Crazy Train

Jela jsem na návštěvu ke své kamarádce. Neviděli jsem se snad celou věčnost. Někdy ten čas strašně letí.
Vlak měl asi 5 minut zpoždění. Když konečně z nepříjemným skřípáním zastavil u nástupiště vybrala jsem si vchod do vagónu kde bylo nejméně lidí a v klidu nastoupila. Uvnitř bylo příjemné teplo. Kráčela jsem úzkými uličkami snažíc se najít volné kupé. Chtěla jsem být sama. V klidu si pustit hudbu a začíst se do knížky. Ničím a nikým nerušená. Po chvilce sem našla co jsem hledala. To bylo snad jediné místo v tomto vlaku kde nikdo nebyl.
Položila jsem batoh na sedadlo a odložila si bundu. I zde bylo příjemné teplo. Žádný velký hic, ale ani zima. Prostě tak akorát. Ještě než jsem se stačila usadit celým nástupištěm se rozléhal pískot průvodčího. Můžeme vyrazit. Masa několika tun železa se dala pomalu do pohybu. Sluchátka v uších a kniha rozložená na kolenou. Byla jsem připravená na cestu. Krajina popadaná čerstvým sněhem byla nádherná jako z pohádky. Kolem okénka se míhaly pole, lesy a to celé bylo podbarvené Black Sabbath znějíci z mého přehrávače. At si o mě myslí každý co chce ale tahle hudba je úžasná. ?
Mohli jsme být tak deset minut od místa odkud jsme vyjeli, když do kupé přišla průvodčí. Milá, od pohledu velice příjemná paní. Mile se na mě usmála: „ Dobré odpoledne, kontrola jízdenek.“ , i já se usmála a hbitě jí podala připravený lístek. Zkontrolovala jej a opět z milým úsměvem mi ho vrátila: „Děkuji a přeji příjemnou cestu.“ , řekla a zmizela na chodbičce. Ted jsem věděla, že mě nikdo nebude rušit. Další plánovaná zastávka vlaku byla až za hodinu a pokud si nikdo přisedl teď tak je malá šance, že se tomu tak stane než vystoupím.
Kolem mého kupé se někdo mihl. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Asi jen průvodčí se vrací zpět. Kniha začínala být čím dál tím napínavější. Zcela mě pohltila. V nejzajímavější pasáži jsem i přes muziku zaslechla klepání. Lehký ťukot na sklo dveří. Opatrně jsem zvedla oči od stránek.. Stál tam muž. V červené kšiltovce otrhané teplákové bundě a z plnovousem. Vstoupil do kupé: „ Je tu volno??“ , optal se hrubým hlasem. Myslím, že hovořil z mírným přízvukem. Při představě toho, že tu nebudu sama jsem chtěla odpovědět ne. Ale takovíhle chlapík mě přece nebude tolik rušit. Určitě je lepší než parta pubertálních výrostků co by se celou cestu bavila připitomělýma hrama. Pokynula jsem hlavou: „ Ano.“. Usadil se přímo naproti.
Cesta příjemně ubíhala. Knížka začínala být zajímavější a celkové mi nic nechybělo. Jen jsem se nemohla ubránit dojmu, že mě můj spolucestující pozoruje. Možná to tak nebylo, ale stejně ten nepříjemný pocit. A ještě jedna věc mě na něm zaujala. Smrděl. Bože jak ten chlap příšerně smrděl. Táhlo se to celým kupečkem. Ale bylo mi blbé otevírat okno. Říkala jsem si, že už to nějak přežiji.
Díval se. Nevěděl, že já to vím a koukal. Začínala jsem se cítit divně. Ani nevím proč, ale v první chvíli jsem si vzpomněla na články v novinách a na zprávy v televizi. O ztracených dívkách, vraždy kvůli pár korunám. A zrovna tenhle chlap vypadal jako někdo kdo je schopen zabít. Polilo mě horko. Stále se díval. Odkašlala jsem si. Ucukl pohledem ven z okna. Písnička dohrála. Zavřela jsem knihu. Vyndala sluchátka. Chtěla jsem mu něco říct. Celý vagon se ponořil do tmy. Právě jsme vjeli do tunelu. Můj strach se ještě umocnil. Těžce jsem oddechla. Vlak se pohyboval na kolejích ve stále stejném rytmu. Neviděla jsem nic. Právě teď mohl dělat cokoliv. V duchu jsem se uklidňovala, že jsem jen lehce paranoidní. Zblblá z amerických filmů.
Zaslechla jsem pohyb. Neviditelná ruka se vyřítila z temnoty. Uchopila mě za čelo a vší silou mnou praštila o sedačku. Zakryl mi pusu a přisedl si. Naklonil se a z hluboka přičichl k mým vlasům. Vzpínala jsem se. Opět mnou praštil a pak ještě dvakrát. Cítila jsem jeho horký, alkoholem a cigaretami nasáklý dech na svém krku. Chtělo se mi zvracet. Naklonil se k mému uchu: „ Budeš hodná holčička, že?? “ Kývla jsem na znamení souhlasu. Přejel mi rukou po stehnu. Po tváři mi stékali slzy. Uchechtl se. Jeho špinavá pracka stoupala výš po mém těle. Zmáčkly mi prso a přitom mi olízl tvář od brady až k uchu. Kousla jsem ho a chtěla utéct. Nebyla šance. Tento úder byl ještě silnější než ty předchozí: „ Nedělej si to ještě horší.“ , pronesl a začal mi rozepínat kalhoty. Ztratila jsem sílu se vzpouzet. Jeho ruka mířila do mého klína. Omdlela jsem.
Pomalu otvírám oči. Nevím kde jsem. Obklopuje mě malá bílá zář. Poletuje po kupé. Celé tělo mě bolí. Hlavně hlava. Rozhlížím se. Nikdo tu není. Postavím se na nohy. Pár vteřin na to se pozvracím. Na patře cítím pachuť zvratků. Bílé světýlko vylétá ze dveří. Jdu za ním. Bosá kráčím po chodbičce. Zastavím. Jen pár kroků od záře. Chci se jí dotknout. Vzdaluje se. Až zmizí. Jsem tu jen já a krok ode mě dveře. „ Světýlko je určitě za nimi.“ , říkám si a beru za kliku.

Novinový výstřižek: Dnes odpoledne bylo u kolejí nalezeno tělo neznámé dívky. Pravděpodobně vyskočila z vlaku.