Jen samé lži

Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle, zastrčila si pramínek neposedných černých vlasů za ucho a ohlédla se za sebe. Ležel tam v kaluži své vlastní krve a snažil se z posledních sil nadechnout. Sehnula jsem se k němu a povzdychla si.
„Svět je malej, viď, Dennisi? Jak je to dlouho, co jsme se naposledy potkali? Počkej, matně si vzpomínám. Nebylo to tehdy, když jsem tě přistihla v posteli s Beth? Jak ses mi snažil vysvětlit, že není všechno tak, jak to vypadá? Co bys řekl na to, kdybych ti to teď řekla já?! Ty jsi tenkrát pravdu neměl. Bylo to přesně tak, jak to vypadalo. Ale že sis nikdy nemyslel, že zrovna já budu poslední, koho uvidíš?!“ vstala jsem, sebrala jsem zbraň ležící vedle jednoho z umyvadel a stoupla jsem si tak, aby na mě blonďatý, jednatřicetiletý muž dobře viděl.
„Myslím, že už není proč to prodlužovat,“ poznamenala jsem a vystřelila. Umyla jsem si ruce, zastrčila zajištěnou zbraň za pásek černých přiléhavých kalhot, přehodila jsem si koženou bundu přes rameno a odešla z budovy.
***
Když jsem přijela domů, před garáží stála černomodrá Bugatti Veyron. Auto, jehož majitel nebýval naším častým hostem. Zabouchla jsem za sebou dveře, zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se po ztemnělém okolí.
Široko daleko stál jen náš dům, ale kdokoli se chtěl dostat k nám nebo my pryč, musel projet přes údolí, v němž měli své vilky bohatí manažeři, režiséři, scenáristky, návrháři, hudebníci či herečky. Když jsme se s Nikki přistěhovaly, zpočátku se zdálo, že o nás nikdo nejeví zájem, že si každý všímá svého a hrabe si na svém písečku. Ale jelikož vůbec nikdo nevěděl odkud jsme, co je náplní naší práce a kde či popřípadě pro koho pracujeme, jestli bydlíme ještě s někým, jaká jsou naše pravá jména a tak podobně, bylo téměř jasné, že o nás začnou kolovat určité fámy, které si domyslely a barvitě přikrášlily největší místní drbny.
Před vchodovými dveřmi jsem se na moment zarazila. Kolik měsíců uplynulo od doby, kdy odletěl do Irska?, ptala jsem se sama sebe a opřela se o zídku oddělující chodník a menší svah vedoucí ke garážím. Myslela jsem si, že získám chvilku na rozdýchání svého sevřeného žaludku, ale o vteřinu později přede mnou stála Nikki a horlivě mě objímala.
„Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že jsi tady!“ usmívala se a evidentně jí spadl kámen ze srdce. Na rozdíl ode mě.
„Tak co? Jak to šlo?“ zeptala se a já přikývla.
„V pohodě. Víš kdo to byl?“ položila jsem jí otázku a snažila se co nejvíce oddálit setkání s ním. Blondýnka zakroutila hlavou.
„Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o tom klukovi, se kterým jsem se seznámila těsně potom, co jsem přijela z Londýna?“
„To byl on?! Charlie, jsi OK? Jsi nějaká pobledlá, není ti špatně?“ strachovala se hned.
„Nikki, uklidni se. Ty moc dobře víš, proč mi z tváře vymizela všechna barva,“ zavřela jsem oči. „Viděla jsem auto.“
„Přijel asi před půl hodinou. Omlouvám se, ale nemohla jsem ho poslat pryč…“ začala se omlouvat má dlouholetá kamarádka, ale já jí zarazila jediným gestem.
„Já to chápu…“ odpověděla jsem jí. „Jde z něj strach.“
„Budu u sebe v pokoji. Kdyby něco, křič,“ objala mě v chodbě a vyběhla schody vedoucí do horního patra.
Přemýšlela jsem akorát nad tím, jak naše setkání bude probíhat, takže jsem bez zouvání prošla kuchyní spojenou s obývacím pokojem až ke dveřím salónu.
Potichu jsem se opřela čelem o futra a snažila se zahnat slzy, které se mi s nekonečným úsilím draly do očí.
