Fantom muzea

Začínal červen. Počasí lákalo k procházce po městě, honbě za památkami, nebo výletu do muzea. Učinili tak turisté z nejrůznějších koutů Evropy i světa, kteří navštívili hlavní město, stejně jako školní třídy, do kterých se učitelky marně pokoušely vtlouct trochu kultury.
Ti všichni se ale obloukem vyhýbali maličkému muzeu v centru Prahy, o kterém však málokdo věděl. Nebylo se co divit, muzeum o dvou patrech a jednom sklepě toho nemělo moc co nabídnout. Žádné senzační exponáty, velké umělecké výstavy a přednášky. I zde ovšem bylo pár zajímavých věcí, pozůstatek po šlechtické rodině, která kdysi bydlela v tomto domě. Jejich věci zůstali zde, spolu s přáním, aby se tu zřídilo muzeum. Přání bylo vyslyšeno. To bylo také poprvé a naposled, co se muzeum dostalo do novin. Bylo to roku 1908.

Nedostatek návštěvníků příliš netrápil ředitele muzea, pana Karla Slavíčka. Ředitel Slavíček nedal na památku rodiny, na kterou v učebnicích dějepisu nezbylo místo, dopustit. Sám tak byl nejčastějším návštěvníkem v pokojích pana hraběte a jeho hubená malá postava byla často k vidění, jak se prochází po chodbách a se zalíbením rovná rámy obrazů, nebo smetává neviditelná smítka z klavíru v pokoji dcery pana hraběte a jeho ženy.
Poklidný svět ředitele Slavíčka mohlo sotva něco narušit. Jak šeredně se spletl, toho rána ještě netušil. Přicházel první, jako obvykle. Otevřel vrata do dvora, vystoupal do patra domku, ve kterém kdysi bydleli sloužící, prošel úzkou tmavou chodbou k posledním dveřím, což byla jeho kancelář.
Byl to malý prostor od dveří k oknům pokrytý ztmavlým pruhovaným kobercem. Vpravo od dveří byla skříňka na kabáty, naproti ní regál zaplněný knihami a pořadači. Před oknem stál psací stůl, u něj obyčejné křesílko. Do toho křesílka si ředitel Slavíček sedl. S uspokojením přehlédl řádku ořezaných tužek dvojek na stole před sebou, blok se žlutými listy, telefon a kalendář. Nic víc nepotřeboval. Pokud šlo o počítače, starost o ně přenechával své energické sekretářce paní Habichové.

Zrovna se svým obvyklým uvážlivým způsobem (byl to konec konců uvážlivý člověk) zamyslel nad tím, jestli si má udělat kávu a přečíst si noviny, nebo si přečíst noviny a pak udělat kávu, když jeho myšlenky byly krutě přerušeny. Z chodby se ozval burácivý křik a dusot nohou, neomylně patřící pokladníkovi a vrátnému v jedné osobě, Pavlu Řeřichovi. Dveře kanceláře se rozletěly a plácly do zdi.
„Pane řediteli! Tady jste, pane řediteli!“ vyhrkl vrátný.
Rukou velkou jako pálka na ping pong sevřel rám dveří. Jeho rozměrná impozantní postava, kterou těsně obepínalo modré sako s rudým kapesníčkem v kapsičce, se ve dveřích neobyčejně vyjímala.
„Copak se stalo, pane Řeřicha?“ zeptal se ředitel. Byly doby, kdy ho vrátného smysl pro dramatický vstup poněkud rozrušoval. Postupem času si zvykl. Dnes však bylo v hlase pana Řeřichy cosi, co ředitele zneklidnilo.
„To musíte vidět. To se nedá popsat,“ prohlásil Řeřicha. Ředitel byl zneklidněn o to víc. Nedostatek vyjadřovacích schopností jindy tak výmluvného Řeřichy svědčil o tom, že se stalo něco opravdu hrůzného.

Na dvoře už byli shromážděni všichni zaměstnanci muzea. Kromě pana Řeřichy to byl doktor Procházka, historik, studentka na brigádě Markéta a v jejich čele pochopitelně paní Habichová. Ti všichni nechápavě zírali na klavír, který stál uprostřed dvora, jako by tady býval odjakživa. Bílé dřevo se ve slunci lesklo.
„Nepochopitelné,“ prohlásil ředitel Slavíček. Řekl to hlavně proto, že měl pocit, že by měl jako ředitel něco říct.
„A to není všechno.“ Paní Habichová, tmavovlasá štíhlá žena s propadlými tvářemi budící dojem účetní, nebo knihovnice, byla ve skutečnosti docela srdečná. Teď tak rozhodně nepůsobila. Vytasila se s překrásným obrázkem motýla v jednoduchém dřevěném rámečku. Byl docela malý, ale barvy křídel byly pohledně sladěné.
„Motýl?“ hlesl ředitel.
„Ano. A tohle bylo u něj.“ Paní Habichová ukázala na lísteček zastrčený pod rám, ne kterém stálo : té hezké slečně podobné dceři hraběte. „Pro mě?“ žasla Markéta.
Paní Habichová sjela malé kudrnaté děvče přísným pohledem. „Zřejmě. Máte s tím něco společného, Markéto?“
„Já? Ne, paní Habichová. Jak bych mohla dostat klavír z prvního patra na dvůr?“
„Nebo nějací vaši kamarádi? Možná jste si mysleli, že je to ohromná zábava, dobrý žertík. Tak co?“
Markéta, s obrázkem v ruce, se pohoršeně zamračila.
„Ale paní Habichová! Jak by tohle udělali?“ zastal se trochu Markéty Řeřicha.
„To nevím. Nějak to ale udělali a to se musí vyšetřit.“
Ředitel Slavíček, který si už dobrých pět minut lámal hlavu s tím, co si počít, se vítězně usmál. Jako ředitel něco udělat musel a paní Habichová mu nevědomky napověděla. „Zavoláme policii.“


