TAGANKA : DEN PRVÝ "den zkázy"

"Krucinál, Fritzi, pohni s tim pásem! Rychle další munici!" řičí kulometčík-střelec Hans Waldmann na svého podavače pásu. Hlaveň kulometu právě přestala plivat proudy olova a ohnivé jazyky. Kolem stoupají pramínky čmoudu se spálené trávy od plamene, který ještě před okamžikem šlehal z hlavně. Jejich pozice na nepříliš vysokém kopci má dobrý výhled po celém demolovaném okolí.
Tam, kde stála vesnička se nyní převalují u země mraky kouře a šlehá oheň z hořících chalup. V noci ji Němci sovětským vojákům vyrvali. Nad ránem provedla Rudá armáda nový útok a ves opět úspěšně obsadila. Wehrmacht si to samozřejmě nedal líbit a rychlým tankovým útokem a praporem granátníků ruiny vesnice s přilehlým okolím opět zabral. Fronta se přes vesničku prohnala celkem třikrát. Mezi tí vším vybuchují nové a nové granáty a proplétají se jak řvoucí bestie tanky. Další sovětský útok. Těžko říci, proč Rusům na té vesničce tolik záleží, když kus od ní je kopec s životně důležitou rádiovou přenoskou v tomto sektoru...
Mezitím Fritz Timm přiběhl s dalšími pásy pro jejich kulomet. Timm proběhl tlačenicí vojáků. Skupina pěšáků utíkala kamsi do spodních pozic, které byli přímo ohroženy ruským útokem a již téměř byly dobyty. Kolem jejich okopu proběhlo jiné družstvo pěšáků. Ti zaujali pozice u spodní obranné linie a připravili svoje zbraně k palbě.
Jednu útočnou vlnu již odrazili a dá-li bůh další snad bude odražena také. Dá-li bůh... K bohu se tu poslední dobou obracelo více lidí, než by si kdo pomyslel. Když už nepřiletělo jediné letadlo, jediný tank nepřijel na pomoc a oni zůstali sami uprostřed pekla, byl bůh jejich jedinou nadějí. Mnoho jich už ale věřit přestalo. Žili z okamžiku na okamžik. Že přežijí, v to už mnozí nedoufali.
Teď zavládlo podivné ticho na úbočích kóty. Bubnová palba ruského dělostřelectva ustala. Radiová přenoska na vrcholu kopce, kterou Rusové podezřele okatě ignorovali, však stále vysílala zprávy o pohybu nepřátel. Vánek sem přihnal pach spáleniště ze vsi. Nestřílelo se. Dole pod kopcem praskal oheň z požárů a hořících vraků. Najednou to bylo proklatě slyšitelné. Obyčejné praskání a hučení požáru vesnice kdesi na krymském poloostrově.
Obloha se zatáhla těžkými šedými mračny. Asi bude pršet. Muži sledovali nebesa, rozhlíželi se po sobě. Někteří bázlivě, zejména ti noví. Jiní s prázdnými či ustaranými pohledy starých bojovníků. Jiní jen odevzdaně mlčeli a seděli uprostřed svých odrátovaných a opytlovaných, haldami prázdných nábojnic zasypaných děr. Jejich zbraně jim ležely u nohou. Tu a tam se zákopem propletl nějaký z vojáků a držel v ruce zažloutlé a potrhané papíry. Spojaři. Nesou zprávy ze štábu divize do velitelského bunkru pod vrcholem kopce. Tam sedí jednoruký kapitán Neumann a zdravou levou paží drží dalekohled u očí. Pozoruje sovětské pozice.
Kulometčík Waldmann založil pás do komory kulometu, narovnal jej a složil do truhlíku. Pohyby téměř automatické. Jako u stroje vyrábějícího smrt. Podavač munice Timm si zapálil cigaretu a opřel se lokty o kaponiéru zákopu. Posunul truhlík s pásem dál a podepřel si bradu dlaněmi.
