenáviděla. Celý naší rodině vždycky přála jen to nejhorší.“.
Karel strnul. ,,Jak ale tohle souvisí s náma?“, ptala se Alena. Eva neodpověděla, pohled jí ulpěl na babiččině obrazu. Alena pohlédla napřed na obraz a pak na Evu.
,,To chceš říct, že tvoje nacistická, šílená babička se vrátila ze záhrobí a chce nás zabít!?“.
Eva jí neodpověděla. Napřed upustila deník na zem a oči se jí rozšířily. Pak se s křikem chytla za hlavu a klesla k zemi. Karel jí objal kolem ramen.
,,Co je ti Evo?“.
Eva ukázala prstem na obraz. ,,To ona. Slyším ji v hlavě. Volá mě jménem.“.
Karel už toho měl dost. Byl zvyklý na to, že vždycky našel na všechno řešení. Cítil, že musí něco udělat. Tak dlouho se rozhlížel po pokoji, až jeho pohled padl na lesklý předmět, ležící na nočním stolku. Byl to nůž na otvírání dopisů.
,,Aleno, postarej se o Evu.“ .
Alena si hned k Evě klekla a snažila se jí utěšit. Karel zatím došel ke stolku a sebral z něj nůž. Pak se vrhl k obrazu Eviny babičky.
,,Nech nás už bejt, ty hnusná babo!“, zakřičel a ohnal se po obrazu nožem.
Dívky neviděly, co se přesně stalo pak, ale slyšely Karlův bolestný výkřik. Když pohlédly k obrazu, viděly, že na něm není po Karlově útoku ani škrábnutí. Zato Karel ležel na zemi pod obrazem, rozpáraný od hrudi až k rozkroku, a umíral. Nůž ležel kousek od něj a čepel byla rudá od jeho krve. Alena ze sebe vydala hysterický výkřik. Eva mlčela. Tupě zírala na obraz. Slyšela jen hlas babičky, která jí k sobě volala. Pomalu se zvedla a jako zhypnotizovaná šla k obrazu. Nedělal to z vlastní vůle, její tělo jí zradilo a nebyla dost silná, aby s tím bojovala. Cítila velký strach a pocit bezmoci. Nejvíc ze všeho si přála, aby tento hrůzný den nikdy nenastal, a chvíli i naivně doufala, že se za chvíli probudí doma v posteli. Alena byla tak ochromená vlastním strachem, že se jí nepokusila zastavit. Jen klečela na podlaze a sledovala, jak se jí její nejlepší kamarádka vzdaluje. Nakonec Eva došla až k portrétu babičky a natáhla k němu ruku. Pokoj naplnilo oslnivé bílé světlo. Alena si zakryla oči, aby neoslepla. Trvalo to jen pár sekund, pak místnost znovu ztemněla. Alena se odvážila podívat se, co se stalo. Eva byla pryč.
Zmatená Alena se začala rozhlížet po pokoji, volala kamarádku jménem, ale nikdo se neozval. Pak jí ale přece jen objevila. Eva byla na obraze. Seděla babičce na klíně a vypadala, jakoby tam byla namalovaná odjakživa. Přesto působila velmi živě. Ve tváři měla smutný výraz a svýma modrýma očima se dívala přímo do těch Aleniných. Poté Alena uslyšela smích. Odporný, skřehotavý smích, který se ozýval ze všech stran, jakoby podél místnosti stály vedle sebe desítky babiček. Aleně došlo, že teď je na řadě ona. Pud sebezáchovy u ní ale zafungoval včas. Ještě se jí nechtělo umřít. Překonala strach, který ji až dosud svazoval údy, a vyběhla otevřenými dveřmi z pokoje ven. Měla štěstí, že se nezamkly jako v případě Milana. Jestli na ní babička zapomněla, nebo jestli jí to, že získala Evu stačilo, o tom Alena neměla čas přemýšlet. Jako šílená běžela po schodech dolů. Jeden ztrouchnivělý schod se pod ní přitom prolomil, kvůli čemuž zakopla a upadla na podlahu obličejem napřed. Zlomila si nos a vyrazila dva zuby ale s nohama neměla nic. Rychle se zvedla, nedbaje na všechny věci na podlaze proběhla světnicí a rozrazila hlavní dveře. Pak vyběhla ven, jakoby měla za zády všechny hrůzy světa. Na vteřinu měla v úmyslu nastoupit do zaparkovaného auta a odjet, ale ještě jí zbývalo dost rozumu, aby to zavrhla. To by se musela vrátit nahoru do domu, protože klíče měl u sebe Karel. Běžela tedy podél silnice, po které s kamarády přijela, a utíkala co jí síly stačily k městu. Nemusela ale běžet celou cestu. Podařilo se jí stopnout auto, ve kterém jel starší manželský pár. Ti odvezli z nosu krvácející a k smrti vyděšenou dívku do nemocnice. Alena měla jako jediná ze všech čtyř tu noc z pekla štěstí. Tedy jak se to vezme...
Druhý den bylo na statku rušno. Policie ohledávala místo činu. Narazila přitom na největší záhadu, jaká se kdy v kraji udála. Mrtvý stařec v posteli byl nepochybně Milan Závada, 17 let, ČP 144, potvrdil to test DNA. Co ale mohlo způsobit, že mladík přes jednu noc tak zestárnul? Policistům svitla naděje, když našli Milanovu kameru. Natočený materiál mohl přinést odpověď. Čekalo je však jen zklamání. Paměťová karta byla úplně spálená. Další otázka byla, kdo zabil Karla? Na vražedné zbrani se našli jen jeho otisky. Odborníci ale prohlásili, že žádný člověk by se nedokázal sám takto zohavit. Podezření padlo na Alenu ale i tato teorie byla nakonec zavržena. I kdyby použila rukavice jako ochranu proti zanechání otisků, těžko by takové drobné děvče dokázalo v zápasu na blízko přemoci o dva roky staršího a o hodně silnějšího chlapce. A největší záhada bylo zmizení Evy. Po té se prostě slehla zem. Jediná stopa, která po ní zůstala, byl otisk její boty v zaschlé kaluži Karlovi krve. Na místo činu přijela i Evina matka a když spatřila obraz na stěně, přísahala, že Eva na něm nikdy namalovaná nebyla. Pak s hrůzou v očích opustila místnost a odmítla se tam znovu vrátit. Ani od Aleny se vyšetřovatelé nic nedozvěděli. Trpěla příliš velkým posttraumatickým šokem, několik dní měla noční můry, ze kterých se počůrávala a nakonec skončila v psychiatrické léčebně. Případ byl nakonec zařazen mezi nevyřešitelné. Co se týče toho statku, ten po letech dál postupně chátral a rozpadal se, až z něj zbyly jen sutiny. Ale kdyby se tam někdy někdo přišel v těch ruinách přehrabovat, mohl by najít obraz babičky a Evy naprosto nepoškozený, jakoby se ho vliv okolí a času vůbec nedotýkal. Doufejme, že toho dotyčného nenapadne, brát si ten obraz domů...