Parte

Pan Vrána byl tichý, klidný až usedlý člověk. Mezi jeho nejakčnější záliby patřily pravidelné odpolední procházky a při pěkném počasí partie šachů v parku. Hrával je pokaždé, když to šlo. Již ráno v posteli promýšlel, jak pana Vorlíčka nachytá a už u snídaně pečlivě pročítal šachové koncovky. Jenže dnes si vůbec nebyl jistý, jestli má do parku vyrazit. Ne snad, že by nebylo pěkně. Bylo krásné páteční odpoledne, na duben příjemná teplota 22 stupňů a na nebi ani mráček. Ale pan Vrána přemýšlel, jestli vůbec bude mít s kým hrát. Včera se totiž s panem Vorlíček, jeho šachovým protihráčem, nepříjemně pohádali ohledně kultivace medonosných včel v Latinské Americe a jejího dopadu na původní faunu a flóru. S panem Vorlíčkem se obvykle nehádali, protož oba byli lidé spíše nekonfliktní, ale někdy prostě jeden z nich překročil určitou mez a pak byl střet názorů nevyhnutelný.
Nejinak tomu bylo právě minulé odpoledne. Většinou to skončilo tím, že se oba přátelé po chvíli usmířili a zašli si na kafe a nějaký zákusek. Poslední hádka ovšem dosáhla takových rozměrů, že se rozešli ve zlém, oba rozhodnuti spolu nadosmrti nepromluvit. Samozřejmě už ráno pan Vrána přemýšlel, jak se svému příteli, co nejlépe omluvit. Po lehké snídani v podobě rohlíku se salámem celé dopoledne nervózně luštil křížovky a střídavě zapínal a vypínal rádio, aby si poslechl nějakou pěknou dechovku. Na nic se ovšem nedokázal pořádně soustředit. Často od křížovky vstal a přešlapoval po pokoji jako lev v kleci. Částečně kvůli svým problémům s prostatou, ale hlavně kvůli nervozitě. „Ahoj Jindřichu, chtěl jsem se ti omluvit za svůj nevhodný výstup a za své velmi netaktní chování. To, že tomu problému příliš nerozumíš, ještě neznamená, že nemůžeš mít pravdu“ plánoval si pan Vrána nahlas svou omluvu. K obědu do sebe nasoukal vídeňské párky s kremžskou hořčicí a pak už se nemohl dočkat druhé hodiny. To byl čas, kdy obvykle vychází na cestu k parku, kde už čeká pan Vorlíček na lavičce i s připravenou šachovnicí. S úderem druhé si pan Vrána vzal svetr, vycházkovou hůl a peněženku. Chtěl se totiž cestou stavit v cukrárně a koupit zákusek na usmířenou. Přesně ve dvě hodiny a deset minut opustil pan Vrána svůj byt.

Venku bylo příjemně, bezvětří atak pan Vrána nijak nespěchal a procházkovým tempem se šinul k cukrárně. Pečlivě si rozmýšlel, jestli bude na usmíření lepší laskonka nebo větrník. Kávu pro jistotu sebou brát nebude. Jednak by se mu hrnečky špatně nesly, a pak taky neví, jak pan Vorlíček jeho omluvu přijme. Přeci jen, člověk lépe snese, když po něm někdo vrhne laskonku, než když na něj vylije horkou kávu. Když pan Vrána vcházel do průchodu na náměstí, měl již téměř vše promyšleno. V průchodu byly vývěsky Skautu, Sokolu a také Svědků Jehovových. Své místo tu také měla již 17 let zasklená vývěska pohřební služby STÍN, na kterou byla pravidelně umisťována parte. Pan Vrána již byl v důchodu a ve svém věku už musel počítat s tím, že se s většinou kamarádů schází jen na pohřbech. Proto se i dnes rozhodl, že si tabuli se smutečními oznámením alespoň letmo prohlédne. Jenomže si sebou nevzal brýle na čtení a tak se musel na luštění písmenek notně soustředit. Pomalu luštil jedno parte za druhým, ale nikoho známého na něm nenacházel. Zbyšek Pantůček, 72 let, zemřel po dlouhé nemoci. Eliška Krajcarová, 95 let, zemřela náhle. Pan Vrána si cynicky pomyslel, jestli se v takovém věku ještě dá umřít náhle. S tím už musí každý přece počítat a překvapení spíš je, když se ráno ještě probudí. Markéta Fialová, odešla náhle, ve věku 37 let. Patrně autonehoda řekl si pan Vrána. Mladého života je vždycky škoda. Pak ale na místě oněměl a nevěřil svým očím. Někoho známého přeci jen našel.

