Anemie

Krevní skupina AB je stará méně než tisíc let, je vzácná (2 až 5 procent populace) a biologicky komplexní. Dva antigeny činí tuto skupinu něčím podobnou skupině A, něčím krevní skupině B. Jde vlastně o moderní spojení skupiny A a B. Vyznačuje se proměnlivou odpovědí na změny prostředí a stravovací podmínky, má citlivý trávicí trakt, nepříliš dobrý imunitní systém, na stres odpovídá nejlépe duchovně, s tělesným elánem a tvořivou energií, skrývá evoluční tajemství. Pokud se říká, že je krev vzácná tekutina o skupině AB to platí dvojnásob…

Není smrtelníka, jehož by se nedotkla bolest a nemoc.
Cicero.


17:32, Saša
Život chlapa po třicítce není žádný med, to vám můžu odpřísáhnout. V patnácti jsem se na tenhle věk strašně těšil a teď vůbec nechápu proč. Když se člověk fláká, tělo rosolovatí, v práci bývá spousta problémů a navíc rodiče překročí šedesátku a blíží se mílovými kroky k dětskému věku. Prostě není se čemu smát.
Mne navíc opustila žena dva týdny před mými třicetinami, takže mě nechala vkročit mezi dospělé úplně samotného. Nenechala mi dopis na rozloučenou, ani večeři v troubě, nenechala mi vůbec nic. Odvezla si všechno, než jsem stihl dorazit z práce. Zmizela televize, DVD přehrávač, klec s morčaty, mikrovlnka, toustovač, koberce ze všech tří místností a spousta dalších věcí, které jsme společně vybírali. Nejvíc mne asi žrala ta morčata, protože jsem si na Pata a Mata zvykl a bál jsem se, že si začnu povídat sám se sebou. Oprávněně.
Chvíli jsem přemýšlel, že bych ji zkoušet přemlouvat k návratu, ale pak jsem vycítil, že tohle je opravdu definitivum. Probral jsem si naše rozhovory z posledních několika měsíců a došel jsem k překvapivému závěru, že vlastně žádné nebyly. Už pěkně dlouho jsme si neměli co říct a mně to došlo až ve chvíli, kdy už jsem jí nic říct nemohl.
Ale nač plakat nad rozlitým mlékem. Život jde dál. Měl jsem v té době spoustu starostí se zařizováním nové práce. Nebo spíše otrkáváním se v novém prostředí. Jako bývalý příslušník URNY jsem neměl veliký problém se sháněním nového místa. Rozhodl jsem se zužitkovat své zkušenosti, kterých bylo za ty roky spousta a začal jsem přednášet na třech vysokých školách a „melouchařit“ v policejní akademii. Peníze se hodí vždycky, tím spíš, když chce člověk utáhnout sám třípokojový byt. A já chtěl. Měl jsem to tu rád a nechtěl jsem si zvykat někde jinde. Někde v garsonce pro staré mládence. Je mi třicet čtyři, ještě nejsem žrádlo pro kojoty.
Nikdy bych nevěřil, že se tak skvěle naučím vařit. Sice většinou nebylo pro koho, ale to mi nebránilo v tom, abych se v kuchyni zdokonaloval a sesmolil si podle kuchařky to, co mám nejraději. Takže si můžete zapsat, že kuře na paprice umím nejlíp v okolí. A nejspíš i španělské ptáčky. I když mi z nich občas vypadnou střeva, ale to je zase tím, že to tolik neumím s nití. Kuchařka jsem dobrá, švadlena horší.
A jestli to někoho zajímá, tak zrovna stojím u sporáku a míchám špenát. Sice už je trochu pozdě, ale to je mi úplně jedno. Nemám už pro koho držet postavu. A vlastně ani pro nic, už nepracuju v terénu. Takže ano, objevují se mi pod pupkem špeky a ano, je mi to fuk. Klidně mi je můžete políbit, večeři stejně nedostanete.
Ale abych nebyl za toho špatného, provedu vás tu, ono to tu beze mne chvíli vydrží.
Takže kuchyň už znáte. Nechal jsem si sem zavést bezdrátovou linku, protože tu trávím nejvíc času a rád při vaření vykecávám. Asi se ze mne stává ženská. Co říkáte na barvu stěn? Za společného soužití to tu bylo takové naoranžovělé, já to přemaloval na světle žlutou. Ani nevím, jestli to byl spíš vzdor, protože ta původní barva se mi líbila, ale stalo se a už jsem si zvykl. Je to tu celkově prosvětlenější.
Tady je jeden pokoj. Počítač, televize, moje postel. V další pokoji je postel pro hosta, kterého mívám tak jednou za rok a uklízím tam jednou za dva roky. Takže ze mne nebude švadlena a uklízečka… jo, tady na zdi, ty plakáty, to je za dárcovství. Ale to je minulostí stejně jako manželství. Není to dlouhá historie, ale nerad o tom mluvím, protože mi to připomíná, že už mi není patnáct a nejsem úplně zdravotně v pořádku. Krev jsem daroval poprvé někdy na střední. Tehdy to byla ojedinělá záležitost, vyhecoval mě jeden spolužák. Pak jsem tam nebyl spoustu let, a vrátil jsem se k tomu až u sboru. Tam mi to přišlo úplně normální. Když už mám chránit a pomáhat, tak se vším všudy. Teda že bych musel darovat i orgány, to zase ne, nějaký duševní zátarasy mám, ale krve mám dost, tak co? Jinde je potřeba víc. A o to líp, že jsem zjistil, že mám ábéčko. Sranda, co? Zjistil jsem to až někdy v sedmadvaceti. Do té doby jsem se o to nikdy nezajímal. Takže se o mě doktoři starali jako o miminko, protože tohohle nektaru je nedostatek.
A pak mi přišli na tu anémii. Prostě jsem sebou švihnul uprostřed nákupního střediska, odvezli mě do nejbližší nemocnice a tam mi to oznámili. Chudokrevný až na půdu. Tak jsem do sebe musel začít cpát železo nosem i ušima, abych z toho života něco měl. Jednou jsem už ležel s banány v ruce na podlaze a to mi stačí.
Rozdávat krev jsem okamžitě přestal, to přišlo jaksi samo. Ale odejít z práce mě nikdo nenutil. Až do té doby nemoc vůbec neovlivňovala můj výkon a já jsem nehodlal připustit, aby se to začalo dít. To, proč jsem odešel, mělo souvislost s jednou demonstrací a zraněním několika nevinných lidí. Příkaz přišel shora: nedovolit jim dostat se z bodu A do bodu B. Bod A bylo zdemolované náměstí, rozbitá socha státníka, kašna s vodou špinavou od krve. To všechno můžete brát jako bod A. Bod B byla budova jihoafrického velvyslanectví. Nikdo nám neřekl, kdo je v právu, proč se demonstruje a proti komu. Jen je chlapci nepusťte do bodu B.
Nepustili jsme je tam.
Když už člověk jednou pracuje tam, kde já, tak se musí řídit jednou zásadou. Plnit rozkazy. To, co bude poté, je vedlejší. Když vaše akce nedopadne podle plánu, je to pech, ale není to vaše vina. Vy jste se pouze řídili rozkazy. Vina je na tom, kdo rozkazy vydává. A v našem případě akce určitě podle plánu nedopadla. Tedy ne podle mého. V mých výpočtech neměli být žádní mrtví, protože mrtvolami končí demonstrace možná někde v Kolumbii, nebo v Jihoafrické republice, odkud pocházel ten hajzl, kterému jsme hlídali prdel, ale ne tady. Tady to má končit možná obušky, možná vodním dělem. Ne kulkou do oblasti zátylku. Ne další do pravé srdeční komory.
Zkrátka dva demonstranti odjeli domů nohama napřed a já vlastně vůbec netušil kvůli čemu. Ani nevím, kdo vystřelil a proč. Jestli měli ti dva chudáci zbraň, nebo jen papundeklový transparent a gumový granát. Byl tam hrozný zmatek a pak jen švác švác a měli o díru víc. Můj pech, že jsem tam byl, ještě větší, že jsem operaci na místě velel.
Je to už pár let zpátky, schováno někde v temnotě. Ty doby mi připomíná jen vyšisovaná uniforma ve skříni a několik bývalých známých, kteří mi občas zavolají, aby si byli jisti, že nehniju na smetišti, ale že něco se svým životem dělám. Bůh jim pomáhej, mně dvakrát tolik.
Přejel jsem s myší po podložce, aby mi na monitoru naskočila plocha a ikona komunikačního programu, který mi sem nainstaloval jeden známý. Docela jsem se tehdy bránil. Ale postupem času jsem docela přivítal to, že doma nemusím být sám. Že mi v dlouhé chvíli může někdo zpříjemnit večer. A poslední dobou to –
Z kuchyně se ozval telefon, tak jsem nechal myš myší, doběhl na místo a čapl do jedné ruky vařečku od špenátu a do druhé sluchátko a stiskl příjem.
„Ano?“
„Vaříš?“
„Vařím.“
„Vaříš i pro mě?“
„Spojení bylo přerušeno z důvodu nedostatečného respektu,“ prohlásil jsem robotickým hlasem a Lukáš se na druhé straně rozesmál. Byl to právě jeden z lidí, které jsem v dávných a dávných dobách obšťastňoval mnohdy nelogickými rozkazy, které z devadesáti devíti procent nebyly z mé hlavy, ale vyklubaly se pod papalášským baretem. On to dokázal překousnout, já vycouval. Dodnes jsme se přeli, jestli je to dobře nebo špatně, ale pravda je nejspíš někde venku. Jediné, co můžu s určitostí prohlásit, je, že mám toho chlapa od srdce rád. A on to nejspíš ví, protože mne nehodlá nechat nepokoji.
Vařečkou jsem zamíchal obsah kastrůlku a v troubě zkontroloval kus vepřové pečeně. Málo pro dva, dost pro jednoho. Pára mi skoro popálila oči, tak jsem zaklel a utěrkou si otřel čelo.
„To vaření mě zabije,“ oznámil jsem do telefonu a čekal soucit.
„Co tě nezabije, to tě posílí.“
„Co tě neposílí, to tě zabije, máš to furt padesát na padesát,“ kontroval jsem.
„To jsem tě nic nenaučil?“ slyšel jsem pobavený hlas.
„Pokud si pamatuju dobře, zaučoval jsem já tebe. Pokud tě to zajímá, vařím si moravskýho vrabce, teda aspoň si to myslím.“
„Nezajímá mě to, pokud tam není i pro mě.“
Tentokrát se ozval pípavý zvuk z pokoje.
„Kruci, zpráva. Vydrž minutku Lukáši, něco musím položit a vařečka to nebude, nechci si to tu zadělat.“
Odložil jsem telefon, doběhl k počítači a zahlídl konečně zprávu od Eleny.
„Jsi tam?“
Naťukal jsem, že ano a že vařím a telefonuji zároveň a že se jí za pár minut budu věnovat, jakmile jedno z toho ukončím. Napsala ok a já se vrátil do kuchyně k Lukášovi.
„Hotovo,“ prohodil jsem.
„Je to ta Ruska?“ zeptal se mne a já v hlase díkybohu necítil ani trochu opovržení.
„Jo, je.“ Šoupnul jsem pekáč zpět do trouby a vařečku položil do vroucího špenátu. Ještě tak pět minut, hádal bych.
„Takže jsi s ní pořád v kontaktu?“
„Hm, jak vidíš.“
„Je jí pořád sedmnáct?“
Skoro jsem se musel zasmát. „To si myslíš, že mají v Rusku narozeniny každej měsíc?“
„Ani by mě to nepřekvapilo.“
„Hele, když s jejím věkem nemám problémy já, nemusíš mít ani ty. Nic nezákonnýho neprovádíme, prostě se mi s ní jen fajn kecá.“ Otevřel jsem ledničku, vyndal studený knedlík a položil ho na linku. „Teď si tě dám mezi ucho a rameno, brouku, tak mi nevyklouzni.“
„Když chceš, dokážeš být strašně sexy.“
„Ještě že nechci.“
Rozchechtal se a pak se zarazil. „Hele, vážně jste spolu nikdy to… neto?“
Uřízl jsem sotva dva knedlíky. „Ne, vážně jsme spolu nikdy neto… vždyť jsem ji nikdy ani neviděl. Teda jen fotku.“
„Ta může zkreslovat.“
„Hele mně je to jedno. Já si s ní jen povídám a ty si říkej, co chceš.“
„A ona ví, že jsi Alexandr?“
„Jasně že to ví.“
„A nepovídá si s tebou jen proto, že z tebe cítí přízněnou krev?“
„To je teda pěkně blbej výraz. Ona ví, že jsem Čech.“
„No jak myslíš.“
„Děkuju,“ řekl jsem tvrdě. „Konec debaty na téma ruský holky a jejich internetoví kamarádi.“
„Co když ti pošle kalhotky?“
„Cože?“
„To se stalo synovi mýho kamaráda. Nějaká čtrnáctka mu poslala poštou kalhotky. Poslali jí je zpátky. Bylo mu devatenáct. Víš, co by za to mohl vyfásnout?“
„Špenát,“ prohodil jsem.
„Co to?“
„Musím míchnout špenát, ale klidně povídej, jen si tě hodím do druhý ruky, levá mi už dřevění.“ Prohodil jsem vařečku s telefonem, ochutnal špenát a vypnul ho. Potom jsem bleskově ukrojil další tři knedlíky, hodil jsem šišku zpět do ledničky a vrátil se k telefonování. „Tak povídej.“
„Víš, co mohl vyfásnout?“
„Nic, tohle je těžko prokazatelný.“
„Přesně. Ale jeho rodiče se zjančili.“
„Elena mi žádný kalhotky posílat nebude. Na to vem jed.“
„V pořádku, já jen abys věděl… jakej je ten špenát?“
„Boží.“
„To mi ani neříkej. Fakt tam nemáš porci navíc? Byl bych za půl hodinky u tebe.“
„Nech si zajít chuť. Dělám si to zítra do práce.“ Vypnul jsem i maso v troubě. „Tak Luky, Luky, jdu se věnovat tý slečně, co touží po mý společnosti. Určitě toho má hodně na srdci. Nevolej, nepiš, nejezdi za mnou. Jdu si po pěkně blbým dnu odpočinout s někým, kdo si to všechno poslechne. Zítra se ozvu. Zdar.“
A než mohl začít protestovat, vrátil jsem sluchátko na místo.




