Probuzení

Pomalu mě začal probouzet chlad. Asi jsem ze sebe musel zkopat peřinu. Napůl bdělý a napůl spící jsem ji hledal, abych se do ní mohl znovu zavrtat. Nějak jsem ji nemohl najít. Polštář byl také pryč. To jsem sebou musel zase házet. Abych se nemusel úplně probrat a jít pro něj až na druhý konec pokoje. To by mě fakt naštvalo. Moje vědomí postupně přecházelo z nekonečné hlubiny spánku do světla bdělosti. Uvědomil jsem si, že ležím na tvrdém. Musel jsem spadnout z postele. Ach jo. Otevřel jsem oči. Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou a protřel si je. Ležel jsem v nějaké prázdné místnosti a nevěděl, co tu dělám. Byla noc. Naštěstí sem okny prosvítalo trochu chladného stříbrného světla. Neměl jsem ponětí, jak jsem se sem dostal. Vlastně jsem si ani nepamatoval, že bych ulehl do postele. Šel jsem od strýce. To mohly být tak čtyři. Po cestě jsem potkal Sáru. Chvíli jsme si povídali a pak jsme pokračovali každý svou cestou. A dál... dál... dál nevím. Prostě nevím! Už jsem byl vzhůru víc než dost. Vyskočil jsem na nohy nebo se o to spíš pokusil. Pravou nohou mi projela prudká bolest. Skřípaje zuby jsem se znovu svalil na zem. Zhluboka pravidelně jsem dýchal. Bolest pomalu odeznívala. Přemohl jsem se a sundal si kalhoty, abych viděl, co je s nohou. Byla nateklá. Přes celé stehno se táhlo velké jelito. Kolena a kotníku jsem se mohl v klidu dotknout. Nic dalšího mě nebolelo. Tak aspoň něco dobrého. Teď zkusit, jestli je zlomená. Opatrně jsem se znovu zvedal. V jednu chvíli to tak zabolelo, že mi kolem očí běhaly hvězdičky jako v komixu, ale zvedl jsem se. Většinu své váhy jsem přenášel na levou nohu. Oči jsem měl zavřené a funěl jsem, jako bych uběhl nejmíň deset kilometrů, také jsem se tak potil. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Nacházel jsem se v úplně prázdné místnosti s oloupanými zdmi. I v tom šeru šlo poznat, že tu dřív stály dvě skříně a na protější zdi visely tři obrazy. Kde to sakra jsem?! Pomalinku jsem se začal šourat k oknu. S každým pohybem se mi do pravé nohy zakouslo nejmíň tisíc pořádně naštvaných mravenců. Opřel jsem se o okno s hlavou skloněnou a utřel si pot z čela. Pak jsem se podíval ven. Nacházel jsem se asi ve čtvrtém nebo pátém patře. Nejspíš to musela být velká budova. Kolem dokola ji obepínal velký drátěný, tak asi tří nebo čtyřmetrový plot s ostnatým drátem na vrcholu. Nebyl zahnutý dovnitř, ale ven. Takže měl zabránit lidem sem vniknout, ne utéct. Né, že by na tom teď s mou nohou záleželo. S čistým svědomím bych si teď mohl senout v tramvaji na místo pro invalidy a důchodce, když by mě babička nad hrobem nepředhonila a místo si nezabrala. Na lezení přes plot prostě nebylo pomyšlení. Když jsem se rozhlédl dál, viděl jsem jen les až k obzoru. Nad vším se vznášel velký kulatý měsíc. Stále lepší. To by mohla být stará válečná továrna z doby totality. Ty se stavěly uprostřed lesů, kvůli utajení před nepřítelem ze západu. Už schází jen pronásledovatelé se psy nebo tak něco. Pomyslil jsem si. Začal jsem dlaní utírat ze skla mírnou vrstvu prachu, místo toho jsem ho začernil. Prohlédl jsem si dlaně. Krev. Teď mi teprve došlo, že jsem celý od krve. Začal jsem