Až navěky?

Rodina Hakenová se do Prahy přistěhovala před více jak deseti lety, přesto si však někteří členové rodiny nemohli na toto krásné město plné dech beroucích památek, zvyknout. Zvláště Ema by se raději viděla někde v Londýně či v Paříži. Praha jí byla málo. S oblibou říkala, že je příliš temperamentní na to, aby jí Praha mohla postačit. Bylo jí dvaadvacet a měla všechno, nač kdy ukázala. Finančně rozhodně nestrádala (matka vyučovala psychologii na Karlově univerzitě a otec měl soukromou advokátní praxi), a nadto byla obdařena nevídanou krásou, která denně uchvacovala nejednoho muže. Byla 170 cm vysoká a postavu měla štíhlou a krásně tvarovanou. Mnohem dominantnější a zajímavější byl ale její obličej. Pokožku měla sněhově bílou a oči, které za bílého dne připomínaly smaragdy, byly lemovány hustými řasami. Rty měla plné a symetricky tvarované. Výrazným rysem její tváře bylo tmavší, husté obočí, které tvořilo vzhledem k bledé kůži a světlým očím jakýsi kontrast. Z Emy zkrátka čišelo charisma na kilometry daleko. Muži jí často leželi u nohou, ona je ale bez mrknutí oka odmítala. Vlastně si libovala v tom, že je od sebe odkopávala dost nevybíravým způsobem. Nenacházela v nich totiž nic zajímavého. Naopak, připadali jí spíše odpudiví. Nemohla totiž snést jejich lidský pach. Voněli docela jinak, než její bratr Jakub či přítel Kristián. Voněli živočišně. Zpočátku nevěděla, zda ji má tato vůně fascinovat či iritovat. Nosila v sobě tolik rozporuplných pocitů. Byla teprve v pubertě a cosi, co se podobalo lidským hormonům, s ní cloumalo. V té době se musela hodně krotit. Naštěstí jí byl vždy po boku o dva roky starší bratr. I ten vzbuzoval u svého okolí netradiční obdiv. Zvláště dívky po něm pokukovaly s neskrývaným obdivem. Byli si s Emou hodně podobní, ovšem jenom co se vzhledu týče. I on byl poměrně hodně vysoký, postavu měl robustní a vypracovanou. Stejně jako Ema, i on měl světlou pokožku a plné rty. Na rozdíl od mladší sestry měl ale průzračně modré oči. Vlasy měl tmavší, avšak vedle Eminých havraních kadeří vypadaly jeho vlasy poměrně světle. Sestru měl rád. Neustále v něm rostla potřeba ji ochraňovat před nebezpečími, ačkoli si byl moc dobře vědom toho, že mnohdy je právě ona sama sobě nebezpečím. On sám byl však spíš klidnější povahy. Občas byl velmi introvertní, jindy se zas dokázal otevřít druhým. Sám sobě si připadal nevyrovnaně. Ovšem klidný duch v něm přetrvával. Bylo to zvláštní. Byly chvíle, kdy nemohl uvěřit, že dokáže svůj temperament zkrotit, vzhledem k tomu, jaké mu byly dány do vínku schopnosti.

Život v Praze nebyl pro sourozence vůbec lehký. Lidé se na ně totiž dívali různě. Někteří skrz prsty, protože vlastnili poměrně velký dům v centru města, jiní s údivem, protože by z fleku mohli fotit na titulní strany módních magazínů. Našli se ale i tací, kteří Hakenovy neměli rádi, protože se neradi emočně vázali. Ema byla chladná jako led, Jakub byl sice přívětivý, ale na nějaké vztahy si rozhodně nepotrpěl. Tedy, aspoň co se lidí týkalo. Své sexuální potřeby totiž oba ukojili se svými protějšky. Kristiánem a Karin.