Ráno detektiva Bohaté se nijak nelišilo od jakéhokoli jiného. Vstala, udělala snídani pro děti, sobě kávu a vzbudila své dva syny a manžela. Jana Bohatá byla příjemně vypadající bruneta, které málokdo hádal pětatřicet let. Málokdo by také hádal, že je u policie. Byla to výhoda, řada těch, které zatýkala, do poslední chvíle netušila co se to s nimi děje. Až za mřížemi jim došlo, že to nebyl vtip a že je zatkla ženská.
Také nebyla vůbec bohatá a byla známá pro diskrétní způsob vyšetřování. Nejednou se už stalo, že si oběti trestných činů vyžádaly právě jí jako vyšetřovatele.

Když dorazila do práce, našla na stole vzkaz od kapitána, aby se za ním co nejdřív dostavila. Když co nejdřív, tak co nejdřív, řekla si. Kapitán obýval kancelář naproti přes chodbu. Když zaklepala a vešla, její kolegyně a partnerka tu už byla.
„A hleďme, obě jste tady,“ přivítal je kapitán.
Kapitán na některé lidi mohl svým vzhledem bývalého boxera působit zastrašujícím dojmem. Měl ale zlatou povahu, na kterou jeho podřízení nedali dopustit, ačkoli míval čas od času sklony k cholerickým záchvatům. Nejčastěji k tomu docházelo, když prohrál v kartách s vedoucím oddělení hospodářské kriminality.
Druhou osobou v místnosti byla Monika Adámková. Oblečená do kostkované košile a dobře padnoucích džínů, s volně rozpuštěnou záplavou čokoládově hnědých vlasů vypadala jako modelka, která se chystá točit reklamu na šampón někde na koňské farmě. Ten dojem mohl člověku vydržet jen do chvíle, kdy promluvila. Za téměř černýma očima skrývala neochvějně pevnou osobnost se zálibou v ne právě ženském způsobu vyjadřování.
Ona i kapitán dnes vypadali rozladěně.

„Mám pro vás práci, dámy,“ oslovil je kapitán.
„O co se jedná, šéfe?“ opáčila Adámková.
Kapitán jí zpražil zdrcujícím pohledem, který ona sotva vnímala, ale který jí měl připomenout, že jí nejméně stokrát říkal, aby ho neoslovovala šéfe a především a to hlavně, aby mu neskákala do řeči.
„Ráno jsme dostali udání na neznámého pachatele z muzea …“ jmenoval muzeum, „někdo zřejmě v noci přestěhoval klavír do míst, kde rozhodně nemá být. Chci, abyste to vy dvě vyšetřily.“
„No tohle,“ prohlásila Adámková.
Bohatá se na poslední chvíli zarazila, než řekla „šéfe“. „Kapitáne, jestli se něco ztratilo, tak to bude práce spíš pro vloupačky, ne?“
„Máte pravdu. Jenže ono se nic neztratilo,“ usmál se kapitán záhadně.
„Tím spíš, co my s tím?“ zeptala se Adámková.
„Problém je v tom, že klavír byl, alespoň podle toho, co jsem slyšel, původně umístěn v patře. Přes noc se ten nástroj záhadně přesunul na dvůr.“
„Jak je to možné?“ podivila se Bohatá.
Kapitán se zazubil, věděl, že jí to zaujme.

Pan Řeřicha seděl ve své pokladně, když se před ním z ničeho nic objevily dvě ženy, dnes první návštěvníci. „Dobrý den, dámy,“ zahalasil a už chtěl trhat lístky, když ho ta starší zarazila a ukázala mu policejní odznak.
„Detektiv Bohatá a to je moje partnerka vyšetřovatelka Adámková.“
„Máte tady principála?“ zeptala se Adámková.
Než se Řeřicha zmohl na odpověď, přišla na scénu paní Habichová.
„To je skutečně zvláštní, pane Řeřicha. Nepamatuji si, že bych vás kdy viděla přijít o řeč dvakrát v jednom dni,“ řekla.
„To asi nemám den,“ odtušil vrátný. „Tady ty dvě dámy jsou od policie, chtějí mluvit se Slavíčkem.“
„V pořádku, já je k němu odvedu.“ Paní Habichová podala oběma policistkám ruku a představila se. „Pojďte se mnou,“ vybídla je.

„Stávají se vám tady takové věci často?“ zeptala se za pochodu Bohatá a automaticky vytáhla notes s červenými deskami, do kterého si zapisovala.
„Jaké věci? Myslíte klavír, který zčista jasna opustí své místo a objeví se na dvoře?“
„Sám tam asi nedoletěl,“ podotkla Adámková.
„To jistě ne. Ne, takové věci se tu nestávají. Tady se nestává skoro nic, jestli mi rozumíte. A jsme tady.“ Paní Habichová zaklepala na dveře a vpustila policistky dovnitř.

