Operace Šach Mat díl prvý

Bílý Wartburg zastavil na rohu Klement-Gottwald-Alee a Langhansstrasse. Byla tma. Křižovatka byla opuštěná a z kanálů stoupala pára. Lehký jarní deštík smáčel dlažbu svými krůpějemi a potůčky špinavé vody stékaly mezi dlažebními kostkami do kanálů. Pouliční lampa na rohu lehce blikala. Asi poškozená výbojka.
Řidič vypnul motor, odepnul pás a z dvoutaktního motoru vyběhly poslední obláčky modravého dýmu. Opatrně se rozhlédl po liduprázdné ulici. Jeho auto bylo jediné, které tu stálo. Už to samo o sobě mohlo vzbudit podezření v hlídce Volkspolizei, která by tudy klidně mohla procházet... Vystoupil a tiše přivřel dveře svého automobilu. Zámek jen klapl. Obešel vůz a klidně hrál svoji přidělenou roli: vyklopil kapotu a kontroloval chladič a motor se svíčkami. Tu a tam pohnul s nějakým tím kabelem.
Byl čím dál tím víc nervóznější. Spojka nepřicházela... Kde je? Co se stalo? Byla snad akce prozrazena? Claus Mann se opřel o kapotu a zapálil si cigaretu. Pohrával si s krabičkou a pak ji strčil do kapsy své bundy. Byl kolečkem ve velkém soukolí.
Již čtvrtým rokem pracoval jako agent Spolkové zpravodajské služby. Nyní mu byl přidělen nesmírně důležitý úkol: Agenti působící na území NDR se dostali na horkou stopu. Prostřednictvím přeběhlíka dostali hlášku, že se východoněmecká Stasi chystá k terostickému útoku kdesi v západním německu. A stopa právě vedla do východního Berlína. Díky mravenčí práci byl vypátrán agent, který měl útok provést. jmenoval se Glassner. A Mann byl nasazen k tomu, aby jej zlikvidoval.
Na rohu se ozvaly kroky. Mann zpozorněl. Hlídka? Srdce se mu rozbušilo a adrenalin v krvi stoupal. Po křižovatce přejelo auto a zmizelo kdesi v zástavbě... Zpoza domu vyšla žena. Zatím na ni nebylo mnoho rozpoznatelného. Měla na sobě delší kabát, upravené vlasy pod nějakým kloboukem a na nohou lodičky. Vypadala, jako by šla do divadla. Pořád to ale ještě nemusí být spojka, porběhlo agentovi hlavou.
Teprve když se žena přiblížila, mohl si Mann prohlédnout její obličej lépe; pohledná blondýnka se zelenýma očima s úzkou tváří.
"Tak půjdeme? Nemůžu se dočkat, až to začne," zahájila koverzaci smluvenou větou. Mannovi spadl kámen ze srdce. V duchu děkoval bohu, že zatím jde všechno podle plánu. Otevřel dveře auta a pokynul jí dovnitř.
"Jistě miláčku, moc se na to těším. Ta hra je prý výborná," odpověděl další smluvenou větou. Skvělý! Skvělý! Tak teď to konečně můžeme rozjet ve velkym stylu, pomyslel si Mann. Nastartoval a odlepil se od obrubníku. Venku se mezitím silněji rozpršelo. Kapky deště bubnovaly na přední sklo, střechu a kapotu vozu.
Když projely přes křižovatku Klement-Gottwald-Alee a Indira Gandhi Strasse, už hustě pršelo. Auta již téměř nejezdila a na ulicích byl slabý provoz. Co by také člověk chtěl kolem deváté večer v téhle části východního Berlína. Tu se tón Mannovi spojky změnil. Hlas jakoby zhrubl a přešel do temnější tóniny.
"Zde je složka. Tam najdete všechny důležité údaje k vašemu úkolu. Je nanejvýše důležité, aby jste tento materiál po shlédnutí zničil. Zabočte na Gehringstrasse a jeďte k Radrennbahn Weissenssee, prosím. A pamtujte si, musíte zachovat maximální opatrnost! Pokud bude celá akce prozrazena, může to mít nedozírné následky! V ohrožení jsou stovky obyvatel,"
"Má ústředí informace o tom, co je cílem útoku?" zeptal se Mann, zařadil rychlost a sešlápl spojku. Vyhnul se nákladnímu autu a znovu se zařadil za jednoho trabanta ve vedlejším pruhu. Žena se zahleděla z okna.