17:48, Elena
Pamatuji si naprosto přesně, kdy jsem tuhle zemi přestala nenávidět. Bylo to ve třetí třídě, kdy jsem dostala na narozeniny jedné ze spolužaček bonbón. Dostali jsme ho všichni, krásně zabalený ovocný bonbón položený vedle penálu a k němu malou dřevěnou kytičku. Ta u toho být nemusela, většině kluků to připadalo uhozené a smáli se, ale mne to tehdy dostalo.
Ze dvou důvodů. První byl ten, že jsem v té třídě byla teprve dva dny a promluvila jsem tam se všemi dohromady asi pět slov. A z toho ještě čtyři byla v ukrajinštině, v té době jsem měla ještě s českým jazykem drobné problémy. A druhý byl ten, že právě u nás na Ukrajině nic takového neexistovalo. Když jsem chodila ještě do školy ve Zhytomyru, města západně od Kyjeva, tyhle zvyky se tam jaksi nedržely. Tam byl každý sám za sebe. Napsat si poznámky, pokecat s kamarády, šikanovat někoho slabšího, vykouřit něco pochybného před omlácenou zdí se smradlavými pisoáry a pak zpátky domů. Na sladkosti se tam u nás nehrálo. A já měla někdy i pocit, že se tam nehraje ani na vzdělání. Ne že bych tomu tehdy přikládala větší význam.
Potom se to už jenom zlepšovalo. Částečně díky práci rodičů. Matka dělala vrchní sestru ve zdejší nemocnici, protože se svým vzděláním neměla sebemenší práci najít práci kdekoli po světě. Otec jí dokonce vymlouval, ať ještě počká, že najde něco, co nebude pod její úroveň, ale ona si stála za svým, plat jí nabídli solidní a my peníze tehdy už potřebovali. On sám sem jel za prací, Kyjevská firma na výrobu autodílů mu tady sehnala místo. Rozhodoval se tehdy v Zhytomyru a podle mého současného mínění, udělal to nejlepší, co mohl. Peníze, které dostával tady, nám zajistily tak pohodlný život, že mohli rodiče každý týden jezdit do divadla, a to každý jiným autem. Mě to vlastní čeká za rok. Tedy pokud úspěšně dotáhnu řidičák.
Otočila jsem se od počítače a usmála se na svou nejlepší kamarádku, která seděla na posteli, přehoz byl napůl odhrnutý na straně a ona si prohlížela hrací skříňku s dvěma baletkami, kterou jsem dostala před čtrnácti dny k narozeninám.
„Už se připojil.“
Položila skříňku na stolek a postavila se mi za záda. „Tak mu napiš, ne?“
„Raději bych počkala, až odjedete.“
„Ježiš, nedělej vlny, bojíš se, že ti ho přeberu?“
Abych pravdu řekl, napadlo mne to. Jitka byla o rok starší, o pět čísel vyšší, měla o několik centimetrů akné méně a neměla ruský přízvuk. Kluci o ní nejspíš říkají, že je kost. Podle mne je krásná, chytrá a má to v hlavě srovnané. A to je jí teprve osmnáct. Až překročí dvacítku, bude z ní ideální partie pro hokejistu nebo majitele cestovní kanceláře, takže proč se už teď nebát?
„Prostě na něj chci mít klid. Fajn se mi s ním povídá.“
„Jasně, Alí,“ mrkla na mě, „a o čem si povídáte? Jemu je přes třicet a ty ještě ani nemůžeš pít alkohol.“
„O všem.“
„Myslím, že je ještě horká webka.“
Vyprskla jsem. „Ty jsi trubka! Tak to fakt ne, prostě se mě ptá, jak to jde ve škole a já jeho, jak to jde v práci. Normální konverzace.“
Ozvalo se zaklepání a dovnitř nakoukla mámy zrzavá kštice. „Tak za pět minut vyrážíme, Jitko, jestli to pořád platí, tak si potom pospěš, začíná nám to za půl hodinky.“ Natáhla trochu krk. „S kým si píšeš?“
„S kamarádem, mami.“
„Znám ho?“
„Ty neznáš žádný mý kamarády, mami.“ Protočila jsem panenky, ale tak, aby to viděla jen Jitka. „Tenhle není výjimka.“
„Ona mi tě Jitka pohlídá, viď?“ Obrátila hlavu ve dveřích na mou kamarádku a sladce se usmála.
„Jistě, paní Litviněnko.“
„Tak pět minut a jedeme, pomalu se oblíkej.“
Zavřela dveře, trochu prudčeji než chtěla a kalendář, který na nich visel, se divoce roztřásl.
Obrátila jsem se k Jitce na židli a zašklebila se. „Jistě, paní Litviněnko… aby sis z ní necvrnkla do kalhotek.“
„No co, je fajn.“
„Jo, pokud ji nemáš pod nosem čtyřiadvacet hodin denně, pokud nejsou po domě rozházený injekce, protože se nevejdou v práci do skladu, pokud ti nechce radit s úkolem z češtiny, i když umí česky hůř než já, pokud ti nestrhává plakáty Zacka Efrona se slovama, že je to napomádovanej teplouš. Mám pokračovat?“
„Stejně je fajn.“
„No jak myslíš, klidně ji adoptuj.“ Otočila jsem se a napsala jednoduchou větičku.
JSI TU?
Chvilku to trvalo, ale nakonec naskočila odpověď. DODĚLÁVÁM SI VEČEŘI A TELEFONUJU, VYDRŽ PROSÍM PĚT MINUT.
JISTĚ, NESPĚCHEJ.
„Tak budeš mít smůlu,“ sdělila jsem suše Jitce a na tváři mi pohrával nepatrný úsměv, tak nepatrný, že si ho prostě nemohla všimnout, „budeme si psát, až ty tu nebudeš.“
„To přežiju. Už jste rozebrali tu jeho nemoc?“
„Nijak zvlášť. Je chudokrevnej.“
„A dál?“
„Co dál?“
„Nějaký důležitý informace?“
„Všechny důležitý už víš.“
„Tak teď ty podružný.“
„Hele nepřeháněj to zase. Je to obyčejnej chlap, třeba jako tvůj táta.“
Vyprskla smíchy. „Věkově se mu už blíží, to máš pravdu.“
„Je mi to jedno. Kdyby se mi s ním dobře netrávil čas, tak to nedělám. A je to učitel, takže se vlastně pohybuju ve známým prostředí.“
Odvedle se ozvalo zapískání a potom nepříjemný ječák mého bratra, kterému zrovna dokvétala puberta.
„Asi bys měla jít, Jitko, naši nepočkají.“
Neochotně se narovnala od počítače a pak se na mě trochu smutně podívala. „Přepošleš mi potom ten rozhovor?“
„Ani náhodou,“ rovnou jsem to rezolutně zamítla. „Moc dobře víš, že ti všechno pak řeknu, ale celej rozhovor po mě fakt nechtěj. Z toho už jsem vyrostla.“
JSEM TADY. Vybaflo to na mě z monitoru jako zakázaná věta.
„Kruci!“ okomentovala ji Jitka a raději vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Chvíli jsem ještě pro jistotu počkala. Slyšela jsem otce, jak přechází od svého pokoje do předsíně, bere si lžíci na boty a heká při obouvání, matku, jak zavírá dveře od koupelny, ptá se Jitky, jak jsem na tom s úkoly a bere z háčku klíče, bratra, jak oznamuje všem přítomným, že nesnáší divadlo a ticho, jak ho všichni přítomní ignorují. Slyšela jsem Jitku, jak říká mému otci, že jí stačí odvoz jen kousek, jen k mlékárně a pak jeho, jak jí odpovídá, že je spousta času, že ji vezme až domů. Slyšela jsem matku, jak mu odporuje, že času zase tolik není, že chce sedět na místě aspoň deset minut před začátkem představení a bratra, jak nadšeně říká, že to možná prošvihnou.
A potom bouchly dveře a v domě byl klid.
Napsala jsem JAKÝ BYL DEN?, přešla k oknu a odhrnula závěs. Rodiče zrovna nasedali do našeho bleděmodrého Renaultu a já přes zadní okno viděla, jak můj bratr ve svých patnácti letech položil levou ruku přes obě zadní sedačky a chytl Jitku za rameno. To bude facka jak hrom, pomyslela jsem si. Nebyla. Pokud jsem dobře viděla, praštila ho rukou do břicha. Potom se rozsvítila zadní světla a automaticky se otevřela brána, díky které nemůžeme mít podél plotu tulipány, protože je pokaždé zničila. Auto vyjelo do noci a tentokrát už byl vážně klid.
Otočila jsem se k monitoru.
NE ZROVNA DEN BLBEC, ALE ZA MOC TO NESTÁLO. TO JE NA DLOUHÝ VYPRÁVĚNÍ. CO TY?
Pohodlně jsem se usadila a opřela se do klávesnice.
POSLEDNÍ DEN ŠKOLY A PŘED SEBOU VÍKEND, TAKŽE SI NESTĚŽUJU. JÁ MÁM ČASU DOST, POVÍDEJ, CO SE STALO.