Ředitel Slavíček stál u otevřeného okna, kterým dovnitř vnikaly sluneční paprsky a dělaly jeho malou kancelář celkem útulnou. Pohled na dvůr byl příjemný. Každý týden sem chodil zahradník a ošetřoval kvetoucí keře a rostliny, na jejichž jména by si jistě vzpomněla paní Habichová. Řediteli prostě stačilo, že je na ně hezký pohled právě z okna jeho kanceláře. Dnes mu výhled kazil klavír stojící uprostřed dvora.
„Tak to je ten nástroj. Vypadá tam celkem parádně,“ poznamenala Adámková, když se vzájemně představili.
Ředitel Slavíček zamrkal a vybídl je, aby si sedly. Ve zmatku si neuvědomil, že na protější straně stolu se nachází pouze jedna židle. Do té si sedla Bohatá, zatímco Adámková si udělala pohodlí na okraji stolu.
Doufám, že nevadí?“ zeptala se.
„Ó to vůbec ne. Vy tedy budete vyšetřovat tu záhadu kolem klavíru?“
„Proto jsme tady. Je nějaká záhada?“ zeptala se Bohatá.
„Tím si nejsem jistý,“ řekl ředitel.
„Vezmeme to tak, pane řediteli. Můžete vypovídat tady, nebo s námi na stanici,“ řekla Adámková.
„Vypovídat?“ Slavíček zašátral po hrnku čaje.
„Jako svědek,“ uvedla na pravou míru Bohatá a podívala se na Adámkovou, která s rozpustilým úsměvem pohodila hlavou.
„Je to jednoduché, pane řediteli. Já se vás budu ptát a vy odpovídat. Slibuju, že vás nebudu obtěžovat dlouho. Má kolegyně zatím ohledá předmět doličný – klavír.“

Na ten pokyn se Adámková zvedla a odešla za klavírem.

„Tak, pane Slavíčku, abychom přišli na to, jak se váš klavír dostal tam, kam se dostal, musím si nejprve ujasnit, jak to tady v muzeu chodí. Předpokládám, že se to stalo až po zavírací hodině.“
„Dřív by si toho někdo všiml.“
Bohatá přikývla. Pomyslela si, že ředitel není vůbec hloupý. „Tak dál, muzeum zavírá kdy?“
„Poslední prohlídka je v pět hodin, v půl šesté se zavře a krátce před šestou odcházejí zaměstnanci domů.“
„A zaměstnanci to jsou?“
„Paní Habichová, vrátný Řeřicha, doktor Procházka a naše brigádnice Markéta. Jednou týdně dochází zahradník a uklízečky.“
„A vy. To jsou všichni?“
„A já. Ano, to jsou všichni. Jsme malé muzeum.“
„Chápu,“ Bohatá si zapsala do notesu jména a funkce všech, které jmenoval. „Takže po šesté večer už tu nikdo není?“
„No tedy, já jsem tady. Zůstávám trochu déle. Píšu totiž knihu.“ Ředitel se začervenal.
„Knihu? A o čem?“ zeptala se Bohatá z pouhé zvědavosti.
„O muzeu,“ řekl ředitel tónem, do kterého dokázal smísit skromnost i jemnou výčitku.
„Aha. A jak dlouho vám to tak trvá?“
„Asi hodinu. Potom všechno obejdu, zamknu a jdu také domů.“
„Uhm. U toho se chvíli zdržíme. Říkáte, že projdete celý dům, než odejdete?“
„Ano, projdu všemi místnostmi, zkontroluji, jestli jsou zavřená okna, zamknu dveře dole u vrátnice a bránu.“
„Ty dveře u vrátnice, co vedou na dvůr, jsou jediný vchod do domu?“
„No, ano. Býval tu ještě jeden, v kuchyni. Tam má teď pracovnu doktor Procházka.
„Dá se tudy procházet?“
„Vyloučeno. Zvenku je zámek a kromě toho, před dveřmi stojí knihovna.“

Bohatá přistoupila k oknu a vyklonila se z něho. Jak čekala, na dvoře uviděla Adámkovou, jak za dohledu pana Řeřichy ohledává klavír. „Moniko? Mohla by ses pak podívat na druhý vchod? Měl by být zamčený, ale pro jistotu to zkontroluj,“ zavolala na Adámkovou.
„Já jí to ukážu,“ zahlaholil vrátný Řeřicha.
Adámková se zakřenila a na znamení, že rozuměla, zasalutovala.