"To vás teď nemusí zajímat. Svůj cíl znáte. Podrobnosti jsou ve složce. Zastavte mi prosím tady," ukázala na zavřený stánek trafiky. Mann zajel ke kraji, nechal motor běžet a žena vystoupila. Auto se rozjelo.
Cestou do hotelu si celý rozhovor přehrával ještě jednou. Pořád se mu nechtělo věřit, že by se Stasi mohla uchýlit k takové věci? K otevřenému teroristikému útoku? A co když je to jenom zpravodajská hra... Zamířil k hotelu Stadt Berlin, nedaleko Alexanderplatzu.


Normannenstrasse, Ministerstvo pro státní bezpečnost, Oddělení II. Ve stejnou dobu, kdy Mann přijížděl k hotelu, do kanceláře majora Josta Dahlwitze-vládce II. oddělení napochodovali dva muži. Oblečení v civilu, jeden vzezřením spíše připomínal hodného strejdu odněkud z Linze, než ostříleného agenta oddělení kontrarozvědky. Jmenoval se Udo Schlamm.
Druhý vypadal už o mnoho strašidelněji. Vysoký, kostnatý a hubený Fritz Rasch si stoupl k oknu a sledoval dění dole na ulici. Ani se nehnul, když Schlamm začal svoje hlášení:
"Soudruhu majore, náš člověk hlásí, že schůzka proběhla. Materiály předány a náš člověk se ubytoval v hotelu Stadt Berlin. Vydává se za obyčejného turistu ze Západu. Máme v hotelu svoje lidi, ale nepodařilo se nám zatím dostat jeho pokoj pod odposlech. Pracujeme na tom," Dahlwitz otevřel červené desky a pročetl si několik papírů. Vstal, uhladil si šedou uniformu a přikývl. Teď je nutno postupovat přísně metodicky.
"Soudruzi, nyní je třeba postupovat s maximální opatrností. Západní agent nesmí mít sebemenší podezření. Nesmíme ho vyplašit. Víme, kdo je jeho cílem. Kolem Glassnera je vybudována dobrá ochrana. Dezinformační část akce již vyšla, západní rozvědka pevně věří, že se chystáme vyhodit cíle někde v NSR. Už sám tento fakt stačí! Ale netuší, že cílem útoku je přímo budova vlády v Bonnu. Vaším úkolem bude našeho člověka pouze sledovat a udeřit na můj přímý rozkaz. V této složce je vše, co budete potřebovat," oběma agentům předal obálku z tvrdého papíru a překříženou rudým pruhem a označenou razítkem Ministerstva státní bezpečnosti.
Oba muži se na sebe podívali, přikývli a zase odešli z kanceláře. Dahlwitz se za nimi mlčky díval, poté hmátl po sluchátku červeného telefonu a vytočil na ciferníku číslo. Sledujíc Honeckerův portrét nade dveřmi své ponuré úřadovny v duchu počítal pípání vytáčené stanice.
Po delším hovoru zavěsil. Poodešel k malému sekretáři, z nějž vyndal láhev dvanáctileté skotské. Nalil si a napil se. Polkl a prohlédl si etiketu. Kvalitní západní zboží... Jen pár lidí vědělo, že před několika okamžiky telefonoval se samotným Erichem Mielkem, všemocným vládcem Ministerstva státní bezpečnosti. Zvedl ještě jednou telefon. Zmáčkl tlačítko a neutrálním hlasem řekl: "Zavolejte mi sem Gottharda,"
O několik minut později do kanceláře přišel muž v uniformě. Zůstal stát několik kroků před Dahlwitzovým stolem.
"Soudruhu Gottharde, kontaktujte neprodleně Ibise. Ať zahájí druhou část akce,"
"Rozkaz, soudruhu majore," muž se obrátil a zase zmizel. Dahlwitz přistoupil k mapě východního Berlína a zapíchl rudou vlaječku do místa, kde ke stála značka hotelu Stadt Berlin na Alexanderplatzu.


