Stín

Ten jekot musel být slyšet až někam do Ondřejské k bloku vietnamských heren, to jsem si byl jistý. Rozléhal se po celém pokoji, odrážel se od stěn a rezonoval s takovou silou, že jsem byl chvílemi skálopevně přesvědčený, že mi něco musí prasknout, buď bubínky, nebo skleněná lampa na nočním stolku přímo naproti mně.
A ten jekot byl můj.
Každý odborník na hlasivky vám vysvětlí, že jsou u všech lidí stejné. Není v nich rozdíl jako u jiných částí těla a hlas se utváří hlavně díky tomu, jaký máte tvar pusy. Prostě z vás vychází teplý vzduch a podle toho, jak umíte pracovat se zuby, rty nebo dásněmi, tak zní to, co z vás vyleze.
A já žasnul, co leze ze mne, protože tohle jsem ještě neslyšel. Jenže jsem si nemohl pomoct, ječel jsem dál, přidával jsem na síle a s peřinou přitaženou až k bradě jsem sledoval pokoj, jestli už je všechno v pořádku, nebo jestli jsem se zbláznil, jestli jsem se kristeježíši zbláznil.
Rozletěly se dveře od druhého pokoje a během pár vteřin u mě klečela Vanda a já jí za to byl neskonale vděčný. Ani jsem nebyl schopný vyslovit, jak moc. Ani si na sebe nevzala župan, jak jsem zaregistroval. Seděla u mě jen v tričku a těsných růžových kalhotkách. Jindy by mi to možná přišlo zvláštní a pronesl bych nějakou uštěpačnou poznámku, ale teď to byla ta poslední věc, která mne zajímala.
„Co se děje, chlape?“
Držel jsem peřinu oběma rukama a tiskl jsem si ji pod bradu s takovou vehemencí, že jsem ji měl až potřísněnou od slin. Musel jsem vypadat jako malé děcko. A taky na mně muselo být vidět, že jsem vyděšený, tohle prostě zakrýt nejde. A mojí sestře to uniknout nemohlo.
„Co se děje, Romčo?“
„Já nevím…“
„Křičel jsi.“
To teda křičel, ségra a festovně. A ty bys křičela taky, to mi věř, protože jestli je něco na světě normálního, tak to je teď všude jinde, jen ne u mne v pokoji. Je to někde jinde a dává si to šlofíka, zatímco já tu ztrácím nervy.
„Něco jsem viděl.“
Pohladila mě přes křečovitě sevřené prsty a já trochu přikrývku povolil. Ničemu nepomáhalo, že mi v rukách přestávala proudit krev. Koukal jsem na ni a viděl tu sestru, se kterou jsem si hrával, kterou jsem bral tajně do kina a na tobogán a se kterou jsem před třemi roky společně pohřbil rodiče. Jak jí mám vysvětlit, že mě vyděsil stín teploměru?
Byla to moje jediná sestra a miloval jsem ji. Za tím jsem si stál. A byl jsem přesvědčený, že ona miluje mne. Byla o dva roky mladší, třicet jí má být teprve letos v létě, ale vždy byla trošku na výši. A všechno se to vyhrotilo ještě před těmi osudnými třemi roky v listopadu, kdy se rodiče vraceli z hor a dostali na špatně ošetřené vozovce smyk. Jak nám pak přiblížil vyšetřovatel, otec prý musel ztratit kontrolu nad ovládáním vozu, vjel do protisměru, kde se jen tak tak vyhnul autobusu plnému dětí, v plné rychlosti najel na muldy sněhu, odstraněné silničáři za krajnici a vjel na jednu z nich a jako po rampě z ní vyletěl přímo do bilboardu lákající na světlý ležák. Za ním se automobil několikrát protočil, narazil do sloupu elektrického vedení a začal hořet. Matce se podařilo napůl vysoukat z vozu, otec to měl za sebou pravděpodobně hned po nárazu. Tím spíše lépe pro něj, protože jsem se potom ještě asi půl roku budil hrůzou ze spaní při představě, jak matka musela trpět. Půlkou těla na svobodě, půlkou v žáru stravujících plamenů. Kdyby vůz explodoval, bylo by to pro ni milosrdenství, ale život dokáže být škodolibá svině.
