Narození mrtvých duší III

Mello

Je to jako noční můra.Chceš utéct,ale kam se hneš,tam tě pronásleduje stín.Nekonečné bludiště strachu...Musíš vybrat jen jednu cestu,ale až na konci zjistíš zda jsi zvolil správně.Já si zvolil správně.Každým dnem jsem o tom stále více přesvědčen.Ale ba konci labirintu se ještě pořád nenacházím.Pořád je tu šance,že si zvolím ěpatně a budu zahnaný do kouta...

,,Mello"Uslyším,jak někdo volá mé jméno.Rozhlídnu se,ale v té tmě nikoho nevidím.Nikoho komu by ten hlas mohl patřit.Chci se zeptat.Jenom říct ty dvě prostá slova ,,Kdo jsi?"Ale mé tělo to nechce vědět.Hlasivky mi nedovolí se zeptat...

,,Mello?!"Hlas zní nálehavěji.Jako kdyby mě někdo potřeboval.Pomoc ale potřebuji já.Musím z toho místa odejít.Ale nevím jak,když je všude tma.Nic nevidím.Co když udělám krok a zjistím,že po demnou už není pevná zem.Začnu se propadat do neznáma.Do ničeho...

Zvědavost je nakonec silnější než strach.Chci vědět,kdo mne volá.Třeba mi pomůže se odsud dostat.Udělám krok.Moje noha dopadla na pevnou zem.Odvážil jsem se na další a také jsem došlápl na zem.
Takhle jsem ušel asi padesát metrů.Pěkně pomalu.S rozmyslem.Byl už jsem si téměř jistý ,že mě žádné překvapení nečeká.Spletl jsem se.Hned jak jsem si to domyslel jsem se začal propadat.

Zdálo se mi to nekonečné.Musí to přeci zkončit.Před sebou jsem viděl malinké světýlko.Rychle se ke mne přibližovalo a bylo čím dál větší.Úplně mě oslepilo.Byl jsem v něm...

Začal jsem pomalu otevírat oči.Na demnou se zkláněla postava.Kdo je to?Zkoušel jsem zaostřit,ale nešlo to.Nátáhl jsem před sebe ruku.Chtěl jsem se ujistit,že ta postava je skutečná.
Postava mou ruku chytila a propetla prsty.Ruka byla studená,ale příjemná zárověň.Byla skutečná.Cítil jsem úlevu.Nejsem sám.Na mích rtech se objevil usměv.

,,Mello?"Slyšel jsem znovu své jméno.Ten hlas byl i v tom temném místě...a těd jsem díky němu na světle.Osvobezen z nekonečné samoty a smutku.Tentokráte řekl moje jméno opratrně...bylo to skoro neslyšitelné...jako by se něčoho bál...můj zachránce?

Byl jsme vzvědavý.Každý hlas musí patřit někomu,komu bije srdce v hrudi.Ten někdo se skláněl na demnou...ale měl jsem ztrach.Co když jsem těď někde,kde být nechci...co když je to anděl,který mě chce přívítat v jejich světě...ale co bych tam dělal...udělal jsem přeci věc,kvůli jaké se neodpuští a ani se odpouštět nesmí...


Pomalu jsem otevřel oči.Spatřil jsem tvář postavy,jejíž hlas mi pomohl opustit tu nekonečnou tmu.Ta tvář se mi zdála povědomá,měl jsem pocit,že jí znám.,,Adriane?"Z mých úst vyšel hlas.Slyšel jsem svůj hlas!,,Jsi to ty?"Zeptal jsem se,i když jsem věděl,že je to on,jenom jsem se chtěl ujistit,zda se neslyším jenom já.Potřeboval jse aby mi odpověděl.Co nejrychleji...

..Ano,jsem to já"Odpovědl.Pustil mou ruku a pohladil mě po tváři.Dva prsty přiložil na mé rty.Pak postupoval stále níž...přejel přes mojí bradu,po krku,po hrudi,bříšku,podbříšku...tam jejich pouť po mém těle skončila.Nespokojeně jsem se zavrtěl.Cítíl jsem jak se pousmál a naklonil se nade mnou.Byl tak blízko,že jsem jeho teplý dech cítíl na tváři.Políbil mne,,Dobré ráno přeji"

Ráno?Takže,ta nekonečná temnota byl jen sen.Spíše noční můra...jsem rád,že mě Adrian probudil...nechtěl bych padat dál a nakonec dopadnout...kdbych dopadl,už bych se jistě nevzbudil.Zamrazilo mne v zádech...děkuji

Posadil jsem se.Adrianova ruka mě podobřela.Rozhlídl jsem se.Byl jsem v pokoji...naštěstí ve svém.A dokonce i ve své posteli.

Podíval jsem se na Adriana...Čas se zastavil.Moje srdce se rozbušilo a já zapoměl dýchat.Chtěl jsem vykřiknout,ale nemohl jsem.Nevyšla ze mě ani hláska...mohl jsem se jenom koukat na místo kde byl.Kout místnosti..."Také,přeji dobré ráno...bratře"

Dál si nic nepamatuji...jenom tmu a v uších smích.Jako by byl všude kolem mne nebo ve mne??Smál se snad tomu,že jsem byl konečně zahnaný v koutě?