Našeptávač - Únor

Milý Deníčku,
škola je teď dost v pohodě. Taky díky Petrovi. Je chytrý a ochotný vysvětlovat. Kdyby nebyl tak sebevědomý, namyšlený... a vrah, líbil by se mi. Jenže on je vrah. Zabil hodně lidí. Ondru...

„Co jsi provedl té černovlásce?“ zeptala jsem se Petra, když jsme šli dolů po schodech v knihovně.
„Které?“ přehodil si hromádku knih z jedné ruky do druhé.
„Viděla jsem vás v říjnu před kinem.“ Opravdu už je to tolik měsíců?
„Aha. Tahle. Myslím, že se utopila.“
„Nelíbí se mi, jak lhostejně o tom mluvíš.“
„Nelíbí se ti na mě hodně věcí. A nic s nimi nenaděláš,“ řekl a položil knihy na stůl pod schodama. Udělala jsem to samé. Tvářil se neutrálně. Vzal mě za ruku a vedl mě do tmavého kumbálu. Rozsvítil. Stálo tam u zdi několik barových židlí, víc nic. Zavřel dveře.
„Co tady? Tady se taky někdo zabil?“ ušklíbla jsem se.
„Ne,“ zakroutil hlavou, uchopil má zápěstí a nasměroval mě k jedné z židlí. Sedla jsem si, ale pořád jsem byla stejně vysoká. Udělal krok ke mně, musela jsem roztáhnout nohy, aby se tam vešel. „Přesně tady jsem tě potřeboval mít, zamumlal.
Ztuhla jsem Až teď kolečka zapadla do sebe a začala se točit. Sakra! „Ne,“ špitla jsem a z kutku oka se mi vylila slza.
„Ale prosíme tě. Je to jen sex. A já náhodou vím, že ne první. Tak si to nech, až budeš s kámoškou koukat na Titanic.“
Polkla jsem. „Ne,“ zopakovala jsem a chtěla ho od sebe odstrčit, ale přimáčkl mě na zeď a položil ruku na ústa. „Budeš mlčet, rozumíš?Vím, do jaké školy chodí tvoje kamarádka a vím, kde pracuje tvoje máma. A ty zase víš, co udělám.“
Zakňučela jsem a vší silou o udeřila do ramene. Jenže tím jsem ho jen popudila. Začal ze mě vztekle strhávat oblečení. Nadávala jsem a tahala ho za vlasy. Prali jsme se jako lvi, musela jsem být rozcuchaná stejně jako on, ale nebylo mi to nic platné. On byl nahý úplně a mně už zbývaly jen džíny. Rozepnul mi poklopec. Kousla jsem ho do ucha. Zavrčel a hrubě mnou hodil na zeď. Než jsem stačila popadnout dech, stáhl mi kalhoty i se spodním prádlem.
Zírali jsme na sebe. Z posledních sil jsem mu vrazila facku. Vzal mě za boky a rychle do mě vniknul. Vydala jsem hlasitý sten a nevědomky si ho na sebe přitáhla.
„Hajzle,“ vydechla jsem a zaťala mu nehty do zad.
„Však jsi taky jen obyčejná kurva,“ zašeptal mi do ucha a začal do mě pronikat se stále větším odhodláním. Divila jsem se, že mě neroztrhl vejpůl. Vzdychala jsem a kopala a škrábala, ale přivádělo mě to do ještě větší extáze.
„Nenávidím tě!“ syčela jsem. Nohou jsem si přisunula další židli, abych se od ní mohla odrazit a uniknout mu, ale jak jsem nadzdvihla nohy a povolila tlak v pánvi, začalo něco přicházet.
Letěla jsem na obláčku a kolem se míhaly zlaté pruhy. Proklínala jsem se. Když to ustalo, zjistila jsem, že mám hlavu položenou na jeho hrudi. On mě objímal pažemi. „Jsem obyčejná kurva,“ souhlasila jsem s jeho předešlým výrokem.
„Nejsi,“ zamumlal překvapivě zjihlým hlasem a opustil mé tělo. „To já jsem hajzl.“
Podívala jsem se stranou a snažila se uklidnit. On zatím sbíral oblečení. Rozdělil jej na dvě hromádky a jednu mi podal. „Jsi krásná.“
„Díky,“ začala jsem se spěšně oblékat. „Myslím...“ zaváhala jsem.
„Hm?“
„Myslím, že bysme se neměli nějakou dobu vidět. Ale... Nechci, abys zabíjel.“
„Nebudu,“ přísahal vesele. Ským jsem se to jenom zapletla?
Ani mě nelíbal. Nechápu to.

