Komando

Stojíme v tmavé chodbě. Jsme čtyři, tři z nás mají v rukou nabité zbraně, muž po mé levici pak ruční beranidlo. Všichni máme neprůstřelné vesty, na hlavách helmy, na nohou vysoké šněrovací boty. Muž s beranidlem má hlavu přitisknutou na dveřích. Vidím z profilu jeho obličej, rysy strnulé v napjatém soustředění, v jedné ruce drží helmu, druhou přidržuje beranidlo, opřené o dveře.
Stojíme tak již téměř minutu. Nervy mám napnuté k prasknutí, ale sotva se odvážím pohnout, abych neudělal nějaký slyšitelný zvuk, který by mohl být slyšen uvnitř. Pomalu otáčím hlavou a rychle zrakem přejíždím prázdnou, v šeru tonoucí chodbu. Je klid, ale to je jen slupka, křehká skořepina, která bude brzy roztříštěna ranou beranidla do dveří.
Muž stále naslouchá. Ticho se stává závažím, které mě stahuje k zemi. Do čela mi padají krůpěje pálivého potu. Vztekle mrkám a snažím se nezvedat ruku. Udělal bych zbytečný hluk.
Konečně se muž otáčí k nám. Potichu si nasazuje helmu a téměř neslyšně zvedá beranidlo. Drží ho v jedné ruce a druhou nám dává smluvená znamení. Dva lidé uvnitř. Nejspíše v zadní místnosti. Moment překvapení je stále na naší straně. Muž po mé pravici vrazí do dveří nohou zároveň s beranidlem.
Potom se vedoucí naší skupiny obrací ke mně. Jeho světle modré oči nemilosrdného ostřelovače mě chladnokrevně probodávají, jako by o mně v poslední chvíli byly nějaké pochybnosti. Zhluboka se nadechuji a ztěžka polykám. Připadá mi, že tohle všechno je v chodbě slyšet strašně nahlas. Muž, vystupující pod přezdívkou Hawk, konečně sklouzne pohledem na chvíli stranou. Pak mi zřetelným pohybem trů naznačuje, kam mám po vyražení dveří vpadnout a jaké místnosti zajistit. Pokyvuji hlavou. Srdce mi v hrudi tluče stále rychleji, interval mezi jednotlivými tepy se zkracuje.
Všechno, co nás naučili, bude nyní podrobeno konečné zkoušce. Na jedné straně my, na druhé nepřítel, zlovolně porušující všechno, v co věříme. Panebože, říkám si v duchu a rukou svírám zbraň tak silně, až mě rozbolí klouby. Bože, dej mi sílu k tomu, co přijde. Hrozné pochybnosti na jedné straně, obrovská jistota a těžko udržitelná touha po okamžité konfrontaci, to vše se ve mně mísí, ale dril náročné přípravy převládá. Reflexy a fyzická odolnost, procvičené v úmorném boji muže proti muži i v náročných podmínkách bojového campu ale vítězí a sebejistota mě zaplavuje spolu s radostným očekáváním.
Hawk svírá beranidlo v obou rukách, ustupuje o metr zpět a pevně se rozkračuje. Na tři. Jedno zhoupnutí beranidla, pak druhé. Pascal se připravuje na kopnutí do dveří. Já a Inferno stojíme o krok za nimi. Naposledy se divoce rozhlédnu po chodbě. Divné, že světlo nefunguje... náhoda?
Na pochybnosti už ale není čas. Beranidlo letí proti dveřím a s ohlušující dutou ranou do nich naráží. Dveře se prohýbají v pantech a když už se zdá, že nárazu odolají, dopadá na ně Pascalova mohutná bota a dveře se s hlasitým zapraskáním prohýbají dovnitř. V té chvíli vyrážíme dopředu, Inferno se do dveří vrhá svým svalnatým pravým ramenem a já už mám konečně volnou cestu.