"Už se chystaj," řekl prázdně. Pěšák s puškou přes rameno vedle něj jen zavrčel cosi v odpověď. Nebylo mu rozumět. Jejich zákop je dlouhý desítky metrů a táhne se téměř kolem celého kopce. Vedou z něj různé odbočky do krytů, palebná stanoviště a do různých bunkrů. Vstupy do zákopů jsou vzájemně kryty palebnými hnízdy. Zárověň jsou přepolí chráněna minovými poli a ostnatým drátem. Až se sem nepřítel probije, nastane teprv ten pravý masakr.
Waldmannův kulomet kryje slabé místo v obraně: průchod mezi ostnatým drátem, kde se jedna sekce kryje s druhou a kde je průchod pro zásobovače. Ten už nebylo možno uzavřít-je tu totiž roklinka, která natažení drátu znemožňuje.


Asi šest kilometrů odtud, v zemním bunkru, se plukovník Alexej Danilovič Pritočkin zvedl ze svého polního lůžka. Na půl hodiny se natáhl. Byl dost utahaný. Celá příprava k útoku a zejména hlavní úder na tu prokletou ves zabral více než tři čtvrtiny noci. A on ještě velel hlavním silám! Teď jej budí jeho pobočník, starší poručík Děnic Kornijenko.
"Soudruhu plukovníku, soudruhu plukovníku vstávejte. Vše je připraveno. Slyšíte mě, vše je hotovo!" Pritočkin se mátožně zvedl, smetl ze sebe svoji blůzu a postavil se. Přejel rukou po ztuhlém obličeji a hmátl po hliníkovém kalíšku s vodou. Napil se a postavil hliníkový hrnek zpátky na prázdný sud.
"Děnici Ivanoviči, jak s posilami, dorazily?" byla plukovníkova první věta. Kornijenko přikývl a nasadil si na hlavu svoji zelenou khaki brigaýrku. Utáhl si opasek a posunul pouzdro s pistolí. Přikývl a společně vešli do druhé místnosti bunkru. Kornijenko natočil mapu k plukovníkovi a široce přejel po úseku sektoru.
"Zde, zde a zde jsou připraveny dělostřelecké baterie. Zasypou fašisty palbou. Potom z těchto směrů vyrazí tanky a pěchota, podporované dělostřeleckou palbou ze zápolí. Letectvo nám poskytne podporu jen v první půlhodině," starší poručík naznačil na mapě několik tahů červenou tužkou ve směru německých pozic.
"Zálohy?" zeptal se plukovník.
"Připraveny ihned k útoku, soudruhu plukovníku. Mám jen obavy...rozumíte...Vesnici jsme už dvakrát ztratili. Němci nejsou hloupí. Poznají, že nám jde o ten kopec a maskirovku s nimi nemůžeme hrát donekonečna, soudruhu plukovníku. Průzkum se dozvěděl od partyzánů o mohutném pohybu nepřátel za frontou. Mám obavy...o protiútok," vysoukal Kornijenko ze sebe. Plukovník zvedl oči od mapy. Opřel se pevně rukama o stůl a jakoby chtěl propálit pohledem stěny bunkru, pronesl:
"S námi je vítězství. S námi je soudruh Stalin! Nemůžeme...nesmíme zklamat. Na můj povel začne peklo. Ať se všichni připraví," rozkázal. Kornijenko zasalutoval. Rázným krokem vykročil na stanoviště spojaře a přikázal mu, ať mu bleskem spojí propagandistický oddíl. Když se na druhém konci ohlásil velitel, komisař Petrovič, Kornijenko přikázal vydat každému veliteli praporu rudé zástavy. Zároveň jménem plukovníka Pritočkina nechal za linie přistavit ampliónové vozy. A budou hrát písně v následujícím pořádí: Svatá válka, Obránci moskvy a Soldaty v put.
"Jak jste rozuměl rozkazu?" žádal Kornijenko potvrzení rozkazu.
