Záhada velkoměsta #2+3: Profesor

Chicago

Záhada velkoměsta #2: Kdo je můj učitel?


Ne příliš zdárně jsem pokračovala v začleňování se do komunity ve škole. Má nevole věnovat takové množství času studiu i doma vyústilo v plížení se po požárních schodech. Ovšem i tako záliba, zcela přirozeně plynoucí z mého nezkrotného já (dříve utěšováno týdenními horskými túrami), byla zatržena ostřížím zrakem mé matky a milým pánem ze společnosti pro práce všeho druhu, včetně montování zámků a mříží.
Můj život ve velkoměstě se navíc obrátil v peklo jednu sluneční sobotu strávenou s přítomným rodičem. Po zaznění věty: "Vypadáš jako homelessák." Mne moje matka zatáhla do obchodu s oblečením. Výrazně jsem protestovala a dodávala, že získáváním drobných od kolemjdoucích babiček aspoň ušetří na penězích pro mě na obědy.

"Proto ty ušetřené za posledních devět dní věnuji do prevence před takovými situacemi!"
"Ale mně se s nimi hezky povídá. Dávají mi rady, kam po okolí na výlety s vnoučaty. Už vím kde je zoo, kde mají horolezeckou stěnu pro amatéry, a kterou linkou metra se dostanu na kraj města, takže stačí dvě hodinky chůze a jsem v lese. Navíc mi daly do mobilu na jedničku číslo na strážce parku, kdyby mě napadli medvědi, a …" a dál jsem se nedostala, protože ona zpověď na mamku neuvěřitelně rychle zapůsobila.
Vlezli jsme do obchodu a ona začala házet košíku věci více či méně přijatelné. Neopovažovala jsem se vznášet další námitky. Ani nebylo na co, dokud se obsah košíku nezačal měnit v saténový chuchvalec čehosi.
"Ehm… ma…" Polk. Po mírně jedovatém pohledu jsem opět zmlkla a radši se jala sledovat lidi na ulici v zájmu svého velkoměstského výzkumu, abych potom mohla u nás na vesnici vyprávět. Ostatně jsem si k tomuto cíli pořídila deníček. První veliký nadpis jsem věnovala: Město a jeho společnost. Tam se mi také zatím podařilo skončit.
Musela jsem navýsost dlouho polemizovat se svým odrazem v zrcadle, zdali je vhodné, abych se tomuto tématu věnovala hlouběji o něco později. Po vzájemné dohodě jsme se shodly na dalším závěru, a sice mé nekonečné moudrosti a nezbývalo než vyčistit zuby a jít se nechat popravit do nejmenované cvokárny.

Tak tedy jsem se rozhodla posunout o téma dále. Můj doučující učitel. Další z neprozkoumaných území na jednom velkým menu jménem společnost. Znáte to, žijete na vesnici, kde sláma čouhá z pantofle nejenom vám, radnímu, prodavači u benzínky, ale i těm intelektuálně poznamenaným, lektorům.
Chtěla jsem tedy z blízka určit, jak jsou na tom ti ve městě. Jenže abyste nějakého živočicha mohli zkoumat, nevyjímaje pitvu, je potřeba ho potkat. S čímž jsem nějak to štěstí neměla. Měla jsem už celých deset dní: psací nástroje, osnovu otázek na městskou populaci z pohledu jednoho určitého jedince, pitevní stůl a pocit, že se mi vyhýbá. Z nudy jsem tedy otravovala Stvořitelku otázkami typu: "Barva pleti, očí, trenek?" nebo "Plemene ženského, mužského, vykleštěného?" (se pozná farmářský profesionál).
Ne, že bych se snad tolik toužila vrhnout do víru vzdělávání, ale mě utekl studijní materiál, zcela nutný k osobnímu bádání. Mé tak veskrze nudné dny mohla zpestřovat snad jedině kočička Sami, kterou jsem ukradla sousedům přes balkón. Uprchlík tak u mě byl na tajňačku celé tři dny, než se mi přestalo dařit přesvědčovat mámu, že mňoukám z hladu. Kotě si tedy navyklo chodit těšit mé posmutnělé srdíčko ve chvílích profesorovy nepřítomnosti, už protože jsem v tuto studijní dobu měla zakázáno chodit ven. Prý abych si začala zvykat na tvrdý studijní režim. Ještě, že mám přirozený talent na práci s dětmi. Dvojčátka z bytu pod námi totiž přímo touží po dni stráveném se mnou. Denně mě vodí po okolí a často mě nechávají hrát si s nimi na pískovišti a já jim potom kupuju limonádu.
V předsíni se rozdrnčel mámin mobil a domovní zvonek zaráz.
Máma se vrhla po malé krabičce, já po klíčích v naději, že kolem přicházejícího potichoučku proklouznu. Jenže už ve chvíli otevření dveří mě měli oba na háku. Máma totiž chytila můj límec a osoba za dveřmi můj pohled…

Chicago

Záhada velkoměsta #3: Proč je můj učitel?