18.35, Saša

A PAK TA NEZAPLACENÁ SLOŽENKA. JEDNA SLOŽENKA. JE TĚŽKÝ VĚŘIT, ŽE UDĚLÁ JEDEN PAPÍR TAKOVEJ ROZRUCH. TAKŽE KDYŽ SI TO ZA DNEŠEK ZPOČÍTÁŠ, TAK KROMĚ TÝ SLOŽENKY JEŠTĚ PROBLÉM S REKTOREM A BEJVALOU. NEVÍM, CO BYLO VÍC NEPŘÍJEMNÝ.
TAK TO FAKT NENÍ NIC MOC.
ŘÍKAL JSEM TO.
NO JO, PROBLÉMY DOSPĚLÝCH, TAKY MĚ TO ČEKÁ ?
NENÍ O CO STÁT.
ŠKOLA TAKY NENÍ ŽÁDNEJ MED.
Vyškrábal jsem z talíře poslední zbytky špenátu a spláchl je čistou vodou. Pcha – škola! Zlaté časy. Ta chuděra netuší, jak se má dobře.
OPROTI DOSPĚLÁCKÝMU ŽIVOTU JE TO TA NEJSLADČÍ DOBROTA.
ASI MI NEZBÝVÁ, NEŽ TI VĚŘIT.
VĚŘ NEMOCNÝMU A ROZVEDENÝMU ?
JSI JEN ROZEŠLEJ.
V TOM NENÍ ZASE TAKOVEJ ROZDÍL.
ZASE TI MÁM VĚŘIT? ?
ZAČÍNÁŠ SE UČIT. ?
VŠAK JSI UČITEL.
TO JE PRAVDA ?
Odnesl jsem špinavé nádobí do myčky a zapnul ji. Trochu mne rozbolelo za krkem, tak jsem se protáhl a vyhlédl oknem ven, do ztemnělé ulice. Před vchodem se pošťuchovali dva mladí kluci s kapucemi na hlavě a kousek dál seděla na zábradlí slečna, v ruce měla láhev a docela pobaveně na ně hleděla. Fajn zábava.
Odvrátil jsem pohled a upřel ho na stolek vedle ledničky, kde trůnil stoh neopravených prací. Musím to mít hotové do pondělí. To znamená půl zítra, půl v neděli. Takže pozítří žádný fotbal, žádné vysedávání U Turka před velkoplošnou obrazovkou, ale rýpání se ve čtyřech desítkách písemek.
Raději jsem si znova sedl k počítači. Už tam byla další věta.
A URČITĚ MOC HODNEJ UČITEL.
NĚKDY AŽ MOC. ZROVNA JSEM KOUKAL NA HALDU PRACÍ, KTERÝ MUSÍM DO PONDĚLÍ NĚJAK ZVLÁDNOUT OZNÁMKOVAT. ANI SE MI DO TOHO MOC NECHCE.
TAK TO MŮŽEME UDĚLAT SPOLU.
TOHLE JDE ASI MIMO TVOJE VZDĚLÁNÍ ?
JEŠTĚ BUDEŠ LITOVAT ?
Ten večer jsem některých věcí opravdu litoval, ale tahle k nim rozhodně nepatřila



18.51, Elena

Nejprve jsem si chtěla nechat rozsvíceno pouze v pokoji a zhasnout v předsíni a dole v hale, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Náš chlupatý a věčně nenažraný Alex je na psa dost bojácný a má strach ze tmy, takže se mu preventivně nechává po domě rozsvíceno. A když jsme u toho, má strach i z ticha, takže se většinou nechává zapnutá jedna televize nahoře v tátově pokoji a druhá dole pod schody vedle kuchyňky. Má potom pocit, že je dům plný lidí a neštěká, i když nemá koho rušit, v tom je báječná samota.
No - a abych se přiznala, rozsvíceno nechávám i kvůli sobě. Není mi už pět, ale představa celého ztemnělého baráku mi zrovna dobře nedělá. Rodiče se vrátí zhruba za tři hodiny, pokud si ještě nezajdou někam na pozdní večeři, takže raději nechám chvíli rozsvíceno, než být do jedenácti potmě.
Napsala jsem Sašovi, že si udělám jen něco malého k jídlu a seběhla jsem schody dolů k naší malé kuchyňce. Z ledničky jsem vytáhla pomerančovou marmeládu, z chlebníku kukuřičný chleba a narychlo jsem si namazala dva kousky. Do hrnku s Kačerem Donaldem jsem si nalila zbytek nízkotučného mléka, karton sešlápla a hodila ho do pytle na odpadky. Pořádek musí být. Automaticky jsem sáhla po vypínači, ale pak jsem si uvědomila, že chci světlo a ruka zase volně klesla podél těla.
Nahoře jsem zase usedla před monitor a napsala, že už jsem tady a že jsem si udělala baštu.
CO MÁŠ?
CHLEBA S MARMELÁDOU A MLÍKO.
NEPOTŘEBUJEŠ MOC KE ŠTĚSTÍ, VIĎ?
JEN DOBRÝ JÍDLO A DOBRÝ KAMARÁDY.
TAK TEĎ MÁŠ OBOJÍ.
?
Zaslechla jsem pod oknem zvuk přijíždějícího auta tak jsem se protočila na židli a dvěma kroky se přišourala k zácloně. Nadzdvihla jsem její cíp a pak jsem ho zase automaticky pustila a přikrčila jsem se. Neměla jsem tušení, proč to dělám. Neměla jsem tušení, proč v klidu nestojím u okna a nekoukám na přijíždějící auto. Musel to být nějaký podpovrchový impulz a možná typ auta.
Byla to dodávka. Pokud mi to polotma před naší branou dovolovala prozkoumávat očima, odhadovala jsem, že šedobílá a na boku s nápisem OPTICMONT. Poznávací značka byla nečitelná.
Otevřely se oboje přední dveře, vyskočili z nich dva chlapi. Jeden byl hubený, měl na sobě bílý plášť a pronesl něco jako „iletaky“ a druhý měl hnědý rolák až ke krku, na hlavě černou kšiltovku a přesně ve chvíli, kdy jsem si ho prohlížela, zvednul hlavu k mému oknu.
Bleskově jsem si sedla na zadek a v krku se mi rozlila taková podivná hořkost, potom to přešlo v trpkost a nakonec se mi hrdlo sevřelo tak, že jsem necítila vůbec nic. Nespolkla bych ani špagetu. Pomalu jsem se přesunula k počítači.
PŘED DOMEM JSOU NĚJAKÝ CHLAPI.
A CO TAM DĚLAJÍ?
TO NEVÍM. PŘIJELI V BÍLÝ DODÁVCE.
JDOU K VÁM?
NEMĚLI BY, NIKDO DNESKA NEMÁ PŘIJÍT. TO BY RODIČE NEODJÍŽDĚLI.
TAK POČKEJ, AŽ ZAZVONÍ U BRÁNY. UVIDÍŠ, CO BUDOU CHTÍT.
A PROČ UŽ NEZVONÍ?
ASI VIDÍ SVĚTLO A PŘEDPOKLÁDAJÍ, ŽE SI JICH NĚKDO MUSEL VŚIMNOUT.
KOUKNU TAM.
Zase jsem se přesunula zpět k oknu, a když jsem se opatrně podívala ven, málem se mi udělalo zle od žaludku. Celá jsem se roztřásla a sotva jsem se doplazila k počítači. Tu jednoduchou větu jsem psala třikrát.
BRÁNA JE OTEVŘENÁ.
Zhluboka jsem se nadechla a utřela si slzu, která mi tekla z pravého oka. A napsala jsem další jednoduchou větu.



19.02, Saša.

MÁM STRACH.
Nedivil jsem se jí. Mladá holka sama doma, pes, který by nerozkousal ani noviny a před domem cizí auto s dvěma muži. To dokáže v hlavě nadělat pěknou paseku. Ale určitě mají na domě alarm. Každý rodinný dům v okolí, tím spíš na samotě, má alarm. To je důležité. Ovšem za předpokladu že to nejsou jen přátelé jejích rodičů.
SAŠO, MÁM VÁŽNĚ STRACH.
Dobrá, prevence především, prevence především….
POSLOUCHEJ MĚ, ELENO. VEZMI MOBIL A NAPIŠ MI SVOJE ČÍSLO. A PAK NA NĚM VYPNI VŠECHNY ZVUKY. ÚPLNĚ VŠECHNY, JASNÝ?
728545981, JASNÝ.
JEŠTĚ JEDNOU VYKOUKNI VEN, OPATRNĚ, A PODÍVEJ SE, CO TO JE ZA DODÁVKU. KDYBYS VIDĚLA ZNAČKU, BYLO BY TO SKVÉLÝ, ALE ZBYTEČNĚ NEVYKUKUJ.
UŽ JSEM JI VIDĚLA, JE NĚJAKÁ ŠEDÁ A JE NA NÍ NÁPIS OPTICMONT.
Jednou rukou jsem vzal mobil a druhou psal dál.
MÁTE ALARM?
JO.
V TOM PŘÍPADĚ BY SES NEMĚLA MÍT ČEHO BÁT.
JÁ NEVÍM.
POŘÁD NEZVONÍ?
Vytočil jsem na telefonu Lukášovo číslo a poslouchal, jak to vyzvání.
NE.
Zvedl to na páté zazvonění.
„Tak sis to s tím špenátem rozmyslel?“
„Ne a poslouchej mě. Mám prosbu. Je to jen pro klid duše jedný osoby, ale radost to udělá i mě. Máš doma pořád spojení na svůj pracovní počítač v kanclu, ne?“
„Noooo… raději to neříkej moc nahlas.“
„Tak se připoj a podívej se, jestli existuje firma OPTICMONT.“
„Tak vydrž.“
V tom byl Lukáš jedinečný. Zbytečně se neptal a udělal, co se po něm chtělo. Proto nám to vždycky spolu tolik klapalo. Roztrhnout naši skupinu se nepodařilo nikomu, nadřízeným, rodině, ani nemoci. Podařilo se to až špatnému rozkazu. Kdyby mohl člověk jednat dle svého uvážení, bylo by na světě o pár desítek tisíc lidí víc.
„Jsi tam, Sašo?“
„Jasně.“
„Taková firma neexistuje.“
Krucinál!
„Můžeš být prosím tě ještě na spojení? Může to být důležitý.“
„Budu tady. Tak zatím.“
Zavěsil jsem a podíval jsem se na monitor.
RADĚJI ZHASNU.
Vrhnul jsem se na klávesnici tak rychle, že jsem ji málem rozbil. NEEEEE!!!!!!
PROČ NE?
NEZHASLA JSI JEŠTĚ?
NE.
Ulevilo se mi. ONI VŮBEC NEMUSÍ TUŠIT, ŽE JE NĚKDO DOMA. SPOUSTA LIDÍ NECHÁVA ROZSVÍCENO. PŘECE BY TAM NEŠLI… TEDA POKUD NEDĚLÁME Z KOMÁRA VELBLOUDA… KDYBY SI MYSLELI, ŽE U VÁS NĚKDO JE. TO JE JISTÝ.
A VÍŠ, ŽE MÁŠ ASI PRAVDU? S RODIČI ODJÍŽDĚLA MOJE KAMARÁDKA. TAKŽE V AUTĚ BYLI ČTYŘI. MHLI SI MYSLET, ŽE JSEM TO JÁ.
PŘESNĚ. PRO JISTOTU DĚLEJ CO NEJMENŠÍ HLUK.
Raději jsem jí ani neříkal, že firma OPTICMONT neexistuje. Pokud to byl planý poplach, zbytečně bych ji rozrušil, a pokud se tam opravdu něco dělo, nic by na tom tahle informace nezměnila. Vždycky jsem volil taktiku té nejmenší škody. Udržet lidi v přesvědčení, že se vlastně nic moc neděje a že mají nad situací kontrolu buď oni, nebo my. Proč zbytečně narušovat psychiku člověka, který už tak má v hlavě myšlenky na vlastní smrt. Každá negativní informace, která jemu nebude ku prospěchu, se pro něj stává zbytečnou. To bylo jedno ze základních pravidel lidí, které jsem měl v praxi pod sebou.
MÁM DOJEM, ŽE SLYŠÍM HLUK. ZEZDOLA.
KDYBYS SLYŠELA COKO –
VYKOPLI DVEŘE HOUKÁ ALARM SAŠO JSOU TADY
VEZMI MOBIL A VLEZ SI NEJLÍP POD POSTEL. HNED.