Alexanderplatz, Hotel Stadt Berlin, pokoj 251. Claus Mann právě zatáhl závěsy. Jednak proto, aby měl lepší světlo z malé stolní lampičky a jednak proto, aby sem nebylo z protějších budov vidět. Věděl, že všudypřítomná Stasi nikdy nespí. Přesvědčil se, že na chodbě zatím nikdo není a zamkl vchodové dveře. Chvilku počkal a pak ještě jednou nakoukl kukátkem. První, co bylo, když přišel zpět ode dveří, že odpojil telefon. Šel do koupelny, otočil kohoutkem a opláchl si obličej.
Poté vyndal z aktovky složku, kterou mu předala jeho spojka. Stále ještě nevěděl, jak se jmenuje. Odlepil okraj obálky a vyndal několik papírů o formátu A4, fotografie a náčrty. A hlavně důležité adresy. Ty si musel vštípit, doslova vypálit do paměti. Nic nesmělo být zapsáno, nic nesmělo připomínat jeho skutečný úkol tady. Byl přeci vedený jako turista.
Listoval papíry. Seznamoval se se svojí obětí. Rolf Glassner, agentem Stasi od roku 1960. Specialista na diverzní akce, vycvičen k zabíjení, vysoce nebezpečný. Narozen tehdy a tehdy...dřívější pobyt neznámý, působnost v konkrétním oddělení neznámá... Sakra, nic o něm nevíme...napadlo Manna. Kromě adresy a několika fotek bytového domu, kde bydlel nějaké ženy a jeho samotného neměl nic. Doufám, že aspoň chodí včas do práce, usmál se Mann v duchu.
Vyšel na balkón zapálil si cigaretu. Rozhlédl se po nočním Berlíně. Dole spěchali lidé do divadel, z kin a ozýval se hukot nočního života z barů, putik, náleven a podniků s dlouhou otevíracé dobou. Kdesi projížděla nadzemní dráha a lomozila tramvaj. Dole pod hotelem projelo auto Volkspolizei se zapnutými majáčky. Volha zahnula kamsi za roh. Na obzoru se zdvíhaly moderní šedivé paneláky ostře kontrastující se starou, ještě předválečnou zástavbou. Na ulicích stály zaparkované Trabanty, Wartburgy, tu a tam Volha, žigulík, nějaká ta škodovka a i auta sovětské výroby. Lidé spěchající ponurými ulicemi z práce za svými rodinami... To byl východní Berlín...
Mann uhasil cigaretu. Vzal do ruky fotografii budoucí oběti. Obrátil ji a na růžku fotografie stálo miniaturním písmem: kavárna Cafeteria, Tierpark Berlin, zítra 12:00. Christina.
Mann byl natolik chytrý, aby věděl, že tohle není pravé jméno jeho spojky. To byla jasné už na první pohled. Zafixoval si ji jako osobu "C". "Ch" by bylo moc dlouhé... Teď ale jak zlikvidovat tyhle papíry, tady to nepůjde...Mann se rozhlédl po pokoji. Vylil zbytek minerálky, kterou hotelová služba přinesla před jeho příjezdem na stolek. Papíry do ní sroloval a hned zítra ráno si udělá výlet ke Sprévě se zapalovačem ruce...
Pustil televizi a sedl si do křesla. Ve své podstatě ani na program nekoukal, byl to nějaký fotbalový zápas.
Snažil si všechno poskládat v hlavě. Jen žádné poznámky! Vstal a z nočního stolku vzal plán města. Rozložil jej a hledal místo, kde měla být kavárna Cafeteria. Je to park! Ale i kdyby to bylo na Měsíci, lidé od Stasi nejsou hloupí! Nenenchají takovýhle podnik bez dozoru, uvažoval Mann. Bude se tam muset vydat trošku dříve. Pro všechny případy.


Normannenstrasse, Ministerstvo pro státní bezpečnost, Oddělení II. Udo Schlamm s Fritzem Raschem seděli usazeni v dřevěných křeslech polstrovaných hrubými sedáky. Rasch kouřil. Ten měl před sebopu rozevřené jiné rudé desky než předtím a v nich položené nějaké papíry. Co na nich bylo, to agenti nevěděli. Co hůř, ani netušili, proč je Dahlwitz zavolal! To mohlo znamenat jenom problémy...