Kristián, často přezdívaný jako Kris, byl třiadvacetiletý kluk, který znal Emu už dlouhá léta. Vždycky si tak nějak rozuměli. Když Ema začala růst do krásy, zamiloval se do ní. Dlouho jí však nebyl schopen o svých citech říct. Obával se odmítnutí. Jakubovi dalo spoustu práce Krise přemluvit, aby překonal stud a začal se jeho sestře konečně dvořit. K velkému překvapení všech jinak odtažitá Ema projevila o Krise ihned zájem a zanedlouho se z nich stal pár. Nutno říct, že velice hezký pár. Kristián měl totiž své kouzlo. Byl o něco menší než Ema, ale nikomu to příliš nevadilo. Každý totiž obvykle utkvěl pohledem na jeho obličeji. Měl velké hnědé oči a symetricky tvarovaný nos. Rty měl úzké, přesto zajímavě vykrojené, což Emu zvláštním způsobem dráždilo. Kristián vůbec nevypadal na svůj věk. Mnoho lidí mu hádalo maximálně dvacet. Možná tomu bylo tak i proto, že se mu delší vlasy uličnicky vlnily kolem obličeje a dodávaly mu na mladistvém vzhledu.

Když Ema začala chodit s Krisem, Jakub začal pociťovat, že ani on nechce být sám. Dlouho se snažil najít si k sobě dívku, ovšem nepadalo v úvahu, aby hledal mezi „normálními“ holkami. Ty by totiž vztah s ním nemusely přežít. Pak ale potkal Karin a bylo mu jasné, že jeho samota bude aspoň částečně vyplněna. Karin, vysoká blondýnka s tmavýma očima a nesmírně dlouhýma nohama, byla totiž neodolatelná. Jakub v ní viděl svou spásu. Brzy však pochopil, že nikdy nebude patřit jen jemu. Na to se moc ráda předváděla a sváděla jiné muže. Spolkl tedy hořkou slinu a smířil se s tím, že se s touhle krasavicí jen občas pomiluje a nic víc. Zpočátku ho to vnitřně drtilo. Nechtěl jen přítelkyni přes postel. Chtěl víc. Chtěl pocítit něco, co doposud nepoznal – lásku, odevzdanost, vášeň. Jistě, vášeň mu Karin dokázala poskytnout. Jednalo se ale jenom o chemii, která se vzájemnou náklonností neměla vůbec nic společného. Nakonec tedy i Jakub rezignoval. Snažil se k ní nevázat a užíval si společně strávené noci, které byly mnohdy nezapomenutelné. Karin byla zkrátka profík. Věděla, jak na může působí a využívala toho. Věděla, kdy se má usmát, kdy svůj protějšek zkoumavě změřit či kdy jej dráždivě kousnout do ucha. Uměla v muži vyvolat takový chtíč, že se Jakub zpočátku obával, zda-li se definitivně nezbláznil. Když ji pak ale držel v náruči a černé oči jí žhnuly, pochopil, že je to všechno realita, která však milionkrát předčila všechna jeho očekávání.

Samozřejmě, že Jakuba tenhle vztah stoprocentně nenaplňoval, ale utěšovalo ho aspoň to, že má krásnou Karin aspoň občas pro sebe a také, že jeho sestra v ní našla novou přítelkyni. Mohl tedy žádat víc?

Jakub si s troškou ironicky pomyslel, že kdyby mu v hrudi tlouklo lidské srdce, určitě by jej teď bolelo. Byl ale zároveň rád, že tuto bolest nikdy plně nepocítí. Hádal totiž, že by jej trýzeň nejspíš zcela zničila a neponechala by za sebou vůbec nic. Pouze prázdnotu. I nyní měl totiž pocit, že se jeho tělo bouří tak, jako nikdy. A to všechno kvůli ženě, která nikdy nebude jeho. On ale věděl, že je schopen ji milovat navěky – a to i přesto, že si bezvýhradně uvědomoval, že Karin je ta poslední žena, která by si to opravdu zasloužila.
Myšlenku na lidskou bolest ale stále nemohl vyhnat z hlavy. Pořád v něm hlodala. Jaké to asi je cítit kvůli někomu opravdovou bolest? Jaké to je mít zlomené srdce? Jaké to je poslouchat tlukot srdce člověka, kterého milujete? Jakub mohl odpovědi pouze odhadovat...