19.29, Elena

Představovala jsem si jeho hlas staře. Přece jen mu bylo přes třicet, a jestli třeba kouří (jak to, že jsem se ho nikdy nezeptala, jestli kouří?), tak to na hlase bude znát. Snažila jsem se ten hlas přiřadit k obličeji, který jsem znala ze tří fotek, ale nějak se mi to nedařilo. Byl moc jemný, překvapivě jemný a překvapivě uklidňující. Paradoxně mne napadlo, že přesně takového učitele bych si přála. Hnědé vlasy s hodně krátkou ofinou, vyšší čelo, usměvavé oči s řídkým obočím a ústa, ač mají semknuté rty, nepůsobí ani trochu přísně (Flanders ze Simpsonů, jenom bez kníru, přesně to je Flanders).
Ležela jsem na břiše pod svou rozkládací postelí a byla na sto procent přesvědčená, že mě musí objevit. Telefon jsem měla u ucha, ale bála jsem se, že mi každou chvíli z rozklepané ruky vypadne, ozve se rána jak hrom a potom mne někdo za vlasy vytáhne ven a bude to.
„Eleno, poslouchej mě dobře. Musíš být absolutně z ticha. Abych mohl zavolat policii, musím ukončit tenhle hovor. Ale neboj se, jakmile je navedu na tvoji adresu, hned se vrátím. Ty musíš zůstat pod postelí, jasný? Jestli o tobě neví, jestli jsou přesvědčení, že v domě nikdo není, nebudou tě hledat. Podle mne přesvědčeni jsou, jinak by tě už měli nebo by se naopak dovnitř vůbec nevloupávali. A druhá věc – to jen v televizi se všichni dívají pod postel. To je tak profláknutá schovka, že už se nikomu nechce ani sklánět, většina lidí to neudělá. Takže tam zůstaň. Ať už teď, nebo až se vrátím, musíš dávat pozor, jestli je někdo v pokoji nebo poblíž. Je tam někdo teď?“
„Ne, „šeptla jsem.
„Dobře, když tam někdo bude, nesmíš ani muknout. Mluvit budu jen já, potichu. Neuslyší mě. A když budeš sama, budeš mluvit přesně tak, jako já teď. Souhlas?“
„Souhlas.“
„Dobrá,“ slyšela jsem, jak si povzdechl. „Teď se odpojím a dám policii tvou adresu, najdu si ji v profilu. Za pět minut budu zpátky.“
Koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Lehce jsem se otočila a stačila si všimnout, že kolem mých pootevřených dveří prošel jeden z mužů. Byl to jen okamžik, pak se kroky vzdálily někam do míst, kde byl pokoj mého bratra.
„Sašo?“
Zase to povzdechnutí. „Ano?“
„Teď jeden prošel okolo.“
„Je pryč?“
„Asi jo.“
„Nezapomeň být úplně v klidu.“
„Já vím.“ Chtělo se mi brečet, ale jestli to znamenalo, že je to přiláká, tak si to odpustím. „Mám hlad. Mám u počítače ten chleba s marmeládou a hrozně mi kručí v břiše.“
„Dokud to není slyšet, tak je to v míře.“
„To není moc vtipný.“
„Já to taky myslím vážně.“
„Aha. Promi-“ zase ty kroky tentokrát se zastavily přesně v mezeře, kterou jsem viděla na chodbu. Bylo slyšet, jak dole někdo tahá šoupe nebo možná táhne… nebo to je vrzot koleček? Boty, které stály mezi dveřmi, se nerozhodně otáčely ze strany na stranu a potom se ustálily mým směrem a dveře se otevřely dokořán.
„Eleno?“
Ani jsem nedutala a sledovala pohyb bot. Rovnou zamířily k počítači, který ještě svítil. Nebála jsem se, že by tam něco zahlédl. Všechny rozhovory jsem ukončila. Potom boty zamířily k šatníku. Čekala jsem, že uslyším zvuk otvírajících se dveří, ale nic se neozvalo. Takže mne možná vážně nehledají, prostě si to tu ten člověk prohlíží nebo zabíjí čas.
„Eleno?“ Teď už Saša vážně šeptal a já měla problém rozpoznat jeho jednotlivá slova. „Jestli je někdo v místnosti, musíš si ho prohlídnout. Cokoli. Koukej na boty, na značku, velikost, barvu, jestli jsou špinavý a od čeho, jestli zahlídneš podrážku, jestli je ošoupaná, kalhoty, značku nebo barvu, nebo nějaký jiný poznávací znamení. Jestli vidíš na zrcadlo, tak zkus koukat i do něj. Poslouchej, jak chodí, jestli nekulhá, jestli chodí rychle nebo pomalu. Poslouchej, jestli něco neříká, jestli si nepíská nebo nekašle. Cokoli z toho může být důležitý.“
Snažila jsem se během těch vět něco vysledovat, jenže se to lehko říká. Boty mi dvakrát zmizely z dohledu. Jednou, když zašly za skříň a podruhé, když obešly postel a stály u mého koše na prádlo nebo někde v těch místech. A otáčet jsem se nemohla, akorát bych na sebe upozornila.
Potom konečně boty zamířily opět ke dveřím, pootevřely je o něco víc, než byly předtím a zmizely na chodbě tentokrát doprava, kde bylo schodiště. A vzápětí na to se ozval jejich klapot, jak ten člověk sbíhal po schodech dolů. Zvláštní. Jak to, že jsem ho neslyšela po nich jít nahoru?
Trochu jsem si vyfoukla a utřela slinu, která se mi řinula z koutku. „Je pryč. Nechápu, že se sem nepodíval.“
„To je vedlejší. Jsi skvělá, hromada jiných holek na tvým místě by začala ječet. Tak povídej, všimla sis něčeho?
„No – asi jo, několika věcí, ale nevím, jak moc budou důležitý.“
„Jen povídej.“
„Tak hlavně – já už ty dva chlapy viděla venku. Jeden má rolák a černou kšiltovku. Ten byl dole. Protože ten druhý, měl bílý plášť, podobnej, jako nosí doktoři a ten byl teď vidět. Ten byl tady nahoře. A měl obyčejný hnědý boty, s bílým pruhem po stranách, trošku ošoupaný a na špičkách takový malý lesklý kování.“
„Ještě něco?“
„Chodil docela nerozvážně. Buď nevěděl, co hledá, nebo není ve svý kůži. A dole to před chvíli znělo, jako by sem něco stěhovali, ale ten zvuk si nějak nedokážu přiřadit, chvíli to znělo jako by to byla skříň, ale potom mi to spíš přišlo jako něco na kolečkách. A rozhodně si myslím, že to tu ten chlap nezná.“
„To si zase já nemyslím.“
„Proč?“
„Za jak dlouho ztichl alarm?“
„Aha, skoro hned.“
„Takže, milá Eleno, tahle akce je naplánovaná. A je vcelku jedno, pro co si přišli, nebo s čím odejdou, spíš mě zajímá, jak mohli znát číslo na váš alarm.“




19.43, Saša

„Ty mě děsíš, Sašo.“
To nemusím, brouku, ty už vyděšená jsi. A já trochu taky. Nemám tušení, jestli stihnu opravit do pondělí ty práce, ale tebe v tom nenechám.
„Takže, Eleno, budu mít hovory dva. Jeden na policii, druhej svýmu známýmu, abych se poinformoval. Musíš tam vydržet absolutně zticha. Když to zvládneš, možná si vezmou, co chtějí, za pár minut zmizí a my je chytneme někde za městem na opuštěný silnici a pak jim vysvětlím, co se dělá v sobotu večer. A že se určitě nevloupává do domu, kde je samotná holka, co mi chce zpříjemnit den.“
„My?“
„Co my?“
„Říkal jsi, že my ho chytneme.“
„Aha. Myslel jsem samozřejmě policii.“
„Dobrá…tak volej a já tu zatím počkám.“ Potichu se rozesmála. „Dobrý, ne?“
„Jasně,“ odpověděl jsem jí nuceně veselým hlasem, „dobrej vtip. Tak tam vydrž.“
Típl jsem to a hned jsem vytočil Lukášovo číslo. Mezitím jsem si najel myší k ní na profil a našel jsem si adresu jejich domu. Sokolní 85. Jestli si dobře vybavuju, je to na druhém konci města, za opuštěným a polorozbořeným kravínem. Prdel světa. Jestli jdou jen krást, nemohli si najít lepší místo.
„Áááááno?“
„Tak jsem zpátky a není to žádná prdel, ta moje kmoška je v domě, kterej přepadli. Budu potřebovat pár věcí.“
„Kolik chlapů tam je?“
„Říká, že dva. Tolik jich viděla.“
„Chceš tam někoho poslat?“
„Nejdřív chci vědět jak moc to je vážný. Dávám ti deset minut na to, abys zjistil, jestli se nepohřešuje nějakej doktor. Akutně. Ten chlap má na sobě ještě plášť, jakoby zdrhl přímo z nemocnice. Druhá věc – vypnuli jim alarm. Takže bych rád věděl, která firma jim to dělala a jestli tam pracují pořád ti samí lidi nebo od nich někdo odešel. Je to Sokolní 85. Zavolám za deset minut, dík.“
Chvilku jsem mlčky seděl před počítačem a koukal na její poslední větu.
VYKOPLI DVEŘE HOUKÁ ALARM SAŠO JSOU TADY
Samozřejmě, že ještě policii volat nebudu. Ještě je čas. Nechci, aby se to zvrtlo. Pokud o ní neví, nehodlám riskovat její život. Za žádných okolností. Jedna věc je jistá a měl jsem ji uhnízděnou v hlavě tak hluboko, jak to jen bylo možné. Téhle akci velím já. Nikdo jiný tady není, nikdo mi nekouká přes rameno, ani mi nedává scestné rozkazy do vysílačky zabudované v helmě. Takže to bude po mém. A nikdo nezemře.
Vytočil jsem Elenu.
Už to skoro vypadalo, že to nezvedne, ale pak to klaplo a já slyšel lehounké oddychování.
„Eleno?“
Pořád jen to slabounké funění.
„Eleno, zopakoval jsem ještě tišeji, „předpokládám, že je někdo v pokoji. Jestli to je někdo jiný, znovu prosím tě sleduj –“
„Má černý boty a džíny.“
„Nemluv,“ okamžitě jsem vyděšeně zareagoval, „jen si všímej a nemluv.“ Došoural jsem se k ledničce, protože jsem cítil v krku kartáč, řádně drsný kartáč a zkusil ho trošku rozmělnit neperlivou vodou. „Už pššššt,“ dodal jsem a vrátil láhev na místo právě v okamžiku, kdy mi na monitoru naskočilo okýnko s konverzací.
Ani jsem nezavřel ledničku, přiskočil jsem k počítači a viděl větu, která mi řádně roztřásla ruku s mobilem.
ŽÁDNÁ POLICIE, JINAK JE PO NÍ.
Přisál jsem se rty k telefonu a pomalu řekl: „Eleno, stojí ten člověk u počítače?“
„Jo.“
Polkl jsem. „Tak už nemusíš šeptat, ví o tobě a nejspíš i o mně.“
„Určitě?“ Teď už jsem uslyšel vzlykot a nebylo se čemu divit. Velký kámoš přes internet zklamal, takže není proč zadržovat slzy. Bylo mi hrozně, ale i přesto jsem si přečetl další vzkaz na monitoru.
MÁŠ PŮL HODINY NA TO, ABY SES SEM DOSTAL. ADIOS.
A pak se ozval křik takových parametrů, že jsem si musel dát telefon od ucha, aby mi nepraskly bubínky. Slyšel jsem šustění, pak něco, co znělo jako facka a trhání oblečení a do toho pár nesrozumitelných slov. Pak bylo pár sekund ticho a nakonec se hovor ukončil úplně a já na něj jen tupě hleděl, s jednou rukou opřenou o svůj zánovní počítačový stůl a za mnou zívala otevřená dvířka ledničky. Stál jsem tak snad dobrou minutu a přemýšlel o tom, jak se může posrat takovýhle klidný večer. Ale věděl jsem, že o tom můžu přemýšlet i po cestě a já musel vyrazit.




