Městečko plné tmy

„V kolik hodin jste otce našli?“

„Muselo být něco málo před dvanáctou. Vraceli jsme se, se ženou z jednoho večírku u našich známých. - Všimli jsme si, že se v jeho pracovně svítí. To nám bylo podezřelé, protože otec takhle pozdě do noci, nikdy nepracoval. – Párkrát jsem zaťukal a když se nikdo neozýval, vstoupil jsem dovnitř. – Při pohledu na otce, to se mnou málem seklo, věřte mi.“

„To chápu. Musel to být hrozný šok.“

„Ano, to byl.“

„Můžete mi pane Baker říct, co k tomu vašeho otce vedlo? Choval se v poslední době nějak neobvykle? Netížilo ho něco?“

„O ničem takovém nevím. Ještě ráno jsem s otcem mluvil a připadal mi v pořádku. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl něco takového v úmyslu. Choval se zcela normálně, ba dokonce mi přišel dobře naladěn. Nerozumím tomu.“

„Dobře, zatím vám děkuji. Až budu mít nějaké otázky, ozvu se vám. – A ještě jednou, přijměte moji hlubokou soustrast.“

„Děkuji.“

Baker opustil místnost a šerif Drury se přes chodbu vrátil do oné pracovny. Tedy na místo činu. Tam ho čekal seržant Heinnonen, který se zrovna skláněl nad mrtvolou starého muže. Otočil se k šerifovi a povídal:

„Vypadá to jako jasná sebevražda. Dopis na rozloučenou je bez jakýchkoliv pochyb, psán jeho rukou. Není jediný důvod se domnívat, že by za jeho smrtí stál někdo druhý.“

„Asi máte pravdu Fredricku, ovšem nejde mi do hlavy, proč se rozhodl, takhle z ničeho nic, skoncovat se životem. Podle všeho se mu vedlo dobře. Jeho syn mi právě řekl, že byl ráno v dobré náladě.“

„Během dne se muselo něco stát. Něco tak hrozného, že ho to dohnalo až k sebevraždě.“

„Možná. – Proto důkladně prohledejte kancelář. Třeba obdržel nějaký dopis.“

„Dopis?“

„Ano, dopis, jehož obsah ho vyděsil natolik, že se rozhodl probodnout dýkou. – Zjistěte, jestli dnes starý Baker obdržel nějakou poštu a rovnou se zeptejte, zda-li ho přes den někdo nenavštívil. – Běžte, já se tu zatím porozhlédnu.“

Seržant uposlechl rozkazu a opustil pracovnu. Když šerif Drury zůstal v místnosti sám, přejel si nervózně kapesníkem po zpoceném čele. Vůbec poprvé měl vyšetřovat smrt člověka a přestože vše ukazovalo na sebevraždu, cítil mírnou nervozitu. A co když se ukáže, že to jenom jako sebevražda mělo vypadat? Pak by vyšetřoval mord a to už tohle malé městečko dlouho nepamatovalo.

Když šerif skončil s prohledáváním místa činu, rozhodl se že promluví se služebnictvem. Měl štěstí a hned na chodbě narazil do postarší ženy, ve služebnickém úboru. Žena se tvářila chladně, až nepřátelsky. V ruce měla prachovku, s kterou utírala prach ze starých obrazů a z výrazu v její tváři, bylo šerifovi jasné, že ji zdržuje od práce. Šel z ní skoro až strach. Pohlédla šerifovi do očí a tomu přejel mráz po zádech.

„Jak dlouho sloužíte v rodině Bakerů?“

„Patnáct let.“

„To je už pěkná řádka let. To jste musela pana Roberta Bakera dobře znát?

„Byl to dobrý člověk.“

„To jistě. – Jak se vám dnes jevil? Choval se jako vždy, nebo jste v jeho chování vypozorovala něco neobvyklého?“

„Ničeho takového jsem si nevšimla.“

Služebná odpovídala stroze a bez jakýchkoliv emocí. Neměla sebemenší zájem o to, pomoc šerifovi s vyšetřováním smrti jejího pána. Co ale šerifa znervózňovalo ze všeho nejvíc, bylo to, že utírala prach, ve dvě hodiny v noci. Koukal na ni a žasnul. Chtěl jí položit ještě jednu otázku, ovšem ona s ním už nemínila ztrácet čas.

„Váš seržant mě už vyslechl, takže jestli dovolíte, mám ještě nějakou práci.“řekla a aniž by čekala na šerifovu reakci, odkráčela pryč.