Je zvláštní, jak moc může být mužské přemýšlení rozdílné. Zatímco Jakub smýšlel o lásce s téměř posvátným respektem, u Kryštofa to bylo jinak. Žil v jiném světě, měl jiné priority a také jeho temperament byl živější. Dalo by se říct, že ačkoli je mu už pětadvacet, pořádně netuší, co vlastně chce. Hledá sám sebe a snaží se přesvědčit o tom, že odpovědi nalezne během některé z prohýřených nocí v barech. Jeho babička, u které mladý muž žije už po dva roky – ode dne smrti jeho rodičů – nechápala, kam se poděl Kryštof, kterého dřív znávala a na kterého bývala beze zbytku hrdá. Často svého vnuka sledovala a hledala v něm toho dobráka, který v něm dřímal. Kryštofův obrat o 180 stupňů přisuzovala tomu, že se dlouho nemohl srovnat se smrtí rodičů, kteří zahynuli za dost podivných okolností. Trápil se a trpěl skutečností, že zůstal skoro úplně sám. Sourozence neměl a přátelé se objevili pouze tehdy, když byla na obzoru nějaká ta kalba. Kryštof by svou osamělost nikdy nepřiznal, ale jeho babička si byla jistá, že pod onou drsnou maskou, kterou nosil, se skrýval snadno zranitelný muž.

Pravdu o sobě samém nevěděl vlastně ani Kryštof. Jeho životní prioritou bylo užívat si. Holky by se přerazily, aby získaly jeho pozornost, ale on si s nimi pouze hrál. Často měl pocit, že neupřímnost, s jakou se k ženám chová, je nebetyčně průhledná. Ale opak byl pravdou. Mohl jim lhát jak chtěl a ony na něj stejně pohlížely jako na boha. Jak směšné. Kryštof měl ženy zkrátka v hrsti, a to se nemusel ani nějak extra snažit. Byl totiž pohledný. Měl vysokou, vypracovanou postavu, výrazný obličej a temné oči, které propálily udivený pohled nejedné slečny. Vlasy měl světlé a dbal na to, aby vypadal ve všech směrech co nejlépe. Několikadenní strniště, které s oblibou nosil, mělo pouze symbolicky podtrhnout jeho jinak zjevnou dokonalost. Ženy byly uchváceny jeho charismatem. Daly by cokoliv, aby s ním mohly strávit večer, nebo ještě lépe, noc. Ve své slepé touze si jaksi ale zapomněly povšimnout, že pro Kryštofa nic neznamenají, vůbec nic. Asi proto si jich nevážil. Stal se z něho tvrďák, který nezná slitování. Od určité doby mu bylo jedno, jestli se chová jako hajzl, zvrhlík nebo obyčejný ubožák. Bylo mu jedno, co si druzí myslí. Chtěl být svůj – za každou cenu. Ale byl opravdu tím, za koho se vydával? Budou ho podobné frašky a vztahy na jednu noc bavit donekonečna? V současné době si na tyto otázky nedokázal odpovědět. Neměl důvod, ačkoli ve slabé chvilce si musel připustit, že jednou bude možná třeba změnit životní směr. Jednou... tak relativní pojem. Proč se jím zabývat teď? Nesnesl pomyšlení, že by na něj denně v posteli čekala stejná žena. Co hůř, že by měl nést zodpovědnost za dítě, které by neslo jeho příjmení. Jen z oněch myšlenek se mu dělalo nevolno. Nebyl rodinný typ a byl hluboce přesvědčen o tom, že se na tomto jeho postoji jen stěží něco změní. Miloval svou svobodu a nezávislost. Miloval přátele a dívky, které nehledaly vztah, ale jen uspokojení sexuálních potřeb – to mu k životu stačilo a cítil se šťastný. Ale – byl někdy vůbec šťasten? Raději o tom nechtěl přemýšlet. Noční život už na něj netrpělivě vyčkával...