„Tohle musí být nějaký omyl! “ vykřikl nahlas pan Vrána. Na posledním parte v dolním levém rohu stálo: Teofil Vrána, 68 let, opustil nás nečekaně. Panu Vránovi se rozbušilo srdce a nepochybně mu také stoupl krevní tlak. „Já přece nejsem mrtvý!“ volal pan Vrána a dožadoval se neviditelných soudců spravedlnosti. Jeho poslední záchrana byla fotografie, která byla na parte natištěná. Chvíli zhluboka dýchal, otáčel se kolem sebe, ale žádné kolemjdoucí, kteří by mu potvrdili, že jde o omyl, neviděl. Pak se nadechl nejhlouběji, jak dokázal a s pevným výrazem v obličeji se podíval na fotografii. Nemohlo být pochyb. Na fotografii byla jeho vlastní tvář!
Musím se poradit s Jindřichem. Je to přece právník, takže musí vědět, jak se z právního hlediska takovým nejapným vtípkům dá bránit. Pan Vrána rozhodně vykročil k parku, mírně roztřeseným krokem. Na cukrárnu a zákusky už neměl ani pomyšlení. Šel přímo přes liduprázdné náměstí maloměsta a přemýšlel, kolik lidí ve městě s pěti tisíci obyvatel se může jmenovat Teofil Vrána. Procházel kolem výkladních skříní obchodů, ale jejich obsah zcela ignoroval. Byl tak rozrušen, že zapomněl dokonce i na svůj oblíbený antikvariát, jehož výstavku nikdy nevynechal. Měl jenom jediní cíl. Dostat se co nejrychleji k Jindřichovi, který mu snad jako advokát na penzi poskytne vhodnou radu, jak proti takovému darebáctví zakročit. Teď již potkával nějaké lidi, jenomže nikoho koho by znal, natož někoho, s kým by se mohl poradit. Jenom nějaký párek líbajících se teenagerů a partičku dětí, které patrně vytáhlo ven jarní počasí. Přešel most přes řeku a zahlédl první zelené koruny městského parku. Stále ještě byl rozčilený, ale těšil se, že se brzy se vším svěří svému příteli a problém se vyřeší.
Pan Vrána stále přemýšlel, kdo mohl takový krutý a bezohledný vtip vymyslet. Jako bývalý profesor češtiny a dějepisu na gymnáziu pochopitelně myslel na celou řadu bývalých lenochů, které odměnil špatnou známkou, a oni mu nyní takto oplácejí. Karel Šrámek! Ten přece pracuje na městském úřadě. Ale spadá taková vývěska vůbec pod městský úřad? Nedělá to spíše nějaká pohřební služba? Tam zase pracuje ten darebák Gerzanič! Jednou se mi přece pokusil dát připínáčky na židli. Ještě, že jsem na to přišel včas. Taky jsem mu za to tenkrát pořádně zatopil! Ať to udělal kdokoliv, již brzy za to bude pikat. Jindřich byl sice odborník na věci trestně právní, ale určitě si bude vědět rady i s takovým případem. Co by mladému člověku přišlo jako banalita a dobrý vtip, přijde jinému jako výtržnictví první kategorie. Konec konců pan Vrána již měl svůj věk a takový šok by nemusel vůbec ustát. V hlavě si zrovna promítal plejádu poznámek, když vcházel na asfaltovou cestu klikatící se celým parkem a dělící se do nepřehledné spleti malých cestiček. Oblíbená lavička pana Vrány a pana Vorlíčka byla nedaleko dětského hřiště téměř uprostřed parku. Pan Vrána konečně uviděl svého letitého kamaráda Jindřicha Vorlíčka, jak sedí na lavičce a rozhlíží se kolem sebe.