Šerif Drury poté vyhledal seržanta a zeptal se ho, co zjistil. Ten mu pověděl, že v domě jsou dvě služebné. Jedna starší a protivná. Druhá naopak mladá a vstřícná. Obě mu pověděly víceméně to samé. Starý pán trávil většinu dne, ve své pracovně a až na pár vyjímek, z ní nevycházel. Žádnou poštu ten den neobdržel. Kolem osmé hodiny večer, ho ovšem navštívil muž ve středním věku. Ta mladší služebná ho identifikovala jako, jistého Tobiase Schenna, profesora na střední škole. Prý se zdržel asi hodinu.

„Poslední, kdo starého Bakera viděl živého, byla ta mladší služebná. Nesla mu kávu a podle ní, muselo být tak deset hodin. Prý byl zabraný do práce, ale choval se zcela normálně.“

„Takže k smrti došlo mezi desátou a dvanáctou večer. – A ačkoliv se nás všichni snaží přesvědčit o tom, že starého Bakera nic netížilo, tak on v tomto časovém úseku napsal krátký dopis na rozloučenou a poté si probodl srdce dýkou. – Co si o tom myslíte Fredricku?“

Seržant Heinnonen se podrbal na bradce a trochu nejistě povídal:

„No, přestože neznáme důvod jeho sebevraždy, to ještě neznamená, že to sebevražda není. – Nic přece nenasvědčuje tomu, že by se mohlo jednat o vraždu. – Znát důvod jeho činu přece nemusíme. – To není naše věc.“

„Přesto musíme vyloučit případnou vraždu. - Hlavně nesmíme nic zanedbat. - A říkejte si co chcete, ale mě se to celý nějak nelíbí. – Pojďte, něco vám ukážu.“

Šerif Drury se sebral a spolu se seržantem, zamířili na místo činu. Tam šerif vysunul zásuvku, ze starého pracovního stolu a odhalil tak v jeho útrobách zbraň. Byl to revolver ráže 38.

„Přijde mi zvláštní, že když měl v horní zásuvce, přímo po ruce, revolver, se on rozhodl pro dýku. Nepřijde vám to zvláštní, Fredricku? Nevím jak vy, ale já bych si zvolil revolver.“

Na seržanta to moc velký dojem neudělalo.

„S tím nikoho nepřesvědčíte. – Nemůžete tušit, co se člověku v takovou chvíli honí hlavou.“

Šerif se nakonec rozhodl pro návrat na policejní stanici s tím, že se ještě toho dne vrátí a vyslechne rodinu zemřelého. Když opouštěl dům, šla ho vyprovodit mladší služebná. Byla to velice pohledná brunetka, s milým úsměvem. Jaký to rozdíl, oproti té bábě, pomyslel si v duchu. Dívka mu otevřela vstupní dveře a rozloučila se s ním.

Venku byla pořád tma a panovala vlezlá zima. Ulice byly prázdné, jen v dálce spatřil vzdalující se auto. Strčil si ruce do kapes a namířil si to ke svému vozu. Naposled se otočil směrem k domu rodiny Bakerů a spatřil, jak se v okně, ve druhém patře, pohnuly záclony.

[2.kapitola]

„Zopakujte to!“

„Slyšíte dobře. - Máme tu tělo mladé dívky. – Zdá se, že se stala obětí brutální vraždy.“

„S ničím nehýbejte. Jsem tam za pět minut.“

Šerif Drury položil sluchátko od telefonu a chvíli zůstal nehybně stát na místě. Ta zpráva s ním zacloumala, jako už dlouho nic. Nebylo to ještě ani dvanáct hodin, co se vrátil od rodiny Bakerů a už ho volali k dalšímu případu. Tentokrát ovšem slovo sebevražda, bylo nahrazeno slovem vražda. Rychle se vzpamatoval a vydal se na místo činu.

Tělo té neznámé dívky našli kousek za městem, nedaleko opuštěných skladišť.
Cesta trvala jenom pár minut a šerif celou tu dobu přemýšlel o tom, jestli smrt té dívky nějak nesouvisí se smrtí starého Bakera. Snažil se zachovat chladnou hlavu, ale příliš se mu to nedařilo. S něčím podobným se ještě za svou krátkou kariéru, coby šerif, nesetkal.

Začalo mírně poprchávat. Obloha byla zatažená a foukal chladný vítr. Odbíjela čtvrtá hodina odpoledne, když se šerif Drury skláněl nad mrtvolou mladičké dívky. Ten pohled byl strašný.

„Kolik myslíte, že jí bylo?“ zeptal se přihlížejícího seržanta Heinnonena.