20.05, 25 minut času, Saša

„Ne, ty mě poslouchej. Tys byl pod mým velením a ne já pod tvým!“ Musel jsem do telefonu křičet, i když se mi to od srdce protivilo. Tedy ne křičet do něj, ale na Lukáše. „Já ji neohrozím. Oni chtějí, abych tam přijel, tak to udělám a zjistím, o co jde. Jestli zavoláš policii, vytáhnu na tebe takovou špínu, že se posereš odspoda nahoru a nevydrhne tě ani superpersil nebo jaký sračky se to teď prodávají.“
„To bys neudělal,“ slyšel jsem klidnou odpověď.
„Jasně že ne!!“ zařval jsem, až jsem si poprskal zevnitř okýnko, „ale pochop, do prdele, že vůbec nevím, kdo tam je. Teda kromě Eleny. Jestli ji střelí do hlavy jen proto, že přijdu pozdě nebo že tam přijde policie, tak si to někdo vyžere.“
„Vůbec mi nepomáháš. Vydrž.“ Chvíli byl slyšet šustot papírů. „Ani trochu.“
Odbočil jsem za nově postaveným blokem panelových domů doprava a nechal je za sebou zmizet. Dál se táhla rovinka, tak jsem to pěkně okořenil pětkou, projel jeden semafor na zelenou a druhý na trošku červenější oranžovou. A kousek dál jsem zahnul do jednosměrky a vzal to pěkně zkratkou. Žádné výjimky neděláme, dámy a pánové, držte si klobouky, tahle horská dráha má ďábelský spád. Na konci jednosměrky jsem to vzal částečně přes chodník doleva a zahlédl mladý pár, jak po mě překvapeně kouká. Tohle doma raději nezkoušejte…
Zase jsem tam nasadil pětku a poslouchal to ticho, které se mi linulo z telefonu.
„Jsi tam, Luky?“
„Jasně že tu jsem, co si myslíš?“
„Nechci na tebe křičet, ale potřebuju pomoc a tu mi momentálně můžeš dát asi jedině z místa, na kterým si. Už jsi něco zjistil?“
Šelest papírů přestal. „Jak se to vezme. Obvolal jsem bleskově místní nemocnice a všichni doktoři, který konají službu, by měli být na místech. Jenže znáš to, bordel je úplně všude, takže nikdo ti nic neřekne stoprocentně. A ten alarm je od firmy té a té, jako dvě té. Nikdo to u nich nebere, ale zjistil jsem, že To je otec se synem, teď už jen syn, starej Torka zemřel loni. Takže už je to vlastně jednoduchý té. Mladej Torka to nebere, ale to nemusí znamenat vůbec nic.“
„Tady moc těchhle firem není, viď? Když to někdo vezme postupně a bude se informovat, nakonec by měl narazit na toho, kdo ten alarm dělal. Pokud nemá takový možnosti jako ty.“
„Jo, to asi jo.“
„Zasranej stát.“
Zabočil jsem ostře doprava a už jsem viděl v dálce konec města a řídce osídlenou oblast. Zapnul jsem si rádio a snažil se trošku přemýšlet. Dva chlapi, jedna holka, jeden bezohledný řidič na cestě… prázdný dům, veliký dům… Oni vědíí o ní a o mně – moment – nemusí o mně nic vědět. Dneska má počítač každý, můžou si tam najít, s kým posledním si psala, a co si psala. Ale neutekli by spíš potom? Jak si můžou být jisti, kdo jsem? Že nezavolám policii? Musí o mně přece něco vědět, jam tak můžou bezpečně zůstat tam, kde jsou a nebát se, že se už teď řítí na to místo tucet policistů.
Vypnul jsem rádio, protože mi moc nepomáhalo a znovu promluvil.
„Asi vím, o co jim jde.“
„Tak se o to poděl, Sherlocku.“
„Jde jim o moji krev.“




20.14, 16 minut času, Elena


Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že tady ti pánové nejsou kvůli mně. Dole byl částečně přestěhovaný nábytek. Stolek s televizí byl stranou a stejně tak i konferenční stůl, křesla a pohovka, byl shrnutý koberec a pod světlem, podle mého soudu nejlepším světlem v našem domě, bylo lehátko, které se běžně vozí v sanitce. Ze stolu bylo sundané sklo i ubrus a teď na něm ležely věci, které jsem tak dobře znala, protože jsem s mojí věčně zaměstnanou matkou trávila spoustu času v práci. A přestože jsem většinu času musela sedět v jedné malé místnosti pro sestřičky, zařízlo se mi do paměti za těch deset let takových věcí, že mi bylo jasné, co se tady bude dít. A taky mi bylo jasné, že poprvé v životě uvidím na Sašu na vlastní oči.
Ten muž v plášti, nepochybně doktor, o tom jsem teď už byla přesvědčena, stál ke mně zády a já ho sledovala, jak vybaluje gumový esmarch a pokládá ho na stůl vedle tří vakuovaných injekčních stříkaček a igelitového pytlíku na krev.
Natočil se trochu na bok a zahlédl můj pohled. Pohled sedmnáctileté vyděšené dívky, svázané šňůrou na prádlo ve vlastním domě. Pak se opět odvrátil, všechno to na stole pečlivě urovnal a promluvil tlumeným hlasem.
„Jak je?“
Prohlížela jsem si jeho prošedivělou hlavu a nechutně chlupaté ruce a přemýšlela jsem, jestli mám vůbec odpovědět. Ale nakonec mě přesvědčil ten jeho doktorský plášť, dole špinavý od bláta.
„Jak se to vezme.“
Tentokrát se otočil celý, složil ruce v podpaždí a opřel se zády o stůl. „Nikdo z nás se necítí úplně perfektně, to mi věř.“ Trošku našpulil rty. „Každej tady udělá svoji práci a pak se snad všichni v klidu vrátíme domů.“
„Snad?“ pronesla jsem slabším hlasem, než jsem chtěla.
„Kdyby to bylo na mně, ani tu nejsme.“
Ani jsem si nevšimla, odkud se vyloupl ten druhý muž. Už na sobě neměl čepici, ale rolák mu zůstal. Vlasy měl úplně nakrátko, dost výrazné kouty a za brýlemi mu panenky svítily takovým zvláštním světlem, že se mi postavily všechny chloupky na těle, které mi zůstaly po včerejší depilaci. Kleknul si ke mně, sáhl mi zpocenou rukou na tvář a prstem mi začal přejíždět po bradě.
„Už jste se skamarádili?“
Nějak jsem neměla potřebu odpovídat.
„Ne že by to bylo důležitý, když půjde všechno podle plánu a dostanu, co chci, bude tenhle,“ ukázal na lékaře, „a ty,“ znovu mi přejel prsty po tváři a tentokrát sjel až ke krku, „do hodiny pryč. Rodiče se vrátí z divadla – neptej se, jak to vím, prostě to vím – a najdou jen zničený dveře a možná pár kapek krve. Možná zavolají policajty, možná ne. Nebudu se jim vůbec divit, já bych měl taky strach, zažil jsem už tolik strachu… poslouchej –“
Posadil se na zem vedle mne a pohladil mne přes ruce, které mi drtila šňůra.
„Netlačí to?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ty se mnou nemluvíš?“
Tupě jsem na něj koukala. Co si myslí, ten hajzl? Že se s ním budu bavit jako s nejlepším kamarádem? Nakonec jsem znovu zavrtěla hlavou.
„No jak myslíš. Nakonec – někdy dokáže jedno gesto říct stokrát víc, než milion slov,“ ta slova z něj vytekla jak bahno z rozbité kloaky. A aby je potvrdil, do třetice mi sáhl na tvář a já viděla z několika centimetrů ty jeho pronikavé oči, které mi přiváděly stavy šílenství.
Doktor udělal od stolu krok k nám a načal „to snad nebude nutné“, ale stihl říct jen „to snad nebude“ a muž ho zastavil zvednutou rukou. Vůbec nepromluvil, jen se na něj koukal a bílý plášť se zase hezky poslušně vrátil na místo a raději se od nás otočil.
„Abych ti nastínil situaci,“ pokračoval muž a aspoň na chvíli se mne přestal dotýkat, „potřebuju něco, co má tvůj kamarád přes internet. Má v těle moc vzácnou tekutinu a já nemám čas čekat na jinýho dárce, potřebuju ji do několika dní. Mám takovou ošklivou nemoc, krevní destičky mi odumírají padesátkrát rychleji než normálnímu člověku.“ Sevřel ruku do pěsti a pak ji třikrát rychle za sebou otevřel. „Plomp, plomp, plomp, takhle to dělá.“ Zasmál se a já vůbec netušila čemu. „Stačí mi půllitr čerstvý krve, aby se tohle všechno změnilo, destičky se uchytí a měly by nahradit postupně ty starý, nefunkční. Šance je sice tak padesát na padesát, ale proč to nezkusit, že jo?“
Začal mi přejíždět hřbetem ruky po krku a pak mě za něj jemně chytl a dal ústa až těsně k mým. Chtělo se mi strašně křičet a jen bůh ví, proč jsem to neudělala. Nevím, jak moc si ráno Jitka cvrnkla do kalhotek z mojí matky, ale moje cvrnknutí muselo být teď slyšet až na konec města.
„Od tebe chci jen to, abys byla hodná holka, nic víc. Budeš hodná, budeš tady sedět v koutě a tvůj kamarád uvidí, že jemu ani tobě se nic nestane. Kdybych mohl tohle všechno udělat jinak, udělám to, ale on už krev přestal darovat a já ji potřebuju. Slyšíš? On ji má a já ji potřebuju.“ Cítila jsem špičku jeho jazyka na svém lalůčku a pochybovala jsem o tom, že by tohle všechno dělal jinak. Potom se bleskově odtáhl a nenuceně se rozesmál. „Co je pro něj půl litru krve? I stou jeho pidinemocí se s tim dokáže jeho tělo krásně vypořádat, ani to neucítí. Ale pro případný komplikace tu máme koho?“
Otočil se k doktorovi a ten se na něj ne zrovna příjemně podíval.
„Ale no tak, až bude tohle za náma, dostanete všechno zpátky.“ Znovu se otočil na mne. „Panu doktorovi se ztratily papíry, který by zněj mohly v lepším případě udělat nezaměstnanýho a v tom horším nezaměstnanýho a opovrhovanýho a dost pravděpodobně i zamřížovanýho. To je kombinace, kterou si snad ani nezaslouží, i když jestli se teď na něj dívá Hypokrates, tak se asi otáčí v hrobě.“
Kouknul na hodinky. „Tak tvůj kamarád má ještě devět minut čas, necháme se všichni překvapit, jestli to stihne. A do tý doby,“ vstal, začal si pískat a přešel ke stolu, kde si v klidu polehávaly tři zabalené jehly, „do tý doby budeme čekat.“