"Ibis...kontaktoval nás o celé dvě hodiny dříve, než bylo plánováno. To značně mění situaci. Proto chci, abyste se teď hned zvedli a jeli k hotelu Stadt Berlin. Nespustíte z něj oči, budete ho sledovat jako ostříži a hlásit všechno podezřelé, jasné? Nesmíme si dovolit, že nám náš člověk proklouzne," z tónu Josta Dahlwitze vyzařovala jistá rozčarovanost nad průběhem celé akce. Proč jejich člověk dává o sobě vědět tak brzy? Celé dvě hodiny před tím, než bylo stanoveno!? To chce celou operaci ohrozit, ptal se major sám sebe.
"Soudruhu majore, mám dotaz," pípnul Rasch. Jeho strašidelná kostnatá tvář vypadala najednou poplašeně.
"Ano?" zvedl Dahlwitz obočí. Trošku popuzeně. On se ještě bude snad na něco ptát, blesklo mu hlavou.
"Kolik lidí dělá na tomto případu?" Dahlwitzovi málem poklesla čelist. Vzpoměl si na Mielkeho, který teď zcela jistě čeká ve své kanceláři a očekává další podrobné hlášení o vývoji akce. A o dalších vysoce postavených činitelích kolem. Jenomže teď nesměl dát najevo fakt, že neví jak odpovědět. Asi bude nejlepší, když ty dva honem vyprovodí.
"Víc, než si myslíte, Raschi. Bude nejlepší, když se, soudruzi, dáte do práce," a už oba agenty vedl se strojeným úsměvem ke dveřím. Když oba stanuli venku, na široké a dlouhé chodbě, popošel Udo Schlamm několik kroků. Když si byl jist, že jsou dostatečně daleko od Dahlwitzovi kanceláře, zeptal se Rasche cestou k jejich vozu:
"Ty, poslyš. Co je pravdy na tom, že Dahlwitzova hlášení jdou rovnou k Mielkemu?" Fritz Rasch o tom samozřejmě nemohl vědět. To bylo pouze mezi vládcem oddělení II a jeho nejvyšším nadřízeným, totiž všemohoucím šéfem Ministerstva pro státní bezpečnost, Erichem Mielkem. A ten zase hlásil všechno o ministerstvu přímo Honeckerovi. A co by se stalo potom, to si major nechtěl představit ani v nejčernějších nočních můrách.
"Nevim, Udo. Ale bude lepší, když se do toho pustíme. A to tak, že důkladně," odvětil Rasch svému kolegovi. Vešli do podmračeného dne. Před šedivou budovou Ministerstva pro státní bezpečnost nastoupili do modré lady. Modré, jako jarní obloha... Rasch natočil motor a prudce otočil volantem. Sešlápl plyn a auto vyjelo na ulici.


Alexanderplatz, prostor před hotelem Stadt Berlin, ráno, 7:50. Klaus Mann vyšel z hotelu bočním vchodem. Rasche se Schlammem tak na chvíli setřásl. To využil k tomu, aby se co nejrychleji dostal ke Sprévě a spálil onen obsah složky, kterou dostal od Christiny. Zbytek popela hodil i s lahví do řeky. Nabrala vodu a potopila se
Byl oblečen do oblečení západního stylu, přes rameno fotoaparát a z kapsy od bundy nechal vykukovat Průvodce po hlavním městě NDR. Vyfotil hotel, pak Alexanderplatz a svižně vykročil. Minul svůj zaparkovaný wartburg a vydal se ke stanici nadzemní dráhy. Nevšiml si však, že dva muži se s velkým odstupem vydali za ním.
Stanice S-Bahnu vypadala jako úplné nádraží. Velká, prosklená hala, dvě nástupiště a spousta lidí. Byl tu velký shon, většina cestujících jela do svých zaměstnání. Žádný div v tuto denní dobu, vždyť bylo už skoro čtvrt na devět ráno. Před několika minutami si Mann v odrazu jedné výlohy všiml, že nějaký muž jde již delší dobu za ním. Vyfotografoval si budovu stanice nadzemní dráhy, udělal okruh kolem nádraží, ale neznámý se stále držel v bezpečné vzdálenosti. Musel jej už sledovat dobrou hodinu. Mann si vzpoměl, že podobného muže iděl na "Alexu".