"Rozuměl, soudruhu starší poručíku,"
Kornijenko nechal zavolat ještě velitele dělostřelců, gardového poručíka Ljutajeva. Předal mu souřadnice střelby s palebné rozkazy pro "kaťuše,". V jediném momentě se desítky hlavní začaly zvedat k nebesům a jejich hrozivá černá ústí se chystala vypálit smrtící olověnou stěnu.
Letci na polním letišti startovaly svoje šturmoviky a "létající tanky" pomalu rolovaly na start. Pomalu se nad bojištěm začaly rozeznívat první tóny Svaté války.


Němečtí vojáci v obranných liních kopcích s velkým strachem upírali svoje pohledy k sovětským liniím, z nichž z desítek ampliónů bouřila Svatá válka. Bylo jasné, že teď přijde peklo. Konec světa. Peklo, jaké zažil z téhle divize málokdo. Přehrála první sloka. Stále se nic nedělo. Pouze za frontou hřměly motory řadících se tanků. Komisař Petrovič nechal zvýšit hlasitost na maximum. Začala druhá sloka. To už se z ruských linií vznesly k nebi první světlice dělostřelců, jenž vymezily palebnou čáru.
Waldmann se tiskl ke svému kulometu. Silněji svíral pažbu a zarýval si ji tak do ramene. Kolena se mu chvěla a ruce lehce třásly. Pohledem zabloudil ke svému podavači pásu. Fritz Timm byl smrtelně bledý. Ruce na kulometném pásu se mu chvěly, že jej sotva udržel. Sotva se na druhé straně ozval verš "Ně smějut kryla čjornyje nad rodinoj ljetať" desítky hlavní sovětského frontového dělostřelectva promluvily. Vypukl ohlušující rachot, bouře a uši rvoucí rachot dopadajících a následně explodujícíh granátů musel být slyšitelný desítky kilometrů daleko. Nebe přestalo existovat. Zahalil je neprostupný příkrov dýmu, vyrvané hlíny a plamenného moře. Jedna rota byla v okamžiku, v jediné sekundě vyhlazena do posledního muže dvojicí dopadnuvších granátů. Byli to nějací finští dobrovolci.
Mnohatunové zničené tanky létaly vzduchem jako odkopnuté dětské hračky. Náklaďáky hořely na popel a terénní vozidla mizela beze stopy. Do toho se přidal jekot "Stalinových varhan" ohnivé ocasy raket kreslily hrozivé čáry po dýmem zastřeném nebi. Po dopadu působily jako uragán. Mnoho mužů toho dne zmizelo bezestopy...
Jak jen se trochu dýmná mračna odvalila stranou, vystřelily z nich útočící šturmoviky. Kanóny "létajících tanků" se rozeřvaly, bomby se oddělily od křídel a s kvikotem mířily k zemi. Kouřové stopy raket směřovaly ke svým cílům. Několik krytů na úbočí kopce bylo v jediném okamžiku rozmetáno. Zničeno a rozházeno po krajině. Tlaková vlna uchopila nemilosrdnými pařáty a odmrštila dvě střelecká družstva přímo doprostřed minového pole.
A do toho všeho vtrhly na tři desítky tanků a na tři sta pěšáků. Kolem Waldmannovy pozice se jako bezduchá těla sunuly postavy vojáků. Na jejich tělech vlály rozedrané uniformy, z uší krvácely po silných tlakových vlnách. Mnozí padli a zůstali ležet. Už nevstali. To byli ti, jenž přežili nálet v sekci B...