20.24, 6 minut času, Saša

Před jejich dům jsem dorazil asi pět minut před půl devátou a jen jsem tak seděl v autě a koukal před sebe. Přede mnou se houpal na stříbrné niti malý kopací míč, talisman pro štěstí od bývalé přítelkyně. Jemně jsem do něj cvrnknul. Našemu vztahu štěstí nepřinesl, tak snad by ho mohl trošku věnovat té holce uvnitř domu.
Snažil jsem se nemyslet na křik, který se mi zaryl do mozku, když jsem slyšel Elenu naposledy a docela mi v tom pomáhal i Lukáš, který mi pořád něco žvanil do mobilu.
„Jsi na místě?“
„Jo, jsem.“ Podíval jsem se na vzdálený obrys domu. „Raději jsem zastavil dál, nechci, aby viděli, že s někým telefonuju.“
„To je pochopitelný. Jak to tam vypadá?“
„Relativní klídek. Ale barák mají nehorázně velkej, tam se dva chlapi ztratí jako nic.“
„To víš, ukrajinská mafie.“
„Ale dej pokoj.“
„Jsi vážně naivní. Je to docela vtipný. Dost možná zachraňujeme mafiánskou dceru ze spárů jiných grázlů. Když už nic jinýho, aspoň by z toho mohlo něco kápnout.“
„Hele, ty hamoune, melouchy jsou zakázaný. A pro informaci, její táta vede nějakej autobazar nebo autodílnu či co a máma je sestřička.“
„Radši mi to nevysvětluj a řekni mi, kolik ti dali času.“
„Půl hodiny.“ Musel jsem přiložit oči až těsně ke sklíčku hodinek, abych vůbec viděl ručičky, byla tma jak v pytli. „Takže mám ještě tři minuty.“
„To není teda moc, raději sebou hejbni.“
„O tohle strach nemám, chtějí mě tam, tak jí neublíží.“
„Tak to bysme mohli počkat, než se její rodiče vrátí z divadla.“
„Tak jinak – neublíží jí, pokud dorazím o pár minut později. Oni vědí, že dorazím. Jestli ví, kdo jsem, ví i tohle. Hele to je jedno, každopádně ukončuju hovor. Dej mi tak půl hodinky. Když se neozvu, tak si můžeš zburcovat, koho chceš. Ale ne dřív.“
„To zburcuju tak jako tak, ale jedu tam za tebou, abych po tý půlhodině mohl zasáhnout, snad nemyslíš, že budu doma koukat na fotbal?“
To bych se právě divil, takhle znám Lukáše.
„Budu rád, když tě tady venku budu mít.“
„Tak se tam drž.“
„Pokusím se. Zatím.“
Zaklapl jsem telefon, udělal pár kroků a hned věděl, že je něco špatně. Pod venkovním osvětlením vedle vyražených dveří, teď narychlo vrácených zpátky, aby vypadaly aspoň trochu neporušeně, leželo tělo. Ani jsem nepotřeboval jeho občanku, bylo mi takhle z dálky jasné, že je to ten instalátor alarmů junior. Byl jednorázově použit a pak odstraněn, vůbec mě to nepřekvapovalo. A kupodivu ani neděsilo, i když to bylo už pár měsíců, co jsem viděl naživo (takový slovní spojení snad ani neexistuje) mrtvolu.
Pomalu jsem došel až k tělu a poklekl. Na pravé stěně vedle dveří se táhla rudá skvrna, nahoře širší, jak krev vystříkla a dole už byly jen nepravidelné červené vlásečnice. Takže proříznutý krk. Chytl jsem muže za pravou paži a pomalu ho převrátil z původní pozice, takového pololehu na boku, na záda a čekal jsem nějaký obličej ještě pořád vyděšený tou nenadálou bolestí, ale tvář byla klidná. Klidná a bledá, až příliš na to, aby byl mladý Torka ještě naživu. Automaticky jsem se mu snažil nahmatat puls, ale on i jeho pán byli dávno ve věčných lovištích.
Takže uvnitř máme minimálně jeden nůž. Co tu máme dál? Prohlédl jsem si dveře, dole rozkopané a vyražené z pantů. Pomalu jsem je pootevřel. Překvapilo mne, že to neudělalo prakticky žádný zvuk, který by na mne upozornil, tak jsem si mohl v klidu prohlédnout část dolního patra, halu s poloprázdným věšákem a malým kobercem ušpiněným od bahna z bot neposlušných návštěvníků.
Otočil jsem se a pohlédl na desetičíselnou krabičku s alarmem, která byla zabudována ve výšce mé hlavy. Trojka a pětka byly od krve a dole byly ještě asi čtyři otisky zkrvavených palců. Určitě nebyly nikoho z mužů uvnitř, takhle neopatrný by nikdo nebyl. Udělal jsem krok zpátky a znovu poklekl k mladíkovi. Rozevřel jsem mu bundu a uviděl v modrém triku tři ošklivé rány, z kterých už dávno netekla krev, ale stejně mi z nich nebylo dobře. Takže jsi to nechtěl udělat, chlape. To je jasné. Asi už víš, že to byla hloupost, nikdy nejdi holým tělem proti noži.
Jako já teď jdu s krví na trh.
Jestli tu jde jen o krev, o mou krev, a ten kluk zemřel kvůli tomu, tak toho hajzla vevnitř zabiju.




20.33, Elena

Popravdě – představovala jsem si Sašu trochu jinak. Až teď mi došlo, že jsem nikdy neviděla fotografii jeho celé postavy, ale pouze jeho obličeje. Byl malý, menší, než bych si myslela, ale ramena měl silná a chodil rovně jako prkno. To by mi asi za normálních okolností přišlo k smíchu, ale ten teď nebyl na místě.
Myslím, že mne zahlédl až jako třetího člověka v řadě a mohlo za to to, že jsem seděla na zemi za stolem, který mu zacláněl ve výhledu. První se do jeho hledáčku musel dostat doktor a neznatelně kývl na pozdrav. A dokonce se mi zdálo, že se mu zvětšil a zmenšil hrudní koš, jak mu úlevně z hrudi unikl přebytečný vzduch. Evidentně nejsem sama, kdo se těšil na Sašův příchod.
Potom zahlédl toho druhého chlápka, mého olizovače lalůčků. Stál opřený o stěnu a ani jsem si nevšimla, kdy se to stalo, ale nějakým záhadným způsobem se mu do ruky do ruky dostala pistole. Vesele s ní na Sašu nejprve zamával a poté mu s ní pokynul, aby šel mezi nás.
„Vítejte, pane učiteli,“ pozdravil skoro zpěvavě a tentokrát už zbraň namířil Sašovi doprostřed těla. Najednou se mi chtělo strašně zvracet a asi to ze mě nevypadlo všechno jen díky tomu, že jsem se prve nestihla najíst. Teprve teď mi začalo docházet, že to je opravdová zbraň a ten, kdo ji drží, je pro nás opravdová hrozba.
„Tohohle kousku železa si nevšímejte,“ pronesl laxně, jako by mi četl myšlenky a snažil se mi
to všechno vyvrátit, „je to jako ukazovátko, jen taková pomůcka, aby šlo všechno hladce a rychle. Odhaduju, že snad do hodiny by tu měli být tví rodiče,“ pronesl směrem ke mně.
„To si pište,“ odpověděla jsem mu.
„Takže nakonec mluvíš,“ zasmál se. Ale ty oči neschoval, černé krkavčí oči v podobě špendlíků, které se do mě zabodávaly a stále mne držely ve střehu. Na chvilku se otočily Sašovým směrem. „Myslím, že za to můžete vy. Tím myslím za to, že teď mluví. Ode mě nedokázala pochopit, že jí nehodlám ublížit. Možná jí to můžete říct vy.“
Trochu jsem se našponovala, aby mne Saša líp viděl a on na mne mrkl. To bylo tak zvláštní, že jsem málem vyprskla smíchy. A taky mne napadlo, jak asi vypadám, že mám určitě rozmazanou řasenku a roztrhnuté kalhoty, jak mne ten grázl rval zpod postele. Takže naše první setkání není asi nic moc. Zvláštní, co mne to napadá za blbosti.
Saša se trochu ohnul v pase, aby na mne líp viděl a nakonec z něj vypadlo, že bude všechno v pořádku. „Za chvíli bude po všem, neboj, jen se tu nechám trochu vysát.“
„Takže jste svoji funkci pochopil.“ Chlap se pořád usmíval a doktor už rozbalil první injekci, tady se bude evidentně spěchat. A já jsem nebyla proti.
„Vím, co mám v sobě a vím, co máte vy tady za nádobíčko. To bych musel být slepej, aby mi to nedošlo.“
„Tak na co se zdržovat, pane profesore. Půl litru by mělo stačit, ale pokud z vás kápne trochu víc, ničemu to neuškodí. Jen abyste věděl, o vaší krvi i nemoci vím tady od svýho kamaráda doktora, spolupracujeme delší dobu a perfektně nám to klape.“ Volnou rukou ukázal doktorovi palec nahoru a ten mu ukázal vztyčenou jehlu. Naprosto jasné gesto. „Oba víme, že lékaři jsou nahraditelní, ale já už si na tohohle tak zvykl, že je to až k nevíře.“
Přešel k lehátku, které stálo dva metry ode mne a poklepal na něj. „Tak šup, ať to máme z krku.“