V tělese trati se Mannovi naskytl výklenek. V něm byl ukotvený sloup pro nějaké signalizační zařízení, ale pořád tam bylo dost místa k tomu, aby se v něm Mann ukryl. Vměstnal se do výklenku, vmáčkl se mezi ocelový válec sloupu a studený šedivý kámen. Cítil, jak mu v krvi stoupá adrenalin.
Potily se mu ruce a srdce se mu rozbušilo. Co když ten člověk mu vlastně ani nic udělat nechce? Není to spíše jenom nějaký obyčejný muž, který jde stejnou cestou do práce? To už by za ním nešel dobré tři, čtyři bloky... Kolem projelo zelenobílé auto Volkspolizei. Za ním nějaká červená škodovka. Neznámý byl vzápětí tu!
V okamžiku se z výklenku vynořila ruka, drapla Rasche za límec bundy a stáhla jej do kouta. Agent jen hekl. Mann jej v zápětí přimáčkl na studenou hmotu sloupu.
"Co chcete? Proč mě sledujete?" agent Stasi Fritz Rasch jen vyhekl:
"Já? Co blázníte, chlape?? Já jdu do zaměstnání, okamžitě mě pusťte. Nebo zavolám policii, už teď jdu pozdě!" snažil se vypadat překvapeně a vystrašeně, což se mu dařilo. Dílem toho, že opravdu vystrašený byl... Tohle opravdu nečekal. Tohle opravdu ne! Naštěstí měli se Schlammem v záloze pojistku. Teď se jeden z nich prozradil! Rasch proto začal křičet:
"Zavolejte policii! Ten muž mě okradl! Má moji peněženku!" lidé na ulici se zastavili. Koukali kolem sebe a hledali původce toho ruchu. Zpoza jedné ulice bleskem vyrazila dvě auta Volkspolizei. Prolétla křižovatkou, málem se jedno z vozidel srazilo s náklaďákem a prudce zabrzdilo.
To není dobré, vzpamatoval se Mann. Nechal být "pracujícího" pracujícím a dal se na prudký útěk. Bral dlouhými skoky překážky a prchal směrem na Karl-Liebknechtstrasse. Několik policistů za ním. Byli asi tři. Zbytek nasedl do aut a ulicí se rozeřvaly houkačky. Mann utíkal co mu síly stačily.
Vpadl do podchodu a snažil se proboha zamíchat mezi tlačenici lidí dole v šeru. Chvíli tam postával a rozhlížel se kolem sebe, zda jej pěší policisté stále pronásledují. Co to mělo probůh znamenat? Co to bylo za chlapa? Evidentně chtěl vyvolat bordel, aby mě chytli... A ty dvě policejní auta, schovaný hned za rohem?? Tohle je provokace. Takže už o mě vědí... Ale kdo to mohl vyzradit?
Teď nebyl čas nad tím přemýšlet. Musel hodně rychle vyrazit na schůzku s onou Christinou, nebo jak se vůbec jmenovala. Chtěl se vrátit pro auto k Stadt Berlin, ale to by bylo k ničemu. Stejně o něm už také musí vědět. Jestli jej už neměli v registraci dřív. A hromadnou dopravou to riskovat nechtěl. Zbývalo snad už jen taxi. To se ale prodraží. Našel stanoviště taxislužby. Stála tam pouze jediná bílá volha s červenými nápisy "funktaxi" na dveřích a přední kapotě. Mann zaklepal na okénko a řidič mu otevřel.
"Brý dopoledne, tak kam, šefe?" zeptal se v postavě silnější taxikář. Mann se rozhlédl po ulici. Nikde neviděl nic, co by označil za podezřelé, nebo co by jej znepokojilo. Aniž se na šoféra podíval, odvětil: "Tierpark Berlin," sedl si na přední sedadlo a zabouchl dveře.