Waldmann natáhl závěr kulometu, zapřel si pažbu do ramene a pálil první dávkou po skupince sovětských pěšáků, která se prodrala k zátarasu. První obětí jeho kulometu se stal jakýsi postarší Rus s divokým knírem. Poslední, co kulometčík viděl než mu výhled zakryl plamen z hlavně, byl Rusův vyděšený pohled. Dávka jej přeťala vedví a odhodila na dráty. Zbytek skupinky likvidovaly miny. Na místo oněch nešťastných prvních vojáků bryskně nastoupila druhá skupina. Tentokrát pálili ze všech zbraní. Vrhaly ruční granáty a snažili se dráty přeštípat. Nebo prostě přeběhnout. Sebevražedným, avšak nesmírně statečným způsobem se hnali vpřed! Jejich velitel cosi neustále křičel a máchal rudou zástavou. Když padl, jiný rudoarmějec nastoupil na jeho místo coby vlajkonoš.
"Syp jim to tam! Ivani přímo před náma!" křičel Timm. Strach a obavy z něj úplně opadly. Nebo...spíš na ně neměl čas.
"Vidim!" zakřičel Waldmann. Natočil svůj MG34 do strany a dvakrát stiskl spoušť. Střely přibily k zemi ruského seržanta a dva jeho podřízené. Dva už nevstali. Bitva nabírala na intenzitě, až dosáhla ďábelské mohutnosti. Celý sektor se pozvolna měnil v tavicí kotel, do nějž padalo vše, aby bylo zničeno, rozerváno, rozšmelcováno, rozdrceno a zničeno. Nebylo snad už metru, kam by nedopadl německý či sovětský granát.
"Ale že nám k tomu hezky hrajou, co?" zavrčel svobodník Ullendorf, střelec vedle Waldmanna. Narážel přitom na sovětské propagandisty, kteří ze svých ampliónů vyhrávali "Obránce Moskvy"
"Jak je na tom Pizizubka?" křikl Waldmann na Ullendorfa. Tím myslel velitele jejich družstva, desátníka Klotze. Pizizubka se mu říkalo proto, protože v bojích o Kijev přišel o tři přední zuby. Tohle zranění "obdržel" v boji zblízka, když mu je Rus pažbou pušky vyrazil. Díky tomu trošku šišlal.
"Čert ví. Je někde ve druhý sekci, povídá si tam s Ivanem přes bodáky prej," odvětil Ullendorf, zatímco nabíjel svoji pušku.
"No to je docela v prdeli, ne? To už jsou tak blízko?" zeptal se Timm.
"Hele mladej, ty nemel a radši mazej pro další pás. Máme tu zasraně málo olova a čertovsky moc práce" usměrnil Waldmann svého nabíječe a mávl rukou k postupujícím ruským vojákům.


Na velitelském stanovišti za sovětskou linií bez ustání řinčely polní telefony. Jednotlivé jednotky podávaly hlášení o průběhu bitvy. Dunění boje tu v zemním bunkru znělo poněkud tlumeněji. Přesto bylo dobře slyšet dopadající granáty a peklo zuřící tam venku.
"Prolomili jsme přední obranný perimetr kolem Taganky. Naše jednotky zničily nepřátelskou protitankovou obranu a nyní postupují na kopec, soudruhu plukovníku," hlásil starší poručík Děnic Kornijenko. Zakreslil červenou tužkou dva průlomy, kterých sovětští tankisté dosáhly. O obrovských ztrátách se ale už nemluvilo. Celý jeden prapor pěchoty byl usmažen plamenomety na škvarek.
Plukovník sejmul svoji čepici a pověsil ji na hřebík zatlučený do trámu, jenž podpíral strop. Zhluboka se nadýchl a kousl se do rtu. Věděl, že pokud se mu nepodaří třetí průlom, přesně v oblasti kopce, bude mít obrovský problém. Z toho kopce mohou nepřátelé úplně v klidu přivelet jakoukoli dělostřeleckou podporu, nálet, protiútok, prostě cokoli! Mají tu sovětskou linii jako na dlani kilometry daleko!
