Závoj noci

Noční závoj

Je noc. Všude je tma, tma tak hustá, že se jí dá dotknout. Vypadá tak jemná, jako závoj z hedvábí.Valí se po celém pokoji i venku po krajině. Proplétá se jako had mezi domy, pouličními světly, které dávno vypověděly službu a také mezi stromy v lese. Na té tmě je něco krásného, něco mystického!
Chtěla bych se jí dotknout, stačí jenom natáhnout ruku! Ale co když v té tmě je něco zlého, nějáká potvora s dlouhými drápy a s červenýma očima. Nebo nějáká noční šelma s ostrými zuby.
Ale možná tam je někdo hodný, kdo mě provede temnou nocí a ukáže mi její krásy. Ať to dopadne dobře či ne, chci se té tmy dotknout, musím vzít do ruky ten pavučinový závoj. Tak teď! Mám ho! Je tak jemný a krásný, ale je zároveň děsivý a chladný. Pořád koluje po mém pokoji, nezastavuje se. Mám strach, ten závoj mě svazuje, omotává se kolem mě jako had a pořád pevněji a pevněji mě svazuje. Ty oči! Plno červených očí se objevuje ve tmě a ty drápy, špičaté a ostré, sápají se na mě, cítím chladný dech nějákého zvířete, jak mi dopadá na krk. Pomóc! Konec? Všechno zmizelo. Ležím na zemi a jediné co vidím je černý závoj, který neustále koluje nademnou.
Ve tmě se objevila ruka, chytla jsem se ji, v ten moment jsem byla na nohou, ano na nohou; ale kde?
Hvězdy se na nebi třpytí, Měsíc svítí, voda v rybníčku žbluňká a všude je ticho. Po mé pravé ruce je les, táhne z něj chlad, ale chci do něj vejít; musím! Je tu tma, šedá tma, u země leží mlha, bažiny bublají a stromy se kymácejí v ledovém větru. Je mi zima, hrozná zima. Přibližuje se ke mě nějáká postava. Ta postava je celá v černém a něco drží v ruce, ale co to...kosa?! Ach ne! Smrt!