Nenávist

Zahřmělo. V lese se schylovalo k bouřce, hřmělo čím dál častěji, přesto byl v lese svatý klid. Utíkal zdánlivě nekonečným lesem, přesto že bylo brzo odpoledne přes stromy skoro neprosvítalo světlo. Mrštně přeskakoval kořeny stromů jako by to dělal každý den, znal to tady ale moc tu nechodil. Jeho tmavě modré oblečení ho dobře ukrývalo v temnotě do které se řítil. Na malou chvíli se zastavil aby si trochu odpočinul, opřel se zády o vysoký strom. Odhrnul si krátkou ofinu z očí, zpocené vlasy se mu lepily na obličej a dráždily šedozelené oči.

Zaslechl kroky a znovu se rozběhl, strom o který se opíral hlasitě zapraskal a vyletěly z něj třísky v místech kde měl hlavu. Běžel jak nejrychleji uměl, občas udělal kotrmelec, nebo proběhl mezi dvěma stromy aby setřásl pronásledovatele, ale věděl že se mu to nepodaří.

Dvě věty mu pořád zněly hlavou jako by mu je někdo řval přímo do ucha. „Jak jsem se dostal do takových sraček? Co sem komu kurva udělal?“ Několikrát slyšel ostré syčení vystřelených nábojů, ale nebyl čas o tom přemýšlet. Přežít, na nic jiného nebyl čas, přežít a nakopat tomu bastardovi prdel. Takový byl plán.
Vzpomínal na všechno hezké co ve svém životě zažil, moc toho nebylo. Otce nikdy neviděl, matka ho nenáviděla, ve škole se ho ostatní báli, dokonce i učitelé si udržovali odstup. Došlo mu že nemá pro co žít, neměl nikoho kdo by ho miloval, poslední člověk kterému věřil se k němu otočil zády. Ne, na tomhle světě už nemá co ztratit.

Zastavil aby nabral dech, opřel se o strom aby se připravil na poslední sprint, na smrt byl připravený, přímo se na ni těšil. Nikdy neměl dost dobrý důvod zemřít a teď mu jeden střílí do zad. Jaká ironie. „Půjdeš se mnou.“ pomyslel si a usmál se divným úsměvem. Chtěl vidět svého pronásledovatele v kaluži krve, chtěl vidět bolest v jeho očích až bude umírat. Jeho strach se změnil na nenávist, zaslepila jeho mozek, šel hlavou proti zdi a přitom se chechtal. Do široka otevřel ústa, měl rovné zuby, dlouho nosil rovnátka. Zuby i jazyk měl od krve, jeden ze zlozvyků kterých se nemohl zbavit. Když byl nervózní kousal vnitřek úst, bolest odváděla myšlenky jinam od věcí ze kterých byl nervózní, teď to asi trochu přehnal ale to mu teď vadilo asi nejmíň. Stál teď zády ke stromu, ve tváři výraz naprostého šílence, oči mu těkaly po okolních stromech a hledaly jakýkoli pohyb. Vypadal jako feťák který přebral éčko, vždycky mu vylétl adrenalin, proto byl taky vždycky tak agresivní. Nevědomky stiskl pěst až mu zbělaly klouby. „Dnes konečně zemřu.“

Za zády uslyšel kovové cvaknutí brokovnice. Odskočil od stromu a strom se rozletěl, pomalu se za něj skácel. Třísky ze stromu ho trefily do levé paže, rána okamžitě začala krvácet. Sáhl si na ni, podíval se na krev a pak ji olízl. Miloval tu chuť. Olízl si zuby, chtěl více, více krve.

„Kde jsi? Proč se schováváš? Jsi až tak zbabělý, že musíš zabít kluka pomocí nějaké zbraně? Nemůžeš se mi dívat do očí? Jsi jen obyčejný zbabělec, neměl jsem utíkat, tebe není třeba se bát.“ Ze tmy vystoupila tmavá postava, vyšší než kluk, nevěděl o kolik ale o moc ne. Ozvalo se kovové zaskřípění, to cizinec vytahoval z pochvy meč. „A já nic nedostanu?“ rozesmál se kluk.

Rozeběhl se k cizinci, nebyl si jistý co vlastně chce udělat, ale věděl že jeho život není zadarmo. Cizinec pozvedl meč a udělal půlkrok zpět, nečekal že by se k němu chlapec vydal, trochu se pousmál, bude to mít velice jednoduché. Chlapec vyskočil dva kroky od cizince do vzduchu a udělal z obou pěstí kladivo, s hlasitým křikem padal přímo na cizince. Cizinec ani chvíli nečekal, vzduchem se neslo slabé zasyčení meče a utrpení kluka. Naskočil přímo na meč.

Kluk napůl stál, napůl visel před cizincem a díval se mu do očí. Neviděl v nich ani nejmenší náznak citu, zato jeho oči plály nenávistí a hněvem, zorničky se stáhly do mrňavých kroužků a žilky v oku divoce tepaly. Opravdu vypadal jako šílenec. Sáhl si na ránu, teklo z ní hodně krve, znovu si olízl prsty od krve. „Vážně dnes zemřeš.“ řekl pomalu. Natáhl na cizince ruku, cizinec držel oběma rukama meč a nemohl se vůbec bránit, kluk se rozesmál, „Vážně si myslíš, že se nechám zabít a ani tě nepotrápím?“

Kluk praštil neznámého do krku cizinec najednou ucukl a v očích se mu objevilo zděšení. Hlavou mu proletěla poslední myšlenka „Jak kruté může to dítě být?“ Pustil meč a skácel se v bezvědomí na zem. Kluk dopadl na nohy ale neudržel se na nohou a podlomily se mu kolena. Trefil krční tepnu, krev nemohla do mozku a neznámý chlápek prostě usnul. Gabriel se narovnal a pomalu vytáhnul meč z hrudníku, blbě se mu dýchalo. Doplazil se ke spící postavě opíraje se o meč. „Tak už kurva chcípni.“ zašeptal do lesního ticha. Z posledních sil zvedl meč nad spícího vraha a opřel se o něj. Vrah se vzbudil bolestí, vykřikl a chytil kluka za krk, kluk už byl ale mrtvý. Mrtvé tělo tížilo meč a vrah tak nemohl vytáhnout meč, navíc se nemohl ani zvednout protože ho meč doslova „přišpendlil“ k zemi.

V lese začalo pršet. Kapky deště smývaly stopy v jehličí a omývaly krev ze stromů. Každá kapka jako by očistila toto skoro až posvátné místo. Ozývalo se pouze občasné zakašlání umírajícího vraha. Kaluž krve smíšená s blátem pomalu obklopovala dvě chladnoucí těla. Nesvatá aura upozorňující na trest za hřích.