Pan Vrána by si ani nepomyslel, že bude mít takovou radost, že na něj pan Vorlíček přece jen čeká a nevypadá ani příliš naštvaně. Přidal do kroku a už z dálky na přítele mával a chtěl mu co nejrychleji vylíčit svůj příběh. Když pan Vrána přiklusal k lavičce a začal panu Jindřichu Vorlíčkovi líčit svůj příběh, uvědomil si, že měl asi přeci jen přinést tu laskonku. Přítel se totiž dál rozhlížel kolem sebe a pana Vrány si nevšímal. „Ach tak, ty se na mě ještě zlobíš, Jindro, “ vydechl pan Vrána „ale počkej, až ti řeknu, co se mi stalo, tak ti bude kultivace včel v Latinské Americe připadat jako legrace.“ Jenže pan Vorlíček měl svou hlavu a nehodlal s přítelem komunikovat. „Jindro, přece nebudeme jako dvě malé děti!“ apeloval Teofil Vrána na pana Vorlíčka. „Naléhavě potřebuji tvou právní radu!“ pokračoval pan Vrána. „Nějaký lump si ze mě vystřelil a představ si to, dal na vývěsku moje parte! Potřebuji vědět, jak se proti takové drzosti dá bránit a jak mu za to můžu nejlépe zavařit. Neboj se, na soudní tahanice jsem připraven. Jsem přece již v důchodu, takže na to budu mít dost času.“ Ani tímto šokujícím příběhem však u svého přítele nevzbudil žádnou zvědavost. „Poslyš, já vím, že ty jsi dělal trestní věci a jsi asi zvyklý na jinačí mordýře a devianty, ale přece jen by si mohl starému příteli pomoci.“ Pan Vorlíček si však dál trval na svém a zřejmě nehodlal s přítelem promluvit, dokud se neomluví. To pana Vránu přece jen zviklalo a rozhodoval se, jestli se má kamarádovi přece jen omluvit. S tímto úmyslem sem vlastně původně šel. Ale nakonec se zatvrdil a pronesl důrazným hlasem: „Dobře Jindro, právníků je jako psů, plné ohrady a když ty mi nechceš pomoc, najdu si někoho kompetentního.“ Pak ještě dodal: „A nemysli si, že mi zkazíš odpolední procházku, lavička i park jsou stejně moje jako tvoje, takže si tu teď sednu a vychutnám si krásné slunečné odpoledne.“ Posadil se na lavičku vedle šachovnice. Chvíli tam tak mlčky seděli a pan Vorlíček se nepřestával ohlížet, jako by někoho čekal. A pak ho uviděl! K lavičce se pomalým krokem blížil Luděk Macocha. Bývalý šachový reprezentant Československa. Tak na toho tu tedy čeká, pomyslel si pan Vrána. To si tedy rychle našel náhradu, jen co je pravda. Ale pokud si chtějí zahrát, tak si budou muset najít jinou lavičku, rozhodl se Teofil Vrána. Pan Vorlíček na pana Macochu zamával a ten přišel až k lavičce. „Ahoj, Luďku!“ pozdravil vesele Jindřich Vorlíček bývalého reprezentanta. „Ahoj Jindro, zase šachy? No jo, holt hra králů!“ odpověděl Luděk Macocha. „Tak, tak!“ zasmál se pan Vorlíček a dodal: „Ale nevím, jak to dnes dopadne. Včera jsme se totiž s Teofilem trochu chytli a on se tu dnes ještě neukázal.“