„Tak. Zpátky k vám, pane řediteli. Když jste procházel včera večer dům, nevšiml jste si něčeho zvláštního?“ pokračovala Bohatá ve výslechu.
Slavíček se zamyslel. Představil si sám sebe, jak včera procházel domem, místnost za místností, po schodech nahoru a dolu. Nakonec řekl : „Všechno bylo tak jako vždycky.“
Bohatá se zamračila. „Kdybyste vy chtěl ten klavír přestěhovat, jak byste to udělal? Předpokládám, že oknem neprojde. Co dveřmi?“
„Jak sama vidíte, okna jsou tu úzká. Je vyloučeno, aby jimi prošlo něco širšího než židle. Jestli by prošel dveřmi, to nevím, nikdy jsme ho nestěhovali. Na druhou stranu, nějak ho sem kdysi museli dostat.“
„Má ten klavír nějakou cenu?“
Zároveň s vyřčením otázky si začala Bohatá velkou rychlostí zapisovat poznámky do bloku.
Ředitel to sledoval s velkým zaujetím. Bohatá vzhlédla a upřela na něj pronikavé oči. Slavíček si odkašlal. „Jestli má cenu? Ovšem, že má, je to historický kus. Kromě toho, měl svou cenu i ve své době …“
„Takže za pár desítek tisíc by se prodal?“
„Co prosím? Má větší cenu! Je to památka …“ rozohnil se Slavíček.
Bohatá ho zarazila pohybem ruky : „Mluvím o černém trhu.“ Sklapla notes. „Vidím to asi takhle. Ti lidé, co si sem pro klavír přišli věděli pro co jdou. To znamená, že o rozměrech klavíru věděli a měli vymyšleno jak ho dostat ven. Měli to tu předem otypované.“
„Vy myslíte, že by se mohli vrátit?“
„Nevím, to mi řekněte vy. Je tu víc cenných kusů?“
„Je tu starožitný nábytek, obrazy, koberce. Nic z toho není žádné významné umělecké dílo, ale jak už jsem řekl, svou cenu má všechno, co tady vidíte.“
Ředitel máchl rukama jakoby chtěl obejmout svou malou kancelář. Bohatá si s despektem prohlédla její vybavení, které podle jejího soudu už něco pamatovalo.
„Ptám se proto, že je zvláštní, že si vybrali právě ten nejrozměrnější kus nábytku. Jestli jim šlo o to něco prodat, mohli vzít pár obrazů, některé ty židle, nebo co já vím.“
Slavíček neříkal nic.
I Bohatá zřejmě skončila. „Tak, to bude všechno, pane řediteli. Už vás nebudu potřebovat, můžete se vrátit ke své práci.“
Slavíček neřekl nic ani teď, zato vypadal zklamaně.
Bohatá pochopila, co ho trápí. „To neznamená, že jsme tu skončili. Budeme chtít mluvit s vašimi zaměstnanci, nechat vyhodnotit stopy. A především přijít na motiv.“ Bohatá vstala a zamířila ke dveřím. S rukou na klice ještě poznamenala : „Možná by nebylo na škodu investovat do bezpečnostního systému. Není to stoprocentní, ale zloděje to může odradit.“

Na vrátnici už na ní čekala Adámková. „Sejmula jsem otisky prstů, pokud to šlo.“
„Pokud to šlo?“
„No, nerada tě zklamu, ale ten klavír v poslední době muselo ohmatat několik školních tříd. Většina toho je rozmazaná.“
Pozdravily pana Řeřichu a namířily si to ven.
„Nevadí,“ navázala Bohatá : „Stejně jsem si od toho moc neslibovala. Jak vypadají zámky a dveře?“
„Dobře. Až moc dobře, řekla bych. Ani na jediném není nejmenší stopa po násilném vniknutí. Ti zloději měli ruce jako motýlí křídla, nebo měli klíč, jinak si to neumím vysvětlit.“
„Myslíš, že jim někdo otevřel? Někdo ze zaměstnanců?“ zeptala se Bohatá. Jí osobně se to moc nezdálo. Tihle lidé ze všeho nejméně vypadali na zloděje uměleckých předmětů.
„Proč by ne? Náhodou to sedí. Navíc, je to taková divná parta. Nezdá se ti?“
„Moniko, jsou jací jsou, každopádně to neznamená, že jsou zloději.“ Bohatá se zastavila u kraje chodníku a rozhlížela se. „Shrňme si to, ano. Do budovy muzea se vloupají zloději. Podle všeho jdou najisto po klavíru. S nemalou námahou ho snesou dolů a nechají ho tam. Potom beze stopy zmizí.“
„Ne tak docela beze stopy.“ Adámková se vytasila s obrázkem motýla. „Zanechali tu předmět doličný. Pořád ale nemám páru, co to znamená? Že by vtip?“
„Možná. Trochu moc propracovaný vtip, nezdá se ti? Plánovali to dopředu, opatřili si klíče.“
„Pokud jim je někdo nedal.“ Adámková nebyla nakloněná přílišné důvěře v osazenstvo muzea.
„I to je možné. Co se ale stalo potom? Pokud to nebyl vtip, jak říkáš, jediná další a rozumnější možnost je, že klavír chtěli skutečně ukrást.“
„A střelit ho,“ uculila se Adámková.
„A to je právě ono. Něco nevyšlo, proč by ho jinak nechali stát na dvoře?“
„Někdo je mohl zahlédnout?“
„Nebo si mysleli, že je někdo vidí a raději utekli.“

Ráno Adámková našla Bohatou sedět u jejího stolu v kanceláři. Prohlížela si něco, co připomínalo ročenku střední školy. Střídavě hleděla do knížky a do počítače. Adámková nahlédla na obrazovku, kde měla kolegyně otevřenou stránku, která pojednávala o historii hraběcí rodiny, dříve obývající dům, který byl teď muzeem a o jejích potomcích. Příliš jí to nezaujalo, tak vyrazila do terénu. Měla na seznamu několik lidí, se kterými chtěla mluvit.