Ema byla neobyčejnou dívkou, a to hned v několika směrech. Jednak byla neuvěřitelně krásná a charismatická, jednak byla upírkou. Až po dvou letech konečně dokázala nahlas pojmenovat svou skutečnou identitu. Dlouho v sobě nosila jakýsi blok, který jí nedovolil označit sebe samu za tu, kterou opravdu byla. Prožívala vnitřní boje, které se podobaly nočním můrám. Dlouhé měsíce se hnusila sama sobě. Vždyť byla zrůdou! Jak by k sobě mohla za takových okolností pocítit úctu a jakousi zdravou dávku lásky? Nedokázala se se svým údělem smířit. Nedokázala přijmout svou novou identitu. Byla jí cizí. Měla pocit, že je geneticky nucena k životu, který se jí nesmírně hnusí. Dřív svůj život milovala a naplno si ho užívala. To však ještě byla lidskou bytostí. Ano, Ema byla až do svých osmnácti let normální dívkou, která prožívala prchlivé lásky, typické lidské rozmary a vztahy na jednu noc. S úšklebkem musí uznat, že za dob života mezi lidmi, se v mnohém podobala Karin. Hrála si s lidmi, brala, vnitřně ničila a vysávala, ale nedokázala dát druhým něco ze sebe. Směnný obchod neuznávala. Byla tak trochu mrcha – dobře, trochu větší mrcha.

Pak však přišly její dvacáté narozeniny a Emin život se obrátil naruby. Gen začal působit. Za příšerných vnitřních muk se z ní stávala upírka. Týdny trpěla nepopsatelnou bolestí. Bylo to, jako by jí tělo trhali na kusy, jako by jí vyrvali z hrudi srdce a nitro jí zaplnily ledem. Z Emy se stal někdo zcela jiný. Byla stále ženou, ale bez kouska lidskosti. První měsíce po přeměně si připadala jako cizinka ve vlastním těle. Bylo to nesmírně frustrující. Jako by během několika předešlých týdnu její dosavadní svět a lidé s ním spojení zmizeli z povrchu zemského. Ema najednou začínala od nuly. Jako by prožila reinkarnaci či znovuzrození. Najednou zažívala tolik různých pocitů. Nejhorší na tom všem ale bylo, že se v ní probudily vražedné sklony, kdykoliv pocítila blízkost někoho, kdo byl člověkem. Emini přátele byli proto bezprostředně ohroženi na životě. Nedokázala v sobě potlačit touhu nasát do sebe jejich sladkou krev. Ale musela udělat vše proto, aby neprozradila, kým ve skutečně je. Po nějakou dobu ji rodiče museli separovat od všech dosavadních přátel i milenců. Ty by zřejmě během sexuálních hrátek smrtelně zranila. Dívka totiž, ač vypadala nesmírně křehce, měla nesmírnou sílu, která dokázala zdolat jakoukoli překážku. Škoda, že Ema podobnou sílu necítila i po stránce psychické – byla zesláblá, vnitřně rozervaná a bezbranná. Ztratila se uprostřed svého vlastního života. Zabloudila a nevěděla, jak dál. Naštěstí jí vždy byli po boku dva úžasní lidé – matka, která ji dokázala psychicky vzpružit, a bratr Jakub, který vždycky věděl, jak ji potěšit.

Časem Emin život ale opět dostal ten správný směr. Dokázala se ovládat a znovu se cítila vyrovnaně a silně. Občas sice měla choutky na lidskou krev, ale její tělo si nakonec zvyklo pouze na krev zvířat, ačkoliv nebyla ani z poloviny tak lahodná jako tak lidská. Dívka se ale rozhodla nevzdorovat osudu, který pro ni byl už před mnoha stoletími sepsán. Díky bratrovi navíc poznala Krise, nesmírně zajímavého mladíka, z kterého se nakonec rovněž vyklubal upír. Nic tedy nebránilo tomu, aby se tihle dva dali dohromady a čelili společně různým nepříjemným situacím. Kris byl pro Emu oporou, naplněním a zároveň i jakousi drogou, kterou se snažila vyplnit prázdnotu uvnitř své upírské duše. Byla přesvědčená, že je Kris jejím osudovým mužem – byl první, který okusil chuť jejích ledových rtů, první, který s kterým zažila své první upírské milování, první, s kterým se odvážila okusit lidskou krev. Je ale osud opravdu tak nezvratný, nebo existuje ještě nějaká vyšší substance, která dokáže některé věci zvrátit?


