Narození mrtvých duší II

Nikky

Dnešní den se navždy zapíše do mé paměti.Co mě po tobě zbylo,budou jen vzpomínky uložené v mé hlavě,fotografie,které zachytily naše pocity štěstí a čas,který jsme spolu prožili,ale to mi nestačí.Nejsem spokojený s tím, co mě po tobě zbylo.Vzpomínky či fotografie mi tě nemohou vrátit zpátky.Tvoje tmavě hnědé oči,o kterých jsem měl pocit,že pronikají až do mé duše.Dokázali rozeznat jestli jsem šťastný či naopak.Tvá slova,která mě utěšovala, když jsem plakal.Tvé polibky,které umlčeli nekonečný vodopád mích slov,ale co teď??Brečím a ty tady nejsi,tvá slova neslyším a ani necítím tvé jemné prsty,které by mi něžně otírali slzy.Necháváš mě spadnou do temnoty a nekonečného stezku a to jen proto,že jsi z tohoto světa odešel,nechal mě samotného a opuštěného.Ale vyčítat ti nic nesmím,nemůžeš za to,že jsi pryč…

Ležím na postely.Nevnímám okolí a ani mě nezajímá.Po smrti mého milovaného se mi tenhle svět na tolik znechutil,že bych svůj život také nejraději ukončil,ale můj strach ze smrti je obrovský a tak raději na tomhle světě budu přežívat až do mého soudného dne.Ve svých rukou držím plyšového zajíčka,kterého mi věnoval Will k mím osmnácti narozeninám.Vzpomínky jsou stále na něho tak živé,že se nemohu zbavit pocitu,že je tu se mnou.Mám pocit,že mě teď sleduje a kdyby mohl,tak by mě jistě pohladil po mé slzami pokryté tváři,potom by chytl mojí bradu do svých prstů,něžně by jsi ji k sobě přitáhl a zmocnil se tak mích rtů…Při téhle vzpomínce mě zalaje pocit štěstí a mám pocit,že tu doopravdy je.Pomalu zavřu víčka a na tváři se mi vykouzlí letmý úsměv.Cítím,jak pomalu usínám a tím se pro mě otevírá brána mých snů…

Opatrně jdu po chodbě,která je zalitá tmou.Osvětlují jí pouze pár svícnů,které jsou rozprostřetny po prostoru.Chodbu zdobí sochy lidí,kteří jsou odění v hábitu a drží kosu.
Na stěnách jsou rozvěšené obrazy s gotickým stylem malby.Moc si jich nevšímám a postupuji dál.Nevím proč,ale něco mě táhne abych co nejrychleji postupoval do předu.Chodbou se začíná ozývat jemné broukání ve stylu pohřební písně.Přepadá mě pocit nejistoty.Nevěnoval jsem obsahu chodby pozornost,ale teď si začínám všímat i těch nejmenších detailů a ty mi vykouzlí pocit strachu.Náhle se začne chodbou prohánět silný a studený vítr.Já si dřepnu a třu o sebe rukama,abych se trochu zahřál.Podívám se do předu a tam stojí osoba,kterou hned poznávám.Nemohu uvěřit svým očím.Zvedám se a řítím se přímo k Willovi.Už zdálky mohl slyšet můj rozrušený hlas,ale nereagoval na něj.Nic…moje slova dočista mizela.Něco nebylo v pořádku.Dobíhám k němu,ale několik kroků před ním se zastavuji a odmítám jít dál.V jeho tváři hledám pohled,ale nesměřuje mím směrem.Očima se podívám jeho směrem.Stojí tam jeho bratr Mello.V ruce drží nůž,který pokrývá rudá barva.Hned jsem poznal,že se jedná o krev.Sledoval jsem je oba dva sourozence a čekal co se bude dít.Nějaké vysvětlení,proč jsou tady a proč jsem tady já,se stále neozývalo.Náhle se oba začali pohybovat dopředu.Odhodlaným a odvážným krokem došli až k sobě.Ocitám se vedle nich a já upírám zrak na nůž,který se zabodává do Willovi hrudi.Byl to dobře mířený a silný úder a Will umírá pod Mellovíma rukama.Zem se začala měnit na bahnitý trávník,obrazy se začali zmoťňovat v kámen a začali získávat tvar hrobek.Zeď se rozsypala na prach a já jsem si uvědomil,že stojím na hřbitově.Will stojí u hrobky a na ní je vytesané jeho jméno.Odsunuje výko od hrobky a pak od rakve a vlézá dovnitř.Všiml jsem si,že Mello všechno pozoruje s usměvem na tváři.Nevěděl jsem co dělat,nebyl jsem schopný slova a už mi začalo být všechno jasné.To Mello….Mello ho zabil.Tomu jsem nemohl uvěřit,nemohl.V mém těle se rozletěla zloba a taková nenávist k němu.Začal jsem křičet jeho jméno….

S myšlenkou na Mella jsem se probudil,seděl jsem na posteli s otevřenou pusou…
Měl jsem zrychlený dech a byl jsem celý upocený.Uklidňuje mě pouze ta věc,a to že to byl jenom zlý sen.Noční můra…ale ten pocit,jaký jsem měl….to nepochopím…