Zůstala mi jen Vanda. Už tehdy měla dvě děti. Jitce táhlo na sedm, Adámkovi byly dva roky. A já v něm viděl svého otce. Ať mi nikdo neříká, že neexistuje převtělování, protože já v něm zkrátka viděl tatínka, viděl jsem ho v těch hnědých kukadlech a v těch buclatých tvářičkách. Ať už tomu moderní věda říká geny, nebo nějak jinak, já tomu říkal reinkarnace a Vandin přítel, letecký konstruktér, mi mohl vlézt na hrb. Ať už se jeho geny dostaly kamkoli, nebylo to do Adámka, možná po cestě zabloudily, možná byly moc unavené a ani nedorazily. Tohle byl otec jak vyšitý. Jen jsem o tom nesměl mluvit před Vandou, z mých bláznivých tezí šílela, a když jsem rozjel pusu, zastavovala mě kolikrát i násilím.
Tak jak jí můžu vysvětlit, co jsem viděl?
Nebo ještě hůř – co vidělo mě?
Ani tomu pořádně nevěřím já, tak jak by mohla ona?
Všiml jsem si toho krátce poté, co vedle v pokoji vypnula televizi. Koukal jsem před sebe z okna a přemýšlel o všem možném. Ještě před rokem jsem měl docela problém s usínáním, ale to už se zlepšilo. Už jsem nepotřeboval prášky, ani se unavovat prací. Usínal jsem jako každý normální člověk na boku nebo na břiše, s rukama pokojně složenýma pod hlavou.
Ale dneska jsem se zamyslel trochu hlouběji. Koukal jsem z okna na bezhvězdnou noční oblohu a přemýšlel o tom, jestli má smysl pracovat dál tam, kde jsem. Tedy v porcelánce jako výtvarník. Sice jsem to vystudoval, ale deset let je dost dlouhá doba a já si připadal, že můj mozek je už notně opotřebovaný. Stejně tak život. Sám ve dva jedna, jen pár přátel, žádné pořádné zájmy… něco to chtělo změnit a já se rozhodoval, jestli to bude práce nebo bydliště.
A potom jsem zahlédl ten teploměr. Tedy jeho stín. Byl to obyčejný venkovní teploměr na malém držáku. Byl tam, už když jsem se přistěhoval a já neměl důvod dávat ho pryč. Vrhal malý zkosený stín na kraj pravé stěny. Takový pošramocený obraz. Vypadalo to jako malé temné písmeno el.
Když jsem na něj chvilku zíral, pohnul se.
Trošku se ve mně scvrkla dušička, ale předpokládal jsem, že je to díky samotnému teploměru, že se venku nejspíš ve stojánku uvolnil. Tak jsem se malinko na posteli zaklonil, ale teploměr se ani nehnul.
Zato se pohnul stín. Posunul se kousek po pravé části stěny naproti mně a dostal se nadosah poličky s knihami a všemožnými figurkami, které jsem dostal jako dárky od blízkých i vzdálených. Pak plavně přeplul poličku a zakotvil v pravém rohu místnosti, asi čtyři metry ode mne. Fascinovaně jsem na něj hleděl. Už mi ani nepřipomínal stín teploměru, spíš nějaký asymetrický černočerný nádor. V jednu chvíli jsem chtěl vylézt z postele a jít rozsvítit, jenže jsem to neudělal. Namlouval jsem si, že je to kvůli tomu, že mozek odmítá přiznat to, co oči vidí. Nevím, jak rychle zrakový vjem doputuje do mozku, ale já se ho asi snažil odříznout nějak na cestě, protože jsem sám moc dobře věděl, že stíny samy od sebe nepohybují, že odpočívají vedle svých majitelů a tváří se možná tajemně, možná někdy i výhružně, ale to je tak všechno. Neoddělují se a neputují po stěnách.
Jenže někde uvnitř jsem tušil, že to, proč nevstanu a nerozsvítím, má i druhý důvod. Ve světle jsou přece stíny viditelnější, výraznější. Když tohle vidím díky obyčejnému pouličnímu světlu, co bych zahlédl pod přímým světlem svého lustru?
Nepřemýšlel jsem nad tím.