Znovu se setkaly až odpoledne v muzeu. „Je to ještě divnější, než jsme si myslely,“ řekla Adámková. „Vyptala jsem se lidí v okolí, tedy těch, co byli ještě vzhůru včera po desáté. Nikdo z nich neviděl, ani neslyšel vůbec nic, co by se vymykalo normálu. Žádné dodávky, natož náklaďáky. Prostě nula beze zbytku.“
„Taky jsem nepořídila. Všichni potvrzují to, co už mi pověděl Slavíček,“ přisvědčila Bohatá.
Rozhlédly se po dvoře, odkud už zmizel klavír.
„Nezabalíme to? Tady vlastně není co řešit.“ Adámková se při tomto případu začínala nudit. Především si ale myslela, že o žádný případ nejde.
„Ještě ne. Leda by nás kapitán k něčemu odvolal. A mimochodem, ráda vidím, že máš dnes lepší náladu. Co se ti včera stalo?“
„Ale, ukradli mi peněženku. Chápeš tu drzost? Za bílýho dne okradou policajtku. Ke všemu to byl ještě kluk, s dlouhými zrzavými vlasy, představ si to. Utek’ mi, kdybych ho chytila, to by si za obrázek nedal!“
Jejich rozhovor přerušil výkřik odněkud z horního patra muzea.

„Kočka?“ zamračila se Adámková a rychle ustoupila ke dveřím ložnice paní hraběnky. Vzhledem ke své alergii na kočičí chlupy se nechtěla k perské kočce ležící na posteli příliš přibližovat. Průvodcem výkřiku byla studentka Markéta.
„Omlouvám se, přišla jsem jenom vyvětrat, a lekla jsem se,“ řekla dívka a začervenala se.
Dorazili všichni zaměstnanci muzea, aby se podívali co se stalo. Přítomnost kočky si nedokázali vysvětlit.
„Včera večer tady nebyla,“ zamračil se ředitel Slavíček.
„Natuty?“ řekla Adámková. Poodstoupila od dveří, které se za ní vzápětí zabouchly a ozvalo se cvaknutí zámku.
První u dveří byli Řeřicha a paní Habichová. Ani jednomu z nich se nepodařilo otevřít.
„Tak to bychom měli, chytil nás tu ten váš Fantom,“ řekla Adámková a změřila si pohledem Řeřichu, který při dnešním výslechu nazval osobu odpovědnou za přestěhování klavíru Fantomem.
„Fantom. To se mi líbí, slečno policistko. Asi to začnu používat jako umělecké jméno,“ překvapil je mužský hlas vycházející z chodby.
Bohatá se posadila na postel a zamyšleně pohladila kočku.
„A co teď?“ Paní Habichová zalomcovala klikou.
„Zamknul nás tady, spratek jeden,“ zlobila se Adámková.
Ostatní uvěznění na tom nebyli lépe. Hned po tom, co je přešlo překvapení z toho, jak mazaně je Fantom nalákal do jedné místnosti a uvěznil je, začali vymýšlet jak se odtud dostat. Především ředitel Slavíček se obával o exponáty. Už viděl, jak jsou vydány napospas Fantomovi.
„Okrade nás za bílého dne,“ bědoval doktor Procházka.
„To okrade, když tady budeme jenom tak sedět,“ řekla rázně Adámková. Velice jí překvapilo, že Bohatá nic neříká. Vlastně nedělala vůbec nic, pouze seděla a nepřítomně hladila kočku. Výraz na její tváři Adámková už dobře znala. Vzápětí na to hlučně kýchla.
„Co je vám?“ ptal se starostlivě Řeřicha.
„Alergie na kočky. Musíme odtud a hned.“ Adámková přistoupila ke dveřím, připravená otevřít je třeba násilím.
Řeřicha jí šel pomoct, sledován přísným zrakem paní Habichové. „Co se to s vámi děje v posledních dnech. Od té doby, co sem přišla tahle hubatá detektivka, jste tak ochotný, že jsem nic takového ještě neviděla. Alespoň u vás ne.“
„Pomáhám policii, paní Habichová. Jako každý slušný občan.“
„Ach tak,“ pousmála se Habichová.
Adámková si jich nevšímala. Už se chystala vypáčit zámek, když jí na poslední chvíli zarazil Slavíček. Po důkladném prohledání kapes zjistil, že má náhradní klíče u sebe.

Fantom byl pochopitelně pryč. Slavíček zorganizoval své zaměstnance, aby se podívali, jestli se něco neztratilo.
Když všichni odešli, našla Adámková na stolku u dveří papírovou růži se vzkazem. „Pro slečnu policajtku, jako odškodnění za kočku,“ četla. „Ten spratek. Poslouchal nás, ví, že jsem alergická na kočky.“
„Jak jsi došla k tomu, že je to spratek?“ zeptala se Bohatá pobaveně.
„Sama jsi ho slyšela. Ten hlas zněl dost mladě. A vůbec, už toho tady mám dost. Tohle místo mi leze krkem, nemluvě o tom, že se tady všichni pomátli. Nezdá se ti na nich něco divného?“
„Lidé od umění a kultury obecně bývají trochu zvláštní. Někteří z nich si na tom přímo zakládají.“
„Jo, jo, excentrický umělci … já vím. Nechtěla bys to raději uzavřít? Tam uvnitř jsem si všimla toho tvého výrazu. Stejný máš vždycky, když vyřešíš případ. Tak ven s tím, ať se můžeme vrátit k pořádné práci.“
„Ještě ne,“ zklamala jí Bohatá : „Chvíli tady ještě budeme. Přišla jsem totiž na to, kdo je náš Fantom, ale ještě proto potřebuju důkaz. A hlavně, jsem zvědavá, co ještě udělá. Ty ne?“