Mám nebo nemám?, váhala jsem nad uchopením kliky a vstoupením do místnosti, kde se se mnou před svým odletem rozloučil. Nechtěla jsem si připomínat starou bolest, která ze mne nikdy zcela nevyprchala ani i vteřinu dřív, než bylo nutné. Posbírala jsem veškerou odvahu, kterou jsem v sobě našla, sáhla jsem na kliku, že už už otevřu, když se za mnou ozvalo distingované odkašlání.
Trhla jsem sebou tak, až jsem se málem neudržela na nohou. A černé kozačky na podpatku v tu chvíli mé rovnováze také moc nepomáhaly. Otočila jsem se.
Stál tam s rukama v kapsách a hypnotizoval mě svýma dokonalýma modrýma očima. Nemyslela jsem si, že se mi vybaví všechny vzpomínky na něj tak rychle. Stačila k tomu jedna jediná sekunda.
„Ahoj Scarlette,“ promluvil a já ihned věděla, že všechno, na co jsem se mermomocí snažila zapomenout, je zpátky…
„Iane…“ stála jsem tam jako opařená vařící vodou. Díval se na mě tím svým známým odměřeným pohledem, na který jsem si během předchozích měsíců tolik zvykla. Popošel rozvážně blíž a objal mě.
Proč mi tohle dělá? Proč se chová, jako kdyby mi vůbec neublížil a jakoby si užíval můj zmučený výraz!, křičelo to uvnitř mě. Jeho obětí jsem neopětovala, nechala jsem ruce volně svěšené podél těla. Pochopil můj odstup a udělal dva kroky zpět.
„Měla jsi práci, že?“ zhodnotil pistoli, kterou jsem měla v pouzdře u pasu. Přikývla jsem.
„A?“ pokračoval. Postávali jsme naproti sobě a nebyla jsem si jistá, jestli jsem to tak cítila jen já, ale vůbec jsem netušila, jak bych se k němu měla chovat. Byl to on, komu jsem dala svoje srdce, ale byl to zároveň někdo, kdo si byl vědom toho, jak moc ho miluji, a přes to mi byl schopen tak moc ublížit.
„A je mrtvej,“ pokrčila jsem rameny a přešlápla jsem na místě.
„Mluvíš jako cynik.“
„Ty mi říkáš, že mluvím jako cynik? Ty mně?!“ zvýšila jsem na něj hlas, ale v jeho obličeji se nepohnul ani jeden sval.
„Scarlette…“ pronesl do ticha a já si musela připustit, že ačkoli zní mé celé jméno trochu hrubě, v jeho podání jsem mu velice snadno přicházela na chuť.
„Proč jsi přišel? Chce nám Joe něco vzkázat?“ zkřížila jsem si ruce na prsou a zadívala se z okna. Cítila jsem na sobě jeho pohled.
„Vrátil jsem se včera.“
„Já se ale ptala na něco jinýho! Proč jsi přišel?!“
„Měl jsem toho dost, za celý let jsem ani jednou nespal. Potřeboval jsem si odpočinout. Přijel jsem hned, jak jsem mohl.“
„Iane, slyšel jsi mě? Já se na něco ptala a ty mi odpovídáš na něco, co mě vůbec, ale vůbec nezajímá!“ zapíchla jsem ukazováček do jeho hrudi, ale on jako kdyby mě vůbec nevnímal.
„Scarlette….. Já jsem musel odjet.“
„Proč to vytahuješ? Ptala jsem se tě na to snad? Neptala. Já to nechci slyšet. Nechci slyšet tvoje výmluvy, důvody nebo tak něco. Mně to nezajímá. Já jsem se s tím smířila. Nenuť mě, abych si to musela připomínat! Varuju tě! Nechci na tebe křičet, tak mě, prosím tě, nenuť!“
„Ty už jsi zapomněla, jaké to bylo?“ zeptal se opatrně po chvíli a já se na něj vyjeveně podívala.
„A ty už jsi zapomněl, že jsi mě tu potom nechal samotnou, ať se se vším vypořádám sama?!“
„Scarlette…“ začal, ale já ho to nenechala dokončit.