Chtěl jsem to zaspat, nemyslet na to a prostě se otočit na břicho a dělat, že se to nestalo, jenže stín se znovu pohnul, docela rychle ubral na vzdálenosti první metr a já už najednou neviděl ani stín teploměru a jeho stojánku, ani nádor, což by bylo milosrdnější, viděl jsem zcela zřetelně ruku, ohavně tlustou a nabobtnalou ruku, která držela zahnutý zubatý nůž a překonávala tu čtyřmetrovou vzdálenost čím dál rychleji a já nechtěl, bože já vážně nechtěl, ale začal jsem ječet a mám pocit, že něco ve mně ještě pořád ječí.
„Nechci, aby sis myslela, že jsem jako malej kluk,“ podíval jsem se na Vandu vystrašeně, „ale děsí mě stíny.“
„Vážně stíny?“ Znovu mi přejela po ruce a já pustil deku definitivně. Musím se přece uvolnit. Prostě musím.
„Asi blázním. Já – asi se vracím do dětských let, nebo co. Prostě mě děsí stíny. Je to moc živý.“
„A jak tě děsí?“ neříkala to ani trochu výsměšně, na to už jsem ji moc dobře znal. Věděla, jak jsem na tom byl po smrti rodičů, jak jsem na nich lpěl. Bůhví, co se semnou dělo. Ani já si nebyl ničím jistý.“
Ukázal jsem na teploměr za oknem.
„Pohnul se. Nejdřív… nejdřív to vypadalo úplně neškodně… co to kecám, pohybující se stín nevypadá neškodně. Ale zkrátka vypadal jako obyčejný elko, nahoru delší, dole kratší. Jenže pak to zmutovalo…“
„Zmutovalo?“
Teď už se na mě dívala trochu vyčítavě.
„Romčo je ti dvaatřicet. Stíny nemutujou. Stíny jsou strašidelný, jsou všelijaký a dokážou nahnat pořádnou husinu, zvlášť když má člověk velkou představivost, ale nemutujou.“
„Já ti nelžu.“
„Já vím, že mi nelžeš. A věřím ti, že tě něco vyděsilo. Ale – počkej, je tu zima, hodím si něco na sebe.“ Odešla do pokoje, kde jsem jí dneska ráno připravoval lůžko a vrátila se navlečená do světle zeleného vlněného svetru. Vlasy si stáhla do ohonu. „Něco tě vyděsilo,“ pokračovala, když si ke mně sedla na zem, ale nesmíš věřit tomu, že to byl pohybující se stín.“
„Ale já to viděl.“
„Co se s tebou děje, bráško?“
Otočil jsem se na bok, směrem k ní a ustaraně jsem se na ni podíval. „Nebaví mě život, jestli to chceš vědět. Nebaví mě práce, tenhle byt, nebaví mě hledat ženskou, která mě za měsíc opustí, protože zjistí, že jsem nezajímavej a nebaví mě vzpomínat na to, jak to bylo fajn, dokud žili naši. Ale s tím stínem to nemá nic společnýho. Nevzal jsem si žádný prášky ani alkohol.“
„Fajn, uhni.“
Odstrčila mě jemně na stranu a než jsem mohl zaprotestovat, lehla si vedle mne do postele. Přitáhla si deku trochu víc k sobě a pak už jsme klidně leželi, očima zaklesnutí do sebe. Ještě jsem cítil její parfém, kterým se večer navoněla, když šla s kamarády na večeři. Dokázala ho sundat z těla, ale zůstal jí ve vlasech a já si k ní musel čichnout, protože už jsem zapomínal, jak voní má sestra.
„Stýská se ti?“ promluvila.
„Jako prase. Jsou to tři roky, ale někdy mám pocit, že ten smutek je pořád stejnej.“
„To je tím, že jsi sám. Když budeš mít ženskou, bude to jiný. Já na to nemám čas myslet. Někdy jsem sama na sebe vzteklá, když si uvědomím, že jsem o nich už měsíc neuvažovala nebo nemluvila, ale děti mi zabírají takovou spoustu času, že prostě nemám čas.“
„To ti hrozně závidím,“ řekl jsem popravdě.
