Noční můra o regulačním poplatku

Seděl jsem na té chodbě už alespoň hodinu. Nejmíň dvakrát jsem měl chuť vstát a odejít. Jednou jsem sebou dokonce škubnul, mé tělo naznačilo, že vstane a bylo rychlejší než mozek, který se tomu s veškerou racionalitou vzepřel a usadil tělo zpět do nepohodlné židličky, kterých bylo po chodbě bez nějaké viditelné pravidelnosti rozeseto několik tuctů. Chodba byla úzká, kdysi dávno natřená na bílo a stropní zářivky nepříjemně blikaly, když se na ně člověk zahleděl zpříma. Celé mi to bylo nepříjemné. Přidejte si k tomu, že jsem se nacházel dvě podlaží pod zemí a pochopíte, proč jsem cítil mírnou klaustrofobii.
Na chodbě se mnou nikdo další nebyl. Ve dveřích, vedle kterých jsem seděl a do kterých jsem měl brzy vstoupit, zmizel před třičtvrtě hodinou postarší pán, se kterým jsem za celou dobu čekání prohodil zdvořilostní pozdrav a nic víc.
Od té doby jsem jen koukal do zdi, litoval, že jsem si nepřinesl něco na čtení a stále potlačoval touhu se na to vykašlat a odejít.
Seděl jsem v čekárně před ordinací v nemocnici.
Nikdy jsem k lékařům nechodil rád, ale řekl jsem si, že stejně jako se pravidelně starám o auto, od určitého věku si i moje tělo zaslouží jednou za čas prohlídku a servis. Rozhodl jsem se zajít ke „svému“ lékaři, kterého jsem nenavštívil dobrých patnáct let. Od něj jsem dostal řadu doporučení ke specialistům. Mojí první zastávkou bylo kožní. Měl jsem několik otravných pih na zádech. Rozloučím se s nimi.
Vybral jsem si nejlepší nemocnici ve městě a tam jsem bez otálení zamířil. Hlavní část, kde se registrovali pacienti, mě příjemně překvapila. Moderní stavba, plno denního světla, které dovnitř proudilo obrovskými prosklenými plochami. Příjemný personál. Zaplatil jsem regulační poplatek a s potvrzením byl odeslán sem. O dvě patra níže a o dvě minuty bloudění chodbami později jsem konečně potkal živou duši - byl to ten nešťastník, kterého teď už snad hodinu uvnitř trápil můj budoucí kožař.
Podíval jsem se na hodinky. Neměl jsem sice dnes v plánu nic, co by mi nedovolovalo se tu dál zdržovat, ale takhle dlouhé čekání mě už pěkně nasralo. Promarněná hodina. Odejdu a zajdu si někam jinam. Poplatek ať si strčej přesně tam.
Rázně jsem vstal, tentokrát odhodlaný svůj odchod dotáhnout do konce. Právě v té chvíli se dveře do ordinace otevřely, skoro jako kdyby někdo za dveřmi čekal na můj pohyb.
Očekával jsem, že vyjde ten muž, co už měl nejlepší léta evidentě za sebou, ale spatřil jsem jen sestřičku, jak se na mě přívětivě usmívá a gestem mě zve dovnitř. Byla moc pěkná. Ne že bych byl nějak vysazený na uniformy, ale tohle tělo se k ní vážně hodilo. Vypadala spíš jak rekvizita z pornofilmu.
„Pojďte dál,“ stále se smála, rty se jí přitom jemně chvěly. No to snad ne.
„A kde je ten...“ Nevím, proč jsem se na to zeptal a hned jsem si připadal hloupě.
Sestřička naklonila hlavu na stranu a tázavě pozvedla obočí. Přitom se naklonila dopředu a odhalila mému pohledu svůj výstřih. Sakra. Skoro jsem se jí zeptal, jestli je v nemocnici povolené ukazovat tolik. No vážně. Ukázala mi bílou krajkovanou podprsenku, pod kterou schovávala značně velká prsa.
Chvíli jsme tam tak stáli, oba zkamenělí ve svých pozicích - ona s upřímným zájmem o můj dotaz, já s pohledem upřeným na její ňadra. Pak jí usměv zmizel ze rtů.