"Děnici Ivanoviči, nasaďte zbytek záloh k útoku na kótu! Všechno útokem na kopec! A ať Kalininův prapor za každou cenu udrží průlomy!" přikázal rázně. Udeřil pěstí do mapy. Teď je jen otázka času, kdy obránce na kopci rozdrtí! Zničí je, smete je z povrchu země. Jejich ruské země!
"Jistě...soudruhu plukovníku...možné to je," odvětil Kornijenko váhavě. Pritočkin zvedl obočí:
"Ale?" zeptal se.
"Ale zaplatíme za to obrovskou cenu, soudruhu plukovníku. Kdybychom tak měli minometnou podporu...," ani však nedořekl, když jej plukovník zarazil v prostřed věty. Mávl rukou, vzal do ruky červenou pastelku, udělal zuřivě kolo kolem kopce. A uprostřed nepravidelného kruhu ještě křížek.
"Nasadíte všechno, co máte. Ten kopec musí být náš. Za jakoukoli cenu. Jakoukoli, rozumíte? Cožpak si nepamatujete, co řekl soudruh Stalin? Že smrt jednotlivce je tragédií. A smrt miliónů statistika? Nasaďte vše, co máte, do útoku," řekl plukovník stroze. A už se na Kornijenka nepodíval.
Starší poručík plul jakoby ve snách. Pořád ještě nedokázal pochopit, že plukovník svoje vojáky posílá na jistou smrt! Bez podpory se prostě nedostanou ani přes první perimetr, to je nemožné. Letadla svoji práci odvedla, ale ne tak, jak bychom potřebovali. Při dobýváni vsi jsme přišli o tři prapory. Pravda, jeden trestný, ale i tak! Jenomže neuposlechnout by se rovnalo zradě... a i on chce přežít...
Starší poručík vyšel před bunkr. Otočil se směrem k hlavní linii a naskytl se mu pohled, při němž tuhle krev v žilách. K nebi stoupaly tři silné sloupy dýmu. To hořela skladiště nafty. Kolem nich se svíjely pruhy kouře z vybuchujících granátů a posledních dopadajících bomb. Ohnivé jazyky šlehaly do výše a ve svém okolí spalovaly vše možné. Kornijenko jen na sucho polkl...

"Hans! Támhle!" vykřikl Fritz Timm a ukázal vpřed na desítku ruských vojáků.
"Vidim!" vykřikl Waldmann. Otočil kulomet, zamířil jak jen to šlo. Nepřítel byl daleko a s takovým rozptylem jim moc škody neudělá. Přesto stiskl spoušť. Kolem pálící zbraně se zvedl oblak prachu, z něhož šlehl oranžovobílý plamen. Prázdné nábojnice padly s tupým řinčením do prachu. Ještě se z nich kouřilo. Kulky mezitím letěly brutální rychlostí kamsi vpřed.
Kus od kulometu vybuchl ruční granát. Šedobílý oblak přikryl řadu vojáků, krčících se ve svých zákopech a mělkých krytech. Kolem jejich přileb prosvištěl roj hvízdajících střepin.
"Sakra, byl dlouho klid...," řekl napůl ironicky Timm. Zahodil mezitím další prázdný truhlík. Waldmann pustil pažbu kulometu, hrábl po otevřené polní láhvi a dlouze se napil. Otřel rozpraskané rty a položil láhev zpět do prázdné bedny od minometných granátů. Ruský útok se mezitím přesunul jinam. Tentokráte likvidoval pozice kolem Taganky. Ty však byly jako z betonu! Sověti si na nich akorát vylámali zuby. Němci chytře opustili přední pozice, kam napadala většina granátů a posléze je opět obsadili. Sověti našli obránce ve skvělé formě...
Waldmann vyčerpaně klesl na podlahu zákopu. Sundal si přilbu a smetl z vlasů kusy hlíny a nános prachu. Ztěžka oddechoval a na prsou jej píchalo. Vyndal cigaretu a zapálil ji. Nabídl i Timmovi. Nabíječ vyfoukl kouř a sejmul z hlavy polní čepici. Hodil ji vedle mrtvoly desátníka, který zemřel teprve před pár minutami. Konečně pár minut klidu!
