Narození mrtvých duší I

Mello

Začalo se stmívat a paprsky slunce pohlazovali smutné tváře lidí,kteří stály v malém hloučku.Skleslé pohledy hleděli jen na jedno místo,nikdo se neodvážil promluvit,natož udělat rychlý pohyb,aby nenarušili to ticho.Ticho,které je nutilo přemýšlet o tom proč je vlastně opustil a proč opustil mě??Na tuhle otázku byla moc lehká odpověď,ale nerad jsem ji přehazoval v hlavě.Byla moc bolestivá a to jen proto,že jsem si představoval,jak musel pro svoji smrt trpět.Měl jsem to pořád před očima.Ta jeho tvář,ze které se dalo přečíst bolest a ty jeho oči,pomalu se naplňující slzami a jen s jedinou otázkou.Proč?!!Nebyl jsem pro tuhle otázku zformovat jakákoli slova.Byla pro mě moc těžká...

Ano.Já ho zabil,ale byla to nehoda,která se stala opravdovou vášní mého života,však on mi to nikdy neodpustí.Vím to.On se bude chtít pomstít,zabít a přivést na onen svět,aby měl klid.Nad touhle myšlenkou jsem se musel pousmát,ale však v mé hlavě proudila nejistota,která mě zahnala do kouta svého sebevědomí.Však byla tu jedna jistota,která mě držela na zemi.Byl přeci mrtvý.Moc jsem nevěřil na to že by mne jeho duše mohla zabít.Když jsem si to vše zformuloval v hlavě,pohrdavě jsem se podíval na místo,kde odpočíval a konečně jsem se pohnul a přerušil tak to zničující ticho.Někteří lidé na mě zvědavě pozorovali,někteří zůstali ve světě vzpomínek.Pomalu jsem se rozešel k jeho rakvi a položil na ni bílou růži.Přivřel jsem oči "Sbohem bratře".Při těchto slovech začal foukat slabý vítr,který si pohrával s mými vlasy,však pak jsem něco ucítil na své tváři.Malé chladné pohlazení na tvář,měl jsem pocit,že by mě dotyčný políbil na tvář.Teď jsem byl zcela zmaten.Dav prsty jsem přiložil na ono místo a ucítil zvláštní teplé vlhko.Rychle jsem s prsty cukl zpět .Podíval jsem se na ně.V mém překvapení se na nich leskla rudá krev.Nemohl jsem se ubránit pocitu vyděšení a zároveň překvapení.Nejprve mě napadla myšlenka,že se mnou můj bratr také přišel rozloučit,ale co ta krev.Neměl jsem z toho nijak zvlášť dobrý pocit.Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil zpět do hloučku.Ještě před tím jsem se naposledy podíval na rakev a můj zrak upoutala růže.Byla na ní také krev.Tohle už jsem bral za naprosto vyloučené…

Pohřeb už dávno skočil.Měsíc začínal svoji pouť po obloze a já jsem stáhl před bratrovým hrobem.Neměl jsem pocit,že bych musel odejít…spíš tu raději s ním zůstat.Svíčky na hrobě osvětlovali nápis,který byl na kámen vytesán.Bylo tam moje příjmení.Přimhouřil jsem jedno oko a na kameni se najednou objevilo i moje jméno.Byl to jen mžik,vteřina a zase bylo pryč.Tentokrát mám pocit,jako bych se zbláznil.Rozhlížím se kolem sebe,chtěl jsem se jenom ujisti,že jsem tu sám…Začínám být stále víc nervozní.Ne že bych se bál,ale strach se mě pro tuhle chvíli asi pomalu zmocňoval.Otočil jsem se k hrobu zády a vydal se nad odchod.Člověk by řekl,že hřbitov snad nemá konec.Cesta se mi zdála nekonečná.Konečně.Vidím branku a záhy mě zalévá pocit štěstí a úlevy.Už skoro běžím a pod prvním dotykem dvířek sem štěstím bez sebe.Jsem za brankou a naposledy se otáčím."Sbohem bratře".Tyhle dvě slova mě přímo probodávají na místě a já upadám do šoku.Koukám do ničeho,do tmy,která je kolem sebe a nemohu se ani pohnout."Že by….."ne tuhle myšlenku jsem musel rychle zatrhnout.Trochu se vzpamatovávám a vracím se zpět do reality.Obracím se opačným směrem a směřuji domů…