Později odpoledne téhož dne všechny překvapil příjezd limuzíny. Z obrovského auta vystoupil impozantně rozložitý muž. Na první pohled ztělesňoval vše, co si člověk neznalý věci představí, když slyší slovo multimilionář. Nechybělo mu nic, včetně doutníku, jehož popel k nemalému rozčilení Slavíčka sypal všude kolem sebe, hlavně pak ve Slavíčkové kanceláři. Navíc to byl Američan. Doprovod mu dělal tajemník a řidič limuzíny. Ti všichni se vecpali do úzké Slavíčkovy kanceláře.
„Toto je nádherné muzeum,“ prohlásil Američan slušnou češtinou poznamenanou silným americkým přízvukem.
„Ó ano, děkuji. Můžu se zeptat na vaše jméno?“ opáčil Slavíček. Otevřenými dveřmi do kanceláře nahlíželi úplně všichni zaměstnanci. „Pojď, myslím, že si tohle ráda poslechnu,“ prohlásila Bohatá a připojila se s Adámkovou k nim.
„I am mister West. Všedchno tu kou-pím,“ usmál se Američan, máchl doutníkem, takže další popel vysypal na koberec.
„Naše muzeum? Pane řediteli …,“ ozval se stísněně Procházka.
„Říkejte si tomu tšeba muzeum. Koupím to a postavím tu casino,“ zazubil se Američan.
Doktor Procházka zbledl jako stěna.
„Co si to dovoluje? Pane řediteli, to přece nejde. Nenecháme naše muzeum předělat na kasino, že ne?“ vložil se do toho svým silným hlasem pan Řeřicha.
„Přesně tak. Kromě toho, je to památka,“ přidala se paní Habichová. „Ano,“ pípla i Markéta.
Američan nechal zaznít jejich protesty a široce se usmál. „No, vidím, že váš staff je velmi loajální. To je great.“
„Ehm, to je. Prosím, pane, pane … no to je jedno,“ zakoktal se trochu ředitel Slavíček. Když opět nalezl rovnováhu, řekl nemálo vzdorně : „Tohle muzeum není na prodej! Nejen, že mi nepatří, je to kulturní památka a … tak.“
„Tak,“ přizvukovali zaměstnanci svorně.
Američan pootočil hlavu. Na ten pokyn se k němu sklonil tajemník a chvíli si něco špitali. Mladý tajemník vytáhl tenký sešit a podal mu ho. Američan sešitem, ze kterého se vyklubala šeková knížka, plácl o stůl, vytáhl pero a řekl : „Ok, ok. Jak jsem se jako multimilionář poučíl, všekno má svou cenu. How much?“ Nastavil pero nad šekovou knížku.
Slavíček se díval chvíli na něj, chvíli na hrot pera nad knížkou. „Poslyšte, vy to asi nechápete. Tohle muzeum není na prodej. Prodat vám mohou nanejvýš dům, pokud to schválí úřady a památkáři.“ Z toho, jak pečlivě a pomalu vyslovoval, aby mu cizinec rozuměl, se celý zapotil.
„Nesmysl,“ opáčil Američan. Začal říkat ještě něco, ale nebylo mu rozumět, protože do přeplněné místnosti se z ničeho nic nahrnuli nejméně tři zástupci tisku.
„Je pravda, že o muzeum mají zájem američtí investoři?“ vybafl na Slavíčka jeden z nich, nezdravě vypadající obrýlený chlapík. Druhý novinář byl bystřejší a všiml si Američana. „Máte zájem o odkoupení muzea? A kolik jste nabídl?“ spustil. Jeho kolega fotograf udělal snímek.
„Kdo vás sem pustil?“ založila si paní Habichová ruce v bok. Ihned na to byla také vyfotografována.
„Nikdo,“ řekl první novinář.
„To všechno proto, že jste nechal volnou vrátnici,“ obvinil Procházka Řeřichu.
„Ó to je bá-ječné. Rád učiním prohlášení pro tisk. Budete mi svědky, že má nabídka ke koupi je nanejvýš čestná,“ řekl Američan. Ve všeobecné vřavě si nikdo nepovšiml, že jeho čeština je ve skutečnosti pozoruhodně dobrá.
„Tak to ne!“ Rozčilený Slavíček, na kterého mluvili nejméně tři lidi najednou máchl rukou a všechny utišil. „Ještě je tu policie,“ zvolal a vyslal ztrápený pohled směrem k Bohaté.
„Jako bychom mu my mohly pomoct,“ brblala Adámková.
„Vy jste tu ještě?“ zvolal Američanův tajemník.
„Jak to myslíte ještě?“ zeptala se na oplátku Bohatá.
Tajemník znejistěl. Američan mu v nestřeženém okamžiku varovně šlápl na nohu. „To nemohlo uniknout pozornosti Adámkové.
„Proč jste mu šlápl na nohu?“ zeptala se svým výslechovým tónem.
Američan něco zahuhlal anglicky.
Mezitím Bohatou někdo zatahal za rukáv. Byla to Markéta, to nenápadné děvče.
Novináři si buď horlivě zapisovali co kdo řekl, nebo si zaznamenávali průběh scény na diktafon.
„Ten Američan, vůbec není Američan. Vím to, protože jeho přízvuk je divný. Ani trochu nezní jako strejdův kamarád z New Yorku, co sem jezdí dvakrát ročně.“
„Já vím, taky jsem si všimla,“ souhlasila Bohatá. Obrátila se k Američanovi. „Dovolte, pane Weste. Můžu vidět nějaký váš doklad? Stačí pas, nebo řidičský průkaz. Pokud tu chcete něco koupit, musíte se prokázat. Neznám vaše zákony, ale řekla bych, že u vás to je jistě podobné.“
Američan, přemožen překvapením otevřel pusu.
„Mám vám to zopakovat anglicky?“ zeptala se výhružně Adámková, která začínala chápat o co tady jde.
Američan zaklapl šekovou knížku a zrudlý vzteky vykřikoval : „To je nehorázné! Naprosto nehorázné. Poštvali na mě policii! Odcházím!“ Rázně vstal a se svým tajemníkem se chystal opustit místnost, jenže cestu mu zastoupili novináři.
„Kampak to jdete?“ zeptala se Adámková.
„Ano. Už nebudete nic kupovat? Stavět kasino?“ vyptávala se taky Bohatá.
Odvaha nyní obdařila také Slavíčka. „Nic se prodávat nebude! My jsme slušné muzeum. Možná sem nikdo nechodí, ale … ale pan hrabě by v životě nedopustil …“
Jeho slova zanikla mezi výkřiky novinářů, pro které se stal novým hrdinou.
„A kdo je vlastně ten hrabě?“ zeptal se někdo.

