Temný noční návštěvník

Sedím sama v temném pokoji, jen při světle svíček a z očí mi padají slzy, jako střípky křišťálových sklíček... Na skleněném stole jen láhev vína červeného, sklenka z křišťálu, je však jen jedna...Okno dokořán, chladivý noční vánek jemně rozevlál záclony a já čekám na svého anděla, až přijde ke mně...

Avšak zatím místo anděla temného přichází ke mně démon... jehož oči rudou září planou a hrdlo svírá se mu hladem, který nepoznal žádný ze smrtelníků...černé vlasy vlají pokojem a on upírá svůj zrak na mne...

Proč však přichází ke mně, má samota a smutek jej snad přilákali. Měla bych s křikem utíkat, však na místo útěku do jeho náručí v slzách padám... Jeho chladné, pevné ruce obejmou mne a cítím jen, jak temně zašeptal mi do vlasů

„Neplač, tvá bolest brzy skončí.“ v té chvíli vzpomenu si na svého anděla a začne mne jímat strach. V tom však uslyším jeho temný klidný hlas. „Tvůj anděl už nepřijde, teď jsem tu já, tvůj noční král, a ty budeš mou královnou.“

Nevím proč, ale jeho slova uklidnila mne, a co víc, dala naději mi, že samota již nikdy nebude mou tichou společnicí. Pak ucítila jsem na šíji své horký polibek. Nekonečně dlouhý polibek... skáceje se v mdlobách poté k zemi, nevěděla jsem již o sobě.

Když z mdlob jsem se probrala, otevřela oči, uzřela jsem, svět jako by se změnil, ale zůstal přesto stejným. Já stala se novorozenou upírkou, jež pláče nad krásou noci, v náručí svého nočního krále...