propadat panice. Krk se mi sevřel a nemohl jsem se nadechnout. Trochu to polevilo. Pomalu namáhavě jsem se otočil. U dveří někdo ležel. Od něj až k místu, kde jsem se probral, se táhla dlouhá čára krve. Při pohledu na člověka, kterého jsem nejspíš zabil, jsem se začal smát. To jen znamenalo, že jsem v šoku. Při mimořádně stresových situacích člověk většinou reaguje smíchem, který nedává smysl. Nyní jsem začal chladně hodnotit situaci. Musel jsem s ním zápasit, ale jak to že si nic nepamatuji? Prohmatal jsem si hlavu, žádná boule. Divné. Začal jsem se belhat k tomu tělu. Kleknout si k němu bylo těžší, než se zvednout. Otočil jsem ho na záda. Celý krk měl od krve. Dva metry zpátky leželo na zemi něco dlouhého úzkého. Doplazil jsem se tam během minuty. Byl to dlouhý deseticentimetrový hřebík. Nejspíš jsem mu ho vrazil do krku a probodl zrovna tepnu. Když si ho vytál, vykrvácel. Doplazil jsem se znovu k němu a prohledal ho. Měl u sebe vystřelovací nůž. V peněžence měl Brufen, pokud jsem to v tom světle přečetl správně. Hned jsem dva polknul. Vzal jsem si nůž a vykoukl do chodby. Byla tam naprostá tma. Nic jsem neviděl ani neslyšel. Vytáhl jsem mobil a vypnul u něj zvuk. Signál tu samozřejmě nebyl. Aspoň jsem si s ním posvítil. Táhla se tam dlouhá černá chodba, na jejíž konec tahle bludička nedosvítila. Vydal jsem se doleva. Noha se pomalu rozhýbávala. Už jsem se nebelhal metr za minutu ale aspoň tři metry za minutu. Skoro mě až děsilo, jak chladně systematicky uvažuji. Zazdálo se mi, že něco slyším. Napnul jsem uši. Z druhého konce chodby se ozývaly tiché kroky. Dotyčný uměl chodit ještě tišeji než já. Po zádech mi začal téct ledový pot. Panicky jsem se kolem sebe rozhlížel. Našel jsem výklenek ve zdi. Zalezl do něj a mobil schoval do kapsy. Potichu se otevřely dveře a chodbu prosvítilo světlo malé baterky, které mi v tu chvíli připadalo jasné jak reflektor. Tiskl jsem se ke zdi, v ruce křečovitě svíral nůž a po zádech mi tekl ledový pot. Světlo se rychle přibližovalo. Dotyčný došel do místnosti, kde jsem se probral. Uslyšel jsem tichounké zašeptání:
„Sakra.“
Neznámý pokračoval ke mně. Že bych na něj skočil a donutil ho říct, co se tu děje? S touhle nohou asi ne. Tak co nůž? To nedokážu. Navíc nevím, o koho jde. Tak co udělám? Než jsem se rozhodl, neznámý prošel metr kolem mě a zmizel na druhém konci chodby. Nebyl to on, ale ona. Dveře na druhém konci za sebou zamkla. Když kroky utichly. Rozběhl jsem na druhý konec chodby noha nenoha. Cítil jsem se tu jako husa na pekáči. Před očima jsem viděl, jak dveře rozvalí vzteklý hromotluk, natáhne mi a kamsi mě odtáhne, nebo je otevře slizák s vlasy načesanými dozadu, namíří na mě velkou pistoli a řekne:
„Ani se nehni.“