„Vyprávím jim pohádky na dobrou noc, když nechtějí usnout. Chceš nějakou?“
„To snad raději ani ne.“
„Třeba by ti to pomohlo
„Pomáhá mi už to, že tu jsi.“
Jezdí za mnou každý měsíc na jeden víkend. Sama, bez dětí. A já si ty dva dny vždycky užiju jako žádné jiné dny v měsíci. Je trochu smutné, že jediná žena, se kterou si ve svém životě rozumím, je má vlastní sestra, ale nedokážu s tím nic dělat. A možná ani nechci.
Kopla mě nohou do břicha a já syknul. „Teda pokud mi zrovna neubližuješ.“
„Je tu hrozně málo místa,“ zasmála se. Kdybys měl letiště, klidně tu s tebou budu spát.“
„Slibuju, že letos už ho koupím.“
„Chceš ho pomoct vybrat?“
„Když budeš od tý lásky…“
„Bude mi potěšením.“
Odhrnula peřinu a posadila se. Jestli chceš, přetáhnu si sem matraci a budu tu s tebou spát.“
Zavrtěl jsem hlavou. „To bude dobrý.“ Přinejhorším si přetáhnu peřinu přes hlavu hned, jak odejdeš, ségra, a děj se vůle boží.
„Budu hned vedle, stačí prostě zaječet. Víš, že křičíš jako ženská?“
Zasmál jsem se. „To jsem nechtěl slyšet.“
„Vážně. Takhle řve jedna moje kolegyně v práci. Ééééééé…íííí. Nějak tak. Jak když vraždí kudlanku.“
Teď už jsem vyprskl a zaškubalo mi v koutkách. „To jí někdy řekni.“
„Už to dávno ví.“ Dorazila ke dveřím a sundala si gumičku z vlasů. „Bráško?“
„Hm?“
„Když něco uvidíš, tak zalez pod peřinu.“
Překvapeně jsem se na ni podíval. „Na to jsem před chvílí myslel.“
„Když jsem byla malá a něčeho jsem se bála, celá jsem se zachumlala, i s nohama. Udělala jsem si vlastní pravidla a mezi nimi bylo, že ať už bylo v pokoji cokoli, nemohlo mi to ublížit, když budu celá pod peřinou. Nesměl mi koukat ani malíček.“
„Díky.“ Myslel jsem to vážně.
„A hlavně usni.“
„Pokusím se.“
Usmála se, zavřela dveře a přesně deset minut nato jsem koukal na mrňavý stín cínového vojáčka na poličce vedle okna, jak opouští figurku a vydává se směrem ke mně, ale to už jsem byl pod peřinou. Zabalil jsem se tak dokonale, že jsem se bál, že se udusím, ale bylo mi to úplně jedno, protože jsem měl pocit, že kdyby ta malinká černá šmouha na zdi našla sebenepatrnější průduch mezi peřinou a postelí, stane se mi něco mnohem horšího.
Srdce mi divoce tlouklo a do toho jsem se ještě začínal potit. Se vzduchem jsem problémy neměl, ale dvakrát dobře mi také nebylo. Snažil jsem se odhadnout, kde to může být. Jestli to postupuje stejně rychle jako prve, tak už klidně někde nade mnou. Čeká to tam na svoji příležitost? Až vystrčím nohu nebo ruku, že to po ní chňapne a stáhne mne s sebou někam do zdi, někam do nicoty, kde budu mít nekonečně let času možnost přemýšlet o tom, jaký by to mohlo být, kdyby ti zasranci od místní správy silnic měli o pár aut víc. A taky jsem se děsil toho, že bych někde v té temnotě mohl rodiče potkat, tátu jako černou skvrnu, stejně černou jako byl ten stín v podobě pařátu s nožem a matku jako bytost se seškvařenýma nohama a pupkem, který mi dal život. A oba by se mi smáli do obličeje ďábelským smíchem a přesvědčovali mě, že to tam není špatné, vůbec špatné…



Probudil jsem se a zjistil jsem bleskově dvě věci, z nich první mě vyděsila a druhá rozhodila.
Tou první bylo to, že jsem totálně odkopaný, deka se válí napůl na zemi a já měl spodek těla úplně holý. Rychle jsem přikrývku čapnul, hodil ji přes sebe, a podíval jsem se nejprve na čas na digitálním displeji, který ukazoval tři hodiny a dvacet pět minut a poté na protější stěnu.