Restaurant Wasserspiele, nedaleko Alexanderplatzu, park. Udo Schlamm udýchaně dosedl na židli u stolu, kde již seděl Rasch a popíjel martini. Trpce sledoval dění v parku, nemnoho turistů a procházející se milenecké dvojice. Zapálil si cigaretu a nechal ji hořet položenou v popelníku. Přejel si po vlasech a aniž se na dech popadajícího Schlamma déle podíval, řekl:
"Dahlwitz nás sežere za živa, Udo" jeho kolega si objednal pouze kávu. Osušil si kapesníkem čelo a přejel poloprázdnou restauraci.
"Nechápu, že jsme ho nedostali! Byly tam dvě auta, co ti troubové dělali? Chrápali?" Rasch na konci trošku zvýšil hlas. Schlamm jej vybídl, ať tolik neřve. Nemusí tady "být sami". Agent se uklidnil.
"Jediné, na co se teď můžeme spolehnout, je Ibis," řekl Schlamm, ani to nebylo určeno jeho kolegovi, ale spíše vyslovil nahlas svoji myšlenku.
"Zapomeň na to. Ibis podléhá přímo Dahlwitzovi. A ten nedovolí, aby svoji hru začal hrát teď. Ještě ne, ještě je moc brzo," odvětil Rasch. Napil se svého martini a nervózně poposedl na židli. To, že Manna nezadrželi, jim teď až příliš přitížilo. Jejich šéf tušil, že pokud západního agenta nechytí ve velice blízké době, nedostanou jej už nikdy a on se ke svému cíli dostane. Jejich šéf teď musí zuřit. Vždyť to zadržení západního agenta byl jeho nápad a jeho plán...
"Víme, kde je to místo, kde se má sejít s tou jeho spojkou?" zeptal se Schlamm. Kolega přikývl. Teď by však nebylo rozumné ten park neprodyšně obklíčit. Agent by se mohl vyplašit a ještě se včas ukrýt, než by měli šanci jej zatknout. To také Rasch zdůraznilTo znamená, že by se teď měli stáhnout a vyčkávat. Buďto až jejich protihráč udělá chybu, nebo až dostanou rozkaz jej zatknout. Jenomže co teď? Dahwlitz chce výsledky, velení chce vidět výsledky... Oni tu tady sedí a snaží se vymyslet, jak toho pacholka lapnout. Když on se teď beztrestně prochází tam někde venku. A Dahlwitz je asi bude oba dva chtít sežrat za živa...
"Teď na to nepřijdeme, Fritzi. Měli bychom se vrátit k Dahlwitzovi a probrat s ním co dál," řekl Schlamm. Skoro to vypadalo, že to chce vzdát. V ten moment Rasch vypadal, jako kdyby mu měli vypadnout oči z důlků. Opatrně se rozhlédl kolem sebe, naklonil se ke kolegovi a loktem opatrně odsunul popelník. Stáhl rty do útké linky a potichu řekl:
"Vrátit se teď na MfS? A sednout si šéfovi rovnou na talíř? Ani omylem," Schlamm se až lekl.
"Tak co chceš dělat!? Teď, když ten frajer může bejt na cestě kamkoli? Jediná věc, která se teď dá udělat je ta, že se sebereme a pojedeme do kaceláře," Rasch rezignovaně mávl rukou. Zvedl se a došel na bar. Tam zaplatil svůj účet a spolu se svým kolegou vyšli ven.


Kowalkestrasse, nedaleko Tierparku. Bílá volha taxislužby zastavuje kousek u postranní branky do parku. Mann otevřel dveře, a položil na palubní desku několik drobných. Taxikář je přial a uložil do pokladnice. Ještě předtím, než Mann vystoupil, pohlédl do zpětného zrcátka a před vozidlo na chodník. Kolem klidně procházelo několik starších lidí, maminka s kočárkem a to bylo asi tak všecko. Bylo lehce kolem poledního. Podíval se na hodinky. 11:30. Měl by si pospíšit. Jak daleko to asi do té restaurace může být? A měl by to udělat asi tak, aby tam nešel přímo. Čert ví, kde všude lidé od Stasi mohou mít svoje poskoky.
Jak nejrychleji mohl, tak se vnořil do parku. Bral to těmi nejzapadlejšími cestičkami, vyhýbal se větším skupinkám lidí a čas od času udělal nějakou tu fotku, aby dostál svojí role západního turisty. Co nejnápadněji sledoval okolí. Oprvadu nestál o to, aby zase musel utíkat někomu, kdo spolupracoval se Stasi.