Asi se moc dívám na akční filmy. S hrůzou jsem doběhl k druhým dveřím a kašlal na nohu, která teď byla v jednom ohni. Přede mnou se rozprostřelo schodiště. Kam jít? Dolů, protože východ najdu dole. Pryč odsud, ať se tu děje cokoli! Po schodech se mi šlo fakt špatně. Už by ten brufen mohl začít účinikovat, jestli to byl brufen. Byl, já mám oči dobré. První dveře nešly otevřít, druhé, třetí, páté, také ne. Chladné uvažování vystřídal další krátký záchvat paniky. Šesté byly otevřené. Znovu jsem se uklidnil. Takže jsem už jedno dvě patra pod zemí. Také to tu vypadalo jako ve sklepě. Kapala tu voda a všude pavučiny. Další úzká dlouhá chodba. Tentokrát mnohem delší. V dálce jsem uslyšel další kroky. Dotyčný nenašlapoval po špičkách, ale dupal a funěl jako stádo buvolů. Nešlo rozeznat, odkud se ten zvuk nese, takže byl asi ještě daleko. Zrychlil jsem, jak to šlo, abych nevydal moc hluku. Noha už moc nebolela, brufen už zaúčinkoval, výborně. Vešel jsem do toho největšího sklepa, jaký jsem kdy viděl. Přede mnou proběhl obří potkan. Zastavil se, stoupl si na zadní, vycenil zuby a začal na mě syčet. Zasyčel jsem na něj taky a on utekl. Myši a potkáni mi nevadí, ale představa, že se vrátí s dvaceti kamarády a všichni na mě naskáčou, mi fakt nedělá dobře. Kroky se přibližovaly. Začínal jsem mít znovu nahnáno. Nebylo tu, kde se schovat. Všiml jsem si převráceného stolu s ulomenou jednou nohou. Zpuchřelé dřevo bylo slizké a pokroucené. Schoulil jsem se za ním a.... ...a prostě jsem se třásl strachem. Ozvalo se zavrzání a z dálky se přibližovalo světlo pořádné svítilny. Tohle nemohla být žena. Leda Kalamity Jane v tuningu. Rázné dupání se přibližovalo směrem ke mně. Opatrně jsem vykoukl. Byl to mamlas s pupkem a s rukou jako moje noha. Otočil se ke mně a já se hned schoval celý za stůl. Světlo začalo dopadat právě sem. Hledají mě, to je jisté. Teď mě tu najde a jsem v hajzlu. Pomalu vykročil směrem ke mně. Někde vzadu zašustil potkan. Hromotluk se otočil rozběhl se tam.
„To je jen potkan.“ zahučel tím nejhlubším hlasem, jaký jsem kdy slyšel.
Samozřejmě se už zapomněl vrátit a zkontrolovat převrácený stůl, za který jsem se krčil podělaný strachem. Odešel dveřmi, kterými jsem přišel. Díky potkane. Máš to u mě. Pokračoval jsem dál. Prošel jsem schody dolů a nahoru a zase dolů. Po cestě mě napadlo, že poslední jsem viděl Sáru. Třeba patří do sekty nějakých magorů a unesla mě. Tomu jsem ale odmítal věřit. Uslyšel jsem další kroky. Byl jsem stále víc podělaný a nerozhodnost, co s nožem, se někam vytratila. Schoval jsem se k hraně dveří. Muž vyšel a rozhlížel se. Skočil jsem mu za záda a podřízl ho. Bylo to nechutné. Couval jsem od něj dál. Baterka mu vypadla z ruky. Chytl si krk a překvapeně se na mě podíval. Pak se zhroutil k zemi. Prohledal jsem ho. Měl u sebe pistoli. Nikdy jsem nestřílel, akorát jsem věděl, kde je pojistka. Odjistil jsem ji a pokračoval dál. Trochu mi vrtalo hlavou, že tohle určitě neuznají jako sebeobranu. Možná jsem měl radši počkat, až mi on udělá díru do hlavy a pak se bránit. To budu řešit potom. Pokračoval jsem dál s pistolí v obou rukách a baterkou v zubech. Nevšímal jsem si, že mi po bradě tečou sliny, jak mám pusu pořád otevřenou. Někde daleko jsem uslyšel 'akruamarakuaramnau....' nekonečný proud slabik bez jediného přerušení. No na zlámání jazyku. Takže sekta mogorů. Poznal jsem jeden ženský hlas a dva tři mužské. Po špičkách jsem se přibližoval. Mumlání bylo stále zřetelnější. Z jednoho vchodu vycházelo mihotavé světlo svíček. Nakoukl jsem dovnitř. Bylo tam pět lidí. Dvě ženy a tři muži. To jejich mumlání 'akruamarakuaramnau....' se mi nepříjemně zavrtávalo