Milý Deníčku,
už týden ležím v posteli. Angína. Nesnáším ji. Sevře se mi krk, když polknu. Tak se snažím nepolykat, což dost dobře nejde, když do sebe musím neustále lít nějaký čaj a polykat prášky.
Propásla jsem svůj maturitní ples. Kašlu na to.
Jediné, čeho jsem schopná, je spánek a tupé zírání do televize.
Myslím na Ondru a připadám si sama, protože už není. Myslím na Petra a připadám si sama, protože je na jiné vlně. Myslím na René a jsem sama, protože ji nechci nakazit.
A samota je na angíně nejhorší.

„Crrr!“ Slyším naléhavý zvuk zvonku. Odkopávám peřinu a šourám se ke dveřím. Jestli je to pošťačka, má smůlu, nedokážu se jí ani podepsat, nevím totiž, ani jak se jmenuju.
Třeští mě hlava. Otevřu. Petr. Zamrkám, protřu si oči. Kolik může být hodin? Určitě ve víc než deset ráno.
„Ahoj,“ pozdraví.
Něco zamrmlám a pustím ho dovnitř. Tak bych se normálně nezachovala, ale pořád mnou cloumá horečka a všechno je mi jedno.
Sednu si ke stolu v kuchyni a ukážu na židli naproti. „Dáš si něco?“
Zakroutí hlavou. „Jsi mimo,“ konstatuje.
„Postřeh.“
„Tvá mysl se nesoustředí,“ zašeptal a ihned se mi do ní naboural.
„Ne, Petře, neposadím se ti do klína. Nehraj si se mnou. Je mi špatně!“
„Myslím si, že jsi taky našeptávač.“
„Super,“ odfrkla jsem si a položila si čelo na složené paže na stole.
„Až se uzdravíš...“
„Tak ti jednu ubalím, protože nic jiného si nezasloužíš, ale teď k tomu nemám dost síly,“ skočila jsem mu do řeči, zvedla se a vrátila se do postele.

Milý Deníčku,
co že to Petr říkal? Opravdu tu byl? Možná se mi jen zdál živý sen... Nebo jsem taky našeptávač? Jestli ano, k čemu je to dobré? Nechci ovládat lidi kolem sebe.
Mohla bych uhranout prodavačku v obchodě, aby mi dala nákup zadarmo. Ale pak by ho ona musela uhradit, okradla bych ji. A já nejsem zlodějka.
Mohla bych našeptat profesorům u maturity, aby se mě ptali na otázky, na které znám odpověď, ale podváděla bych a já nejsem podvodnice.
Mohla bych tolik věcí, ale stal by se za mě někdo jiný. A já nechci být jiná.

„Podívej se mi do očí,“ zašeptal Petr. Byli jsme u něho doma. Ten luxus byste měli vidět. Já koukala jako husa do flašky.
Poslechla jsem ho.
„Fajn. Pokud ty slyšíš mě, když našeptávám, měl bych já slyšet tebe. Něco si přej. Musíš to chtít z hloubi celé své bytosti. Zformuluj myšlenku a vlož mi ji do hlavy.“
Nadechla jsem se a vytvořila myšlenkové vlákno, které jsem pak přesunula do jeho mysli. Nemohla jsem ho vidět, ale cítila jsem ho. Kdybych uhla pohledem, přetrhl by se spoj, po kterém putovalo. Kdybych nám zamávala rukou před očima, dotkla bych se ho. Jaký má asi povrch? Někdy ho zkusím ohmatat.
„Jsi upřímná,“ řekl.
Ach, co jsem mu vlastně našeptala? A sakra. Kousla jsem se do rtu.
Chápu, že bys mě radši nikdy nepotkala, že chceš, abych odešel... A víš, proč to chápu? Dala jsi do té myšlenky sebe samu. Ale lidi nepřesvědčíš, když do nich vložíš své pocity. Musíš je pozorovat, zjistit, jak myslí, zformulovat myšlenku, které uvěří, že je opravdu jejich, a půjdou za ní. Zkus to ještě jednou.
A tak jsem se o to pokusila. V duchu jsem vypočítávala, jaký může tenhle temný anděl být uvnitř: nejspíš stejně zkažený a sebevědomý jako navenek.
„Zvláštní, jak mě vidíš.“ Řekl to stejně poklidně jako tenkrát v knihovně. Ihned jsem pochopila, co chystá. Sex. Ten spalující zvířecký akt bez líbání. A neděsila jsem se. Moje tělo po tom žíznilo. Vzala jsem ho za ruce a vložila mu ten pocit do hlavy.
„Ukážu ti rozdíl mezi moji a tvojí myšlenkou.“ Usmál se a já pocítila jeho radost a vítězství. Odvedl mě do obrovské koupelny s vířivou vanou. Pustil vodu. Stáli jsme tam a dívali se do očí, předávali si své vlastní pocity a svlékali se.