Z okolních děr se zvedaly postavy otřesených vojáků a vystrašených vojáků. Klopýtaly všude kolem a padaly vyčerpané k zemi. Někteří už nevstali. Zůstali prostě ležet. Vojáci ve Waldmannově sektoru odkládali zbraně. Někteří si okamžitě zapálili, jiní dopadli na stěny zákopů a netečně zírali před sebe. Jedno, že před nimi leží jejich mrtví kamarádi. Jedno, že podlaha okopu je nasáklá krví. Že střepina se zasekla do výdřevy tam, kde před pár minutami stáli... Oni už jen mohli čekat. Buď na smrt, nebo na přežití.
Do jejich zákopu přišel svobodník Mein. Namířil si to rovnou ke starým známým Waldmannovi a Timmovi. Znali se právě od dobývání Kijeva, kde jejich prapor totiž sestavili. Waldmann mu mávl na pozdrav, který Mein jen mdle opakoval. Z jeho obličeje se dala vyčíst čistá hrůza. Zděšení.
"Co se stalo, Josephe?" zeptal se ho Timm a položil mu ruku na rameno.
"Celej náš sektor...všichni tam...jsou mrtví. Třetí četa...nejsou. Kus kopce snad chybí..." vzlykl Mein. Zanořil obličej do zaprášených sedřených dlaní. Ruce měl odřené do krve a tvář jakbysmet. Všichni? Kdo všichni? Jak všichni? I Pizizubka? Blesklo najednou Timmovi hlavou. Najednou nevěděl, co dělat...chtělo se mu vyběhnout z bunkru, vyrazit ven a řvát na všechny strany! Nechce válku, už nechce vidět umírat svoje kamarády! Nechce! Nechce! Nechce! Dřív, než se Waldmann stačil zeptat, co se stalo, odkryl Mein svou tvář. Mezi vrstvou prachu slzy vymlely cestičky.
"Bomby. Rozmetaly je všechny. Přežili jsme to jen tři... Jeden přišel o nohu," šeptl... O několik minut později se Waldmann Timm, parta utahaných zdravoťáků a grupa otrhaných střelců vydali do vedlejšího sektoru.
Obraz jako z Dantova pekla. Kolem zničené výdřevy se ovíjely plamenné jazyky... V kráterech tu jasně plál oheň. Řeka plamenné hořící nafty stékala po rozmláceném úbočí z protržené cisterny a po zemi se plazil dusivý šedočerný kouř. Leželi tu mrtví, které neměl kdo odnést. Často jeden přes druhého. Přetížení sanitáři spěchali s nosítkami do zápolí a vraceli se s nimi zpět na někdejší bojiště.
"Kde je váš velitel?" zeptal se telefonisty, který právě vylezl ze svého rozmláceného krytu. Po blůze mu stékala krev. Těžko říct, jestli jeho vlastní. Mrtvě mávl k bunkru, z jehož poměrně velkých průzorů šlehaly plameny. Jazyky olizovaly zničené antény radiového přenosového zařízení. Kolem ležela nějaká doutnající zkroucená lidská těla. Kus od toho kráteru, v němž ležel zničený náklaďák. Kapitán Neumann pravděpodobně bylo kdysi jedním z těch několika věcí, která bývala lidskými bytostmi.
"Tak ten už velí leda tak houbám s octem," prohodil Timm. Kolem procházeli vojáci, kteří se vraceli zpět na své pozice. Někteří kouřili, nesli svoje zbraně na ramenou a obhlíželi Martova pole hrůzy kolem. Kolik takových útoků ještě odrazí? Kolik mrtvých ještě bude třeba, aby tahle příšerná válka skončila a oni se mohli vrátit domů. Domů, ke svým ženám a dětem. A nebudou to právě oni, kdo padnou, aby tahle jatka došla