Píseň upírky

Temnou nocí, za svitu luny, na křídlech netopýra, letí. Vlas jí vlaje temnotou a v očích rudá záře plane. V jejím nitru žene ji touha po krvi, dál letí městem a vybírá oběť svou.

A hle, tvé okno je dokořán. Temný přízrak neváhá a vkročí do tvého pokoje. Černé vlasy se jí rozevlají v nočním vánku. Její tělo bledé do tmy tvého pokoje svítí a oči jí rudou září zaplanou.

Přistoupí k tobě. Ty nevnímáš nebezpečí, jelikož něco tak krásného jsi nikdy nezřel. Lehce se dotkne, konečky svých dlouhých, štíhlých prstů, tvé tváře. Přistoupí k tobě ještě blíž a obejme tvé tělo svým. Jsi omámený krásou, již právě spatřily oči tvé a naprosto se oddáváš jejím chladným polibkům a něžným pohlazení.

Ona pak přiloží ústa svá na tvůj krk, v němž napjatě pulzuje tepna. To je její cíl. Rozevře svá ústa k polibku věčného života ve věčné smrti. Zanoří své špičáky hluboko, a rty, jindy jemně růžové, se zbarví do ruda krví tvou, jež je tak sladká, tak horká a plná životodárné síly. Bouří v jejím těle a je sladší než věčnost sama.

Tvé srdce bije jak na poplach, ale v jejím těle zní ten strašlivý rytmus, jako tisíce krysařových fléten. Dík tvé krvi bude zas silná a navěky krásná…Nebude již na rozhraní života a smrti, jako umírající strom či zvadlá růže.

Asi se tážeš, zda zemřeš. To záleží jen na ní. Jak to vím? To já jsem ta, jež vstupuje ti do snů. A ty jsi ten, kdo mě z mrtvých křísí každou noc. Ten, díky němuž žiji, zas jak dřív a nejsem jen vzpomínkou, na niž se zapomíná.

Já jsem odsouzená k životu v temnotách, bez naděje, jenž přináší každý nový úsvit… Jsem Paní noci a všichni tvorové, jež jako já v noci žijí, jsou mými dětmi. A já jsem již navěky ta, jež budeš milovat. Milovat a nenávidět. Oslavovat a proklínat. Jsi již navždy můj…