„Ne, mlč. Už nic neříkej, nechci nic slyšet. Bude to tak lepší. Ty jsi dokázal odjet aniž by ses ohlížel na mě, na to, jak jsem se cítila. Takže se na mě nezlob, ale běž pryč. Nechci být nezdvořilá, takže běž raději sám.“
„Počkej, nech mě to…“ nadechl se, ale na schodech se objevila Nikki s telefonem v ruce.
„Moc se omlouvám, že vás ruším, ale volá Joe. Charlie, chce slyšet, jak to dopadlo,“ podala mi mobil a já se otočila zpět na Iana.
„Cestu znáš,“ řekla jsem mu nesmlouvavě a odešla z místnosti….
„Ahoj Joe,“ přiložila jsem si Nokii k uchu a posadila se do křesla ve svém pokoji.
„Proč mi nebereš telefon?!“ zvýšil hlas až mi trochu zalehlo v uchu.
„Nechci, aby mě při práci cokoli rušilo. Prostě jsem si zapomněla zapnout zvonění, promiň.“
„A jak to šlo?“
„Jo, dobře. Perfektně jsme si pokecali,“ nahodila jsem ironický úsměv a slyšela jsem, jak se v hale zavřely vstupní dveře. Vyskočila jsem na nohy a doběhla jsem k oknu s výhledem na údolí, ale hlavně na prostranství před garáží. Otevřel dveře na straně řidiče, hodil na zadní sedadla sako a na pár sekund se zastavil. Sledovala jsem každý jeho pohyb ačkoli jsem je všechny znala nazpaměť. Starý zlozvyk…
Pomalu zvedl hlavu a podíval se do oken mého pokoje. Vzdorně jsem zvedla hlavu, ale oči jsem měla stále zabodnuté do těch jeho.
„Teď nevím, jak to myslíš,“ ozval se Joe z telefonu a já sebou lehce trhla.
„Znala jsem ho. A řekněme, že jsi mi umožnil vyřídit si staré účty.“
„Něco ti provedl?“ zeptal se, ale já ho moc nevnímala. Dívala jsem se na Iana, který pořád stál u svého auta a hypnotizoval mě. Najednou se ale ohlédl na příjezdovou cestu, naposledy vzhlédnul do mých oken, nasedl do své Bugatti a odjel. Nechápavě jsem se dívala směrem jeho odjezdu, když se mezi stromy vynořilo černé Lamborghini a já přišla na důvod Ianova náhlého zmizení.
„Charlie, jsi tam?“
„Jo, promiň. Zamyslela jsem se. Provedl, podvedl. A přesně jako z americkýho filmu, s mojí dobrou kamarádkou.“
„Nebylo to pro tebe přece jenom velký sousto? I když jsem rád, že už nikdy nikoho nepodvede. Hele, zdálo se mi to, nebo jsi tam někoho měla? Nikki se se mnou snažila hrozně dlouho vybavovat. Evidentně vás nechtěla rušit. Kdo byl důležitější než já?“ zeptal se a já zpozorněla.
„Ne, jsem v pořádku, vážně. Jen jsem mluvila s někým, na koho mám hrozný vztek. Nik se do toho akorát nechtěla plést,“ rozhodla jsem se jít na to trochu oklikou. Nemusel hned vědět, že u mě byl Ian. Evidentně dřív, než zajel k Joemu.
„Nemám se o něj postarat?“ zeptal se zpříma.
„Ne, já to vyřeším sama. Ale děkuju za nabídku. Možná jí někdy využiju. Ještě něco?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ne, to je všechno. Až pro vás budu mít zase nějakou práci, ozvu se. Zatím ahoj,“ rozloučil se a já hodila telefon na prostornou manželskou postel.
Opřela jsem se o parapet a zavřela oči. Pořád se mi zjevovaly Ianovy modré oči. Ať jsem dělala cokoli, pořád tam byly. A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem se bála toho, že bych si měla znovu zvykat na to, že to opět bude takové jako před jeho odjezdem a on pak zase zmizí. Nedělala jsem si iluze, že by toho nebyl schopný. Když to udělal jednou, udělal by to i podruhé…