do mozku. Začal jsem být takový vláčný. Zatřásl jsem hlavou a vzpamatoval se. Žena pořád hlídala vchod. S ní mumlali ještě dva muži. Žena a muž stáli nad jakousi dírou v zemi. Za nimi se čněla dvoumetrová hromada kostí, na jejímž vrcholu seděla malá soška, ze které vycházely dva plamínky. Asi ze zdvižených rukou. To nejde z takové dálky rozeznat. Kolem je kruh ze svíček. Žena na chvíli polevila v hlídání dveří. Unaveně si mne prorudlé, unavené oči. Vyrážím potichu jako myš. Krčím se za hromadou jakéhosi bordelu.
„Karle!“ volá žena.
Sakra, ta má sluch, myslím si.
„Nech toho.“ napomene ji muž „Byla to jen myš. Nesmíme přestat. Víš to moc dobře.“
Žena pokračuje v mumlání s ostatními. Já tu dál ležím za hromadou čehosi smradlavého, dívám se na to a nevím, co mám dělat. Ani nevím jak, pohlcuje mě to nekonečné mumlání. Před očima se mi hrozně rychle míhají šílené obrazy, rudý oheň, zohavená těla, ošklivé zdeformované obličeje. Třesu hlavou a probírám se. Zjišťuji, že nad tou dírou stojí Sára. Ona i ten vedle ní jsou potichu. Oba vypadají jako totálně sjetí. Že by ti dva do té sekty nepatřili? Snažím se srovnat si to v hlavě. V tu chvíli přichází druhá žena a ten hromotluk.
„Petr a Jiří jsou mrtví. Ten parchant se vypařil. Někde tu ale bude. Všechno jsme zamkli.“
„Je pozdě. Musíme obětovat někoho z nás.“ říká žena, která hlídala. „Navrhuji Thomase.“
Muž vedle ní křičí:
„Ty mrcho! Já ti....“
Nedořekne. Všichni mezi tím přestávají mumlat a upřeně se mu dívají do očí. Třese se, bledne, pak se jeho pohled stává prázdným. Vypadá jako úplně sjetý a stoupá si k těm dvěma na kraj díry. Zbylí čtyři je obestupují a začínají znovu mumlat. Teď! Myslím si. Teď tam skočím, postřílím ty parchanty a zachráním Sáru i s tím druhým. Místo toho tu dál ležím, skrčený a vyděšený a jen se na to dívám. Co je se mnou? To jsem takový zbabělec? Ne, je v tom něco víc. To mumlání se mi zarývá stále hlouběji do mozku. Zase vidím ty obrazy. Třesu hlavou a probírám se. Teď vyskočím! Ne. Místo toho se znovu se propadám do těch vizí. Znovu se probírám, znovu se ztrácím a znovu se probírám. Je stále těžší nenechat se tím pohltit. Z díry něco vylézá. Má to tvar člověka, jen je to o kus větší než ten hromotluk, je to jako zhmotněná tma, jako stín, který utekl ze zdi a kape z toho cosi černého. Světlo se barví do ruda. Chytá to prvního muže a ukusuje mu to hlavu, pak druhého, pak Sáře. Mumlání ustává a já se vracím k sobě. Jak se to vezme. Jsem mimo hrůzou a vztekem. Díval jsem se, jak to Sáře ukouslo hlavu… I když jsem k ní nikdy nic necítil, krev v žilách se mi mění na tekutý oheň. Logické uvažování je už zcela pryč. Vyskakuji z úkrytu, řvu a pálím do všeho, co se hýbe. Všichni se šokovaně otáčí ke mně a vzápětí padají k zemi. Podzemní prostorou se rozléhá hřmění, které rve uši. Jedna z žen leží na zádech a snaží se nadechnout. Z pusy jí vychází krvavé bubliny a pak umírá taky. To celé netrvá snad déle než deset vteřin. Mě to však připadá jako minuta. Vše jsem vnímal zpomaleně jako tedy při nehodě, když se se mnou auto zmítalo a všude kolem byly stromy. Teď teprve ta černá věc pouští tělo Sáry a otáčí se ke mně. Mačnám spoušť, ale pistole jen cvaká.