Bez problému našel podnik Cafeteria. Kolem bylo poměrně dost lidí. Na zahrádce seděli turisté i Berlíňané. Cinkali tu poháry vína, půllitry piva a tu a tam někdo zazvonil příborem. Číšníci jen poletovali mezi stoly.
Mann vešel dovnitř. Padl na něj mrak cigaretového dýmu a tkový ten typický kavárenský pach. Překvpaivě tady tolik lidí nebylo. Ba čekal, že tu bude spíš plno, nežli poloprázdno. Rozhlédl se kolem. Rozepl svoji bundu a do pravačky uchopil Průvodce po hlavním měste NDR. Pohledem zabloudil až do zadních řad, kde zády k němu seděla blondýna. Christina! Či spíše...C.
Pomalým a rozvážným krokem pomalu došel až k ní.
"Dáma je sama?" zeptal se. Smluvené heslo. Žena přikývla. Na moment zmizel jeho Průvodce pod stolem, aby se pak objevil na druhé straně. Mann si povšiml, že z něj čouhá malý bílý papírek. Rozhlédl se po restauraci jakoby hledal číšníka. Přitom zavadil rukou o Průvodce a ten narazil na popelník. Papírek zmizel mezi stránkami. Jeden z pinglů k nim pohotově vykročil. Mann si však nevšiml, že u zády otočeného muže v hnědém manšestrovém klobouku upustil malinký bilý papírek. Muži vzápětí upadla peněženka. Sehnul se pro ni a papírek také zmizel. Spěšně vstal, sunul se ke dveřím. To však Clausi Mannovi uniklo.
"Dvě kávy, prosím," obědnal Mann. Číšník si objednávku poznamenal a hned odešel ke kávovaru na baru.
"Krammerovi tě očekávají dnes na večeři," řekla Christina. To znamenalo, že atentát na výchdoněmeckého teroristu se má stát dnes o půlnoci. Kdyby řekla na snídani, znamenalo by to šestou hodinu ranní, kdy měl jet Glassner na Ministerstvo státní bezpečnosti.
"Na večeři? Proč ale na večeři? Snídaně by byla lepší, dlouho jsem se s nimi neviděl," Mann předpokládal, že k zásahu dojde ráno. A ještě ten den bude moci překročit hranici do NDR. O půlnoci? To bude po tom střílení plnej Berlín fízlů. Pro tajný a chlupatý nebude kam plivnout, tady něco nesedí, myslel si Mann.
"Bohužel mají nějaký problém s finančním úřadem. To víš, to dneska není sranda," řekla Christina s lehkým úsměvem. "Finanční úřad", to byl Mannův krycí název pro Ministerstvo státní bezpečnosti. Agent přikývl. Napil se kávy a otevřel brožuru. Akorát nalistoval dvě stránky zpátky a vytáhl bílý papírek malého formátu. Na něm stálo drobným písmem Ahrensfelde, Wittenbergerstrasse 25.
"A vidíš. Málem bych zapoměla, mám už asi děravou hlavu. Tohle je jejich nová adresa, před týdnem se přestěhovali a já ti to zapoměla říct," usmála se Christina.
"No vidíš to. A je ten byt hezký?" Mann chtěl zjistit co nejvíce informací o tom, kde ten parchant bydlí. Na těch fotkách v hotelu byl nějaký bytový dům. A Ahrensfelde je přeci za Berlínem? Co je tohle zač?
"Byt? Ale jdi ty. Podařilo se jim koupit takový malý domek se zahradou. Je tam malé jezírko, ovocné keře a stromky," řekl Christina jemně.
"Ale na fotkách, které jse dostal od tetičky z Eisenachu bylo něco o bytě," tím narážel na fotografie ze složky, která se již obrátila v popel a utonula ve vodách Sprévy.
"Na fotky zapomeň. To byla stará adresa," odvětila Christina. Teď už o něco tvrději. "Budu muset jít, tak se zatím opatruj. Čekají mě ještě v práci," řekla a položila pod účet pětimarkovou bankovku. Když odcházela, položila Mannovi ruku na rameno. To bylo také součástí hry?


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