20.39, Saša

Už jsem dnes večer jednou mlčel a udělal jsem to zase. Poprvé, když jsem zjistil, že firma OPTICMONT neexistuje. A podruhé teď. A opět se stejným důvodem. Ničemu by nepomohlo, kdyby Elena věděla, že venku leží mrtvý chlap a má z krku krvavou tlačenku. Stačí, že to musím nosit v hlavě já, takže si na toho plešouna budu dávat pořádný pozor.
Doufal jsem, že pokud tu holku někdy poznám, bude to za trochu lepších okolností. Nevadí mi pistole namířená na mne, těch už jsem za svůj život pár zažil, ale vadila mi ta její doslova zhroucená postava v rohu. Vypadala strašně drobounce, na fotkách působila jako metr osmdesát vysoká modelka s přehnaně vysokými nároky na chlapy. A tady to byl jen kupka oblečení, která si přála být u své marmelády a na všechno zapomenout. A nač to protahovat.
Došel jsem až k lůžku a podal doktorovi ruku. „Saša Lindberský.“
Koukl na mne a povytáhl obočí, dokonce to vypadalo, že postupně, nejdřív levé a potom pravé. Asi ho překvapila situace, za které se představuju.
„Roman Cech, ale raději si na mne moc nezvykejte, budu s vámi rychle hotovej. Natáhnout ruku.“
Poslechl jsem. Ovázal mi Esparchem levou ruku a zeptal se mne, jestli si chci lehnout.
„Tak když už to tu máte…“
„Jen si udělejte pohodlí,“ ozval se za mnou ten chlap. „Já zatím půjdu sem, k té naší krásné cizince, ať na vás oba pořádně vidíme.
Mezitím jsem se položil na lůžko a sledoval doktora, jak vyndává malý tampónek a potírá ho desinfekcí. Vepředu jsem viděl dvě hlavy, mužova byla bokem a nepříjemně blízko Elenina krku a ona mi koukala přímo do očí a já v nich viděl prosbu. Nevím jakou, myšlenky mne při výcviku číst nenaučili, ale ta prosba tam byla a hergot já to přání splním, ať je to co je to, ať máš tátu mafiána nebo výrobce autodílů, ať ti je sedmnáct nebo třicet.
Vybavila se mi první návštěva u nás v nemocnici. Byla tam tehdy se mnou přítelkyně, budiž jí země lehká, i tomu toustovači, co mi ho sprostě ukradla. Přišla tam jako podpora a abych ji pořád jen nekritizoval, musím přiznat, že tehdy mi vážně oporou byla. Tehdy to byl jiný život. Ještě se mi ani nesnilo o kariéře profesora, byl jsem spokojený na ulici, s kilovou helmou na hlavě a pistolí za pasem. Připadal jsem si potřebný a připadal jsem si na svém místě, všechno přesně zapadalo tam, kam mělo.
Rozhlížel jsem se tehdy po ordinaci, byli tam se mnou další dva chlapi, přibližně v mém věku a ten blíž ke mně se mě zeptal, jestli jdu poprvé. Odpověděl jsem, že ano a on na to, že poprvé to je strašně zvláštní. Asi i nepříjemné, ale rozhodně zvláštní a mění se to každým dalším dnem, každou další návštěvou. Ze začátku člověk neví, co čekat, prostě přijde, nechá si vzít trochu krve a zase odejde, ale postupem času se z toho stává závislost a člověk už potřebuje, aby mu tu krev odebírali, jako by tělo tušilo, na jakéže to návštěvy jeho nositel vlastně chodí a vyprodukovávalo víc krve než obvykle.
To všechno mi tehdy ten chlap říkal, zatím co mne má přítelkyně držela za levou ruku a z pravé mi koukala kanyla a pytlík se pomalu plnil mou krví. A měl pravdu. Ten pocit byl vážně hodně zvláštní. Na konci se mi zdálo, jako bych byl přesně pro tohle stvořen a divil jsem se, kde že jsem to vlastně celou dobu byl. Nejraději bych tam ležel celý den a nechal si napíchat postupně kanyly do všech údů včetně penisu. Později jsem partnerce řekl, na co jsem myslel a ona mi řekla, že neví, kolik krve by mi z něj vytáhli, ale na nějakou vzácnou tekutinu by narazili určitě. Důležité ale bylo, že mi doktor potom vysvětlil, že napoprvé moje tělo nereagovalo úplně nejlépe, nebylo zvyklé na odběr tak velkého množství krve, takže se zachovalo, jak se zachovalo, a já se dostal do stavu, v němž je člověk po vykouření přibližně pěti jointů.
Už si nepamatuji, na kolika návštěvách jsem ještě byl a kolik krve jsem daroval, nemám ani tušení, jak moc byla má krev platná a kolik životů zachránila, ale to bylo naprosto vedlejší. Já věděl, že ta tu možnost je. Pokud ji někdo bude potřebovat, je pro něj připravená a já nemusím mít černé myšlenky, že jsem mohl udělat něco navíc.
A nad tím jsem uvažoval i teď, když jsem ležel na zádech, ze stropu na mne dopadalo nepříjemné ostré světlo a donutilo mne sklopit zrak dolů. Napadalo mne, že ať už je ten chlap kdokoli, může mu moje krev zachránit život, a potom ať si ho odsoudí, ať dostane třeba doživotí.
Jenže pak mi oči dopadly ještě níž, na doktorovy nohy a já v tu chvíli všechno bleskově přehodnotil a právě to mi zachránilo život.




20.44, Elena

Kdybych tvrdila, že vím, co se děje, tak bych lhala. Nevěděla jsem vůbec nic. V jednu chvíli jsem seděla na zemi se svázanýma rukama a Saša byl na lehátku a v další už byl na nohách, jednou rukou, kterou mu stahovala obinadlo, držel doktora pod krkem, udělal bleskový krok dopředu a kopl chlapa, který seděl vedle mne do hlavy.
Ten narazil temenem do zdi, až to zadunělo a já měla dojem, že popadají všechny hrnky z poličky nad námi. Zacvakaly mu zuby a z pusy mu vyletěla nějaká nesrozumitelná slova, nejspíš nadávka. Odrazil se od stěny a dopadl na všechny čtyři na zem. Ruka s pistolí se mu automaticky zvedla a Saša kopl znovu, podrážka krásně dopadla na čelo, muž znovu dopadl na zeď a teď už regulérně vyhekl bolestí.
Doktor se zatím snažil vykroutit, Saša vzal ze stolku jedinou rozbalenou injekční stříkačku a krásným ladným pohybem ruky mu ji až nadoraz do ramene, což samozřejmě nezpůsobilo nadávky nebo bolestné heknutí, ale docela drastické zařvání, které nabíralo rychle na síle. Teprve potom ho Saša pustil ze sevření, udělal rychlý krok a šlápl druhému muži na ruku s pistolí, poklekl a dal mu tři rychlé údery do tváře. Teprve potom zbraň povolil stisk ruky. Chtěla jsem vykřiknout, vážně chtěla, ale neměla jsem v sobě ani trochu vzduchu. Neměla jsem mezeru, kterou bych zaječela na Sašu, ať si dá pozor, ať si hlídá záda, třásly se mi obě ruce, připoutané k sobě a tělo jsem měla jak z rosolu. A tak ho muselo překvapit, když ho doktor chytil zezadu za krk a tentokrát ho sevřel on.
„Zmiz odsud!“ zařval na mě přidušeně. „Na co čekáš?“
To mě konečně trošku rozhýbalo. Přelezla jsem přes nohy toho omámeného plešatého chlápka a za ním jsem se už dokázala postavit. I když se z bůhvíjakého důvodu motala hlava a skoro to vypadalo, že se stěny samy od sebe pohybují, ta proti mně, kde byla odstěhovaná sedací souprava, se i tak podivně nakláněla.
Nějak jsem se ale dostala ke schodům. Tam jsem si uvědomila, že jsem, já trubka, mohla vzít tu pistoli, která se válela metr ode mne. Tak jsem se otočila a viděla jsem Sašu už polokleku, jak mu ten doktor nebo kdo to probůh byl svíral oběma rukama krk, i když mu přitom z ramene koukala jehla. Evidentně na to kašlal a s tím se nedalo počítat. Druhý muž se s rukama na koberci mdle kýval ze strany na stranu s jednou rukou na obličeji a mezi prsty mu protékala krev. Druhá se už ale hodně nebezpečně blížila k pistoli, která ležela kousek od něj.
Saša asi zahlédl můj pohyb, protože zařval znova a tentokrát už jsem neváhala. „Tak už zmiz!!“
Otočila jsem se a s brekotem napůl vyběhla a napůl se doplazila nahoru po schodech nahoru, vběhla jsem do koupelny a zavřela se. Ale hned na to, jsem zase vyběhla ven, protože jestli něco mám, tak je to mozek. Možná mi něco chybí, nemám tak hezký nohy jako Jitka, nerozumím počítačů tak jako bratr, nemám dokonalý úsměv a perfektní zuby a vím, že občas nejsem nejlepší dcera ani nejlepší kamarádka. Ale ať už mám rozteklou řasenku nebo ne, ať už se se mnou všechno motá nebo ne, telefonovat ještě dokážu.
Vyběhla jsem ven, nevšímala si křiku a zamířila rovnou do pokoje svých rodičů.




