Našeptávač - Březen

Milý Deníčku,
Tak je mi devatenáct. Nedělala jsem žádnou oslavu. Nemám náladu. To dělá svědomí. Někdy chci umřít. Zaujala mě Petrova slova o existenci nebe a pekla. Jenže až se setkám s Ondrou, co mu řeknu? SPALA JSEM S KLUKEM, CO TĚ KVŮLI MNĚ ZABIL, A MOC SE MI TO LÍBILO? A z toho mám strach, takže se na druhou stranu smrti bojím.
Černé myšlenky, černá noc a černý den.

Paramore – Decode
How can I decide what’s right when you’re clouding up my mind
I can’t win your losing fight all the time
How can I ever own what’s mine when you’re always taking sides
But you won’t take away my pride, no not this time
Not this time…

Ref.:
How did we get here
When I used to know you so well
But how did we get here
I think I know

The truth is hiding in your eyes and its hanging on your tongue
Just boiling in my blood but you think that I cant see
What kind of man that you are, if you’re a man at all
Well I will figure this one out on my own

I’m screaming I love you so
My thoughts you can’t decode

Ref.:

Do you see what we’ve done
We’re gonna make such fools of ourselves
Do you see what we’ve done
We’re gonna make such fools of ourselves

Ref.:

There is something I see in you
It might kill me
I want it to be true

Milý Deníčku,
Rozhodla jsem se, že už to nikdy neudělám. Nebudu s ním spát. Přivádí mě to k šílenství. A zdají se mi sny o Ondrovi a peklu… Petr to bere na lehkou váhu. Myslí si, že to nevydržím a dřív nebo později za ním přilezu.
Listuji svým deníkem a zjišťuji, že ještě před dvěma měsíci jsem byla šťastná. I předtím jsem byla v pohodě. Měla jsem jisté ideály a naděje ohledně lásky a ty se naplnily, ale záhy… byl konec. Co mám dělat?

Šla jsem mlhou. Neřídla, ale klesala tak dlouho, až se mi otírala pouze o kotníky. V dálce se tyčila brána. Když jsem k ní došla, zavřela se mi přímo před nosem. Mlha za ní získávala čím dál červenější nádech, takže to vypadalo, jako by obzor olizovaly plameny. Záhy se objevil chlápek tmavší pleti v kvádru a listoval nějakým blokem. „Nemám tě na seznamu! Co chceš?“
„Já…“ vydechla jsem zmateně. „Chtěla bych vidět Ondru!“
„Návštěvní hodiny už skončily,“ prohlásil.
„Ale…“ kroutila jsem nechápavě hlavou. Copak peklo má návštěvní hodiny?
„Co mu chcete? Tenhle kluk dělá jenom problémy! Lidi, kteří se nedokážou smířit se smrtí, mají zůstat na zemi jako duchové. Naše práce je k vzteku i bez nich, a že se jich poslední dobou vyrojilo!“ brblal.
„On neměl zemřít. Petr mu to našeptal.“
Tmavovlasý muž zpozorněl. „Našeptávač?“
„Co víte o…“
„Pošlu ti sem toho tvého kluka,“ přerušil mě a luskl prsty. Rozplynul se. Brána zavrzala. Ondra ji otevřel a teď na mě vyjeveně zíral.
„Radko… Snad nejsi…“
„Ne, nejsem mrtvá.“ Vpíjela jsem se do něj pohledem a bylo mi nepopsatelně krásně. Nevěděla jsem, jak moc mi chybí, dokud nevyřkl mé jméno.
Objal mě. To objetí bylo jaksi neskutečné, jako iluze, ale naplnilo mě neskonalým štěstím.
„Promiň, Ondrášku,“ šeptala jsem.
Pustil mě. „Za co se omlouváš? Radko? Radunko!“
„Radunko!“ Tenhle hlas nepatřil Ondrovi, ale mojí mámě. Budila mě do školy. Uvědomila jsem si, že šlo jen o živý sen zapříčiněný mými nesmyslnými úvahami o smrti.
A takový sen už se mi nemusí nikdy zdát.
Rozplakala jsem se.

Milý Deníčku,
Petr tvrdí, že když už nechci svůj dar využívat pro naše společné chvíle, měla bych ho rozvíjet a učit se našeptávat jiným lidem.
Zkusila jsem to na biologii, když mě chtěl profesor zkoušet z maturitních otázek. Den předtím jsem se učila mízní systém, tak jsem mu tu myšlenku podstrčila.
Tentokrát to vyšlo… Dostala jsem za jedna, ale… Nezasloužila jsem si to. A já si zatím zasloužila všechno… Je to šílené. Já jsem z toho šílená. Máma mě chce poslat k psychologovi. Možná by byla cvokárna řešení. Byla bych daleko od temného anděla.