Mírně sehnutý rychle probíhám ztemnělou předsíní a v rychlém sledu rozrážím dveře do koupelny, na záchod i do spíže. Všechno vidím v neuvěřitelných detailech, nic mi nemůže uniknout. Jedny dveře silou svého pohybu vyrážím z pantů, druhé narážejí do police s nějakými sklenicemi a jejich obsah se rozlévá po zemi. Zavařenina či jakási hustá polévka. Past, bleskne mi hlavou, ale to už se řítím dál a ječím na ostatní vzrušeným hlasem, které místnosti jsou zajištěné.
Adrenalin zaplavuje moje tělo jako biblická potopa a nejraději bych zahájil bezhlavou střelbu, i když si uvědomuji, že to nelze.
Během několika sekund je celý byt zajištěný. Nepřítel se nachází v obýváku, zcela zaskočený a neschopen jakékoliv protiakce. Pascal převrací konferenční stolek, na kterém stojí křišťálová váza s několika čajovými růžemi a mísou koláčů. Inferno do pokoje vbíhá z opačné strany, protože byt je kolem dokola komplet průchozí. Ďábelské, napadá mě. Proklatě ďábelsky vymyšleno. Naráží do malé ploché televize, zavěšené na zdi proti pohovce, kde sedí ty zastrašené svině. Objeví se krátký záblesk a z televize se ozve stejně krátký nehezký zvuk. Hawk se snaží křikem paralyzovat nepřítele a zároveň rozkopat všechny koláče, válející se po zemi.
Snažím se vyhodnotit situaci a zapojit se do akce tím nejužitečnějším způsobem. Asi jako jediný si všímám, co má jedna z osob sedících na pohovce, na klíně. Obracím zbraň pažbou od sebe a rozbíhám se proti té osobě. Je to muž, může mu být aspoň osmdesát let, ale v kombat campu nás naučili, že podceňovat soupeře se nevyplácí. Stařík má na kolenou notebook a zoufalými pohyby jedné ruky se snaží rychle ťukat do klávesnice. Ve druhé třesoucí se pařátě svírá fakturu.
„Pozdě, dědku,“ procedím mezi zuby a jediným mocným máchnutím dělám z jednoho počítače dva. „Pomodli se, jestli máš nějakého boha, pohane,“ zasyčím mu do ucha a slyším, jak Inferno křičí něco na bábu, co se hrabe na nohy.
„Běž,“ ječí dědek z posledních sil, než mu konečně zacpu chřtán svou zbraní. Hawk, Inferno a Pascal stojí ve všech únikových cestách, bába volí jedinou možnost, co jí zbývá. Vrhá se k oknu, Inferno letí za ní. Okno se středovým otočným kloubem je pootevřené. Babice neváhá ani vteřinu, skáče a Inferno jen dostává ránu od okna. Sesouvá se k zemi, omráčen.
„Ty svině dostaly Inferna,“ ječí Pascal a běží k vyraženým dveřím, u kterých se začínají srocovat znepokojení sousedé. Zalykám se vztekem a musím se ovládnout, abych je nepokropil ze svého automatu. Všichni jsou proti nám. A přišli jsme o Inferna. Hrnu se za Pascalem a koutkem oka vidím Hawka, jak se sklání k raněnému druhovi a bez ohledu na hrozící nebezpečí mu dává první pomoc.
„Co se to tady děje?“ ječí na chodbě muž středního věku a snaží se nás zastavit. I ostatní v davu se na nás nepříjemně tisknou.
„Vymáhání plateb za elektřinu,“ vmete mu do tváře vztekle Pascal a snaží se ho odstrčit. Dav se v okamžiku rozestupuje a někdo v otevřených dveřích vedlejšího bytu křičí: „Vidím ji! Běží přes ulici k protějšímu domu!“
Pascal se bez zaváhání vrhá kotoulem ze schodů. Běžím za ním, ale když se dostávám do půlky schodiště, nedá mi to a otáčím se. Sousedé stále stojí u vyražených dveří, ve tvářích tupé výrazy. Přikrčuji se a opisuji zbraní mírný oblouk. Automat mě příjemně kope do ruky. Na nic už nečekám a běžím za Pascalem. Ven z budovy mě doprovází nádherná sonáta plná výkřiků a bolestivých skřeků.