Jak jsem byl kuchařem

Tak takhle vařím já. Jednou na vojně jsem vařil na cvičení. Kuchař omarodil na zlomeninu. V lese při maskování na něj spadl strom. Jako elektrikář jsem byl postradatelný při výcviku vojska a tak mne jmenovali kuchařem. Že prý cvičení je jen týdenní a že zdravý člověk vydrží bez jídla týden. Co by to nevydržel voják socialistické armády. (A každej druhej komunista - jsem si myslel já).

První den bylo vepřové na pepři. Trochu jsem se spletl a vzal z chladícího boxu (skříňka v náklaďáku - původně určená na vercajk elektrikáře) kus masa. Jak jsem zjistil později, bylo to hovězí. Oběd byl hotov již v půl čtvrté.

I socialističtí vojáci v čele s komunistickými vůdci nadávali jak pohani. Jídlo bylo však dobré. Já však nebyl hladový, tak jsem to radši ani neochutnával. Opatrnosti nikdy není nazbyt.

Druhý den k obědu mělo být hovězí na kmíně. V kuchařce psali, že hovězí maso se peče déle. Tak jsem začal dřív i s patřičnou rezervou. Jak to dopadlo, jistě tušíte.

Naboural jsem výcvikový den již v půl desáté. Jídlo bylo hotové a rychle tuhlo. V návodu bylo uvedeno, že omáčku je nutno zaprášit. Bylo tam napsáno, že hladkou moukou, ale nebylo tam, kolik té mouky. Jednoduchou úvahou jsem dospěl k závěru, že pro čtyři lidi zaprášit znamená zaprášit. Tak jsem spočítal, že čtyřicet lidí je desetkrát víc. A zaprášil jsem omáčku desetkrát. Asi jsem poprvé zvolil větší množství mouky, protože po sedmém zaprášení omáčka přestala téci. Nevadí, řekl jsem si a zvýšil teplotu naftového hořáku v polní kuchyni a přidal tři hrstě mouky.

Jídlo jsem rozdal mužstvu a byl jsem pyšný. Druhé jídlo v životě a zatím žádné ztráty! Jídlo však mělo jednu nevýhodu, buď bylo moc horký, nebo se nedalo lžící nabrat. Vojáci i jejich velitelé si tedy chodili do pojízdné dílny nabrousit příborové nože.

Nikdo nezemřel, ale cvičení velitel roty z preventivních důvodů ukončil předčasně. Dodnes mi nikdo neřekl, proč!