Než jsem se stala tím, čím jsem dnes, předcházela tomu obrovská bolest. Občas ráda vzpomínám, když jsem byla docela normální, když jsem si užívala lidský svět, lidi jako takové a necítila svou krvelačnost. Cítila jsem se jako obyčejný člověk, co si mohl dovolit vše, protože mě příroda obdarovala neskutečnou krásou. Zneužívala jsem toho celkem dost, zlomila jsem nespočet srdcí těch nízkých druhů, jako jsou lidi. Sex a v té chvílí kdy se zamiloval, odkopla jsem ho. Pila jsem a užívala si bezstarostnosti, než nadešel den, kdy se musel projevit gen, který mi byl dán do vínku. Bráška Jakub tím prošel dřív a bylo to hodně bolestivé. Týden ležel v horečkách, když se mu ten jed našeho vznešeného klanu dostával do krve a změnil ho na příslušníka naší komunity. Bála jsem se toho a utíkala od toho jak jen to šlo. Chtěla jsem být normální. Nežíznit po krvi lidí, po krvi zvířat. Chtěla jsem zůstat normální. Ale nevyhnula jsem se tomu.

V den mých dvacátých narozenin se gen aktivoval a já myslela že umřu. Taky jsem umřít chtěla, ale byla to metamorfóza, která nešla zastavit, byla mi určena, musela jsme se podřídit. Čtrnáct dní trvalo, než jsem se přeměnila na toho, kým jsem teď. Dostala jsem do vínku úžasné schopnosti, tak silné, že než jsem se je naučila používat, způsobila jsem nejeden malér. Ale naštěstí mám úžasné rodiče, kteří mi pomohli vše ututlat tak, aby se lidi nedozvěděli o našem klanu. Klanu upíru z vyšších vrstev.

Pak se stalo to, že mě lidi odpuzovali a lákali zároveň. Nejhorší však je, že naše rodina je čistě vegetariánská, což znamená, že nelovíme lidi, ale jen zvířata. Drží nás to při životě, ale ta chuť není můj šálek kávy. Naučila jsem se ovládat. A všechny ty lidi, co jsem potkávala a voněli jako ta nejlákavější kořist, jsem musela ignorovat. Držet pudy na uzdě je zkrátka občas strašně těžké. Musím si zvykat na to, že ani sex s lidmi už není možný, protože bych je svou silou mohla zabít. Dlouhou dobu jsem moc nechodila ven a byla zavřená v pokoji, kde jsem si pouštěla desky mých oblíbených kapel. Nechtěla jsem sem se smířit s tím, co jsem a co se ze mě stalo. Zrůda toužící po krvi. Krásná, přesto neskutečně nebezpečná svému okolí lidských přátel. Musela jsem se ovládat na hodinách. Matka mi byla oporou. Když jsme měli hodiny psychologie, neskutečně mě podržela, protože jsem jí neustále četla uklidňující myšlenky. Nejhorší bylo, že jsem musela přerušit kamarádské vztahy s pár úžasnými lidmi. Nechtěla jsem jim ublížit.

Setkávala jsem se jen s členy našeho klanu, nejčastěji s Karin a Kristiánem, který byl tak krásný, že mi občas přešel mráz po zádech. Kdo mohl tušit, že jsme na tom stejně. Noční tahy po Praze, v klubech, kde jsme nebudili moc velký zájem byly úžasné. Noční běhání po Praze. Občas zábava, děsit lidi. Občas jen tak užívat blízkost lidí a snít o tom, jak bych se zakousla. Občas chuť někoho zabít, protože v pubertě jsem ublížila dost lidem. Občas zkrotit svůj temperament a touhu po krvi bylo těžké. Ale Jakub, můj starší bratr, mě hlídal a usměrňoval. Od té doby, co i já jsem prožila tu neskutečně bolestivou metamorfózu, jsme si byli blíž než kdy dřív. Pořád jsme byli spolu. Než jsem se dala dohromady s Krisem.

Mockrát jsem od našich slyšela, že ačkoli Langovi jsou úžasná rodinka, Kris se jim nevyvedl, protože nebyl plný vegetarián. Občas zatoužil po lidské krvi, takže nějakého násilníka vypil do poslední kapky a já se tomu oddala také. Nechala jsem se zlákat. Protože Kristiána miluju. Je úžasný ve všech směrech. Nejvíce mě baví ten údiv, když nás všechny čtyři vidí někdo pohromadě. Neskutečně krásná čtyřka, tak nás přezdívají, kamkoli vstoupíme.