Milý Deníčku,
byl to opravdu divný pocit. Pak už jsem nevěděla, které myšlenky jsou moje a které jeho. Jestli ho opravdu tolik chci, nebo je to jen jeho zatoulaná prosba.
Sedli jsme si proti sobě do vody. Tak krásně bublala, byla jsem tak povolná a uvolněná. Přitáhl si mě k sobě. Pořád mi hleděl do očí. Signál k akci, který ke mně vyslal, mě zasáhl jako ohnivá koule. Čistý chtíč, nic jiného. Žádná láska. Lásku nechci. Zemřela s Ondrou.
Tentokrát jsem byla já v pozici toho, kdo určuje tempo, ale Petr mě zaplavoval svými touhami a potřebami stejně jako já jeho svými představami a slastmi. Myslím si, že takový úžasný sex by mohli mít jedině lidé, kteří si navzájem čtou myšlenky. I když oni by nejspíš četli i to, co nemají slyšet. To u nás dvou nehrozilo, protože jsem si sami určovali, co tomu druhému prozradíme.

Pak už jsme se nedívali do očí, ale nebylo to třeba. Myšlenky kolem nás pluly dál, jako kdybychom zapomněli zavřít stavidlo.
Udělali jsme velký krok k sobě, ale zároveň i od sebe. Protože jsme začali své nadání využívat čistě pro potřeby tělesného uspokojení.

Milý Deníčku,
nemůžeme být spolu (protože na sebe vždycky skočíme jak dva králíci a já se přistihla, že nemyslím na nic jiného, než jestli jsem včera nezapomněla na antikoncepci, protože mám dneska dvě hodiny volný byt.) a nemůžeme být bez sebe (jsem na tom závislá, uklidňuje mě to, líp myslím, líp hraju, zvládám konflikty)...
Bojím se, že jestli se někdy zase zamiluji, nechám dotyčného plavat, protože nebude tak dobrý jako Petr. A to nebude žádný, protože žádný jiný si nebude vědom, že mu našeptávám, a já nebudu vědět, jestli se mi to líbí, protože není našeptávač jako já. Cítím sejako zavřená v kleci.

Divokej Bill – Síť
Ref.:
Síť kolem celýho těla
co tě vomotává na doživotí
polovina mapy víš
potřeba je celá když,
tě to nutí
nestát, ale jít
a nadechnout se nad hladinou...
a pak to nejde
no a pak to nejde

Když všichni vo tom ví
a pak to příjde,tak to neumí dát
a příznaky jsou takový,
vlny tlakový.

Když mý srdíčko tuší,
že buší pro tebe,
do tebe se dostat
a pak to přejde

A nikdy, nikdy...nikdy neříkej to nejde,
a nikdy neříkej to nejde,
a nikdy neříkej to nejde,
a nikdy neříkej to nejde,
když je to jako síť,
kolem celýho těla,
co tě omotáávááá,
na doživotí.
Na doživotí.

Milý Deníčku,
v našeptávání nebudu asi nikdy tak dobrá jako Petr. Jenže on to dělá od deseti let. No jo, co z něho mohlo vyrůst, když lidi kolem něj už jedenáct let dělají, co si usmyslí?

„Pořád myslíš jako ty,“ povzdychl si Petr.
„Já jsem já, tím to bude,“ ušklíbla jsem se. „Možná nic jihého ani umět nemám. Nechci ovládat lidi. Nejsem Hitler ani Stalin.“
„Nechceš, v tom je problém.“
„Nechci. A jestli se ti to nelíbí, je to tvůj problém.“
„Zatím jsi udělala všechno, co jsem chtěl, nevšimla sis?“ To bylo kruté.
„Chceš, abych se sebrala a šla domů?“
„Ne.“
„A já přesto půjdu.“ A šla jsem.

Milý Deníčku,
Petr si myslí, že mě zná. Že mě může ovládat. Jenže to, že se s ním vyspím, kdykoliv má čas a chuť, neznamená, že kvůli němu budu zabíjet.
Spím s ním, protože je to úžasný. Ale zabíjení není úžasný.
Další podrobnosti si raději nechám pro sebe. Tak divná nejsem.

Tvá Radka