Ztraceni v čase

Ztraceni v čase

„Kdo to je? Řekni mi pravdu.“
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Tak ty nevíš? Myslíš si, že jsem slepý blázen nebo co?“
„Jacku, vysvětli mi to. Děsíš mě.“
„Možná jsem děsivý, ale ty jsi kurva. Nic víc než kurva.“
„Jak to se mnou mluvíš?“
„Haha, zase si hraješ na nevinnou paničku, co? Jako tenkrát, když jsi mě podváděla s tím sousedem od vedle. Jak se jen jmenoval? Harvy? Ne, ne. Harry, to je ono. Když jsi mě podváděla s tím Harrym, tak jsi mi taky do očí tvrdila, že ty nic, že jsi ta nejhodnější holčička na světě. A přitom jsi s ním šukala, jen co jsem odjel do práce.“
„Jacku, je to už dávno. Více než pět let. Přísahám při všem, co je mi svaté, že od té doby jsem neměla jiného muže než tebe.“
„Tak tohle si strč někam, děvenko. Znovu už mě neoblafneš. Ty jsi schopná dívat se mi do očí jako andílek, ale v mysli máš tmu. Nic než černou tmu. Lžeš. Pořád lžeš. Lžeš mi celý svůj život. Chápeš to? Jen by mě zajímala jedna věc. Proč jsi to zase udělala?“
„Udělala co?“
„Ticho!!!! Nehrej si na blbou, Evelyn. Nebo…“
„Nebo co, Jacku? Co mi uděláš? Jsme tady v lesích úplně sami. Můžeš mi udělat, co chceš. Jen do toho, ty hrdino.“
„Nezahrávej si, Evelyn.“
„Co chceš dělat s tím nožem? Jacku, já to tak nemyslela. Ty už mě nemiluješ? Jacku.“
„Nechej toho divadla. Oba dobře víme, jak na tom jsme. Už tě mám po krk, Evelyn. Nemůžu už to snášet ani minutu. Dobře víš, že jsem byl vždycky nadmíru žárlivý. Nevydržím, abys mě pořád podváděla. Myslel jsem, že to skončilo s tím Harrym, ale tady jsem pochopil, že ses kurvila celou dobu, co jsme spolu. Celých pět let.“
„To není pravda. Kde jsi na to přišel, Jacku?“
„Dotáhla sis ho až sem, že jo?“
„Koho? Mluvíš v hádankách.“
„Drž hubu. Mluv pravdu. Ještě jedno lživé slovo a přísahám, že tě tím nožem bodnu. Rozumíš? Tak rozumíš?“
„Ano. Jistě.“
„Dobře. Kdo je ten chlap, se kterým tady každý večer šukáš?“
„Jacku, jsme v horách. Vyjeli jsme si na dovolenou. Sedíme tady čtyřicet kilometrů od nejbližší civilizace. Koho bych si tady asi přivedla? Pomátl ses nebo co?“
„Zase to na mě hraješ. Dala jsi mu nějak vědět? Poslala jsi mu telegram? Nebo jsi mu telefonovala, když jsem nebyl doma?“
„Já nikomu netelefonovala. Jsme úplně sami. A ty máš v ruce nůž. Proboha. Kriste pane.“
Rozplakala se.
„Myslíš, že změknu? Vždycky se rozbrečíš, když ti něco není po chuti. Ale já jsem vás včera viděl. Byli jste ve stanu a rozdávali jste si to o sto šest.“
„Ne…Co to říkáš? Vždyť jsme celou noc byli spolu.“
„Nebyli. Já tě bodnu. Já tě opravdu bodnu. Pořád jenom lžeš, ty zasraná lhářko. Včera v noci jsem se probudil v lese, asi sto metrů odtud. Divil jsem se tomu, protože vím, že jsem usínal ve stanu. Šel jsem zpátky. Svítilo tu světlo a ty a ten druhý jste šukali. Nelži mi. Všechno jsem viděl. Vtrhl jsem do stanu, ale asi mě viděl a utekl. Nevím sice, jak to udělal. Možná prolezl pod stanovou plentou. Tys tu ležela a předstírala jsi, jak sladce spíš. Myslíš, že jsem idiot?“
„Nekřič. Mám z tebe hrozný strach, Jacku. Nek…“
„Máš proč. Hned mi řekni, kdo to byl nebo máš tu kudlu v sobě.“
„Jacku, promiň, ale ty jsi blázen.“
„Dali jste mi něco do čaje, že jo? Nějaké prášky na spaní nebo drogy.“
„Zbláznil ses. Je to nějaká hra, Jacku?“
„Jasně, jasně, jasně. Mysleli jste, že budu spát celé noci co? Ale nevyšlo vám to. Teď mě zavedeš za tím chlápkem a já si to s ním vyřídím. Tak dělej.“
„Ježíši!! Nechápu, co se tady děje. Nemám žádného muže kromě tebe. Nedala jsem ti žádné drogy. Každou noc jsme spolu.“
„Už vím, jak to bylo. Měla jsi to chytře vymyšlené, ty malá mrcho. Vzpomínám si, žes to byla ty, kdo navrhl tuhle dovolenou. Někde tady poblíž má chatu,že? Proto jsme jeli právě sem. Že mě to nenapadlo dříve. Každý večer mi dáte něco do pití a pak si spolu užíváte. Ale s tím je teď konec. Slyšíš? Konec, konec, konec!!!!“
Jack řval, Evelyn vzlykala a zakrývala si rukama obličej, pozorujíc při tom ruku s nožem.