Něco nebylo v pořádku.
A hned mi došlo, co to je. Pokoj byl klidný, po stěnách se nic nepohybovalo a nic se ke mně nekradlo, ale vedle cínového vojáčka s oštěpem a štítem chyběl stín. Posadil jsem se a nakonec jsem z postele vstal a došel až poličce a fascinovaně jsem na něj hleděl.
Měl jsem tam asi čtyřicet knih ve dvou řadách, figurku želvy složenou z mořských mušlí, několik slonů, dva zvonky a fotbalistu v rudém dresu. Tohle všechno vrhalo zešikmený stín. Vykouknul jsem ven a viděl stín i u toho zatraceného teploměru.
Vzal jsem figurku do ruky a dal ji přesně vedle teploměru. Ozářilo ji světlo měsíce, zářícího nad mým činžovním domem. Teploměr stín vrhal, voják ne.
Zmateně jsem ho vrátil na původní místo a pak mi zpětně došlo ta druhá věc, která mě rozhodila. Tlumené rány, doléhající k mým uším z kuchyně. Dveře do pokoje, kde spala Vanda, byly otevřené a uvnitř bylo zhasnuto. Ale pod dveřmi do kuchyně, které byly hned vedle, bylo slabounké světlo. Určitě ne od stropního svítidla.
Nakoukl jsem do pokoje a rozsvítil. Postel, kterou jsem včera ráno připravoval, byla prázdná. Deka se válela na zemi, stejně tak zelený svetr. Byl odhozený až pod topením a vypadal, jako by ho přežvýkalo stádo krav.
Otočil jsem se ke dveřím do kuchyně.
„Vando?“
Bušení na chvilku ustalo, nějakých deset sekund byl klid, ale pak se to rozjelo znova. Arytmická kakofonie zvuků, jako když někdo mlátí plácačkou do zavěšeného mokrého koberce. Třikrát rychle za sebou, potom klid a potom zběsilých deset ran.
Neměl jsem na co čekat. Otevřel jsem dveře a v pološeru jsem spatřil otevřenou ledničku, z které vycházelo to světlo. Moje sestra seděla u ní, jednu nohu měla zkroucenou pod sebou a celé triko měla zašpiněné něčím… nejspíš kečupem. Jednu ruku měla úplně červenou, kečup nebo možná marmeláda, jí stékal až k prstům a kapal na kalhotky a podlahu vedle jejích nohou. V jedné ruce držela maso, mé hovězí maso, které jsem měl připravené na zítřejší roštěnou, a mlátila s ním o hranu ledničky.
Když jsem udělal dva kroky po dlaždičkách směrem k ní, otočila na mne hlavu. V ústech měla nějakou směs. Vypadalo to na mraženou zeleninu, měl jsem pocit, že jsem zahlédl kuličky hrášku. Ještě dvakrát praštila masem o ledničku a pak se do něj zakousla. Slyšel jsem, jak zuby narazily na kost, ale ona ho z pusy nepouštěla, škubala s ním a já s děsem na srdci i mozku sledoval, jak jí od rtů stéká pramínek krve, který musel vytékat z rozlámaných zubů a se stejným děsem jsem viděl, jak maso odhazuje a se zakrvácenou bradou si mne prohlíží.
„Morg,“ vylezlo z ní.
Roztřásla se mi obě kolena. Ale tak neuvěřitelně, že mi vibrovala ze strany na stranu. Hned za nimi následoval zbytek těla a já stál u své ledničky neschopný pohybu a přemýšlel, kam asi zmizel ten stín, kam asi zmizel ten stín, bože kam asi zmizel ten stín, kam asi zmizel kam asi zmizel, kam asi kam asi kam asi zmizel…
„Gem šóvá terax,“ doplnila ještě Vanda, láskyplně se na mě podívala s pusou plnou krve a špinavé ruce si přitom utírala do kalhotek. A vteřinu na to se vymrštila a zakousla se mi do stehna vedle slabin s takovým gustem, že jsem se tuhle noc už podruhé divil, kde se ve mně ten jekot bere. Ječel jsem jako holka a vůbec jsem se za to nestyděl…