„Jste dnes první pacient, pane. Omlouvám se za to dlouhé čekání. Pan doktor musel vyřídit ještě jednu urgentní záležitost. Pojďte prosím dál.“
Co mi zbývalo, bylo to divný víc než dost, ale přece jsem nemohl teď odejít. Vešel jsem a dveře se za mnou s tichým klapnutím zavřely.
„Odložte si a posaďte se,“ řekla mi sestřička a jak se kolem mě prosmýkla, otřela se o mě bokem a jedním ňadrem. Rozhodl jsem se, že až mě po vyšetření vyprovodí na chodbu, zkusím ji pozvat na večeři. Tohle se mi teda normálně neděje.
Svlékl jsem si kabát a svetr a posadil se na malou bílou otočnou židličku bez opěradla. Nic jiného k sezení v místnosti nebylo. Kromě věšáku a téhle židle tu byl jen starý stůl a ještě starší otočná židle za ní, na které se vší pravděpodobností seděl doktor, když psal zprávy na starém psacím stroji. Na stole ještě stálo bodové světlo a to bylo všechno. Spartánskou výbavu podtrhovaly dvě naemailované prosklené skříňky s odstrašujícími ocelovými nástroji a tři velké nástěnné plakáty zobrazující dost syrově ošklivé kožní choroby. Rychle jsem uhnul pohledem. Fujtajbl. Vypadalo to, že jediné, co tu stálo za něco, byla sestřička. Ta zmizela ve dveřích do vedlejší místnosti a já osaměl.
Dalo mi to chvíli na přemýšlení, kam zmizel ten chlápek přede mnou. Byl tu snad jiný východ? Možná byly jednotlivé ordinace propojené a on vyšel ven z úplně jiných dveří. Ano, a možná to vůbec nebyl pacient, jen nějaký doktorův známý. Proto sestřička říkala, že jsem první pacient.
Nepříjemný pocit, umocněný pochmurným prostředím a záhadou zmizelého pacienta, trochu polevil. Představil jsem si sestřičku, jak se na mě usmívá a kývá souhlasně hlavou, když ji zvu na rande. Jo, to by šlo.
Mírná nevolnost se vrátila, když do dveří, ve kterých předtím zmizela sestřička, vstoupil doktor. První, co jsem spatřil, byl pobledlý protáhlý obličej, orámovaný splihlými našedivělými vlasy. Nad tenkým horním rtem rašil řídký knírek stejného odstínu. Oči byly chladné, ocelově šedé barvy a zvětšovala je tlustá skla obrovských brýlí, za kterými doslova plavaly. Nešlo se na ně upřeně dívat, měl jsem pocit, jako by mi od nich oči odjížděly do stran. Doktor na sobě měl bílý plášť, který byl ale spíš šedivý a vzbuzoval ve mně dojem, že se jedná o zaměstnance úklidové služby. Pokusil jsem se odhadnout věk, ale jediné, za čím bych si stál, by bylo rozpětí mezi pětatřiceti a pětapadesáti.
Ještě jsem setkání s touhle postavou ani nestihl pořádně strávit, když se do místnosti vrátila sestřička. Pohled na ni mě uvrhnul do stavu absolutní zmatenosti. V chůzi si upravovala svůj stejnokroj, a to tak, že si zapínala vepředu knoflíčky. Zcela zřetelně jsem viděl, že levý košíček od podprsenky má shrnutý a bradavka jí vykukuje ven. Usmála se na mě, zalovila palcem a podprsenka se posunula zpět na své místo.
Tak snad abych vypadnul.
„Posaďte se,“ řekl doktor bezvýrazným hlasem, zatímco si sednul za svůj stůl, tedy spíše se za něj sesunul. Opřel se v židli a prudkým postrčením poodjel od stolu. Zmátlo mě to, protože jsem se po celou dobu nepohnul a celkově jeho slova vyzněla tak, jako by četl moje myšlenky a dopředu mě žádal, abych zůstal sedět.