„Jdeme za ním. Zabiji ho. Probodnu ho jako prase. Tak vstávej. Jestli mě tam nezavedeš, tak propíchnu tebe.“
„Ne. Já nic nevím. Tak mě bodni, ty blázne. Jsi paranoidní blázen.“
„Tak já jsem blázen?“
„Jo.“
„Jo?“
„Jo.“
„Ty mě podvádíš a já jsem blázen.“
„Drž už hubu, Jacku. Vypadni ze stanu ven. Nebudu tu s tebou ani minutu.“
Jack po ní skočil. Evelyn se otočila na bok. Ostří nože ji minulo o několik palců. Nahmátla něco rukou. Sevřela to a udeřila. Ozval se dutý a zároveň řinčivý zvuk. Jack hekl a Evelyn ucítila, jak na ni spadla celá jeho váha. Rozmáchla se a udeřila znovu.
A znovu….
A znovu….
Jack zachroptěl a ztichnul. Evelyn stékaly po tvářích obří slzy. Celá se třásla. Nadzvedla se
a odstrčila tu mrtvou váhu koleny. Teprve teď si všimla, čím svého manžela několikrát uhodila. Byla to pánev na smažení, na kterou si vzpomněla v poslední chvíli před odjezdem. Teď za to děkovala bohu. Jinak by už byla mrtvá. Něco teplého a lepkavého jí stékalo po prstech. Podívala se tam a odvrátila se. Prsty byly pokryté krví, hnusnou a mastnou. Nadechla se a najednou vyvrhla celý obsah svého žaludku. Musela pryč z toho stanu. Rychle pryč. Ven. Utéct od toho paranoika, který se ji právě pokusil zabít. Uprchnout od manžela, kterého možná ubila k smrti, vysoko v lesích, daleko od celé společnosti. Prsty se jí třásly, když začala otevírat zip stanu.
„Ááááá, ggghhhh,“ vzdychala a blouznila. Krev jí z prstů kapala dolů, stékala po stanu. Konečně se jí podařilo uchopit zip a strhnout ho dolů jediným pohybem. Chladný horský vzduch pronikl dovnitř. Vyklopýtala ven, upadla na kolena, ale plazila se dál. Nohy se jí třásly, tělo plakalo vypětím a bolestí a strachem. Před očima měla své vlastní rozmazané slzy. Jen pryč. Chtěla se zvednout, ale nemohla. Minula jeden keř, pak další. Ostré větvičky se jí zapichovaly do dlaní, ale nedbala na to. Přivřela oči a plazila se dál. Do něčeho narazila. Chtěla to obejít, ale nešlo to. Rozevřela pořádně oči, jednou rukou si otřela závoj mlhy.
„Co to?“
Ležela u něčích bot. Byly to vysoké černé holínky až pod kolena. Evelyn se opřela o ruce
a postavila se na kolena. Pohledem zkoumala výše. Černé boty, černé kalhoty s pozlaceným páskem, bílá košile. Pak krk a na něm ten nejnádhernější obličej, jaký kdy viděla. Měl dokonalé rysy, orlí nos a krásná ústa. Z Evelyn náhle opadl veškerý strach.
„Kdo jste?“
„Pojď se mnou.“
Poslušně vstala a chytla se nabízené ruky. Stále na tom muži visela pohledem. Z jeho očí vyzařovalo všechno teplo světa, jeho dotyk ji uklidňoval jako žádný jiný. Když se na ni usmál, celá roztála. V mžiku zapomněla na veškeré předchozí dění. Chtěla být jen s ním a nic jiného. Ani se nepodívala, kam ji vede, dokud ji neřekl, aby se sklonila. Uvědomila se, že se plazí po kolenou zpět do stanu. Srdce jí sevřela hrůza, temná a mocná. Její železné obruče hrozily, že jí sevřou a rozdrtí. V krku cítila tlak, který začal klesat níž a níž, do celého těla. Přesto šla dál. Náhle nedokázala uvěřit svým očím. Stan byl úplně stejný jako předtím, avšak neleželo tu Jackovo ubité tělo, jak předpokládala. Jako by tu Jack nikdy nebyl.
„Lehni si,“ poručil Nádherný.
Učinila tak. Sklonil se nad ní a začal ji hladit po celém těle. Rozkoš ji prostoupila. Nikdy nezažila nic takového. Úplně se tomu oddala. Nakonec se pomilovali.

Když se Evelyn ráno probudila, o ničem nevěděla. Naproti ní seděl její manžel Jack
a zkoumal ji nevrlým a zlým pohledem zpod černého obočí.
„Kdo to je? Řekni mi pravdu.“
Po dlouhé hadce po ní Jack skočil, ale Evelyn se mu vyhnula a ubila ho pánví. Když se pak plazila ven, narazila na čísi nohy. Jejich majitelem byl nádherný muž v černobílém šatu. Odvedl ji do stanu, kde se pomilovali.

Když se Evelyn ráno probudila, o ničem nevěděla. Naproti ní seděl její manžel Jack
a zkoumal ji nevrlým a zlým pohledem zpod černého obočí.
„Kdo je to? Řekni mi pravdu.“
Po dlouhé hádce po ní………