„Vypadá na středoškolačku. Víc jak osmnáct jí nebylo.“

„Kdo ji našel?“

„Jmenuje se Doug Erskine. Našel ji, když byl na vycházce se psem.“

„Doug Erskine, říkáte? – Známý hospodský povaleč a rváč. – Jestli se nepletu, tak na toho jeho psa už taky byly nějaké stížnosti. – No nic, pak s ním dám řeč. – Teď mi radši pane Garon povězte, jak zemřela.“

Šerif se otočil na přivolaného doktora, pana Wiliama J. Garona. Ten stál kousek od něj a s rukama za zády se díval na odvrácenou stranu. Obrátil se a hlubokým hlasem šerifovi odpověděl.

„Byla doslova ubodána k smrti. Ještě předtím ale mezi ní a vrahem došlo k zápasu. Patrně, velice zuřivému zápasu, vzhledem k tomu, v jakém je stavu. Má tělo samý šrám a zdobí ji nespočet modřin. Za nehty jsem jí našel kus nějaké látky, kterou zřejmě vypárala vrahovi z oblečení, když se mu bránila.“

Doktor si klekl, uchopil ruku mrtvé dívky a ukázal přihlížejícím policistům onen camfourek látky.

„Můžete určit dobu smrti?“ zeptal se šerif.

„To teď nemůžu s určitostí říct, ale minimálně dva dny už to má ta nešťastnice za sebou.“

„Který hajzl jí to mohl udělat?“ ptal se seržant Heinnonen „Taková pěkná, mladá holka skončí pod zemí, probodaná skrz naskrz a zabalená do deky. Je to hnus.“

Šerif se jen kysele ušklíbl a dal rozkaz svým mužům, aby tělo odvezli. Poté se přidal ke skupince policistů, která pročesávala okolí a hledala jakoukoliv stopu. Avšak kromě spadlého listí, našel jen starou plechovku od limonády, která se tam povalovala snad už od minulé zimy. Zamířil proto k nedaleko postávajícímu Dougu Erskinovi. Znal Douga velice dobře, jen střízlivého ho moc často neviděl.

„Dlouho tě nezdržím Dougu. Mám defacto jen jednu otázku. Pověz mi, jak jsi ji našel?“

Zarostlý Erskine se pousmál a podrbal svého černého ovčáka za ušima.

„Tady Terry ji vyhrabal. Zřejmě ucítil pach rozkládajícího se těla a tak hrabal a hrabal. – Křičel jsem na něj, ať toho nechá, ale on neposlechl. Tak jsem se šel podívat, co tam má. No a najednou vidím něčí ruku, jak trčí ze země. – Řeknu vám, že to byl dost hnusný pohled. Terrymu se ještě teď třesou nohy.“

Šerif se podíval na Erskinova čtyřnohého přítele, ale nezdálo se mu, že by byl nějaký nesvůj.

„No dobře. Ještě mi řekni, proč ho venčíš zrovna v těchto místech, když máš dům na druhé straně města?“

„A proč ne? Je tady snad nějaká zakázaná zóna, či co?“

„Fajn, jen se ptám. Nemusíš se hned rozčilovat.“

„Raději mi šerife řekněte, jaký zmetek jí to mohl udělat? Takové lidi je potřeba věšet! Nic jiného si nezaslouží!“

„Však my ho najdeme, neměj starosti.“

„No, vy ho určitě najdete.“

Šerif chtěl na Dougovu ironickou poznámku reagovat. To už se ale po něm sháněl seržant Heinnonen, který k němu mířil za doprovodu jednoho policisty.

„Šerife,“ začal seržant „Tady Anthony tu dívku poznal. – Jedná se o jistou Emmy Robidasovou. – Bylo jí osmnáct let, takže jsme se příliš nemýlili.“

„Co o ní víte?“ zeptal se šerif mladého policisty.

„Není toho moc.“odpověděl „Chodila s mým kámošem. Teda už dřív. Víte ona, aspoň co vím, střídala jednoho kluka za druhým. Měla je jako hračky. Byla dost oblíbená, chápete ne? – Taky jsem slyšel, že v něčem jela. Myslím drogy a tak. Ale nevím co je na tom pravdy. – Každopádně to nebyla žádná princeznička.“

„No, to je hezké.“zazubil se šerif „Znáš její adresu?“

„Ano.“

„Fajn, řekni jí tady seržantovi. On vezme pár mužů a pojedou se tam podívat.“

Když už šerif seděl ve svém autě a chystal se nastartovat, zaťukal mu na okénko seržant.

„Máte namířeno k Bakerovým?“
„Ano, chci vyslechnout mladého Bakera a jeho ženu.“

„Myslíte, že smrt starého Bakera souvisí se smrtí té dívky?“

„Upřímně? - Ano. – Ale neptejte se mě na nějakou teorii. – Vážně nevím co by ty dva spojovalo. - Mladá, života si užívající, nymfomanka a seriózní starý pán, jakým byl Robert Baker. – To mi nějak nejde dohromady.“