Zamžoural na mě zpoza svých brýlí a zeptal se: „Tak co vás k nám přivádí?“
Byl jsem tak zpitomělý celým tím absurdním aranžmá, že jsem se zmohl jen na prázdné pohybování rty. Oči za skly brýlí mě propalovaly a odpověď ze mě doslova ždímaly.
„Přišel jsem na prohlídku... preventivní pohlídku,“ vymáčknul jsem ze sebe.
„Vypadáte, jako byste viděl ducha,“ ušklíbl se doktor a ještě víc se na židli sesunul. Dostal se do téměř nepopsatelné polohy. Sestřička se věnovala ještě stále svému stejnokroji. Pomalu jsem se začal zvedat a přitom se vzrůstajícím rozčarováním cítil, že nohy mě zrazují - třásly se mi jako rosol.
„Tak dost! Sundejte si tričko,“ přikázal mi doktor a prudce se vytrčil zpět do vzpřímeného sedu. „Podíváme se na ty vaše... PIHY!“ Vyplivl to slovo ze sebe natolik prudce a zvýšil přitom hlas, takže jsem se lekl tak, že jsem sebou cuknul a skoro spadnul ze židličky. Sestřička vyprskla smíchy. Konečně si přestala všímat svých šatů a přitočila se ke mně jako asistentka varietního kouzelníka a čekala, aby mi mohla vzít tričko.
S vědomím, že dělám velkou chybu a další krok směrem k něčemu nevyhnutelnému, jsem se svlékl. To snad není možný, ty na sebe necháš šáhnout toho maniaka!, řvalo moje vědomí, ale nebyl jsem v té chvíli schopen tomu čelit.
Doktor vyskočil ze své židle a stále o dost hlasitěji než běžnou řečí pronesl: „No výborně. Konečně se můžeme dát do práce.“ Obešel stůl, cestou chytil do ruky lupu a rychlým, trhaným pohybem se sklonil nad mým obnaženým hrudníkem, ale hned se zase zvedl.
„Už teď vidím nejméně dvě PIHY, které musí ven!“ Slovo „pihy“ znovu vyštěknul tak, že jsem sebou zase chtě nechtě škubnul. Sestřička opět vyprskla smíchy. „Půjdeme vedle, položíte se mi na lehátko a já to vezmu pěkně od hlavy k patě.“
Ukázal k vedlejší místnosti, do které jsem pořádně neviděl. Konečně jsem se vzmohl k náznaku odporu: „Já asi... přijdu jindy,“ pronesl jsem nejistě a znovu se začal zvedat na nohy.
„Jako váš doktor vám musím sdělit, že pihy, které jsem měl možnost zatím prohlédnout, vám mohou s největší pravděpodobností způsobit rakovinu kůže a strašnou, bolestivou smrt. Proto vás odsud nemohu pustit, dokud tuhle malou situaci nevyřešíme. Tady a teď. Je mi líto.“
S těmi slovy pokynul sestřičce a oba mě začali tlačit směrem ke dveřím do vedlejší místnosti. Stala se z toho doslova noční můra. Ustupoval jsem před nimi, krok za krokem, až jsem se rozhodl, že potřebuju z téhle ordinace vypadnout, a to tak, že ihned. Víc problémů budu určitě mít s doktorem. Nechtěl jsem se prát, nechtěl jsem být hrubý, tak jsem do něj jen pořádně strčil. Narazil do jedné té hnusné skříně s nástroji. Nevydal žádný zvuk, skoro jako by to čekal. V té chvíli se ke mně přitočila sestřička, rukama mě chytla za zadek a než jsem se stačil podivit, co to dělá, vrazila mi své koleno do rozkroku.
Uviděl jsem všechny svaté a když ten krutý pohyb zopakovala, opustily mě poslední zbytky sil. Svezl jsem se jí do náručí. Poslední, co jsem si pamatoval, byl pohled zamlžený bolestí, když se můj obličej blížil k jejímu výstřihu. Zhluboka jsem se nadechl a ponořil se.