Bohatá s Adámkovou se rozběhly za Američanem, který neobyčejně svižně prchal k limuzíně. Takřka jim před nosem naskočil dovnitř tajemník a vzápětí ujeli.
Adámková je ihned chtěla pronásledovat, Bohatá jí ale zadržela.
„Počkej, to by nemělo smysl. Konec konců nic neudělali.“
„To sice neudělali, ale jsou to podvodníci! Sehráli nám tady představení, že … Ale né.“
„Přesně tak.“
„Ale … Neměli bychom jim to říct?“ Adámková máchla rukou zpět k muzeu.
„Ne, to počká do zítra. Hádám, že teď budou mít s tiskem o zábavu postaráno.“
„No ano, ale já bych ráda věděla, co se to tady vlastně stalo.“

„Bylo to jednoduché, šéfe. Nápadité, ale jednoduché. Nebyl žádný problém na to přijít. Myslím, že jsem tušila odkud vítr vane už po tom incidentu s klavírem,“ říkala Bohatá o půl hodiny později v kanceláři nadřízeného.
„Tak to bych si rád poslechl,“ pravil kapitán, který docela přeslechl ono ‚šéfe‘.
„Celá epizoda s klavírem byla divná. Nejdřív jsem nechápala motiv pachatele, jenže pak mi došlo, že pachatel byl z uměleckých kruhů. Jeho motiv mohl být naprosto jiný, než jsme čekali.“
„Z uměleckých kruhů? Na to jsi přišla protože chtěli ukrást klavír?“ nechápala Adámková.
„Tak předně, ten klavír nikdy neměl být ukraden. Mělo se s ním stát přesně to, co se s ním stalo. Fantom ho přesunul na dvůr a tam ho nechal. Nechtěl ho ukrást.“
„Tak proto nikdo v okolí neslyšel, ani neviděl žádné nákladní, nebo stěhovací auto. Žádné totiž nebylo!“ zvolala Adámková.
„Přesně tak. Fantom na sebe chtěl jenom upozornit, nic víc.“
„To se mu povedlo,“ zabručel kapitán a gestem jí vybídl ať pokračuje.
„Jestli piáno samotné mělo představovat něco víc, to by nám řekl Fantom. Co mě ale doopravdy zaujalo, byl onen obrázek, co zanechal na místě.“
„Ten s motýlem? Nebylo na něm nic k použití. Těch pár otisků prstů bylo tak rozmazaných, že se z nich nedalo nic vyčíst,“ řekla Adámková. Zamračila se ve snaze sledovat myšlenkové pochody Bohaté. „Takže ty usuzuješ, že Fantom má umělecké sklony. No, ano, něco by na tom bylo. Nejdřív namaloval obrázek, mě potom nechal tu růži. Nesouvisí to s tím, že hrabě taky maloval? Když jsme prohledávali dům, viděla jsem pár jeho obrazů a nebyly špatné. I když já tomu starou belu rozumím.“
Bohatá spokojeně přikyvovala. „To je ono, jdeš na to správně. Ještě chvíli a přišla bys na to sama.“
„Ještě jsem tu já. A přiznám se, že se nechám podat,“ upozornil na sebe kapitán.
„Dobře tedy. Ta růže byla jen potvrzením, že jsem na správné stopě. Pátrat tímto směrem jsem začala už předtím. Nejdřív mě mátlo, že Fantom nechce nikomu uškodit. Mnohem víc to vyznívalo tak, že chce přitáhnout pozornost. Otázka tedy je jasná. Proč to dělal? Zapátrala jsem tedy v historii hraběcí rodiny a zjistila jsem, že jejich příbuzní ještě žijí.“
„Fantom je příbuzný s bývalými majiteli muzea?“ divil se kapitán.
„Vzdálený. Ještě zajímavější je, že pochází odsud. Bydlí celkem nedaleko a o pár ulic dál chodí do školy. Je tam menší, ale podle referencí na internetu kvalitní herecká škola. Pořádají se tam kurzy přednesu, dramatické kroužky a tak. Dokonce dělají amatérská představení.“
Kapitán s úsměvem zavrtěl hlavou : „Takže náš Fantom je ve skutečnosti herec, co zdědil umělecké sklony po předcích.“
Pohled Adámkové se vzdálil. Poposedla na židli, neschopná zůstat v jedné poloze.
Bohatá si jejího neklidu všimla. „Děje se něco, Moniko?“
„My jsme se s ním setkali, že jo? Jak se v muzeu objevila ta kočka a on nás s ní zavřel v ložnici. Vždyť je to ještě kluk.“ Adámková málem doslova skřípala zuby. Vždy těžko přijímala fakt, že jí přechytračil někdo mladší než ona. V zápalu pokračovala : „A ta šaráda s americkým kupcem. To nebylo nic jiného než divadelní představení pro nás! On tam byl, že jo?“
Bohatá přikyvovala. „A to je ono. To divadelní představení bylo určené spíš těm lidem od tisku, řekla bych. Musel jim zavolat sám.
Kapitán si spokojeně zapálil fajfku. To dělával vždy, když úspěšně vyřešili případ.
„Jenže co teď s Fantomem?“ dožadovala se Adámková.
„Nic,“ pokrčila Bohatá rameny : „Jak řekl kapitán, nebyl spáchán žádný trestný čin, dokonce ani přestupek. Musí nám stačit to, že jsme ho odhalily.“