„Už mě štveš, Raduno!“
„Ale mě to neštve, idiote!“
Petr se kousl do jazyka, aby se ovládl. „Teď půjdeš k tomu barmanovi a sbalíš ho, aby tu nezabíral místo, nebo…“
„Nebo co!“
„Nebo já půjdu k vám domů a vážně se jí podívám do očí.“
Mámě. „To nedovolím,“ vyhrkla jsem, ale moc jsem si nevěřila. A Petr to věděl.
„Vyber si.“
Odmítavě jsem potřásla hlavou, až mi spadla čepice z hlavy. Sebrala jsem ji a utíkala domů. Vždycky, když jsem mu takhle vzala roha, stál tam a díval se. Nenásledoval mě.

Milý Deníčku,
Tohle je krizová situace. Mámu před ním možná uchráním, ale co René? Musím ji varovat. Skoro každou noc teď chodím k pekelné bráně, ale nikdo tam nečeká. A stejně mi to dává sílu se Petrovi vzepřít. JÁ NIKOHO NEZABUJU.

„Tak? V čem je problém, kamarádko?“ zeptala se René, posadila se proti mně na posteli a zkřížila nohy do tureckého sedu.
„Petr,“ špitla jsem a vzala do rukou velkého plyšového medvěda.
„Ten tvůj hypnotizér?“
„Jo… Něco nevíš.“
„Já toho asi nevím… Něco zásadního?“ Zálibně si prohlížela své tmavě modré nalakované nehty.
„Zjistil, že to umím taky.“
„Umíš… Co? Hypnotizovat?“ vykulila oči.
„Našeptávat,“ upřesnila jsem.
„Tohle ti nakecal?“ ušklíbla se. „Nechci tě podceňovat, ale ty nejsi manipulátor. Jsi samarytán!“
Měla pravdu. „S povahou to evidentně nesouvisí. Přesvědčím tě.“
„Ok, tak mi nařiď, abych ti vynesla koš.“
„Ježiš, přece mi tu nebudeš uklízet!“
„Udělej to.“
„Tak se mi podívej do očí.“ Zadívala jsem se do jejích našedlých duhovek a upředla vlákno ze slov, která jsem jí poslala do mozku. Výsledkem jsem si byla jistá, znala jsem René opravdu dobře.
René zamrkala. „Vynesu ti odpadky, jo?“ vyhrkla, zvedla se, vzala pytel z přeplněného koše a odešla z bytu, aby mohla naplnit popelnici. Nepohnula jsem se, jen jsem čekala na její návrat.
Když po dvou minutách stanula uprostřed mého pokoje, ve vlasech měla čerstvě napadaný pozdní sníh.
„Ehm,“ odkašlala si. „Opravdu jdu od vaší popelnice?“
Přikývla jsem.
„Tak to je hustý. Vůbec si nepamatuju, že bych to dělala, jen jak ses mi zadívala do očí, a pak jsem stála tam venku a zírala do té popelnice.“
„Tak je to vždycky. Můj profesor si nepamatoval, jakou mi zadal otázku. Třída mu musela poradit.“
„Drsný, Ráďo. Trochu děsivý, ale drsný. Tohle udělal Petr Ondrovi?“ Myslela rychle.
„Ano. A teď chce, abych to dělala také.“
„Ty?“ vyprskla. „Přepočítal se.“
„Vyhrožuje mi.“
„Čím?“
„Že ublíží mámě. Ale já si myslím, že je pravděpodobnější, že se zaměří na tebe.“
„Sakra,“ sedla si zpět na postel.
„Promiň,“ stiskla jsem plyšáka.
„Nemůžeš za to,“ prohlásila rozhodně.
„Neměla jsem se s ním vůbec začít stýkat.“
„To nešlo.“
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny.
„Nebudu se mu dívat do očí,“ slíbila.
„Uteč,“ radila jsem.
„Uteču,“ zašeptala. Tenkrát ještě nevěděla, kolikrát bude před někým utíkat.

Milý Deníčku,
Jde do tuhého. Petr je naprosto posedlý. Mnou! A myšlenkou, že až zabiju prvního, budu mu patřit. Můj život se mění v horor. Balancuji na okraji propasti, ale jsem jako opilá, brzy se zřítím dolů. Snažím se ten okamžik co nejvíce oddálit, ale už nevěřím, že existuje nějaké zítra. Vždy, když Petra naštvu svým vzdorem, bojím se, že splní své hrozby. Když přestanu psát, znamená to, že mě dostal. Já se budu za René bít jako lev, takže je dost pravděpodobné, že se to stane.

Tvá Radka