Probrat jsem se musel jen o chvíli později, protože mezi nohama jsem cítil doběla rozžhavenou železnou podkovu, která byla kdysi mými varlaty. Ležel jsem tam, kde mě doktor chtěl mít. Vyšetření bylo v plném proudu. Doktor cosi křičel na sestřičku, která rychle bušila do psacího stroje vedle v místnosti. Zavřel jsem oči a pokoušel se poskládat si dohromady to, co se mi stalo v posledních deseti minutách a dát tomu nějaký řád a smysl. Nevedlo se.
Po chvíli ke mně doktor promluvil: „Zatímco jste spal, prohlédl jsem celé vaše tělo. Našel jsee tři pihy, které hned vyoperuji.“
Jeho hlas zněl trochu otráveně, jako by musel podobnou proceduru s neposlušnými pacienty absolvovat denně. Na chvíli mě dokonce napadlo, že všechno proběhne normálně.
„Zaplatil jste regulační poplatek?“ zeptal se doktor konverzačním tónem. Skláněl se nade mnou a divně se šklebil. Měl jsem z toho husí kůži.
„Ano, nahoře v centrální evidenci,“ odpověděl jsem slabým hlasem. „Poslechněte...“
„No tak se do toho dáme,“ zařval doktor. „Sestro! Injekci! Nástroje!“
„Už běžím!“ Chvíli se z vedlejší místnosti ozývalo chrastění, jak na sebe narážely jednotlivé ocelové předměty, pak se v mém zorném poli objevila sestra nesoucí tác, na kterém ležely tři injekce, několik skalpelů, vatové tampony, šití a náplasti. Trochu mě to uklidnilo, ale tác moc čistě nevypadal. Jestli nepřijdu o ruku nebo o nohu, určitě se mi místo po zákroku zanítí. Nejspíš dostanu otravu krve. Panebože.
Jako už tolikrát předtím jsem měl v úmyslu vstát a odejít, ale doktor se nade mnou skláněl se skalpelem a já se bál, že by ho mohl použít. „Injekci,“ zasyčel doktor a ukázal sestře. „Tady!“
Sestra mi píchla injekci. Zavřel jsem pevně oči a zatnul zuby, když jsem ucítil ostré bodnutí v břiše.
„Co budete provádět, doktore?“ zeptala se líbezným hlasem a odhrnula si vlasy z tváře. Pornosestřička.
„Exitus,“ oznámil doktor zlověstně. „Tady, tady a ještě tamhle.“
„Ale pane doktore,“ řekla šokovaně sestra a vykulila teatrálně oči. „Neměl jste na mysli excizi?“
„Co?!“ vztekle se k ní obrátil doktor.
„No přece...“
„No ano!“ plácl se do čela doktor, a pak se ke mně otočil s omluvným pokrčením ramen. „Tohle je moje chyba, každou chvíli to spletu.“
I já jsem si uvědomoval, co si to popletl a co se mnou chtěl udělat.
„Ale pane doktore,“ zanaříkala sestřička a přitančila k doktorovi s další injekcí. „To přece nemůžete...“
„Zaplatil jste poplatek?“ otočil se ke mně doktor a v očích mu zlověstně zablýsklo.
Netušil jsem, jaká odpověď by měla být správná, tak jsem se držel pravdy a toho, co jsem už říkal.
„No ano...“
„Tak vidíte, sestro,“ zaječel doktor vztekle. „Zaplatil poplatek a já stanovil, co budeme provádět. Takže nemáme jinou volbu.“
Otočil se zpět ke mně. „Provedeme exitus,“ řekl laskavým učitelským hlasem a jeho tvář se konečně rozjasnila, rty se roztáhly v téměř dětském úsměvu.
Zaječel jsem a s trhnutím se posadil. Zabránily mi v tom popruhy, které jsem měl volně natažené přes hrudní koš. Dalšími jsem měl svázané ruce a nohy.
Sestřička s povzdechem zmizela ve vedlejší místnosti, o okamžik později se vrátila zpět a v ruce měla malé kladívko.
„To už je dneska podruhé,“ řekla káravě, když doktorovi podávala popravčí nástroj.
„Já vím, já vím,“ zamumlal doktor zamyšleně, když se jako pálkař při baseballovém zápasu nanečisto rozmáchl a pak zaměřil svou pozornost na mě.