Poslední věc, kterou jsem ucítila...

Za oknem se mihl stín. I se zavřenýma očima jsem si toho všimla... Světlo úplňku mi odpadalo přímo na postel. Oči jsem otevřela a opatrně se posadila, i tak sebou Kájuška trhla.

- „Děje se něco?“, zeptala se mě rozespale.

- „Jen jsem asi něco zahlédla, spi dál.“, políbila jsem ji na čelo a vstala. Z věšáku na dveřích jsem si vzala župan, načež jsem vyšla na balkon. Ignorujíc studený sníh, jsem se rozhlížela kolem po rušivém elementu. Dveře za mnou se otevřely. Karolínka zavřela a zezadu mne obejmula kolem krku. Lehce jsem přitiskla rty na její ruku.

- „V poslední době špatně spíš. Nemysli, že jsem si toho nevšimla.“, šeptala mi do ucha.

- „Já vím.“, pohlédla jsem na měsíc. „Ale netuším, čím to je.“

Karol ke mně přešla čelem, pohladila mě po tváři, stoupla si na špičky a jemně mě políbila. Přivinula jsem si jí k sobě do náruče a dál jsme si vyměňovaly naléhavé polibky.

Nečekaně jsem ucítila, jak mě po temeni hlavy plesklo křídlo. U našich nohou leželo malé černé pírko.

- „Co to...?“, zeptala se K a otočila se ven. Bezhlesně zírala na nebe. Otočila jsem svůj zrak ke stejnému místu, jako ona. Na jasné noční obloze se objevil obrovský mrak. Hejno černých havranů. Ohromené jsme ruku v ruce stály ve sněhu, bez schopnosti pohnout se. Doufala jsem, že nás přeletí. Kéž by... Byly jsme jejich cílem. Přitiskla jsem svou lásku k sobě a pomalu jsme couvaly směrem ke dveřím. Zasekly se a ani se nehnuly. Jako zhypnotizovaná se Kájuška vysmýkla z mého náručí a šla jim přímo vstříc.

- „Ne! Karolíno!“, vykřikla jsem ve chvíli, kdy se na ni ptáci vrhli.
Křičela bolestí. Chtěla jsem ji zachránit, avšak jakmile jsem k ní vykročila, vrhli se ptáci na mě. Po tvářích mi stékaly slzy, marně jsem volala o pomoc.

Trhnutím jsem se probudila. Polštář i oči jsem měla vlhké. Zašmátrala jsme po Karollce, ale nahmatala jsem jen prázdné prostěradlo. Očima jsem pátrala po místnosti, poté jsem ji uviděla... Na balkóně. Vzbudila jsem se včas, abych viděla, jak se k ní blíží černé mračno. Hejno havranů. Na mobilu mi blikla přijatá zpráva . Četla jsem ji v běhu ke své nejdražší.

Tos nečekala, co? Každý skutek bude po zásluze potrestán. Nemělas mě nenávidět... Možná jsem tě neměl opouštět. Antalas

Odhodila jsem přístroj a vtrhla na balkon. Příliš pozdě pro mou lásku. Teď už bylo pozdě i pro mne. Poslední věc, kterou jsme kromě bolesti těsně před konečným vydechnutím cítila, byla třepotající se havraní křídla kolem mého těla...