20.53, Saša

Mít uzavřený přívod kyslíku, to není žádná prča, ať už jste pod vodou nebo na souši. Ty trubice v krku nejsou zase tak široké, stačí vědět, kam sáhnout, a člověk hned modrá jak nádherná jarní obloha. Nikde přede mnou nebylo zrcadlo, takže jsem netušil, jakou mám barvu, a dost pochybuju, že by mě to aspoň trošku zajímalo, protože já měl v tu chvíli zájem někde úplně jinde. Potřeboval jsem obnovit přívod kyslíku. A to znamenalo sundat ty dvě ruce v bílém plášti z mého krku a to dřív, než mi to za a) přestane úplně myslet nebo za b) ten chlap naproti mně se vzpamatuje, sebere pistoli a odpráskne mě jako psa.
Už po cestě sem jsem si utvářel v hlavě různé varianty téhle šaškárny. Okamžitě jsem vypustil, že by to bylo kvůli Eleně. To by se mě tam nesnažili dostat. Každý člověk navíc je přítěží, tím spíš dospělý chlap. Tak proč riskovat zbytečné komplikace.
Nejdřív jsem vzal v potaz to, že je to samozřejmě všechno tak, jak se to jeví. Já mám přijet do domu, napíchnou mě, vezmou mi trochu krve a pak nás s fanfárami pustí zase do postýlky.
Jenže mi tam nesedělo tolik věcí, až mi z toho šla hlava kolem. Nikde se nepohřešoval doktor. Když byl v plášti, znamenalo to, že ho museli odvézt přímo z nemocnice. Pokud by se ztratil z domova, kde třeba bydlel sám, nikdo by samozřejmě nic nehlásil. Ale to by na sobě přece neměl plášť. A pak tu bylo samozřejmě to, že mi přímo přede mnou ten chlap prohlásil, že už se s doktorem znají déle. Že spolu spolupracují. Sice nedobrovolně, ale přece.
Tak proč ten plášť? Jediné rozumné vysvětlení pro mne v tu chvíli bylo, že doktoři prostě nosí bílý plášť a ten chlap chce, aby vypadal jako doktor. Aby zkrátka BYL doktor. Lidé lékařům věří, pokud jim tedy zrovna někdo nezemře pod rukama.
Když jsem klečel před dveřmi a koukal jsem na tu krvavou skvrnu nad zhrouceným tělem, vůbec mi nedošla jedna zatraceně důležitá věc. Ta mi došla mnohem později, až když jsem koukal dolů z lehátka a nade mnou ten chlap připravoval dezinfekci a píchal jehlu do kanyly. Možná bych si toho ani nevšiml, ale pochyboval jsem o něm už od té doby, co jsem si s ním podal ruky. Chtěl jsem vědět, jak moc se mu potí ruka. To mne učil na akademii můj profesor. „Nikdy nevěř lidem, kterým se nepotí ruce, protože pot je projevem nervozity a přirozenosti. Když se někdo nepotí, když by měl, buď ve střehu.“ A tenhle chlap se podle mne potit měl, protože o kejhák mělo jít i jemu.
Ale pořád to pro mne nebylo tak důležité, jako ty boty s kováním, které měl na sobě. Upozornila mě na ně už Elena, když byla schovaná pod postelí a já na ně úplně zapomněl. Cvaklo mi to v hlavě jako v opraveném rádiu a já si spojil ty díry ve dveřích s jeho botami. Který doktor by probůh vykopával dveře? Možná takový, kterého to baví. A kterého baví porcovat chlapy na rohožce a ukazovat jejich hrtanu cestu na vzduch. Tím spíš, že jsem předpokládal, že to doktor vůbec není.
Ale sílu měl nehoráznou. Už ve dveřích jsem ho tipoval tak na pětapadesát, jenže sílu měl jako třicetiletý chlap. A mně zatraceně rychle unikal kyslík z plic, a abych tam dostal čerstvý, napadla mě jen jedna cesta ven. Sáhl jsem za sebe, nahmátl jehlu, zaraženou v rameni, rozmáchl se a plnou silou ji bodnul někam nahoru za sebe.
Ozval se jekot podobný tomu prvnímu, ale tentokrát takový kloktavý, jakoby někdo z topení vypouštěl přebytečný vzduch. Sevření povolilo a já dopadl přesně do míst, kde se sbíral na nohy ten druhý chlap. Zahlédl jsem před sebou jeho zkrvavené ruce a pak už byl někde výš, chytl mne za vlasy a škubl dozadu. Chtěl jsem jen vteřinku, abych se mohl vzpamatovat, abych mohl zase nabrat trochu vzduchu, protože se mi chtělo hrozně kašlat, ale on na nic nečekal, zaklonil mi hlavu dozadu a já viděl všechno vzhůru nohama. Oba muže, toho v plášti, se zkrvaveným ramenem a v takovém zvláštním škubavém předklonu. Pak se narovnal, v mé pozici to vypadalo, že dělá nějaký výmyk na hrazdě a já viděl jehlu, jak mu kouká z nosní dírky a jeho vyděšený pohled a rty roztáhlé v bolestném šklebu. A viděl jsem druhého muže, jak mu odhrnuje plášť a bere obrovský nůž se členitými zuby a chce
mě podříznout, kristeježíši, chce mě tu podříznout jak svini
Převrátil jsem se na záda a nechal tělo žuchnout na zem. Teď jsem je měl oba krásně pod sebou, jednoho s krvavým obličejem a druhého s injekční stříkačkou v nose. Dobře vám tak, vy odporný přihřátý kriplové, a to jsem ještě neskončil, kdo je další pán na holení?
Vystřelil jsem rukou nahoru, chytl první věc, která mi přišla do dlaně, a byly to genitálie plešatého muže a zmáčkl jsem je jako citrón. Ani kapka nepřijde nazmar, ty bastarde. Na ten jekot už jsem si začínal zvykat. Nebo možná se mi už dokonce líbil. Zhroutil se vedle mne s rukama mezi nohama, čepel nože mu trčela mezi stehny, protože ji nehodlal pustit z ruky. Otočil jsem se na břicho a dal jsem mu dva solidní údery do slabin. Cinklo to, já sáhl na podlahu a pak už jsem držel v ruce nůž, s nádherným vzorem tygra na rukojeti a už méně nádhernou stopou krve na střence.
Jednou rukou jsem se opřel o zem, abych se postavil. Doktor byl v tahu. Respektive ztratil se mi z výhledu. Rychle jsem se otočil a on byl za mnou, poloshrbený, s jednou rukou na tváři, z níž už netrčelo nic, co tam nepatří a druhou svíral pistoli a otáčel ji mým směrem.
V dřívější práci bych přemýšlel, jak ho nejlépe zneškodni a napáchat při tom co nejméně škod, ale já už v práci nebyl. Byl jsem učitel a ti někdy přemýšlí trochu jinak. Udělal jsem rychlý výpad dopředu a máchnul jsem nožem. Pistole odletěla stranou a s ní dva nebo tři prsty, tím si nejsem úplně jistý. Ten chlap už ani neječel, nejspíš už neměl sílu. Jen poulil oči a z nosu mu tekl tenký pramínek krve. Udělal jsem další výpad, tentokrát dopředu a zaryl jsem mu jeho vlastní nůž do břicha a ž po tu krásnou rukojeť.
To máš za všechny odpíraný tělesný tresty, ty hajzle…




22.58, Saša

Teď už to tu skoro vypadalo, jako v obytném domě. Nábytek byl tam, kde měl být, jedno mrtvé tělo bylo odvezeno a jedno živé jakbysmet a krev Elena umyla ještě dřív, než přijel Lukáš a policie i když jsem jí vehementně vysvětloval, že by to dělat neměla. Pořád jen opakovala, co tomu řeknou rodiče, tomu nepořádku, co tomu probůh řeknou rodiče, a snažila se celý byt vycídit. Samozřejmě se jí to nepodařilo.
Lukáš dorazil ve chvíli, kdy se falešný doktor ještě škubal na zemi. Obhlídl situaci a zjistil největší riziko v tom druhém chlapovi, tak ho na místě spoutal a kašlal zvysoka na jeho bolestné výkřiky.
Elenini rodiče se vrátili asi půl hodiny po Lukášovi a deset minut po příjezdu policie, takže jsem jim sám díkybohu nemusel nic vysvětlovat, postaral se o to taký menší obtloustlý kapitán s příjemným hlasem. Naznačil jim, co se tu stalo a řekl jim, že už je všechno v naprostém pořádku. Že se sem vloupali dva muži z neznámého důvodu. To jim musí stačit. Ublížili naší dceři? Nemusíte mít strach, je pořád ještě vyděšená, ale jinak v naprostém pořádku tamhle ji máte, s tím sporým mužem. A co tedy chtěli? Peníze? Nejspíš. Možná to ani oni sami nevěděli. Ale teď musíte zůstat stranou, vydržte prosím pár minut, než naši muži zajistí místo činu.
To bylo před hodinou. Teď jsem seděl venku před schody a právě jsem se loučil s Elenou. Slíbil jsem jí, že za ní zajedu určitě příští víkend, abych jí vynahradil tohle první setkání. Jen jsem se ujistil, že to nebude vadit jejím rodičům. Těm ale stačilo vysvětlit, že jsem bývalý policista, a že ji beru skoro jako dceru a svolení bylo v kapse.
Zavírala dveře a ještě se na mě pomalu usmála. „Tvoje holka musela být pěkná husa, že tě nechala být.“
„No,“ pokýval jsem hlavou, „dík za kompliment, ale nebyla úplně špatná. Jen jsme si holt nesedli, to se stává. Ona chtěla někoho jinýho a já chtěl asi někoho jinýho, jen jsme to zjistili až po deseti letech.“
„Tak tomu se doufám vyhnu. Najdu si toho pravýho napoprvé.“
Sedmnáct let tedy nezapřeš, mladá dámo.
„To ti přeju hodně štěstí.“
„Snad jsem si ho nevybrala dneska.“
„Štěstí se nedá vybrat, je pořád nadosah, jen stačí koukat,“ řekl jsem přemoudřele a dal jsem jí lehkou pusu na čelo. „Mazej do postele.“
„Dík, tááááááto,“ protáhla, zasmála se a zmizela za dveřmi.
Došel jsem až ke svému autu a nasedl dovnitř, kde Lukáš vesele kouřil a popílek mu padal na kobereček. Vzal jsem mu cigaretu a típl ji do popelníku. Raději to nekomentoval.
„Tady je hotovo,“ prohlásil jsem. „Dík za pomoc, sice bych je zvládl, ale stejně díky.“
„Co měla znamenat ta pusa?“
„Jaká pusa?“
„Ta, cos dal tý holce. A nese to překvapivě dobře, jiná v jejím věku by se klepala ještě měsíc.“
„Jen jsem ji políbil na dobrou noc na čelo. To se nesmí?“
„To by měl dělat její táta.“
Nastartoval jsem. „Jen jedna pusa.“
„Hm, dneska pusa na čelo, zítra plnohodnotnej francouzák s odběrem slin.“
„Prosím tě, raději sklapni.“
„Jak myslíš.“ Chvíli mlčel a koukal, jak se snažím vymotat na malém plácku příjezdové cesty. „Co chceš – eh – co chceš dělat s tím –“
„Zjištěným materiálem?“ doplnil jsem za něj a podíval se mu do očí.
„Jo.“
„Chci ho nechat promlčet, ale nevím, co budeš dělat ty.“
„Už to chceš nechat být?“
„Jo, je to pro mě minulost, nechci se v tom šťourat.“
Když jsme čekali v domě na policii, odolával jsem hrozně dlouho nutkání a Lukáš to na mně viděl. Takže jsme to spolu nemuseli moc dlouho rozebírat, dovlekli jsme toho plešatého chlápka před zdemolované dveře a já mu namočil obličej do zasychající krve na prahu.
„Kvůli čemu ten chlap zemřel?“
Něco zablekotal. Podíval jsem se mu do očí, ale pak jsem se raději odvrátil. I když byl napůl v bezvědomí, jeho pohled plný jehel mě nepříjemně lechtal v žaludku. Takhle černé oči se jen tak nevidí.
Raději jsem mu znovu vymáchal v krvi. „Ještě jednou.“
Pak teprve spustil a já to všechno pochopil. Donutil mne kouknout kukátkem minulosti zpátky a já se snažil vybavit obličej toho chlapa, co se mu kulka z jedné z našich pušek zavrtala do mozku. Snažil jsem se zpětně vzpomenout, jestli měl taky takhle pronikavý pohled, protože to byla stejná krev. Tři bratři. Jediný naživu. Nejmladší zabit při demonstraci náhodným výstřelem, nejstarší přesně mířenou ranou do břišní dutiny. Na tenhle pohřeb určitě nepůjdu, ale někde v duchu jsem věděl, že nejsem zrovna radostí bez sebe, že jsem tohle všechno zjistil. Prakticky jsem zlikvidoval jednu rodinu a to už ani nejsem ve službě.
Konečně našla kola ten správný drajv, já vyjel branou ven a nechal to tam všechno za sebou.
„Jen nám zbývá poslední věc,“ vypadlo z Lukáše.
„A to?“
„Zjistit, jak se ti dva dověděli, že stý operaci velel ty.“
„Na to jsem taky myslel.“
„Buď tam tehdy byli, nebo máme u nás někoho, komu nemůžeme stoprocentně věřit. A protože jsi tam byl tehdy krytej, nebylo ti vidět do obličeje, hádám to první.“
„To už je problém vaší jednotky, Luky.“
„A nechceš to zjistit sám?“
Zahnul jsem na výpadovku a poplácal ho volnou rukou po rameni. „Snažíš se mi naznačit, jestli se nechci vrátit?“
„Decentně.“
„Luky, Luky, Luky…“ poplácal jsem ho trochu silněji, přeřadil pětku a přidal plyn. Bál jsem se, že jsem zapomněl zavřít ledničku, když jsem se naposled šel napít. „Já ti to řeknu taky decentně. Nejsem polda.“ V hlavě jsem si vybavil ten zatracený štos prací, které čekají na opravení. „Jsem učitel.“