„Nééééééééééé!“
Zbraň mi padá z ruky. Couvám, ale zakopávám o cosi a v následující vteřině ležím na zádech jak dlouhý, tak široký. Plazím se pozadu co nejdál od té věci. Ona ke mně pomalu jde. Smrdí jako zdechlina prožraná červy, jen mnohem silněji. Úplně mě to dáví. Říká:
„Stůj.“
A já proti své vůli zastavuji.
Říká:
„Klekni si.“
A já si klekám. Není to hlas, jako má člověk. Trochu mi připomíná skučení větru a zní mi uvnitř hlavy. Pokládá mi svou ruku-pařát na hlavu. Cítím, jak mi vlasy lepí sliz. Pak cítím ještě něco. Celým tělem se mi rozlévá oheň, ale není to nepříjemné, dokonce naopak. Spouští ruku z mé hlavy a říká, ať mu podám ruku. Podávám mu ruku. Ostrým drápem mi do dlaně vyrývá jakýsi obrazec. Pak si rozřízne dlaň a jeho černá krev kape na mou dlaň. Jeho černá krev se vsakuje do mé rány a rána se hojí. Zůstává jen černý obrazec. Říká:
„Dosáhneš všeho, co si budeš přát. Tak to bude navždy, dokud mě nezklameš.“
Otáčí se a zalézá zpátky do díry.
Beru si baterku a odcházím. Jdu v klidu. Ať se stalo cokoli, je to pryč. Zajímavé, že mě noha nebolí ani trochu. Prohmatávám si ji a podlitina je pryč. To je jedno. Hned ráno si sednu do hospody a budu pít, dokud nepadnu, další den zase a pak zase. Až si nebudu několik dní nic pamatovat, řeknu si, že se mi to všechno jen zdálo a tohle se stane jen ošklivým snem, který se nikdy nestal, protože já si to nechci pamatovat ani za nic. Ve sklepě potkávám kamaráda potkana. Má sebou tentokrát ostatní kamarády. Dost, aby mě sežrali zaživa. Jeden vyskakuje. Chytám ho kousíček před svým obličejem. Nevěděl jsem, že umí tak skákat. V lebce mu zakřupe. Házím ho na jeho kamarády a ti se rozutečou. Opravdu inteligentní zvířata. Proplétám se chodbami a vracím se k místu, kde jsem byl na začátku. Dveře na konci chodby jsou zamčené. Sakra, nevzal jsem si od nikoho z nich klíče. Už mi to přestává myslet. Teprve teď mi dochází, jak jsem prochladlý a unavený. Naštvaně udeřím pěstí do dveří. Ruka mi projede dveřmi skrz. Nechápavě se dívám na díru po ní. Tohle umí akorát mistři kunk-fu ve filmech, blbost. Ty dveře jsou určitě papírové. Prohlížím si je, kdepak, poctivé dřevo. Prohýbu si ruku. Vůbec mě nebolí. Kůže není sedřená. Otočím pěst a prohlížím si černý obrazec na dlani. Obávám se, že zapomenout nepomůže. Už je pozdě. Teprve teď mi to všechno pomalu začíná docházet.