***
Bylo po víkendu a Bohatá s Adámkovou ještě jednou naposled jely do muzea. Adámková řídila, Bohatá jí vyprávěla, co dělali o víkendu synové. Byli totiž v zoo. „Víš, co mi řekl Míra, když jsme se vrátili? Že prý bych mohla něco vyšetřovat v zoo, třeba bychom tam pak měli levnější vstup. Logika šestiletých dětí je úžasná, nezdá se ti?“
„Mě se spíš zdá, že tvůj synek začíná kráčet v tvých stopách. Abych se jednou, před důchodem, nedočkala toho, že ho budu zaučovat. A nakonec, možná se celkem strefil. Kdo ví, třeba ti Slavíček přihraje pár volných vstupenek.“

V muzeu se za těch pár dní udála změna. Nebylo třeba dvou detektivů, aby poznaly jaká. Před vrátnicí čekal zástup návštěvníků. Nebyla tu fronta jako do Národního muzea, přesto tu byli lidé. Pan Řeřicha, usazený v pokladně trhal lístky a zářil jako slunce před polednem. Bohatá s Adámkovou vystoupily a šly blíž. Nějaká paní právě říkala svému vnukovi o tom, že tohle je jediné muzeum v Praze, které má svého Fantoma. Kluka to očividně nadchlo.
Pan Řeřicha si policistek všiml a mávl na ně. „Jen běžte dál, pan ředitel je v knihovně.“
Vyznaly se tu už tak dobře, že nepotřebovaly doprovod a ihned zamířily do knihovny. Místnost, jejíž stěny pokrývaly zasklené police se zdobenými dvířky, za kterými byly vidět řady příkladně opečovávaných svazků, nějak dokázala i při své zaplněnost vypadat vzdušně a světle.
Slavíček, s rukama založenýma za zády jako nějaký správce hraběcího majetku, dohlížel na rodinku, která obdivovala plyšové potahy na křesílkách.
„Budete mít vůbec čas na tu knihu, když jsou tu takové návaly?“ zeptala se Adámková.
Slavíček se usmál: „To víte, že ano. Věnuji vám výtisk, až jí dopíšu.“
„Přišly jsme vám oznámit, že už víme, kdo je Fantom. Můžeme mu trochu pohrozit, aby vás nechal na pokoji,“ řekla Bohatá.
Slavíček byl jejím prohlášením velmi překvapený. „Pohrozit? Ale kdepak, nic takového. Pojďte, něco vám ukážu.“

Zavedl je do své kanceláře. Na desce stolu ležely srovnané tři výtisky novin. „Vidíte, píše se o nás. Dokonce jsme se dostali na titulní stránku! Lidi si to přečetli a od té doby se sem hrnou. Zajímají se o kousky Fantoma a co je nejlepší, zaujalo je také naše muzeum. Oni to tu opravdu chtějí vidět! A to všechno díky Fantomovi. Ne, pomohl našemu muzeu víc než kdo jiný. Dokonce jsem dostal nabídku od investorů. Budeme si moct dovolit vyspravit některá místa, která nás dost bolela. Už žádní červotoči a rozpadající se závěsy. Koncem roku bychom mohli v tanečním sále vystavovat díla umělců z doby pana hraběte.“
Policistky si vyměnily pohled. Vzalo to poněkud jiný směr, než předpokládaly.
„Uvidíš, dopadne to tak, že si milého Fantoma najme, aby tady čas od času předvedl představení,“ pošeptala Adámková Bohaté.
„Chápu, ale přesto, nechcete vědět, kdo Fantom je ve skutečnosti?“ ozvala se profesionální čest Bohaté, která jí nutila dotáhnout případ do konce.
„Ve skutečnosti? To ne, to už by nebyl Fantom!“ zvolal Slavíček.
Bohatá sice měla pocit, že Slavíček to vidí trochu moc romanticky, ale nakonec uznala, že to je jen jeho věc. Na rozloučenou si s ním potřásla rukou. „Hodně štěstí, pane řediteli.
„A pozdravujte Fantoma, až se zase objeví,“ přidala se Adámková.