Strnula jsem překvapením, když jsem za dveřmi zahlédla postavu… mého studijního materiálu. Vytrhla jsem se z matčiných spárů a vrhla se jako vrchol zdvořilosti pro ručník pro promáčeného pocestného (venku bylo 27°C ve stínu).
Máma s ním začala zdvořile konverzovat, vysvětlovat mou situaci:"Dávám vám ji na dohled. Jako dítě bylo zvídavá a nadaná, ale s úrovní vzdělání na maloměstě to máte těžké."

Nějak mi to nesedělo. Můj profesor měl být (podle vysondovaných skutečností) vysokého vzdělání a zkušeností ve své oblasti. Proto jsem zvládla ještě celou hodinu čekat na jeho příchod. Asistenta bychom už tedy měli a co hlavní aktér? "Kdy tedy dorazí můj učitel?" musela jsem uznat, že jsem zvolila skutečně nevhodnou chvíli, pro tak triviální otázku.
Zde pomocník, větrem a křídou ošlehaného, lektora měl jistě svůj důvod, proč skrývat důvod šéfovy absence.
Podíval se na mě, chvíli se snažil prolomit můj nevinný výraz, dokud plně neuznal, že je pravý. "Jak jsem říkal, slečno Smithová. Jmenuji se James Stuart a byl jsem požádán vaší matkou, abych věnoval zvláštní péči vašemu zanedbanému vzdělání."

"Ano, ale já se ptám, kdy přijde můj profesor."
Dlouhý zmučený povzdech. "JÁ jsem váš profesor."
"Blbost. Máma řekl, že má vystudovaný doktorát v biochemie a biofyziky." Pravý porost nadočnicového oblouku se pozvednul do výšin, "Je fyzicky zdatný." Druhé obočí následovalo, "A prý dokonce její typ." Dokončila jsem poučku a s očekáváním na něj pohlédla. Takový zajoch by se jí hodil leda na loveckou výpravu.
Rozpačitě se podrbal na hlavě, párkrát těkavým pohledem přelétl pokoj a vrátil se k mé vyčkávající tváři.
"O "typu" vaší matky skutečně nemám ponětí, ale diplom z biochemie a fyziky shodou okolností skutečně mám." Postavil se i s několika poznámkami zády ke mně, čelem ke dveřím na balkón a výhledu na prázdnou křižovatku. "Takže pokud by vás to příliš neobtěžovalo a nemáte žádné další dotazy, možná by bylo načase se vrátit k tématu naší dnešní hodiny. V příštích hodinách vás čekají písemné testy z exponenciálních funkcí. Rovnice, nerovnice. Navíc by myslím bylo namístě se dopředu zorientovat v základech logaritmů…" když během svého dlouhého proslovu zaslechnul první odezvu od svého žáka, mě, otočil se.
K jeho zděšení jsem manikýrkami pitvala jeho pečlivě vyčištěnou kancelářskou gumu. Zdálo se, jakoby ani nebyl přílišně nadšen mým oduševnělým vzhledem, když jsem se snažila dosáhnout si jazykem na špičku nosu a následně lokte, beze známky zájmu o jeho výklad. Abych řekla pravdu, nějak jsem ani nepostřehla, kdy s ním začal a kdy skončil. Či spíše byl přerušen mým nezájmem. Tento problém se nedá tak úplně vystihnout. Z nějakého důvodu ho totiž přerušilo, že ho nepřerušuji. Zdá se, že jsem doufala marně ve stejný postup, jako při do duše vemlouvajících monolozích mé matky.
Když jsem si po pětiminutové pauze uvědomila něčí spalující pohled, přeorientovala jsem se na něj a vyslala vlnu pozitivního myšlení. Narazila na ocelovou hradbu pana profesora a roztříštila se na miliardy malinkých kousíčků, že jsem měla chuť kleknout si na kolena a začít je sbírat po podlaze. Další ledová sprcha od pana Negativisty a vytržení nůžek s rukou.

"Hej, ty jsou moje! Jsou památeční! Už moje prabába si s nimi stříhala nehty na nohou!" (=rodinná záruka kvality!) vrazil na balkón a rozmáchnul se, že je zahodí hodně daleko, tam kde je ani s detektorem kovu nebudu moci nalézt.
Skočila jsem na něj v postoji jako děda Sandersů, když ho večer táhli z hospody. Profesor se během hodu řádně bouchnul do kebule a tak jsme oba dva byli dostatečně nespokojení.
"Ty mě vážně chceš zabít." Kroutil hlavou a mnul si bolavé čelo, na němžse klubal důkaz, že i měšťáci jsou jenom lidé; a zároveň jediný objekt mého zítřejšího zájmu.

Ale moment, koho on mi to vlastně připomíná?