Be my Valentine

Znovu udeřil pěstí do neprůhledné skleněné stěny, ale výsledek byl stejný jako při předešlých pokusech. Sklo se ani nenaprasklo a naděje na únik se neznásobila. Jediná jistota v tu chvíli byla ta, že se ten za zástěnou - ať už to byl kdokoliv - dobře baví.
"Pusťte nás!" zařval opět na svůj odraz v jednostranném zrcadle a znovu do něj udeřil.
V místnosti nebylo nic, čím by mohl sklo vybít, jen čtyři holé bílé stěny a kamera v horním rohu.
Na zemi se otřásala pláčem jeho snoubenka. Přiklekl k ní a stiskl jí v náručí.
"Bude to dobrý, zlato, bude to dobrý," utěšoval jí. "Dostaneme se ven."
Odkudsi se ozval smích a zněl nadmíru potěšeně.
"Co od nás chcete?!" zaječela dívka.
Strach. Panika. Hysterie.
Čtyři bílé stěny a jedno zrcadlo.
Kamera u stropu.
A šachta těsně nad úrovní podlahy, která nešla odšroubovat.
Zkoušel to.
Zkoušel snad všechno.
"Proč to děláte?!" rozběhla se k zrcadlu a začala do něj jako v záchvatu bušit. Doběhl k ní a jemně jí za pas odtáhl dál. Schoulila se k němu a plakala.
Nechápala.
Čtyři bílé stěny a jedno zrcadlo.
Kamera u stropu.
A šachta těsně nad úrovní podlahy, ze které začal vycházet kouř.
Stáhli se co nejrychleji do opačného kouta, ale dál nemohli. Nebylo kam utéct.
Dým se k nim plížil, jeho bílé obláčky se líně a nenuceně převalovaly kupředu.
Krčili se tam v objetí a věděli, že zemřou.
Začalo to krásně.
Byla neděle, právě svatý Valentýn, laciný svátek, řekl by někdo, ale oni byli zamilovaní a šťastní.
A teď jsou tu a sledují plíživou smrt.
Nemělo smysl zadržovat dech.
Pár nádechů a zemřeli si v náručí.
Ventilace nasála kouř zpět do svých útrob a bylo ticho.

Skrytými dveřmi prošel malíř. Pracovní monterky a čepice, kbelík barvy, štětec.
Pískal si veselou písničku a lehkým krokem přešel k dvojici mrtvých.
Namíchat barvu, namočit štětec.
Tralala.
Malíř má vždy radost, když štětinky nového čistého štětce poprvé proříznou hladinu nově otevřené nádoby s barvou.
Červená.
Pustil se do díla, tu tah štětcem, tady a sem.
Čistě bílou stěnu potřísnila barva.
Přes zeď... a trochu i na podlahu... skoro jako obrys.
Bílou nevinnost překryla krvavě červená.
Skoro jako pravá krev, kterou tu nikdo neprolil.
Protože kdo by to pak uklízel?
Tralala.
Malíř znal jen pár slov, zbytek si jen pískal.
Dokončil práci.
Sundal si čepici a otřel si čelo.
Zpod čepice se uvolnila záplava dlouhých kudrnatých vlasů.
Malířka.
Se spokojeným úsměvem na rtech pozorovala dvojici věčných spáčů.
Leželi si v náručí v neuměle namalovaném srdci.
Tralala. Be my Valentine.
Buď můj nebo ničí, vyber si.

"No jo. Kyselé hrozny," povzdechla si potěšeně a odešla.

Tralala. Be my Valentine.

Šťastného Valentýna.